PA: Tahle ...věc... je napsaná ve spolupráci s Fallen Dusche, v jistých kruzích velmi známou a uznávanou osobností. Fallen Dusche ani já nevlastníme Beyblade ani Harryho Pottera. Mizzy je náš výtvor, stejně jako některé postavy objevující se v beybladové části. Tasto povídka nebyla schválena J.K. Rowlingovou ani Takaem Aokim.

1.kapitola

V levném moskevském bytě bylo šero. Pokoj osvětloval jen starý lustr, kterému zbyla jediná funkční, poněkud poblikávající žárovka. Na stěnách se co chvíli objevovaly strašidelné stíny, které vzápětí stejně rychle mizely. V panujícím šeru nevypadal pokoj zas až tak nepříjemně. Potrhané tapety i omlácená skříň skryly svou opotřebovanost ve stínech a ani křeslo a stolek, jediné další kusy nábytku zde, nevyhlížely tak rozvrzaně jako obvykle. Na stolku ležela bílá obálka. Podle razítka byla odeslaná z Japonska. Tala se zavrtěl v křesle a pohlédl z okna. Začal počítat sněhové vločky. 1, 2, 3, 4, 5, 6… myšlenky se mu rozutekly a odlétly pryč, překonaly oceán a dopluly až k odesilateli dopisu, nebo alespoň k tomu, o kom se Tala domníval, že je odesilatelem. Pomalu po obálce natáhnul ruku, vychutnával si jenom dotek chladivého bílého papíru, vonícího cestami. V obálce byl jediný list papíru. Talu trochu zklamalo, že z něj nebyla cítit vůně pisatele. Pomalu list rozevřel… „Otevři dveře ? Co je to za nesmysl ?" podivil se. Na papíru nic jiného nebylo. Pomalu vstal a dotknul se kliky u dveří. Oprýskané dveře dostaly tajemným vzkazem lákavější vzhled. Tala uchopil kliku a dveře se rozlétly…

Bradavice byly zahaleny v bílé pokrývce a další sněhové vločky se snášely na zem tak pomalu, jako by ani nechtěly dopadnout. Střechy školy byly zaváté a jen těžko by někdo hledal stopy ve sněhu. Bylo ráno a nad Bradavickou školou se snášela mlha. V jednom z pokojů se ozvalo spokojené zachrápání. Harry už byl vzhůru a přemýšlel, jestli se Mizzy bude líbit dárek, který pro ni vybral k Vánocům. Potichu vylezl z postele a sešel dolů do Společenské místnosti.Pod rozzářený stromeček položil malý balík , trochu ušmudlaný.

„Překvapení," usmál se Kai a byl to moc pěkný úsměv. „Kaii, co tu…" Tala byl zmatený. Svého přítele už neviděl dlouho, ačkoliv dopisy létaly z Ruska do Japonska a zpět neustále. „Veselé vánoce," popřál mu Kai. „Měl jsem tu nějaké zařizování, ale právě mi volali, že odpadá, tak jsem tu," mrknul. „Ale já… Určitě musíš být unavený po cestě a já tu nemám ani nic a…" Kai se rozhlédl po bytě. „Hmm," pronesl zamyšleně a jakoby nepřítomně. „Vždyť…" začal, ale pak se zarazil. Co se to se mnou děje ? Tohle jsou MOJE myšlenky a musí moje taky zůstat… Je to jediný opravdový přítel, kterého mám.

Tala se rozhlédl kolem. „V jakém jsi ubytovaný hotelu ?" zeptal se zvědavě. Co by asi řekl, kdyby věděl, na co při čten jeho dopisů myslívám…

Kai maličko znervózněl. „No, víš… věc se má tak, že nikde nebylo ani jediné volné místo," vysvětlil trochu rozpačitě. „Tak jsem si říkal, že bych možná mohl přespat tady…" Proboha, co to plácám za nesmysly ?!

Tala se okamžitě nadchnul. „Ale jistě, přenechám ti svoji postel i když není nic moc, znáš to," přesunul se bleskurychle do kouta odděleného zástěnou a začal tam poklízet. Nevím, jak tohle vydržím. Mít tě nadosah a přitom pořád vidět tu hranici mezi námi, hranici, kterou se bojím překročit.

„Harry,ty už se nemůžeš dočkat, co?" ozval se ospalý hlas. Harry se otočil.

„Nemoh jsem ani dospat, člověče,"zasmál se, „koukám, že jsem tě vzbudil."

„Ale ne, mávl rukou Ron a vrhl se ke stromku, aby našel dárky určené pro něj.

„Aspon jsme tu dřív než ostatní a máme klidek."

Z chodby bylo slyšet šepot. Za chvilinku se v místnosti objevila Hermiona s Mizzy, vypadaly natěšeně. Mizzy pozdravila Harryho a pak se taky začala probírat hromadou dárků.

„Jé, ten je pro mě! Od koho asi bude?" Harry se zarděl.

„No hádej,"odpověděl Ron s pusou nacpanou čokoládovými žabkami, „od naší hrdličky."

„Vtipný, Rone," zasmál se teatrálně Harry a opět se věnoval balíčkům. Když roztrhal balicí papír s andělíčky, objevil se před ním úžasný fialový svetr. Tedy Harry se moc nadšeně netvářil, jelikož fialovou zrovna v lásce neměl. A svetry už vůbec ne.

„Ten jsem upletla sama," zasmála se Mizzy, „bude ti slušet, ta barva se výtečně hodí k tvým očím, Harry!"Harry se snažil tvářit potěšeně, ale o to víc byl zhnusen, když si svetr prohlédl detailněji. Byl totiž plný ok. No dobře, snad už přijdou ty lepší dárky, pomyslel si

.A i když měl Mizzy rád, musel si v duchu přiznat, že dárek od ní byl to nejhorší, co kdy dostal.

„No juchů," povzdechnul si Rei, když odpadl i poslední z účastníků bujaré štědrovečerní oslavy. Bezmocně se rozhlédnul kolem a pustil se do úklidu. Nejdříve vyhrabal z hromady nepořádku postele, matrace a gauč a porůznu na ně spáče naskládal, aby nepřekáželi. Potom se pustil do odnášení jídla a pití a mytí nádobí. „… hmm hmm," začal si pobrukovat písničku od The Rasmus. Když skončil s nádobím, posbíral odpadky a papíry od dárků, které se válely všude kolem. „Kdyby tu aspoň byl někdo, kdo by mi pomohl," přál si tiše, ale nikdo nepřicházel. Pokoj konečně zase začal vypadat jako pokoj a Rei se unaveně svalil do jediného volného křesla. Tady vždycky sedával Kai, vzpomněl si. Jenom tiše přihlížel, když jsme se bavili… Nikdy nepromluvil a když, tak jedině aby nás napomenul, že děláme moc hluku, nebo tak. A když jsme potom usnuli, ráno jsme se vždycky probudili ve svých postelích a nikdy jsme nemuseli po sobě uklízet, aspoň ne moc… A teď je Kai pryč…

V Reiově tváři se promítly vzpomínky na ten nepěkný den, kdy jim Kai oznámil, že už dál nebude dělat jejich chůvu. „Až se znovu uvidíme, bude každý z nás na opačné straně arény," řekl Takaovi. „A potom se ukáže, jestli jsem vás něco naučil," pousmál se. Byl to jeden z mála úsměvu, který u něj Rei kdy viděl. A když potom odešel a zamířil směrem k čekajícímu taxíku, úsměv se ještě prohloubil.

Jak dlouho musel na tuhle chvíli čekat, pomyslel si Rei. Jak dlouho asi sbíral odvahu, než se rozhodl… Kai by nás nenechal samotné, kdyby nevěřil že to zvládneme. Nesmím ho zklamat. Od toho dne Rei cítil, jak se pomalu ale jistě Takaovi a Maxovi vzdaluje. Stal jsem se něčím jako druhým Kaiem, jenom míň uzavřeným a nepřístupným, zjistil posléze užasle. Jsem něco jako jeho nástupce…

„Tak si to obleč, Harry," naléhala Mizzy, česajíc se svým novým hřebenem. Harry neměl na vybranou. Vlna ho štípala po celém těle.

„Co takhle se jít nasnídat?," navrhl Ron.

„Ty jeěště nemáš dost?," řekla Hermiona a hlavou pohodila směrem k pytlíkům od bonbonu a sušenek.

„ Tak jsou vánoce, musíme slavit, ne?" odpověděl Ron, který se snažil zvednout z křesla.

„Tak pojďte," vybízel Harry ostatní, protože se už začínal ozývat i jeho kručící žaludek.

Všichni se tedy jako jeden muž zvedli a kráčeli směrem k jídelně.

Zrovna, když procházeli jednou z bradavických chodeb, ozvaly se kroky, jež mířily směrem k nim. Za chvíli se zpoza rohu vynořil černý plášť a v něm zahalený profesor Snape. Jako vždy se tvářil nemile a svým pohledem probodával skupinku studentů, kterou právě potkal.

Obzvlášt dlouho zůstal očima stát na Harryho svetru.

„Pottere, nesnažte se vypadat jako cukrová panenka. Snad si nemyslíte, že si tím profesory nějak rozněžníte."prohlásil arogantně, když už byl za skupinou.

V Snapeově černé mysli se však honily ještě jiné a velice zvláštní myšlenky. Ach ano, Potterovi to v tom svetru docela slušelo. Jakmile si však uvědomil, o čem přemýšlí, rychle pohodil hlavou, jakoby si snad myslel, že tím myšlenky nějak odežene. Celý den pak nemohl ze své hlavy dostat obrázek brýlatého kluka s pleteným fialovým svetrem.

„Hrmmf," udělal Takao a zívnul. „To byste nevěřili co se mi zdálo," začal, ale nikdo ho neposlouchal. Takao se rozhlédnul kolem, protože obvykle jeho sny poslouchali všichni nadšeně. Jeho pohled sklouznul po roztažených záclonách, přes stůl a židle a kolem krbu, až se zastavil na Reiovi. „To ne," vydechl. Rei po namáhavém úklidu v křesle usnul a ve spánku se mu na tváři rozprostřela úplně sejná chladná maska, jakou nosil Kai. „To přece…" začal Takao chabě protestovat, čímž ovšem Reie nechtěně vzbudil. Ten jenom zazíval, upřel na Takaa Kaiův znechucený pohled a odploužil se do kuchyně. Za chvíli vzduchem přiletěla Takaova oblíbená snídaně a rozplácla se mu o obličej, přesně jako když ji vařil Kai. Druhou dávku schytal jako obvykle Max. „Možná bychom si měli pořídit kuchaře," nadhodil Takao. „A náhradníka k tomu," ozvalo se z kuchyně a Takao ustrnul – i Reiův hlas jakoby začínal Kaiovatět. „Bez čtvrtého hráče nás nepustí na žádný turnaj," konstatoval Rei z kuchyně. „Hmm," zabručel Takao nezávazně a pustil se do snídaně.