PROLOG
Stáli proti sobě. Kolem nich jen vysoká okna a starodávné zdi hudebního sálu obložené dřevem. Jeden oděný do pestrobarevného oblečení, vynikal svou bledou tváří a odhodlaným pohledem. Hleděl zpříma do očí největšímu padouchovi, který kdy pobýval v Limě v Ohiu. Svět o něm věděl teprve týden a už dokázal zničit dva prvotřídní pěvecké sbory. Nehybně skrze své tmavé svářečské brýle hypnotizoval svého soka.
„Jestli okamžitě nevrátíš mým přátelům hlas, tak si mě nepřej. Budu tě pronásledovat až do konce tvého života. Nikdy tě nenechám na pokoji a budu ti zahlcovat profil videi z muzikálů z Broadwaye, ať už nových nebo těch starých klasik," Kurt si založil ruce na hrudníku.
Temná postava se zhnuseně otřásla a pronesla hlubokým zastřeným hlasem: „Nenávidím hudbu."
„To jsem si stačil všimnout. Ale to ještě neznamená, že nám musíš ničit to, co máme rádi a v čem se cítíme sami sebou. Proč nám bereš hudbu? Co jsme ti udělali?"
Padouch, známý jako Requiem, sevřel své ďábelské zařízení ještě pevněji. Nikdo z těchhle pomatených přízemních lidiček nemůže pochopit, proč to dělá. Proč to musí udělat. Jeho život nic neznamenal, nikomu nikdy nesešlo na tom, jaké měl znalosti ani na tom, že dokázal z hlavy vypočítat kvadratickou rovnici. Celou dobu ho jen využívali k zakrytí špíny, která se hromadila na školách s pěveckými sbory.
Tohle už muselo přestat. Člověk má být přece ohodnocen podle svých skutečných znalostí a ne podle nějaké přihlouplé choreografie s absurdním popěvkem.
Requiem se přesunul ke klavíru. Položil zařízení na křídlo a posadil se na stoličku. „Nesnaž se prodlužovat nevyhnutelné, dnes se všechno skončí." Zvedl obě ruce nad klávesy a zahrál první akord.
L
Na tomto příběhu jsem spolupracovala se Zoryou Crawley. Ne, každý může být odborník na Glee ;). Doufám, že se vám příběh bude líbit.