„Už přišel? Přišel už?" huláká John, když vbíhá do kuchyně. Hned po snídani šel ven, ale všiml si šedivé sovy, která přinesla poštu, takže se brzy vrátil.

„Mami, přišel?" ptá se John skoro zoufale a prosebně na mámu hledí.

„Ne, ještě nepřišel." zavrtí paní Watsonová hlavou a položí hromádku dopisů na kuchyňskou linku. „Johne, co kdybys přestal vyvádět pokaždé, když k nám přiletí sova?" zeptá se svého synka a založí si ruce na prsou.

„Ale já už mám jedenáct. Už musí přijít." brání se chlapec.

„Je teprve říjen a dopis z Bradavic ti příjde nejdřív na jaře, pokud ne až v létě."

„Ale to je za strašně dlouho." zaskučí John zoufale a padne na židli. „To nevydržím."

„Kdybys to nepřeháněl." pousměje se máma a prohrábne Johnovi vlasy. „Jestli se ti to čekání zdá dlouhé, můžeš si ho zkrátit domácími úkoly nebo prací na zahradě. Včera jsem si tam zase všimla několika trpaslíků."

„Mámí." protáhne John otráveně a protáhne obličej.

Paní Watsonová se jen pousměje a vrátí se ke kuchyňské lince, kde má rozdělanou práci. Přesněji rozdělané těsto, ze kterého má v plánu dělat buchty. Mohla by sice využít magie, ale při vaření ji nepoužívá nikdy. Na to jí to příliš baví dělat mudlovským způsobem.

„Ale fakt mi ten dopis příjde, že jo?" ozve se John po chvíli a přes opěradlo židle se na mámu dívá.

„O tom v nejmenším nepochybuji." pousměje se paní Watsonová s rukama od mouky a postaví se čelem ke svému ustaranému synovi. „Tvoje jméno tam mají zapsané už od tvých prvních narozenin."

„Jak to můžeš vědět?" zeptá se John podezíravě.

„Protože tehdy se u tebe poprvé projevila magie." usměje se máma. „Harry tě zlobila, tys ji tahal za vlasy a přebarvil jsi jí několik pramenů na modro."

„To vážně?!" zeptá se John nevěřícně a trochu se na židli narovná. „Ale co když to udělala Harry a ne já? Já přece nečaruju."

„Vzhledem k tomu, jak potom tvoje drahá sestřička nadávala a vyváděla, tak si jsem doopravdy jistá, že to nebyla její práce." pousměje se máma vzpomínce.

„Přebarvil jsem Harry hlavu." zazubí se John pobaveně. „Ale teď už nečaruju." zatváří se zase ustaraně.

„Magie se z tebe nemůže jen tak vykouřit. Pořád ji máš v sobě." usměje se máma chlácholivě. „Dopis ti příjde, stejně jako přišel Harry a stejně jako ona i ty pojedeš do Bradavic. Bude z tebe čaroděj."

„Pojedu do Bradavic." zopakuje John rozhodně. „A budu v Havranspáru jako ty nebo v Nebelvíru jako Harry a táta?"

„To ti já nepovím." pokrčí máma rameny. „To ví jen Moudrý klobouk a ten ti to řekne, sotva si ho nasadíš."

„Už aby to bylo." povzdechne si John.

„Bude to 1. září večer, dřív ne." pousměje se máma, ale pak se zatváří vážně. „A teď konec povídání. Na zahradě na tebe čekají trpaslíci."

„Mámí." zahučí John nespokojeně.

„Nech si ty kyselé obličeje a běž. To, že je víkend, neznamená, že nebudeš nic dělat. A ne, že zase všechny nahážeš k Hooperům." dodá máma, než John odejde.

- - o - -

Sherlock se podezíravě podívá na pergamenovou obálku, na které je zeleným inkoustem nadepsané jeho jméno a adresa. Dopis z Bradavic. Opatrně obálku otevře a pročte si oznámení o přijetí do školy, seznam učebnic i jízdenku s datem a časem odjezdu Bradavického expresu.

U stolu kolem něj sedí a snídají jeho rodiče a starší bratr, který letos studia v Bradavicích ukončil.

„Musím nastoupit do prvního ročníku?" zeptá se Sherlock a trochu se na rodiče zamračí.

„A kam jinam bys chtěl nastoupit?" diví se pan Holmes.

„Do druháku. Nebo možná i do třeťáku." pokrčí Sherlock rameny. „Jsem chytřejší než ostatní a učební osnovy prvního ročníku jsem zvládl už v osmi letech."

„Na přeskakování ročníku zapomeň." ozve se Mycroft a s trochu posměšným úsměškem se na svého bratra podívá. „Nedovolili by to ani mně a to jsem mnohem chytřejší než ty."

„Pánové." ozve se máma od svého ranního čaje, aniž by se na kteréhokoliv ze svých synů podívala. Její varovný tón stačil k tomu, aby se Mycroft i Sherlock začali věnovat svým snídaním.

Sherlock znovu promluví teprve až po jídle, kdy v jídelně zůstane jen on a máma.

„Vážně musím do prvního ročníku?" zeptá se Sherlock otráveně.

„Ano, musíš." přikývne paní Holmesová hlavou.

„Ale já už dávno umím všechno, co se tam budou učit." zamračí se Sherlock nespokojeně.

„Nejde jen o učení. Jde i o to, že budeš se stejně starými dětmi a o to, že s nimi budeš pracovat a spolupracovat."

„Vždyť to budou všichni idioti." protočí Sherlock otráveně oči.

„Jak to můžeš vědět? Nikdy jsi je nepotkal." zeptá se máma s pozvednutým obočím. „Co ty víš. Třeba si mezi nimi najdeš i kamaráda."

„O tom silně pochybuju." nakrčí Sherlock nos nechutí.

„Kdyby ses trochu snažil a netvářil se pořád jako kyselý citrón, šlo by ti to s lidmi mnohem líp." usoudí máma s drobným pousmáním. „Ale teď konec povídání. Běž ven a neseď jenom doma. Zavíráš se pořád v pokoji a jsi z toho bílý jako stěna."

„Všechny stěny máme barevné." upozorní ji Sherlock.

„Tak si představuj, že jsi stěna v nemocnici a jdi ven. Fofrem." postrčí ho paní Holmesová lehce mezi lopatky, ale usmívá se.