Vesnice by vypadala jako vystřižena z vánočního přání, kdyby se po panensky bílém, třpytivém sněhu nestáhla rudá linka. Ve tmě vypadala jako inkoust. Jako by ji však napsala nešikovná ruka, místy byla širší a jinde zase docela přerušena.
„Merline a Morgano," zasténal mladík tiše. „to tady skoncuju?"
Odpovědí mu bylo jen ticho prosincové noci. Z rozdrásané hrudi mu teklo hrozivé množství krve a prosakovalo jeho košilí a hábitem; nohy se mu třásly. Jeho cíl byl nadohled – vila, tyčící se k nebesům jako vlídný obr – ale pochyboval, že mu síly vystačí.
Nechtěl umřít sám. Nechtěl tu pojít jako postřelené zvíře.
Už byl u šípkového keře, který rostl u plotu, když se mu konečně podlomila kolena. Jeho kufr spadl na zem a s hlasitým prasknutím se otevřel. Sníh pod chlapcem nabíral tmavou barvu a on – on se nemohl zvednout.
Něco se v něm úzkostlivě stáhlo jako zornička na prudkém světle. Nemůže dál. Nemůže se zvednout. Před očima mu vytanuly lidské obličeje, ale bolest a pomyšlení na smrt je rychle rozmazaly a odehnaly. S vypětím vůle – sílu nebylo odkud brát – sáhl do vnitřní kapsy svého hábitu a sevřel prsty kolem malého, krví kluzkého zrcadla.