Kapitola 1.
Jsem dcera Apollóna. Od té doby co jsem se tohle dozvěděla, se mi obrátil život naruby. Bylo mi tehdy 12 let. Bydlela jsem s mámou a jejím přítelem Petem ve Filadelfii. Mámu jsem ráda měla, ale jeho vůbec ne. Měla jsem z něj divný pocit. Skoro jsem se ho bála. Mámu měl rád, choval se k ní hezky. Ale já jsem mu vadila. Pořád mámě vykládal, jaká jsem zlá a neposlušná dcera, že jsem totálně blbá, že mě rozmazluje a že ho štvu proti ní. Ale nic z toho nebyla pravda. Jenom jsem se jí před ním snažila varovat, ale nevěřila mi. V té tobě jsem začala v hlavě slýchat ten hlas. Nabádal mě, abych odešla, že budu v bezpečí. Měla jsem pocit, že už blázním.
Jednou pozdě odpoledne, když jsem se vrátila od kamarádky a máma nebyla doma, jsem v obýváku omylem shodila na zem vázu, která se rozbila. Pete tam přišel, s křikem vynadal mi, že jsem k ničemu a dal mi takovou facku, až mě srazil k zemi. Se strachem v očích jsem se na něho podívala, rychle jsem se zvedla a utíkala jsem do svého pokoje. Zamkla jsem dveře a znovu jsem v hlavě uslyšela ten hlas. Už jsem ho slýchala týden. Neváhala jsem a do batohu jsem naházela pár kusů oblečení. Rozbila jsem prasátko, ve kterém bylo asi 15 dolarů. Uměla jsem šetřit. Když jsem měla sbaleno, sedla jsem si ke svému stolu a napsala mámě dopis. Nechala jsem ho ležet na posteli. Už jsem tam nechtěla být ani minutu. Vzala jsem batoh, odemkla dveře a prostě jsem šla. Když na mě Pete řval, kam to jdu, zalhala jsem a řekla, že se vrátím večer.
Samozřejmě že jsem se nevrátila. Nasedla jsem na autobus do New York City. Nevěděla jsem proč. Ale cítila jsem úlevu. Zavřela jsem oči a pomalu jsem usnula.
Když jsem otevřela oči, venku už byla tma. Ani nevím, jak dlouho jsem spala. Autobus zastavil na zastávce v Harlemu. Vzala jsem svůj batoh a vystoupila. Nikdy jsme s mámou nevytáhli paty, v New Yorku jsme nikdy nebyly. Byla jsem ztracená. Na pár vteřin jsem zalitovala, že jsem odešla. Pak jsem si vzpomněla na utrpení, které mi Pete způsoboval, a vlastní matka před tím zavírala oči. Rychle mě to přešlo. Vyrazila jsem. Hlas v hlavě mi radil, kam jít. Trochu mě to děsilo, nikomu jsem o tom neřekla. Snažila jsem se působit nenápadně. Ale může nenápadně působit dvanáctiletá holka, která je sama uprostřed září v noci bez rodičů?
Nevím, jak dlouho jsem šla, ale začínala jsem být unavená a teplo mi moc nebylo. A ještě ke všemu mi začalo kručet v břiše. Sáhla jsem do kapsy, skoro všechny peníze jsem utratila za autobus. Zastavila jsem se v jednom nočním obchodě a koupila si 2 čokoládové tyčinky. Podařilo se mi bezpečně dojít až k Central Parku. Ukryla jsem se do stínu stromů. Na další noční putování jsem byla moc unavená. Snědla jsem jednu tyčinku a přemýšlela, co dělat dál.
Až ráno jsem si uvědomila, že jsem usnula na lavičce. Bylo chladné ráno a lehce pršelo. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Někteří kolemjdoucí se na mě divně dívali. Sebrala jsem své věci a šla pryč. Prošla jsem kolem Metropolitního muzea umění. Škoda že jsem se tam nemohla podívat. Dostala jsem chuť na čokoládovou tyčinku. Vytáhla jsem ji z kapsy, ale nešla mi otevřít. Zrovna jsem šla kolem uličky, která se mi vůbec nezamlouvala. Pořád jsem zápasila s tyčinkou a vylétla mi z ruky přímo do té uličky. Došla jsem si pro ni, a když jsem se pro ni sehnula, na zemi se objevil stín. Zvedla jsem oči a přímo přede mnou stála vysoká mohutná postava a velkým okem uprostřed čela. Máchl po mně dřevěnou palicí. Vyjekla jsem a uskočila do strany. Nechala jsem tyčinku tyčinkou a utíkala pryč hnána vlastním strachem. Ten s tím okem běžel za mnou a pořád máchal palicí po všem, co se mu připletlo do cesty. Lidé kolem mě nechápali a já nechápala je. Copak ho nevidí? Nevnímala jsem, kam běžím a určitě jsem se odchýlila ze své trasy. Chtěla jsem totiž dojít k mostu Queensbord a dostat se do Brooklynu. Běžela jsem, ale začaly mi docházet síly a to stvoření mě dohánělo. A vtom jsem zakopla. Dopadla jsem na studený chodník, zakryla si rukama hlavu a čekala na nejhorší.
Pokračování příště:)