Fiducia
A ať jakkoliv je špatný dnešek, uleháme, abychom se probudili do nového zítřka.
Dopadneš na kolena, jestli sis je sedřel do krve, už nevnímáš. Chytneš jeho tvář do dlaní a tiše zasténáš. Prsty ti máčí krev - a její barva pozbývá přitažlivosti vzdušných šatů tanečnice. Prosíš, aby ti teď jako nikdy Bůh naslouchal.
Cítíš tmavé oči, jež jsou nyní jako zakalený inkoust míchaný s kapkami slz, a tvoje srdce v tu ránu zaplápolá v naivní víře.
"Zůstaňte se mnou, prosím! Dám vám všechno. Ukážu vám třeba jak chutná déšť," začneš blábolit páté přes deváté. Pořád věříš, neboť ještě stále cítíš jeho slabý dech na své tváři.
"Podívej se na mne," téměř ani nevysloví.
Protože zítřek nikdy neumírá.