Ok toto je český překlad úžasné fanfiction Shadows of Agony od vivace160. Její příběh se odehrává asi rok po událostech Tanzu, přičemž Koukol je v tomto příběhu stále naživu. Hrabě von Krolock v této povídce vychází z jeho původního herce, nesmrtelného Steva Bartona.
Anneliese stála nehybně a mlčky pozorovala hrad, který se nad ní vypínal. V tajuplném světle zapadajícího úplňku vrhaly chrliče na stěny hradu dlouhé stíny. Anneliese se zastavila, když se jí náhle zdálo, jak se jeden ze stínů pohybuje, ale když se podívala blíž, věděla, že je to jen její představivost. "To je jen těmi bláznivými historkami." řekla si. „Šálí mně z nich zrak." Ta myšlenka ji rozesmála, ale strach ji přesto neopustil. Dole ve vesnici si lidé vždy šeptali o upírech, kteří žili na hradě Von Krolock, ale Anneliese neměla strach z upírů. Upíři neexistovali, zato vlci ano a z těch ona měla hrůzu. Nebyla si vůbec jistá, proč se vlastně rozhodla jít, ale teď, když byla tak blízko, už se neměla v úmyslu vracet. Dostane se do hradu, najde nějaký důkaz, že zde upíři být nemůžou – česnek z kuchyně, nebo možná nějaký náboženský symbol zdobící jednu ze stěn – a přinese ho zpátky na farmu.
Anneliese spolkla svůj strach a donutila se pokračovat, dokud nestála až před masivními vchodovými dveřmi. Všechna nejbližší okna byla tmavá, a tak přitiskla ucho ke dveřím a pozorně naslouchala, zda neuslyší nějaký zvuk zevnitř hradu. Stála tak několik minut, a když si byla jistá, že v místnosti za dveřmi nikdo není, stiskla kliku, jenom aby zjistila, že je zamčeno. Zatímco si v duchu nadávala, odstoupila ode dveří a rozhlédla se kolem sebe. Co teď? Pomyslela si. Ještě jednou pohlédla na jedno z potemnělých oken a pak jí pohled sjel na zem, kde uviděla ležet kámen. Shýbla se, aby ho zvedla, ale jak se její prsty dotkly jeho povrchu, zarazila se. „Co to dělám?" zašeptala. „To přece nemůžu…" Otočila hlavu a podívala se na cestu, kterou právě urazila, aby se sem dostala. „Ale když teď půjdu zpátky, řeknou, že nejsem nic než zbabělec." Dříve, než by si to mohla znovu rozmyslet, Anneliese hbitě sebrala kámen a pospíchala k nejbližšímu oknu. Sevřela kámen pevněji, zvedla ruku nad hlavu a rozmáchla se směrem k oknu.
„To bych být tebou nedělal." Anneliese vykřikla překvapením i bolestí, když se jí uprostřed švihu sevřela kolem zápěstí chladná ruka, až jí kámen vypadl na zem. Její paže byla bolestivě stažena zpět a ona byla donucena se otočit a stanout tváří v tvář muži, kterého okamžitě poznala jako samotného hraběte von Krolocka. Nikdy předtím ho neviděla, ale slyšela mnoho popisů od ostatních vesničanů, kteří tvrdili, že ano. Většina z těch popisů se lišila člověk od člověka – ti s největší představivostí dokonce zašli tak daleko, že ho přirovnávali k těm pokřiveným a ohyzdným chrličům, jež zdobily jeho hrad – ale těch několik základních, které se shodovaly ve všech příbězích, teď stálo před ní.
„Není to zrovna slušné," pokračoval Von Krolock. „si jen tak rozbíjet okna, která ti nepatří, obzvlášť když je více než zřejmé, že si nikdy nebudeš moci dovolit je zaplatit." Anneliese se rozpačitě začervenala, když si všimla, jak si Von Krolock prohlíží její už dosti obnošený plášť. „Co tady děláš?" Anneliese otevřela pusu, aby mu odpověděla, ale zase ji rychle zavřela, když si uvědomila, že neví, co by měla říct. Pravda rozhodně nepřicházela v úvahu. „No? Tak mluv, mladá dámo! Proč se snažíš vloupat do mého domu? Co ode mě chceš?" Von Krolock sevřel Anneliesino zápěstí ještě pevněji.
„Prosím, pane!" vykřikla tiše. „Pusťte mně! To bolí!" Ale Von Krolock si jejích proseb nevšímal.
„Hledalas snad místo k přespání?" zeptal se. „Nebos možná doufala, že budeš moci ukrást kousek jídla, či ještě líp, něco, co bys mohla prodat a získat tak pár peněz navíc." Zatímco mluvil, zůstal Von Krolock naprosto klidný a vyrovnaný, ale jeho hlas přetékal jízlivostí a Anneliese z toho byla celá nesvá.
„Ne… já… já jsem jenom…" její hlas se zlomil, její mysl se ze všech sil snažila přijít na nějakou výmluvu, která by jí nedostala do příliš velkých potíží.
„Jenom co? To tě prostě jen baví ničit majetek ostatních? Támhle zapálená stodola, tady rozbité okno. Tak je to? Víš, že existuje slovo pro lidi jako…"
„Hledala jsem upíry!" Chvilku nebylo slyšet nic než šumění větru v korunách nedalekých stromů. Jakmile si uvědomila, co právě řekla, Anneliese ucítila, jak se jí do tváří žene krev a svět kolem ní se trochu zatočil. Zírala na Von Krolocka a čekala, jak bude reagovat.
„Upíry?" Na bledé tváři hraběte se objevil nepatrný náznak úsměvu a Anneliese si úlevně vydechla. Alespoň, že se nezlobil: možná ji hrabě nechá odejít pouze s výstrahou. „Ty jsi hledala upíry?" Úsměv se zvolna proměnil v široký úšklebek a Anneliese se konečně trochu uklidnila.
„Ano, pane. Byla to sázka, víte." vysvětlovala a nervózně se přitom zasmála. „Je to strašně dětinské, já vím." Anneliese sklopila oči a dál blábolila o okolnostech, které ji přivedly k jeho hradu.
„Anneliese…" Von Krolockův hlas jí jemně zazněl u ucha. Opět zvedla hlavu, šokovaná když spatřila jeho obličej tak blízko.
„Jak jste věděl moje…?" Anneliese opustil hlas, když se na ni Von Krolock usmál a odhalil při tom dvojici špičatých zubů ve svých ústech.
„Vypadá to, že jsi našla svého upíra, Anneliese." Než měla šanci jakkoli zareagovat, Von Krolock ji odtáhl ke dveřím do hradu a postrčil ji dovnitř. Pod jeho silou zavrávorala, a když se opět vzpamatovala a otočila se, viděla, jak za nimi Von Krolock zamyká dveře.
„Ne!" vykřikla a rozběhla se proti upírovi. „Nechte mně jít!" Znovu a znovu volala, a zoufale se snažila ho odstrčit od dveří, ale proti o dost většímu muži neměla šanci.
„Co si myslíš, že děláš? Myslíš, že mi můžeš ublížit?" Von Krolock se zasmál, jak do něj Anneliese dál bušila a vrážela vší silou, kterou měla. Aniž by ho její útoky jakkoli vyvedly z míry, Von Krolock se opět otočil ke dveřím a jakmile byly zamčené, strčil si klíč do kapsy. Mezitím už dívčiny rány začaly slábnout. „Plýtváš svými silami. Když se takhle unavíš, nebudeš se moci bránit, až tě kousnu." Jeho slova ji přiměla se zastavit.
„Cože?" Von Krolock ji uchopil za zápěstí a vedl ji směrem k velkému schodišti na druhé straně místnosti.
„Ne že by se ti to mohlo podařit ani, když bys měla sil nejvíc, ale dobrý boj si užívám vždycky. Chutnají mnohem lépe, když se brání." Von Krolock pohlédl dolů na Anneliese. Strach, který v ní probouzel pohled v jeho očích, v ní vyvolávat pocity závratí a nevolnosti.
„Kam mně to vedete?" Její hlas byl tak slabý, že si nebyla jistá, jestli jí vůbec slyšel.
„Vezmu tě do tvého nového pokoje, kde počkáš, až na tebe budu připravený. Přišla jsi v poměrně nevhodnou dobu, víš. Slunce…" Von Krolockova slova vystřídal příšerný řev. Pustil Anneliese a podíval se na spálenou kůži na své ruce. Otočil se a uviděl Anneliese, jak drží přívěsek ve tvaru kříže, který visel na zlomeném řetízku. Bez varování máchl paží a nezraněnou rukou ji uhodil po tváři tak silně, že s výkřikem upadla na zem. Přívěsek jí vyletěl z ruky, když dopadla na podlahu, a odletěl z jejího dosahu.
„Koukole!" Von Krolockův hlas zaburácel celým hradem a o chvíli později do místnosti vkulhal hrbáč, mumlajíc cosi čemuž Anneliese nedokázala rozumět. „Dej to pryč. Odnes to z mého domu." Anneliese sledovala, jak Koukol zvedl její náhrdelník a když procházel mezi ní a Von Krolockem na své cestě ven z místnosti, přesunula svou pozornost opět na upíra. Tam, kde na hřbetu jeho ruky přitiskla křížek, se tvořila ošklivá podlitina, ale bylo to cosi na jeho druhé ruce, co přitáhlo jeho pozornost. „Řízl jsem tě." řekl mírně. „Krvácíš." Dívala se, jak přejel prstem po svých kloubech a po tom, co zvedl prst nahoru, aby mohla vidět krev, která na něm ulpěla, si ho strčil do úst, a zvolna ho vytáhl ven, sajíc přitom krev ze svojí kůže. Anneliese těžce polkla, jak se snažila ovládnout svou nevolnost.
„Chutnáš sladce…" Slízal zbytek krve ze svých kloubů a povzdechl si. „Velmi sladce… strach a hněv jsou božská kombinace." Von Krolock se rozešel směrem k Anneliese, zatímco mluvil dál. „Představ si, jak vyděšená a rozzuřená budeš zítra v noci." zachechtal se. S každým jeho slovem se Anneliese posouvala dál po podlaze, dokud nenarazila zády o zeď a on se teď netyčil nad ní. „Vyděšená a rozzuřená." Zopakoval a pak poklekl a přiložil své rty k jejímu uchu. „Ale je docela škoda, že nejsi panna." zašeptal. Než mohla Anneliese odpovědět, silné prsty se zarývaly do její paže a donutily jí se postavit. Bojovala s jeho sevřením, ale ať se snažila, jak chtěla, nezdálo se, že by něco z toho mohlo Von Krolocka zpomalit jak ji táhl po schodech nahoru a dlouhou chodbou za sebou. Když došli k otevřeným dveřím, Von Krolock ji strčil dovnitř a beze slova přibouchl dveře.
Anneliese dopadla tvrdě na zem na ruce a kolena. Ignorovala bolest, vytáhla se na nohy a otočila se ke dveřím. Zkusila kliku, ale přesně tak, jak se obávala, byly zamčené. Položila na ně ucho a poslouchala; neslyšela žádné kroky a byla si jistá, že hrabě ještě stále stojí venku. „Von Krolocku!" zaječela. „Nechte mně jít!"
„Zdá se, že se přece jenom není třeba představovat, vypadá to, že víš, kdo jsem." Anneliese se prudce otočila, když ten hlas zaslechla za sebou, ale nikdo tam nebyl. Slzami se jí stáhlo hrdlo, ale když slyšela Von Krolockův smích na druhé straně dveří, její strach se rychle změnil v hněv.
„Nechte mně jít, vy zrůdo!" vykřikla a zabušila do dveří. „Mí přátelé vědí, kde jsem, a když se nevrátím, půjdou mně hledat! Přijdou sem, najdou vás a zabijou vás!" Anneliese kopla do dveří, aby dala důraz na svá slova. „Slyšíte mně, Von Krolocku? Zabijou vás!"
„Prší." Bylo vše, co Von Krolock odpověděl, a jeho hlas zněl poněkud znuděně. Anneliese zmateně svraštěla obočí. Nějakou dobu byli oba potichu, dokud znovu nepromluvil. „Dnes tě rozhodně hledat nepřijdou. Prší. Těžce. Než dorazí do hradu – jestli vůbec přijdou – bude příliš pozdě. Dobrou noc, Anneliese."
„Co? Co tím myslíte? Von Krolocku?" Anneliese opakovaně stiskla kliku, i když věděla, že je to beznadějné. Chvíli poslouchala, a když uslyšela jeho vzdalující se kroky, začala křičet. „Tohle mi nemůžete udělat! Nechte mně jít!" Bušila pěstmi do dveří tak silně, že se jí začaly okamžitě tvořit modřiny, ale ona na to nedbala. „Von Krolocku! Prosím! Prosím, nenechávejte mně tady! Nechte mně jít!" Nakonec však křikem přece jen ochraptěla a její volání se změnilo v tichý pláč, když se konečně vzdala a pomalu se sesula na podlahu.