Kapitola první: Teď jsi v mém království! - Trundle

‚Strmý útes… Ach! Jak originální!' přesně tato myšlenka proletěla hlavou jisté do kožešin navlečené slečně v huňaté kapuci, která právě shlížela dolů z výšky, kterou ani od oka nedokázala odhadnout, neb dno propasti zahalovala hustá bílá mlha. Popravdě, téměř vše, co ji obklopovalo, se jí nabízelo v jednom či druhém odstínu bílé. Proč? Roční období nikdo vinit nemohl, je půlka podzimu. Spíše za to může skutečnost, že pro oblasti takhle daleko na severu je to už od přírody typické.

Zadýchaná slečna, v obou rukou třímající dlouhé zahnuté dýky, skopla sněhem obalený drobný kámen do nekonečné hlubiny, v marné snaze odhalit, jak velký pád by ona samotná mohla očekávat, kdyby se náhodou rozhodla skočit. Nezaslechla zhola nic, ani vleklou přidušenou ozvěnu. Skákat tedy raději nebude. Pročpak by ji vůbec něco tak šíleného napadlo? Dobrá otázka! A odpověď na ni si už také našla cestu na úpatí hory.

Přerostlý, robustní, mohutný a až nepřirozeně šeredný troll uhodil svým ledovým kyjem do permafrostu, netvorovy oči světélkovaly modře a pronikavě a upíraly se přímo na slečnu postávající na okraji zasněženého srázu. „Kampak mi chceš utéct teď, beruško?" utahovala si z ní obluda modré barvy kůže a krvavě rudých vlasů a vousů, o kterých bych rád ještě dodal, že o ně nikdo nepečoval nejméně dvě zimy.

„To jsi tak zoufalý, že se za dámou ženeš přes celý les, a ani když ti tisíckrát oznámí, že nemá zájem, nedáš jí pokoj? Nebo jsi jen tak natvrdlý?" zcela mu čelila a zaujala zvláštní bojoví postoj, takový, jaký nikdo na severu nikdy neviděl.

„Drzá… však já ti do té tvé makovičky vetluču, co potká ty, kteří se vysmívají králi trollů!" pozvedl průhledný a jako obrovský rampouch vyhlížející kyj a vyrazil proti ní. Běžel po třech, levačkou se odrážel od země, uháněl jako podivné přerostlé kulhající psisko.

Slečna trpělivě vyčkala do momentu, kdy se bestie přiblížila natolik, že by ji mohla bez potíží rozmáznout celou délkou svého kyje, což také troll plánoval, a teprve tehdy slečna zčista jasna zmizela. Obr zabrzdil, ztvrdlé holé paty zarýval hluboko do sněhu i hlíny pod ním, a jen tak tak se sám nezřídil do propasti. Rozhlížel se na obě strany, ale jeho večeře nikde k nalezení.

Mezitím, co se zmatený troll zabýval zkoumáním prázdnoty, kterou po sobě slečna zanechala, se ona mladá „mrštná devčica", jak ji její pronásledovatel nejednou na svém bezhlavém honu nazval, vydala sprintem zpátky ke stromům, ze kterých se předtím troll sám vynořil. Naposledy se ohlédla za ubohým a hladovým hlupákem studujícím útes, kterého přechytračila, otráveně zakroutila hlavou a už byla ten tam.

…

Když se setmělo, pokusila se do medvědího kožichu navlečená slečna rozdělat oheň kousek za jehličnatým lesem, kterým se plahočila většinu dne. Mokré a promrzlé větve ale ne a ne chytnout! Po čtvrt hodině marného snažení se žena, která nikdy nebyla trpělivý typ, vzdala vidin na táborák a mrštila vším nasbíraným dřívím směrem k lesu. Stála jako sloup a koukala na zasněžené údolí.

Legrační, protože po celodenním plahočení se mezi stromy věřila, že se takto bude koukat na střechy blátěných nebo slaměných chatrčí. Namísto toho, hledí na tohle nic! Na tuhle života pustou plochu plnou ledu a toho otravného sněhu! Sníh! Začíná to slovo nenávidět. Kamkoli se podívá, tam ji přivítá bílá závěj.

„Kdybych nenarazila na toho zpropadeného trolla, nikdy bych se… nikdy bych…" nechtěla to vyslovit, ani si přiznat, že je to pravda. „Nikdy bych nesešla z cesty, tak!" rozhodla se pro rozumnější a vůči své hrdosti schůdnější alternativu.

Ještě jednou přezkoumala údolí před sebou a povzdechla si: „Asi v divočině strávím o pár nocí déle, než jsem si prvně namlouvala… No a co? Tak ať! Nejsem princezna z cukru, které mráz nějak ublíží! Jsem pýcha Noxu! Dcera svého otce! Nedovolím, aby mě porazilo něco tak titěrného a nicotného, jako je nějaký hloupý, směšný… ach... sníh…" Zkřížila si ruce na prsou, přesvědčena, že vydrží, že obstojí. Pak se jí však do zad opřel silný a neúprosný vítr a nejobávanější zbraň nejmocnějšího městského státu na kontinentu s hrůzou poznala, že se třese zimou.

Třela si paže, shrbila se a schovala si hlavu mezi ramena. V takto ubohé poloze pak spěšně odcupitala, ano odcupitala, zpět ke stromům, v dobré víře, že ji alespoň ochrání před náporem větru. Usedla pod jednu z borovic a schoulila se do klubíčka, objímala svá kolena, hlava překrytá huňatou kapucí zarytá hluboko mezi stehna, která jí sloužila jako stěny provizorního příbytku. Klepala se a chvěla, ale víc nezmohla. A i když ji to překvapilo, po dvou hodinách ukrutných muk si zvykla, a chvilku nato také usnula.

…

Další den se nechala zavést tam, kam ji nohy zrovna nesly. Prošla údolím a vstoupila do dalšího království borovic. Netušila, kde se nachází, ani zda se blíží či vzdaluje svému cíli. Prostě doufala, že ji její intuice nezradí. Žaludek jí na cestu zpíval svou oblíbenou odrhovačku, kterou pýcha Noxu tak nenáviděla. Octla se na vyšlapaném sněhu, který se potají rozhodla považovat za cestu, aby si zlepšila náladu.

Nad hlavou jí z větve na větev přeskakovala dvojice rozverných veverek. „K-Kdybych cítila alespoň svůj uk-kazovák, t-tak byste mi už pomalu hnily v ka-kapce!" drkotala, ruce schované v podpaží. Ani kožené rukavice, ani dlouhá huňatá šála dnes neplnily svou práci dostatečně. V duchu se viděla, jak hoduje na páru hlodavců, ale tyto představy jen více rozdráždily její prázdné břicho, a proto se pokusila na drobné požíračky ořechů nemyslet.

Tak moc si přála se nějak zabavit, až začala mluvit sama k sobě, na celé věty se však nezmohla, jen na pouhá slova. „Stromy… stromy… sníh… sníh… Vrána!" zbystřila na moment, když před ní na moment přistál pták barvy peří černé jako noc. Onen opeřenec cosi ze země popadl do zobáku a už se nechal křídly odnášet kamsi za zbraň Noxu, jejíž krk byl tak zatuhlý, že se za ním ani nesnažila ohlédnout. „Stromy… větve… sníh… stromy… kamení…" pokračovala dál tichým, rozechvělým a duchem nepřítomným hlasem.

Okolo poledne se krapet oteplilo, jak už tomu na severu bývalo, a slečna si sejmula rukavice i šálu. Schovala si je do vaku a pokračovala v cestě do kdoví přesně kam. Zkrátka rovně přímo za nosem. Třela si prsty a rozhýbávala je. Jakmile v nich získala znovu cit, sáhla si na stehno a přesněji na nůž na něm v prostém pouzdře uschovaný. Hrála si s ním, aby zabila čas. Pak zmerčila cosi ve větvích a následně zaslechla jednu z nich, jak se zlomila kdesi vedle ní. Naslepo mrštila nůž za oním zvukem, oči zavřené. Cosi padlo do bílého koberce a ten se za krátko obarvil do ruda.

Slečna přistoupila k mrtvému hopsavému hlodavci a sklonila se nad ním. Její tmavě rudé vlasy jí vypadly zpod kapuce. „Já tě varovala," na plných rtech se jí uhnízdil samolibý a spokojený úšklebek, který by nejednoho dospělého muže donutil na noc nosit plíny. Zvedla stále teplou veverku, vyndala z ní nůž, otřela jeho špinavé ostří do kožíšku huňatého ocásku a schovala jej zpátky do pouzdra. Svou trofej si po cestě chvilku prohlížela, a když přestala silněji krvácet, strčila si ji do kapsy, jak dříve slíbila.

V lepší náladě a s obědem v kapse se rozhodla znovu zkusit rozdělat oheň, aby si nad ním svůj úlovek opekla. Přestože nefoukal až tak mrazivý vítr a celkově bylo docela teplo, dřevo, na které narazila, bylo vždy buď tvrdé jako led, nebo mokré natolik, že se drolilo mezi prsty. Hledáním vhodného topiva strávila dobrou hodinu a i tak se jí podařilo nasbírat jen mizernou hromádku polámaných tenkých klacíků. Ale malý táborák byl konečně na světě! A stažená a vyvrhlá veverka se už nad ním krásné opékala…

Zrzce se nad pohledem na své kulinářské veledílo sbíhaly sliny. Držela klacík, který použila jako rožeň, a přivoněla si k té dobrotě. Skoro se bála zakousnout se. Strachovala se, že se probudí nebo se jí maso v puse změní na sníh. Ano sníh! Sebrala odvahu a zahryzla se. Nikdy nic lahodnějšího nejedla a to by komukoli v ten moment odpřisáhla na svou čest předního zabijáka. Veverka vzala za své a hlad také, alespoň prozatím. Zrzavá slečna naházela zbytek topiva na oheň, než si nad malé hravé plamínky nastavila dlaně, aby si je krapet ohřála. Kdoví, kdy bude mít znovu příležitost?

…

Zrovna se chystala uhasit oheň, způsobem, který jí přišel úsměvný, plánovala jej zasypat hromadou sněhu, když vtom se jí před špičku její vysoké kožené boty zapíchl dlouhý, úzký průsvitný rampouch. Prvně si jej zaměnila za rampouch, ale na druhý pohled poznala, že jde, i když to zní šíleně, o jakýsi šíp… a zase jednou… z ledu… jako vážně?

Zrzka pustila hromadu sněhu, kterou doteď držela v náručí, na zem a sáhla si na záda pro své dvě dlouhé zahnuté dýky. Očima už zkoumala vzdálené stromy, které podezřívala z toho, že slouží jako úkryt muže, který ji napadl. Napadl? Ano, pro zbraň Noxu je už pouhé posměšné zaculení se na ni záminkou pro souboj.

Zrzka vyhlížela další šíp, aby se mu mohla stačit vyhnout, ale záhadnému lukostřelci buď došla kuráž, nebo střelivo. Nastalo hrobové ticho, které neprolomil nikdo jiný, než rázná a divoká zrzavá slečna: „Ukaž se mi, jestli seš chlap!" Na výzvu dlouho nikdo neodpovídal, proto dodala poněkud sebejistě a výsměšně: „To jsem si myslela, srabe…" Další šíp jí proletěl těsně kolem hlavy, téměř se jí otřel o kapuci. Slečna jej viděla a i jeho směr, proto se mu ani nesnažila vyhnout. „Vedle, snaž se víc!" ani se nehnula z místa, očima hledala mezi kmeny borovic cokoli, co by mohlo vypadat jako útočník.

A pak se odnikud vynořila drobná, na chlapa drobná, postava, za kterou vlál dlouhý tmavý plášť. Ona osoba svírala cosi, co vypadalo jako nějaký netradičně vyrobený luk, vypadal jako ze skla. Zrzka odmítala uvěřit, že by mohl být z ledu! Ledu už měla po krk! „Kdybych tě chtěla zasáhnout," promluvila ona tajemná postava něžným, ale chladným hlasem, „nevystřelila bych prvně ten varovný šíp… ty hloupá…" její oči upřené k zemi, celou tvář jí zakrývala černá kapuce po okrajích lemovaná zlatým pruhem.

„Hloupá?" zrzka zlostně dřela zuby, nikdy nikomu nedovolila, aby ji urazil. Tedy pokud nešlo o obrovského trolla s kůží jako z kamene, proti kterému jsou nože a dýky k ničemu. Takovým pacholkům i pomstychtivá zrzka dovede prominout, jednou, ale nikdy žádnému člověku! „Podívejme se, kdo pak to mluví? Až s tebou skončím, i malomocní se tě budou štítit!" padla do bojového postoje, paže s dýkami jisté a neochvějné.

Lukostřelkyně zamířila svou zbraň proti vetřelci, zvedla pohled ze země a zrzce se prvně naskytla šance prohlédnout si tvář drzého písklete, které brzy dopíská. Její pleť bledá jako sníh. Sníh! Její oči blankytné a tak studené. Studené! Její vlasy, které jí poskromnu vykukovaly zpod kapuce, bílé jako… No ano, však víte… Vše na téhle mladé ženě křičelo všechna ta slova, která se zbraň Noxu naučila na své krátké pouti Freljordem nenávidět! Musí zemřít! Možná, že když ji zabije, přijde léto i do této věčně promrzlé pustiny!

Bohužel, zrzavá slečna stála příliš daleko na to, aby mohla téhle lovkyni jakkoli ublížit. Potřebuje se dostat blíž…

„Ty nejsi zdejší, nemám pravdu?" zeptala se bělovlasá bez citu na hlase. „Protože kdyby ses tady narodila, nikdy bys na zamrzlé louce… na okraji lesa… uprostřed dne… nerozdělala oheň. Takovou hloupost my odnaučujeme děti už kolem jejich šesti let," pokynula hlavou na stále plápolající táborák.

Zrzavá slečna využila této zbytečné a prázdné rozpravy. Obešla ohniště, pomalými krůčky zmenšovala mezeru mezi sebou a nebezpečnou lukostřelkyní. „Opravdu? Hm! Co je na tom hloupého? Je mi zima a mám hlad, tak si rozdělám oheň a připravím oběd. Je zázrak, že se mi to vůbec povedlo. A denní doba je mi naprosto ukradená," jeden krůček po druhém se k ní blížila.

Bělovlasá zvětřila chystající se podraz a sáhla si do toulce pro šíp, rychle jej přiložila na luk a zamířila: „Už ani krok!" Zrzavá slečna strnula na místě, kdyby ušla ještě kousek, ještě pár metrů, mohla by po ní prostě „skočit", svým jedinečným a nenapodobitelným způsobem, a podříznout ji. Trpělivost…

„Takový kouř…" pokračovala bělovláska. „Přitahuje nechtěnou pozornost. Například mě, kdybych si ho nevšimla, nemohla bych ti přispěchat na pomoc," vysvětlovala tónem, který používají rodičové, když poučují zlobivé dítě, že krást sladkosti z lahve na poličce je neslušné.

„Na pomoc?" odplivla si zrzka, než se na lučištnici pobaveně zadívala. „Ty seš opravdu blázen. To bude tím mrazem, dostal se ti do hlavy a udělal ti z mozku kostku ledu! Proč bych potřebovala číkoli pomoc?" rozesmála se a předstírala, že se popadá za břicho a při té příležitosti udělala dva nebo tři další krůčky k ledové královně.

„Protože se to tu hemží trolly a ti mají ve zvyku přepadat hlupáky, kteří nevědí, jak se v divočině chovat," dopověděla lukostřelkyně, než si cosi v dálce za zrzkou získalo její plnou pozornost a bělovláska sklonila luk a povolila napjatou tětivu, aby si prsty odpočaly.

„To dává smysl…" zbraň Noxu postřehla její zaváhání a hned se, jako pravý predátor, chopila své šance. Učinila poslední rychlý krok vpřed a v mrknutí oka zmizela. Než stačila lučištnice jakkoli zareagovat, objevila se do kožichů navlečená cizinka přímo za ní. Zaklonila jí hlavu dozadu jednou rukou a tou druhou jí přiložila ostří své krvechtivé dýky přímo pod krk. „Pozor, kam koukáte, princezno," zašeptala jí do ucha úlisně. „Nikdo, opakuji nikdo, si na mě nebude otevírat hubu a nikdo, znovu říkám nikdo, mě nebude poučovat, jako bych byla nějaké děcko! Rozumíš, námrazo?" lehce jí trhla hlavou dozadu, aby více obnažila její bledé hrdlo.

Teprve tehdy si zrzavá slečna všimla, kam se její zajatec dívá, a krev jí ztuhla v žilách. K ohništi se loudavým tempem blížil po třech jakoby hopkající modrý troll z dřívějška. „Ale ale… takže jsi přeci jen z toho srázu nespadla… Já věděl, že tak blbá zase nejsi…" zazubil se na zrzku svými dlouhými ostrými a nezdravě žlutými tesáky. „Teď mi už neutečeš, květinko! Viděl jsem už všechny tvoje triky a čáry!" uhodil kyjem do ohniště a to se rázem rozletělo do všech směrů.

„Vy se znáte?" zeptala se bělovláska, která se lehce kroutila ve své ne zrovna pohodlné pozici.

„Tak nějak jsme už do sebe… ehm… narazili…" přiznala barvu zrzka. Už se rozhlížela kolem sebe, kudy se vydá na útěk tentokrát.

„A on si může dovolit urážet tě? To není zrovna férový přístup…" lehce se pousmála ledová královna. Cítila, jak se jí ruka s dýkou pod krkem začíná slabě třást.

„Nikdy nehraji fér," sykla na ni zoufalá zbraň Noxu, než ji slabě uhodila jílcem od druhé dýky do týlu. Namísto ponaučení, tento skutek přinesl lučištnici další důvod k drzému úsměvu. Zrzka jednou rukou čapla bělovlásku za kapuci a zatáhla dozadu, ve snaze umlčet ji.

„Když mi přestaneš trhat vlasy a pustíš mě…" šeptala bělovláska. „Mohla bych udělat to, proč jsem sem prvně přišla, sice zachránit ti kůži… teď už spíše nám oběma…" navrhla klidným a vyrovnaným hlasem.

„Zvládnu ho sama!" přitlačila jí ostří ke krku.

„Pak jsi tu ty ten blázen…" zakoulela očima tvrdohlavostí téhle „květinky" otrávená lučištnice.

„Pozor na jazyk!" varovala ji přísně.

„Nebo co, předhodíš mě Trundlovi?" ohlédla se za svým věznitelem, pusa ostřejší než břitva.

„Kdo je sakra Trundle, on?" vyjekla zrzka podrážděně.

„Ne to je mytický rejsek, který sužuje můj kraj a přinesl do něj hlad a věčnou zimu, samozřejmě že je to ten troll!" vyhrkla bělovláska, která už se zrzkou ztrácela veškerou trpělivost. A nebyla jediná…

Trundle už měl šuškání a breptání své neposlušné včerejší večeře se svým dnešním obědem plné zuby, proto hlasitě zařval, aby se slečnám připomněl, a vyrazil proti nim jako lavina. „Pusť mě!" křikla lučištnice, která se snažila mácháním a házením rukou naznačit, že její luk by mohl být proti trollovi vhodnou zbraní. Zrzka zaťala zuby, polkla všechnu hrdost a stáhla ze zajatce svoje ruce. Stoupla si vedle ní, dýky připravené pro krvavou řež a vyčkávala, aniž by věděla na co.

„Jaký je plán?" zeptala se spěšně, až prosebně své chladné společnice.

„Utéct, co myslíš?" bělovláska se ani nehnula z místa, jen zacílila svůj ledový šíp proti trollovi a chystala se vystřelit.

„To jako vážně?" zadívala se na ni poněkud zmateně a tak trochu i zklamaně.

„Samozřejmě, že ne…" v koutku úst se jí uhnízdil drobný a všeznalý úšklebek. A v ten moment vyslala svou první a i poslední střelu. Ta proletěla vzduchem a zasáhla trolla rovnou do srdce, nebo spíše do míst, kudy by se mohl dostat k srdci, kdyby šíp pronikl netvorovou drsnou kamennou kůží. Co ale následovalo, zrzavou násilnici naprosto vyvedlo z míry.

Z šípu, který se nezabořil ani do půlky hrotu, se vyřinul led. Ano, zase jednou led! Šířil se jako požár, jako přicházející noc, jako přílivová vlna. Brzy obklopil celý trollův hrudník a jen u toho nezůstal! Zanedlouho i netvorovy nohy a paže pokrývala silná vrstva průhledného vězení, do kterého jej záhadná lučištnice jediným výstřelem uvrhla. Když se led přestal šířit, zůstaly trollovi koukat jen hlava, na palcích děravé botky a jeho zápěstí. Tříprstá pravačka se otevřela a těžký kyj z ní vypadl. Netvor bědoval, klel a nadával. Panikařil, skuhral a naříkal, ale nikdo ho nevyslyšel. Nikomu se zrovna nechtělo…

Zrzavá slečna koukala bez mrkání a s vyvěšenou pusou, o které ani nevěděla, že ji kdy otevřela. Bělovláska se nevinně zachichotala nad výrazem svého nepřítele, kterého právě zachránila a ušetřila ponižujícího běhání po lesích, prošla kolem něj a zavřela mu pusu konečky prstů pravé ruky se slovy: „Pozor, ať ti tam nenasněží."

Zrzka se na ni uraženě podívala pohledem, který říkal: ‚Co si o sobě myslíš, zmrzlino?' Ale rychle svůj zrak odvrátila, zkřížila si ruce na prsou a zabručela: „Hm! Led… že mě to nepřekvapuje. Ubohé! Viděla jsem působivější kouzla." Povýšeně se mračila s nosem nahoru a se zavřenýma očima. „S kartami v putyce!" dodala navrch.

Když si byla zrzka jistá, že led drží a že jí od trolla nehrozí žádné nebezpečí, přikradla se zpět ke zničenému ohništi a popadla svůj vak se zásobami a náhradním oblečením, po očku Trundla sledovala, jen pro jistotu, a v jeho blízkosti se také nezdržovala déle, než bylo nutně potřeba. Jakmile si pobrala věci, hned odběhla zpět k tajemné lučištnici, která na ni měla pár otázek.

„Odkud jsi? Nebo lépe, kdo jsi?" zeptala se jí, když se k ní znovu připojila pod zasněžené borovice.

„Do toho ti vůbec nic není," rukou sjela na své stehno a jen pro výstrahu zavadila o jeden ze svých vždy nabroušených nožů.

„Dobrá…" povzdechla si bělovláska. „A… prozradíš mi alespoň, kam máš namířeno? Neříkej mi, že jsi sem zabloudila," její blankytné oči mluvily za všechno, žádná lež neunikne trestu.

Zrzka dlouho přemýšlela, ohlédla se přes ramena na zamraženého trolla, který stále prosil o odpuštění a osvobození. „Kolik těch kouzelných šípů ještě máš?" očkem zavadila o její napěchovaný toulec. Odmítala uvěřit, že všechny dovedou to, co ten jeden, který poštvala proti trollovi.

„Tolik, kolik je potřeba," blafovala bělovláska s tváří nečitelnou a chladnou jako království, které ji obklopovalo.

Zrzavá slečna pokývala několikrát hlavou, než se rozhodla spolupracovat, tedy aspoň prozatím. „Nezabloudila jsem, to není můj styl. Přesně vím, kde jsem…" kdesi uprostřed zamrzlé pustiny…

„Ale kam směřuješ?" připomněla jí svou původní otázku bělovláska krapet netrpělivě.

„Já tak spíše cestuji… ráda bych poznala zdejší lidi…" usmála se na ni nevinně, ale nikdo by jí to nevěřil.

„Samozřejmě…" zamračila se na ni, její oči ji vybízely, aby vyšla s pravdou na světlo. Po chvilce nepříjemného ticha začala zrzka zvažovat, že se opravdu přizná, ale k tomu nedošlo. „No, na jednoho jsi právě narazila," nabídla jí falešný úsměv, za který skryla svou nedůvěru. „A mimochodem, jsem Ashe, Ashe Avarosa…" nabídla jí ruku k potřesení. „Slyšela jsem, že v jiných zemích je zvykem při představování potřást si pravicí, je to podivný zvyk, ale…" lehce zatřepala prsty své pravačky, aby naznačila, že cizince netouží tuto zdvořilost odepřít.

Poznámky autora:

Asi před rokem jsem rozepsal tuhle fanfikci, soustředěnou na Ashe a Katarinu, tak ji sem budu postupně vkládat kapitolu po kapitole, ať mi jen nehnije ve složce na počítači (nevím, kde jinde bych ji zveřejnil). Je to docela dlouhý příběh, ještě není popsaný, ale už jsem kdesi za půlkou a jak by měl skončit už mám také namyšlené, stejně jako všechny hlavní momenty příběhu. Tak uvidíme, třeba se pochlapím a dopíšu to.

Doufám, že se první kapitola líbila.

Tak zatím.