Poslední paprsky zapadajícího slunce prosvítaly skrz potrhaná mračna a dopadaly na postavu schoulenou v krémovém kabátě. Na zem se začaly snášet první vločky sněhu. Světlovlasý muž si toho dlouho nevšímal, jako otupělý ležel na kraji pole se slunečnicemi, u sebe měl položenou poslední, na které ještě zbyly žluté lístky. Až po chvíli, když ho na tváři zastudily ledové dotyky, začal vnímat svět kolem sebe. Několikrát zamrkal – jedna vločka se mu usadila na světlých řasách. Roztála a ledová voda mu sjela dolů po tváři. Pomalu obrátil hlavu k ocelově šedým závojům pomalu zahalujícím oblohu. Už tu byla zase- krutá, mrazivá a temná. Jak ji nenáviděl! Nikdy si na ní nezvykl, ani za ty dlouhé roky ne, prostě to nedokázal. Právě za dlouhých zimních večerů, když seděl sám ve svém domě, když pozoroval jednotvárnou bílou krajinu, když křupání sněhu pod jeho nohama byl ten nejhlasitější zvuk v okolí, ho samota tížila jako olověné závaží. Dávno přestal počítat, kolikátou zimu bude přečkávat sám. Míval kočku, pořídil si jí hned poté, co všichni odešli. Myslel si, že je dokáže nahradit. Zapomínal ji krmit, tak ho také opustila. Jako by nebyl schopný žít s jinou živou bytostí.
Stáhnul si koženou rukavici z pravé ruky a přejel špičkami prstů po mrtvé květině.
Už se připozdívalo, ale nechtělo se mu zvedat se, nechtěl se s nimi loučit. Věděl, že zítra už uvidí jen jejich ledové náhrobky. Chodil sem každý rok, jakmile uviděl, že začínají usychat, trávil zde většinu času, dokud nepřišel první sníh. Ten pohled mu rval duši na kusy, a stejně nedokázal nepřijít. Nechápal to. Ostatní na ně pohlíželi jako na obyčejné květiny. Jenže pro Ivana byly vším. To poslední, co mu zbylo. Nemohly odejít, rostly stále na stejném místě, rok co rok. Nikdy ho nezradily. A zima mu je každý rok sebrala. Nemohl s tím nic udělat. Postupně odcházely, stejně jako všichni v jeho domě. Zvládl hodně, ale pocit, že před ním všichni utíkají, bojí se, nenávidí ho, přes to se přenést nedokázal. Ano, občas byl k ostatním krutý, ale všechno, co dělal, bylo pro jejich dobro. Nechápali to. Nechali ho samotného v domě, který byl příliš velký pro jednoho člověka, a najednou byli všichni šťastní.
Vzal slunečnici do ruky, pomalu z ní utrhl jeden lístek. Pak trhal další a další, až mu v ruce zbyl jen stonek s květem zbaveným okvětních lístků. Odhodil květinu stranu, natáhl si zpátky rukavici a pomalu se zvedl. Stmívalo se. Přejel pohledem pole květin. Ztratily poslední zbytky síly, aby se mohly otáčet za sluncem, skláněly své těžké hlavy bez zlatých vlasů k zemi. Chlad byl pro ně jako jed; pomalu, ale jistě se jim vkrádal do těla, až je nakonec zahubil. Povzdechl si. Byl stejný jako mráz. Proto všichni odešli. Kdyby zůstali, nepřežili by. Zabíjel vše živé okolo, i sám sebe. Na jejich místě by také utekl. Ale sám před sebou utéct nedokázal.
Najednou ho něco vyrušilo. Nic neviděl ani neslyšel. Cítil to. Něco se změnilo, někdo, nebo spíš něco, se k němu blížilo. Ostražitě se rozhlédl. To mu na polní cestě obklopené z obou stran slunečnicemi moc nepomohlo. Jako by z květin stoupala zlá aura, chystající se ho pohltit. Na krajinu padlo hrobové ticho. Zatřásl hlavou, pokoušejíc se ten zvláštní pocit odehnat. Samozřejmě, tohle si jenom představoval. Takhle pozdě, v téhle zimě by tu nikdo nic nepohledával. Prudce se točil se na patě směrem ke svému domovu. Ale právě v tu chvíli se to něco za jeho zády rozhodlo vyrazit. Bleskově se otočil zpět, ale nebyl dost rychlý. Jeho zrak byl schopen rozeznat jen rezavě hnědou šmouhu, která se mihla přes cestu. Pootevřel pusu. Na jinou reakci se nezmohl. Srnka. Hořce se usmál. A jemu se honily hlavou představy o šíleném krvelačném monstru, které ho chce zabít. Byla by to úžasná historka, kdyby to ovšem měl komu vyprávět… Než se stačil vzpamatovat, uslyšel zvuk látky otírající se o uschlé listy. Pomalu si prohlížel okolí. Nic. Možná začínal být paranoidní. Při troše představivosti se v pološeru zjevovalo spoustu věcí připomínajících lidskou postavu. On byl přece sám. To si uvědomoval až moc dobře.
Pomalým krokem se začal šourat k domovu, snažíce se zahnat pocit, že tu bylo kromě srnky i něco jiného. Třeba srnec xd. Zachvěl se, když začal foukat ledový vítr. Ne, teď už by určitě neslyšel, jestli se někdo prodírá seschlými listy. Ivana napadlo, že to mrtvolné ticho bylo možná lepší. Udržoval stále stejnou rychlost, věděl, že kdyby zrychlil, zmocnila by se ho panika.
Vítr zesílil, slunečnice se teď ohýbaly až k zemi. Nikdy se tmy nebál. Jen ji neměl rád, protože prohlubovala pocit samoty. Ale nikdy z ní neměl strach. Smál se těm, kteří byli vystrašení jen z toho, že museli po setmění otevřít dveře. Vzpomněl si na Raivise, jak každý den usínal při světle lampy a vystrašeně poulil fialové oči. Na Natalii, která u něj pokaždé seděla, dokud neusnul. Pak zase posmutněl, když si uvědomil, jaký strach se objevil v těch velikých očích, když se k němu přiblížil Ivan. Teprve teď začal světlovlasý muž chápat pocity těch ostatních. Nevěděl, proč se ho to zmocnilo tak najednou. A právě to jenom podporovalo teorii, že si nevymýšlí. Pocit, že vás někdo sleduje, přece nepřijde jen tak, z ničeho nic. Snažil se všechny myšlenky odehnat, kráčet s čistou hlavou jako pokaždé. To se mu však podařilo jen na pár vteřin. Narazil do něj silný poryv větru, zavrávoral, uděl krok dozadu a zakopl o kámen. Šála, ledabyle přehozená přes ramena, mu sklouzla na zem. Hrábl pro ni a zrak mu přitom zabloudil mezi slunečnice. Uviděl ji. Zalapal po dechu, vyškrábal se na nohy, jak nejrychleji mohl a rozeběhl se pryč. Nevymýšlel si. Ty dlouhé platinové vlasy s fialovou mašlí by poznal kdekoliv. Natalia ho sledovala.