1. Kapitola - Čarodějova cesta

Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici o sobě vždy tvrdili, že jsou naprosto normální. Ano, vypadali jako kterákoliv jiná rodina v ulici a zčásti to bylo proto, že žádné nesmysly a nepřípustné chování jednoduše neuznávali.

Pan Vernon Dursley byl ředitelem firmy Grunnings vyrábějící vrtačky. Byl to vysoký a velmi tělnatý chlapík, téměř bez krku, zato s velmi dlouhým knírem. Jeho manželka, paní Petunie Dursleyová byla pravým opakem svého manžela. Byla to vysoká blondýna s nemožně dlouhým krkem, umožňující ji špehování svých... no, mírumilovných sousedů. Dursleyovi vychovávali svého synka, Dudleyho, kterého považovali za nejúžasnější dítě na světě, ačkoliv se už v půl roce nevlezl do kalhot dvouletého dítěte.

Tato rodina měla vše, co si přála, ale i oni měli své velké tajemství. A báli se, aby to tajemství nevyšlo najevo. Potíž byla v tom, že ono velké tajemství se skrývalo v Potterových.

Paní Potterová byla totiž sestrou paní Dursleyové a ta ji jednoduše nenáviděla a bála se jí. Proto Dursleyovi předstírali, že žádné Potterovy neznají.

A proč se to paní Dursleová tak děsila své sestry? Bylo to snad tím, že si vzala muže, který se od její rodiny lišil natolik, že se bála jen jeho pohledu? Co by pak řekli sousedé, kdyby se tu zničehonic objevili?

Dursleyovi věděli, že se Potterovým narodil také synek, ale neviděli ho a netoužili ho vidět. Jejich dítě byl další důvod, proč o svou sestru nestála. Mohl být stejně divný jako jeho rodina a paní Dursleyová si nepřála, aby se jejich Dudley s takových chlapcem stýkal.

Náš příběh začíná jednoho šedivého úterního rána, kdy paní Dursleyová zatřásla se svým manželem, který musel do práce.

Byl to zcela obyčejný den, snad jen bouřková mračna naznačovala cosi zvláštního a záhadného. Avšak lidé, jako byli Dursleyovi si ničeho nevšímali a hleděli si své rutiny. A tak zatímco paní Dursleyová šišlala na vřískajícího Dudleyho a pan Dursley si vybíral jednu z kravat do práce, nikdo si nevšiml ohromného výra, který neslyšně proletěl kolem okna.

O půl deváté uchopil pan Dusley svoji aktovku, letmo políbil svoji manželku na čelo a pokusil se políbit i svého synka (přitom mu kus müsli přistál ve vlasech, jelikož Dudley měl zrovna záchvat vzteku).

„To je ale lumpík," usmíval se pan Dursley, když opustil dům. Nasedl do auta a vycouval z příjezdové cesty.

A právě v té chvíli postřehl cosi nepřirozeného. Byla to kočka, obyčejná mourovaté kočka, která si prohlížela plán města. Pan Dursley se oklepal a pohlédl do zpětného zrcátka. Na rohu ulice pořád stála kočka, ale plánek města tu nikde nebyl. Muž zamrkal a otočil se zpátky. Upřel pohled na zvíře, které mu pohled opětovalo.

Na rohu zahnul a dostal se tak na hlavní silnici, avšak nepřestával do stvoření pozorovat - zrovna si četla tabulku, kde stálo -Zobí ulice-.

Ne, zavrtěl pan Dursley hlavou, kočky neumí číst, řekl si a pustil kočku z hlavy. Začal přemýšlet nad velkou objednávkou vrtaček k které doufal, že ji dostane. Jenže na kraji města se stala další podivná věc, která ho donutila vrtačky vytlačit z mysli.

Byli to lidé, které spatřil, když seděl ve svém autě a popojížděl v dopravní zácpě. Na ulici byla spousta zvláštně oblečených lidí, majících na sobě dlouhé pláště! Pan Dursley takové lidi neměl rád. Považoval je za podivíny. Za stejné podivíny, jako třeba byla paní Potterová, sestra jeho manželky.

Zjistil, že ti podivíni tvoří jakýsi hlouček, co si mezi sebou vzrušeně šušká. Rozčileně zabubnoval prsty o volant a zjistil, že v tom hloučku stojí i jeden muž, rozhodně starší než on a upřeně na něj civí. Měl na sobě černý plášť, sahající až ke kotníkům a černé vlasu mu přepadávaly do očí. Kolona aut se pohnula a pan Dursley popojel dál. Když však zvedl oči, aby zkontroloval toho divného muže, nikde ho nespatřil.

Pustil tedy muže z hlavy a během chvíle se ocitl na parkovišti své firmy.

Ve své kanceláři sedával pan Dursley zády k oknu a to bylo dobře, jinak by se těžko soustředil na vrtačky, kdyby věděl, že zde za bílého dne poletují sovy. Lidé se zastavovali a ukazovali si z oken, nicméně panu Dursleymu do jeho dne žádné sovy nezasahovaly.

Když se však rozhodl, že si protáhne nohy a zajde na roh, do dobrého pekařství a koupí si tam něco k snědku, čekalo ho překvapení. Lidé v těch dlouhých pláštích tu byli stále, a když procházel kolem nich, cítil se nesvůj.

Slyšel, jak si něco šuškají, ale neposlouchal je, dokud...

„Ano, ano... je to pravda. Byli to Potterovi..."

„-i jejich syn Harry. Je to tragedie..."

Pan Dursley zůstal stát, jako zasažen bleskem. Pocítil strach a ohlédl se zpátky. Ti podivíni tam stáli a se ztrápenými výrazy si vyměňovali své názory. Přeběhl ulici a rychle zapadl do své kanceláře.

Tady ho žádní Potterovi trápit nebudou. Zvedl telefon, aby vytočil číslo svého domu, ale zaváhal.

„Bylo tu přeci spoustu Potterových a spoustu z nich, se určitě jmenovali Harry. Vlastně jeho synovec se nemusel jmenovat Harry. Byl to třeba Harvey, ano. Proč přidělávat starosti sobě i své manželce, která svoji divnou sestru nesnášela. Nevyčítal ji to, jednal by stejně mít takovou sestru. A přeci…ti lidé v hábitech...

Ruka nerozhodně vytočila číslo jeho domu.

Nervózně si odkašlal.

„Ano?" ozval se strohý hlas jeho ženy.

„Petunie, drahoušku... Potřeboval jsem se zeptat... nedostala jsi v poslední době zprávu od své sestry?" Věděl, že o tom nerada mluví, koneckonců předstírali, že Potterovi neexistují.

Paní Dursleyová se na dlouho odmlčela.

„Ne," řekla stroze. „Žádné. Proč se ptáš?"

„Mám takové tušení... Na ulici jsem potkal tlupu lidí a... napadlo mě, že by mohli být od.. toho spolku!"

„No a?" ozvalo se ze sluchátka a pan Dursley polkl.

„Jejich syn je stejně starý jako náš Dudley že?"

„Ano," odpověděla poněkud upjatě jeho žena.

„A jak že se to jmenuje? Harvey...?"

„Ne. Harry. Je to ošklivé jméno. Proč se vůbec ptáš?" otázala se a pan Dursley ztišil hlas.

„Potkávám celý den divně oblečené lidi a oni si šuškají jméno Potter... Napadlo mě, jestli o nás ví, kdo jsme a kde bydlíme..."

„Nesmysl!" vyštěkla paní Dursleyová. „Nejspíš si zaslechl špatně, Vernone," pronesla náhle konejšivě.

„Ano, máš pravdu, Petunie, drahoušku. Omlouvám se za obtěžování..." Položil telefon, ale na klidu mu to nepřidalo.

Když zajížděl na příjezdovou cestu svého domu, první co uviděl, byla mourovatá kočka, kterou viděl ráno. Seděla na zídce zahrady a pozorovala ho.

„Huš!" sykl na ní pan Dursley, ale kočka se ani nepohnula, pouze na něj vyčítavě hleděla a nepohnula se ani, když pan Dursley zalezl do domu.

Večer proběhl bez problémů. Paní Dursleyová mu podrobně popsala, jak sousedka z čísla 13 má problémy se svou dcerou a jak se Dudlánek naučil říkat „Ne a ne!".

A tak, když byla paní Dursleyová v koupelně, připlížil se pan Dursley k oknu a chvíli kontroloval pozemek.

Kočka tam stále byla a nepohnula se ani o píď. Sledovala očima Zobí ulici a vypadala, jako by na něco čekala. Souviselo to s Potterovými a tím, co slyšel? Opravdu někdo zjistil, kde bydlí? Ne, byl paranoidní.

„Petunie... viděla jsi tu kočku?" zeptal se náhle své manželky, která vyšla z koupelny.

Žena pevně stiskla rty.

„Sedí tu celý den a pozoruje ty sovy..."

„Sovy?" zeptal se překvapeně pan Dursley.

„Ano, ty. Létají tu celý den, bez přestání..."

„Myslíš, že..." začal pan Dursley, ale byl přerušen.

„Nesouvisí s tím, drahý..."

Neznělo to však tak přesvědčivě.

Pan Dursley usnul hned, avšak paní Dursleyová dlouho do noci zůstala vzhůru. Cítila nejistotu a nebylo nic, čím by se mohla utišit. A přeci... i kdyby se jim něco stalo, jich se to dotknout nemělo.

A tak zatímco se paní Dursleyová trápila svými myšlenkami, kočka sedící na zdi se protáhla a seskočila na zem.

Uviděla totiž toho, koho celý den čekala. Na konci Zobí uličky se objevil starý muž. Byl vysoký, hubený s vousy tak dlouhými, že by si je třikrát obmotal kolem krku. Na sobě měl dlouhý purpurový plášť a na nohou boty na vysokém podpatku s přezkami. Modré oči měl jasné a zářivé, jako hvězdy na obloze a na na dlouhém, křivém nose byly posazeny půlměsícové brýle.

Byl to Albus Brumbál.

Tento muž si nepřipouštěl, že by byl v městečku nevítaný - přehraboval se v kapse pláště a něco usilovně hledal. Uvědomil si asi, že ho někdo pozoruje, neboť zvedl hlavu a střetl se s pohledem kočky, která na něj hleděla z opačného konce ulice. Albus Brumbál se uchechtl a zamumlal: „No samozřejmě."

Nejspíš našel, co hledal, neboť vytáhl stříbrný zapalovač, nebo tedy něco, co jako zapalovač vypadalo a několikrát cvakl. Nejbližší pouliční světla zablikala a zhasla. Brzy se tak celá ulice ponořila do tmy.

Muž zastrčil Zhasínadlo do kapsy kabátu a i přes očividnou tmu vyhledal pohled kočky.

„Přeji dobrý večer, profesorko McGonagallová."

A náhle tam místo kočky stála přísně vyhlížející žena, která měla na nose brýle přesně téhož tvaru jako skvrny, které zdobily mourovaté kočce oči. Na sobě měla smaragdově zelený plášť a černé vlasy byly stažené do pevného uzlu. Zřejmě byla nazlobená.

„Jak jste poznal, že jsem to já?" zeptala se.

„Kočky nesedí tak strnule jako vy, paní profesorko."

„Taky byste byl strnulý, kdybyste tu seděl celý den," odsekla mu žena a odmlčla se. „Je pravda to, co se povídá? Že Vy-víte-kdo zmizel... Je opravdu pryč, že, Brumbále?"

„Vypadá to tak," kývl Brumbál. „Dáte si citronovou zmrzlinu?"

„Prosím?" zatvářila se profesorka zmateně.

„Zmrzlinu. Je to mudlovská pochoutka, kterou mám rád."

„Ne, děkuji," odpověděla profesorka chladně. „Je Vy-víte- kdo skutečně pryč? Skutečně...?"

„Ale paní profesorko McGonagallová, buďte rozumná a nazývejte ho pravým jménem. Je to Voldemort!"

Žena sebou neklidně trhla, ale toho si vysoký muž vůbec nevšiml.

„Jsou z toho samé zmatky. Vy-víte-kdo. Já to vím, ale lidé by rádi zapomněli."

„Je to tedy pravda... co se šušká? Lidé totiž říkají, že se Vy-v..." zarazila se pod Brumbálovým pohledem, „Voldemort objevil v Godrikově dole. Je pravda, že našel Potterovy? Jsou Lily a James... mrtví?" naléhala na něj.

Brumbál přikývl a profesorka McGonagallová nevěřícně zalapala po dechu.

„Ach Albusi... Lily a James... nechtěla jsem tomu věřit..."

„Ano, já vím," povzdechl Brumbál ztěžka.

„Říkají, že jsou mrtví všichni. I malý Harry... A spolu s ním zemřel Voldemort. Jeho moc se prý přitom zhroutila a celý dům vybuchl... a on zmizel."

Brumbál zavrtěl hlavou.

„To že říkají...? Harry žije," odtušil pouze a strčil si do pusy lžičku s citronovou zmrzlinou, kterou vytáhl zpod pláště.

Profesorka zalapala po dechu.

„Žije? Ale... jakto?" třásl se jí hlas.

„Jeho moc se zhroutila, to ano. Ale Harry Potter přežil. Jen jsme ho odklidili... a nastražili tak, aby to vypadalo, že je mrtvý. Potřebujeme ho ochránit, Minervo, zatím. Nikdo z temné strany nesmí vědět, že je Harry naživu. Ne, dokud je všechny nepochytáme!"

„On ho zastavil? Já žasnu..." zajíkla se žena.

„Nedozvíme se asi niky jak," zamumlal Brumbál a pokrčil rameny. „Důležité je, že ho musíme schovat." Podíval se zamyšleně na dům.

„Kde?" chtěla vědět ona, ale Brumbál se pouze podíval na hodinky. Byly to prapodivné hodinky. Měly dvanáct ručiček, ale nebyla tam žádná čísla, jen maličké planety. Zdálo se, že se v nich Brumbál vyzná, protože řekl: „Severus, by měl za chvíli dorazit... Pak budeme všichni přítomni."

„Proč právě tady?" zeptala se žena nechápavě.

„Žijí tu Harryho jediní příbuzní, které má."

„Vy myslíte ty lidi, co žijí tady?" vyjekne profesorka. „Brumbále... to nemůžete. Ti lidé se od nás liší ve všem... a ten kluk! Málem ukopal svoji matku proto, že mu nechtěla dát bonbony! Harry tu nemůže žít!"

„To je nejlepší místo, prozatím," pronesl však muž pevně. „Napsal jsem jim dopis, kde jim vše vysvětluji. Až bude starší, řeknou mu to!"

„Dopis," odfrkla si žena. „Vy si myslíte, že to vysvětlíte dopisem? Ti mudlové ho nepochopí! O tom chlapci se budou psát knihy!"

„Ano. Až se Harry Potter objeví v Bradavicích, bude legendou. Lidé brzy zjistí, že Harry Potter žije, o to se postarám. Ale zatím bude lepší, když bude tady, chráněn před slávou, která by ho mohla zaslepit."

„To máte pravdu, Brumbále."

Na moment bylo ticho, když...

„Prásk!"

„Ach Severusi! Vyděsil jste mně!" zajíkla se profesorka McGonagallová.

Černovlasý muž se narovnal. Dlouhé vlasy mu splývaly na ramena a zpola zakrývaly nezdravě bledou tvář. V rukou držel malý černý uzlíček. V temných očích se zrcadlil odpor.

„Opravdu jste musel poslat mne, Brumbále?" řekl tichým, seč hlubokým hlasem.

„Byl jste poblíž Severusi a já ti děkuji za jeho záchranu. Původně jsem chtěl poslat Hagrida, ale pro něco tak delikátního není nikoho lepšího, než vás."

„Pchm," odfrkl si muž a strčil dítě zabalené v černé dece Brumbálovi do náruče.

„Už teď je jako jeho otec," utrousil znechuceně.

„Nebuď předpojatý, Severusi, je to jen dítě."

Muž neodpověděl, pouze pevně stiskl rty.

„Je vskutku zvláštní, že přežil. Harry Potter," pohladila dítě po tváři žena. Uzlík se zavrtěl a černovlasé dítě otevřelo oči.

„Má je po Lily," usmála se Minerva a Severus chtě nechtě vzhlédl.

„Jediný důvod, proč jsem toho spratka zachránil," zavrčel.

„Ale no tak, Severusi," pokáral ho jemně Brumbál. „Vše je připraveno. Myslím, že by bylo vhodné předat ho," řekl a podíval se na dveře domu. Zastrčil do peřinek dopis.

„Co jste tam napsal, Brumbále?" neudržela svou zvědavost profesorka.

„Vysvětlení, proč ho nechávám u jejich dveří a kdo ve skutečnosti je..." začal Brumbál.

„Pane profesore," zastavil ho však druhý muž. „Rozhlásili jsme po světě, že je mrtvý. Nebylo by rozumné, nechávat ho u mudlů pod jeho pravým jménem. Ani on sám by neměl vědět, kým ve skutečnosti je... Dokud nepřijde čas."

Brumbál se zarazil a zatvářil se lišácky. „Cítíš snad něco k tomu chlapci?"

Severus se popuzeně narovnal. „Nenasazoval jsem krk v plamenech proto, aby to bylo zítra zabito!"

„Máš pravdu, Severusi. Není vhodné nechávat ho pod stejným jménem..." zamyslel se a vytáhl nepopsaný pergamen. „Pak budeme muset..."

„Co tady děláte?"

Když se v Zobí ulici ozvalo prásknutí, posadila se Petunie Dursleyová na své posteli a opatrně přešla k oknu. Světla nesvítila, a i když měla oči jako trnky, nedokázala vidět nic. Proto se vydala po schodech dolů, zjistit, co tak hlasitý zvuk mohlo vydat.

A když otevřela domovní dveře, zjistila, že tři divní lidé ji stojí před brankou. Ochromila ji hrůza z toho spolku, protože je poznala hned.

Nezmohla se však na víc, než na hloupou otázku, proč tam stojí.

Ten nejvyšší z nich, se k ní otočil a... usmál se.

„Petunie Dursleyová! Tak rád se s vámi setkávám. Jsem Albus Brumbál, zajisté mě znáte!" začal a žena přimrzla na místě.

„Můžeme dál? Nezdržíme se dlouho, potřebujeme však vyřídit jednu důležitou věc..."

Všichni tři téměř neslyšně proklouzli kolem ní a přešly rovnou do kuchyně.

Vyděšená paní Durleyová se vydala za nimi, když uslyšela dětský pláč.

„Co to?" začala, ale černovlasý muž ji přerušil. Matně jej poznávala.

„Být tebou, posadím se na to," ušklíbl se na ní.

„Snape?!" vydechla překvapeně. Oba profesoři si vyměnili překvapený pohled. Petunie Dursleyová se vyděšeně posadila na jednu z nablýskaných židlí.

„Paní Dursleyová. Jde o to, že vaše sestra byla zavražděna. A spolu s ní i její muž."

„A co je mi po tom?" odvážila se prsknout.

„Po tom je ti to, že jsi jediná příbuzná jejího syna," pronesl ledově Snape. „Který ti padnul na krk!"

„Ale no tak, Severusi!" napomenul ho Bumbál. „Paní Dursleyová. Potřebujeme u vás Harryho schovat a..."

„S dovolením pane profesore..." přerušil ho Snape a otočil se k Petunii. „Jednoduše chceme, abys ho vychovávala. To bude nejjednodušší. Ale má to háček. Nikdo nesmí vědět, že je to Harry Potter."

„Severusi! Stačilo by!" Tichá slova prořízla vzduch a tmavooký profesor zmlkl.

„Profesor Snape má pravdu. Zařídíme vašemu domu ochranu... a na oplátku vy poskytnete ochranu jemu." Ukázal jí malé dítě.

„Proč bych měla?"

„Jste jeho příbuzná, proboha!" vložila se do toho profesorka McGonagallová.

„A co má být? Není to moje sestra!"

„Jak můžete říct něco takového?" založila ruce v bok druhá žena. Petunie se na židli víc schoulila.

„Neposkytnout přístřeší jedinému žijícímu členu vaší sestry! Vy nemáte srdce, ženská!" zaprskala profesorka a Petunie sklonila hlavu.

„Dobrá tedy..."

„Jste ochotná zavázat se neporušitelným slibem, že nikomu neprozradíte, kdo se ukrývá ve vašem domě?" uhodil na ni Brumbál. „A také to, že ho nevyhodíte na ulici?"

„Já..." pohlédla na ně vyděšeně. „Ano," sklonila hlavu.

„A váš manžel?"

Petunie Dursleyová vyskočila na nohy. „Půjdu ho probudit!"

Žena odběhla a Brumbál se otočil na Snapea.

„Měli bychom mu dát jméno," řekl.

„Proč se díváte na mě?" zvedl ruce Snape. „Moje děcko to není!"

Brumbál pouze mlčel. Ticho se prodlužovalo, až Snape si povzdechl. „No tak dobře... Hmm..."

ušklíbl se. „Bond. James Bond... Po tatínkovi," vycenil zuby. Profesorka McGonagallová se zamračila a Severus Snape si otráveně povzdechl. „Vždyť je to pravda!"

„Severusi, prosím, vynech vtipy," požádal ho Brumbál.

„Dobrá, dobrá..." zamyslel se.

„Gearalt Callaghan. Callaghanovi jsou starý rod, jedna z větví Princeova rodu. Jejich trezory jsou hned vedle mého. Mám je k dispozici, včetně přístupu k jejich magii. Je lepší, když bude z nyní méně známého rodu, než mudlorozený…"

Brumbál kývl. „Dobrá."

Pohlédl na malého kluka.

„Budeš Gearalt Callaghan... A tak tě budou všichni nazývat, dokud nepřijde správný čas!"

Dveře rodinného domku v Zobí ulici číslo 4 se otevřely a z nich vyšli věru podivně oblečení lidé.

Albus Brumbál vytáhl zpod pláště Zhasínadlo a cvakl. Vzápětí se v celé ulici znovu rozsvítilo, jak se světla vrátila na své místa.

Na trávníku před domem stála pofesorka McGonagallová a Severus Snape.

„Tak tedy nashledanou, pane a paní Dursleyovi," prohlásil spokojeně vysoký vousatý muž. Ve dveřích se objevili vyděšení obyvatelé domu. „Doufám, že se o Gearalta postaráte."

Paní Dursleyova horlivě zakývala hlavou a nečekaje na nic dalšího jim zabouchla dveře před nosem.

„Brzy se uvidíme, Gearalte," zamumlal muž a otočil se ke svým společníkům.

„Přepokládám, že se brzy uvidíme, Albusi," zdvihla hlavu profesorka a přejela dům pohledem. V očích se jí leskly slzy.

„Už tu nemám co pohledávat," pronesl znuděně Severus Snape. „Myslím, že půjdu. Musíme co nejdřív zařídit vše, co bude potřeba…"

„Jistě, Severusi. Prokázal jsi mi velikou službu."

„Hm?" Severus Snape se pootočil na podpatku. „Nařídil jste mi to," řekl jen a s prásknutím se přemístil. Albus Brumbál se na jeho odpověď jen usmál.

Uběhlo téměř deset let ode dne, kdy Albus Brumbál navštívil dům v Zobí ulici číslo 4 a zanechal tam malého chlapce v péči jeho tety.

Ulice se však nezměnila a jejich dům už vůbec ne. Jediné, co naznačovalo plynoucí čas, byly fotografie nad krbem, na kterých bylo cosi, co vypadalo jako velký, růžový míč s pletenou čepičkou. Ten míči podobný tvar byl ve skutečnosti Dudley Dursley, který už nebyl malým dítětem. Fotografie hned vedle ukazovaly světlovlasého obra, sedícího na kolotoči, či hrajícího počítačovou hru, nebo fotku, kde ho jeho matka objímá a líbá.

Nikde nebyla ani známka o tom, že by v domě žil někdo další. Tedy...

Dveře do kuchyně se rozrazily a v nich stál notně rozcuchaný, černovlasý hoch.

„Dobré ráno, teto," pozdravil hlasem, ze kterého bylo slyšet, že ji dobré ráno opravdu nepřeje.

„Gearalte," zamračila se Petunie Dursleová. „Jdi se převléct, kdo se na tebe má koukat?"

„Hm..." protáhl hoch. „Třeba ty?"

Žena zalapala po dechu.

„Vernone! Řekni mu něco!"

Strýček Vernon, obézní a nepříjemný muž zvedl oči od novin a zrentgenoval svého synovce pohledem.

Viděl hubeného kluka, s dlouhými rozcuchanými vlasy a zvláštním pohledem, který mu naháněl hrůzu.

„Na tu operaci jsme ho neměli posílat," blesklo mu hlavou jako pokaždé, když se do jeho zelenočervených očí díval.

Ještě donedávna nosil mladík brýle, ale díky nehodě (ve které mimochodem Dudley vůbec neúčinkoval) skončily jeho brýle rozmláceny na několik set drobných kousků skla a tak se Petunie rozhodla, že místo zbytečných kousků kovu a skla mu zařídí operaci.

Ne, že by se nepovedla. Gearalt nyní nepotřeboval brýle. Jen když poprvé otevřel oči, čekal lékaře (i jeho pěstouny), šok. Místo nevinné zeleně smaragdových očí, které prý měla jeho matka, tu byla karmínová červeň. Lékaři je ujišťovali, že je to jen reakce na zákrok, ale ani po třech týdnech se barva jeho očí nezměnila. Červeň začala ustupovat teprve před měsícem, ale už teď bylo jasné, že to nebudou oči, jaké bývaly. Karmínová barva se začala pozvolna stahovat k zorničkám, zanechávajíc za sebou červenohnědé paprsky, která měnila původní jas zelených očí.

„Poslouchej svou tetu, kluku líná! Běž se převléct a koukej se učesat!" spustil na něj.

Gearalt si zastrčil ruce do kapes černých pyžamových kalhot a podíval se na bosé nohy.

„Hmm... Chtělo by to snídani… víš co, energii na úkoly?" odtušil náhle, jako by svého strýce neslyšel.

Vernon Dursley zbrunatěl.

„Neslyšels? Padej nahoru, než si sundám pásek..."

Teprve teď projevil černovlasý hoch záblesk strachu. Pokrčil rameny.

„Jak chceš..."

Otočil se na patě a pomalu se loudal do svého pokoje, kde trávil většinu svého času. Nepočítaje ovšem okamžiky, kdy sekal trávník, nebo umýval nádobí, či dělal jiné práce, které mu nařídila jeho teta.

Jeho pokoj nebyl noblesní, ani přeplácaný vším haraburdím, jako ten Dudleyův. Byla to Gearaltova svatyně. Místnost, kam ho zavírali, když byl malý, ale taky místnost, která mu sloužila jako útočiště, protože z nějakého záhadného důvodu sem Dursleyovi nikdy nevkročili. (Nepočítaje bratrance, který se pak záhadně rozstonal.)

Zdi pokoje měli tmavou hnědou barvu, která splývala s nepříliš čistým kobercem. Skrz otevřené okno pronikal do pokoje teplý letní vzduch, který si pohrával s bílými záclonkami visících na okenici.

Uprostřed místnosti, tedy hned naproti dveřím, stála postel. Byla zcela obyčejná, rozvrzaná, ale zato čistá. V pravém dolním rohu místnosti, se tyčila do výšky mohutná skříň, kdysi stojící v Dudleyho pokoji a do které se teď Dudleyovo šatstvo nevešlo. Svým tvarem se nehodila do střídmě zařízeného pokoje a Gearaltovi se ani v nejmenším nelíbila. Na vybranou však neměl.

Měl tu i bytelný psací stůl se čtyřmi zásuvkami a kovovou lampičkou spravenou pletacím drátem, aby držela pohromadě.

Vysvlékl se z pyžama a to pečlivě složil a schoval pod polštář. Ze skříně si vytáhl vyšisované džínové šortky dlouhé do půli stehen a jedno z novějších šedých tílek, kde se skvěl černý nápis NOT ORDINARY. Z velké krabice na dně skříně vylovil plastové žabky modré barvy. Zavřel skříň a podíval se do zrcadla pověšeného na dveřích.

Prohrábl si rukou vlasy, povzdechl si a vzápětí se začal rozhlížet po pokoji, aby našel gumičku, kterou by si neposlušné vlasy stáhl.

Seběhl znovu po schodech dolů a posadil se na svoji židli v kuchyni. Jeho bratranec už tam seděl a cpal se chlebem.

„Seš prase, víš to?" poznamenal s klidem a pustil se do své, pravda o něco menší, porce.

„Buď zticha, vychrtlino," zahuhňal Dudley a nacpal si do pusy velký kus salámu.

Gearalt se zašklebil a pohodlně se opřel o opěradlo židle.

„Copak? Jde ti o krk, že se tak cpeš, ty velrybo? Jo vlastně pardon... Oni mají dorazit GreenPeace, co Willi? No neboj, brzy tě zachrání."

„Zavři hubu ty, magore, nevidíš, že jím?" prskl Dudley.

„Nejen vidím, ale i cítím," zhnuseně si otřel tvář, kde mu přistál kousek masa. „Přešla mě chuť. Udav se, prase..."

Mladík vyšel na zahradu, s rukama v kapsách a nerudným obličejem. Štvalo ho, v jakých podmínkách žije, jenže s tím nemohl nic udělat. Mrzutě odkopl kamínek z cesty a zadíval se do slunce.

Dnes slavil své jedenácté narozeniny. A jako každý rok i tenhle den nebyl ničím výjimečným.

„Gearalte! Běž umýt nádobí!" ozvalo se z domu.

Hoch zavřel oči.

„Nikam nejdu, teto, umej si ho dneska sama!"

Z domu se ozvalo jakési neidentifikovatelné huhňání, v čem Gearalt rozpoznal tetino láteření nad tím, jaký je nevychovaný parchant.

Černovlasý hoch se tiše vypařil ze zahrady. Šel na své oblíbené místo - do parku, kde vylezl do koruny mohutného stromu. Byla to jeho schovka, kam se nikdo nemohl dostat. Tedy nikdo z Dudleyho party.

Gearalt se zašklebil.

„Rozbiju ti hubu Gearalte!" vyhrožovalo rudé, tlusté stvoření a snažilo se zachytit se nejnižší větve stromu.

„Copak, čuníku, nedokážeš se sem vydrápat? Víš... když budeš takhle dlouho skákat, mohl bys i zhubnout..." poznamenal vyhublý kluk. Seděl obkročmo na tlusté větvi stromu a opíral se zády o další větev. Pohodlně se uvelebil a znovu se začetl do komiksu, který vzal Dudleymu ze stolu.

„Já tě dostanu, Callaghane! Pak si mě nepřej!" supěl pod ním Dudley.

„Radši si odpočiň, Dudlánku," uchechtnul se Gearalt. „Nebo tě pak budu muset oživovat. Vlastně ne. Raději bych dělal resuscitaci žábě, než tobě."

Dudley, ani nikdo jiný z jeho party se nikdy nedokázaly dostat po kmeni nahoru. Gearalt to dlouhou dobu nemohl pochopit. Proč sem nedokážou vyšplhat, když je to zcela obyčejný strom... A teprve po tom, co přišel na to, že není jako ostatní děti, mu došlo, že to jen díky němu sem nevyleze nikdo, kdo by někomu rád ublížil.

Ozvalo se jemné zašustění křídel, které hocha vytrhlo ze zamyšlení. Seděla před ním bílá sova, která měla na noze připevněný dopis.

„Co to je?" pomyslel si a zvědavě natáhl k sově ruku. K jeho údivu se ani nepohnula a tak ji opatrně sundal dopis z nohy. Bílá sova zahoukala a stále na Gearalta zírala.

Pan

Gearalt Callaghan

Nejmenší ložnice v domě

Zobí ulice 4 Kvikálkov

Surrey

„Moje adresa?" podivil se a obrátil obálku. Byla na ní pečeť - lev, jezevec, havran a had.

„Co je to..." Rozlomil pečeť a vytáhl odtud zažloutl pergamen.

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH

Ředitel: Albus Brumbál

(nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar., Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodního sdružení kouzelníků)

Vážený pane Callaghene,

s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení, které si můžete nakoupit na Příčné ulici. Buďte tak laskav a dostavte se dne 3. srpna v 12:00 do Londýna na nádraží King´s Cross. Zde na vás bude čekat váš doprovod.

Školní rok začíná 1. září.

Očekáváme Vaši sovu nejpozději

31. července.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonagallová

zástupkyně ředitele¨

„Co to má být? Nepovedený žert od Dudleye? Fakt si myslí, že mu na to skočím? Škola čar a kouzel... Jsem kouzelník?"

Z obálky vypadl ještě jeden list papíru.

Zachytil ho dřív, než se stačil snést k zemi a zastrčil si pergamen do kapsy. „Proč na mě ta sova pořád tak divně civí?"

Byla to pravda. Sova stále seděla před ním a upírala na něj svůj pohled.

„Co po mně chce?" natáhl k ní ruku a lehce pohladil po peří. Sova tiše zahoukala a Gearalt znovu nahlédl do dopisu.

„Asi budou chtít odepsat, co?" promluvil k sově. „Byli-li to Dursleyovi, jsem zvědavý, co tím chtějí dosáhnout... Schválně, co na to řeknou?"

Seskočil plavně ze stromu (už dlouho nepřemýšlel nad tím, proč si nikdy nic nezlomí, když skočí z pětimetrové výšky) a dopadl do podřepu na zem. Sova vzlétla a následovala ho.

S vrznutím otevřel branku a prošel až do obývacího pokoje, kde seděli Dursleyovi. Položil před tetu Petunii dopis a chvíli mlčel.

Paní Dursleyová si s manželem vyměnila vyděšený pohled, už jen když spatřili erb.

„Co je to?" zeptal se strýc Vernon nepříliš vyrovnaným hlasem. „Proč nás otravuješ svými výmysly?"

„To by mě taky zajímalo, strýčku," poznamenal klidně Gearalt. „Co to má znamenat..."

Ticho. Teta Petunie vypadla vyděšeně, jako krysa, která spatřila kočku, zatímco strýc Vernon pomalu nabíral rudou barvu ve tváři.

„Je to pravda, že jsem čaroděj?" zeptal se Gearalt. Reakce, která následovala, ho překvapila. Teta Petunie vyjekla a zakryla si uši a strýci Vernonovi div nezaskočila slina.

„To slovo už nikdy neříkej!" vrčel strýc Vernon.

„Které myslíš, strýčku Vernone... Čaroděj?" zeptal se nevinně hoch a uhnul strýcově ruce.

„Padej do svýho pokoje! A opovaž se odtud vystrčit nos, spratku nevychovanej! Takhle si z nás dělat legraci."

Gearalt se však nepohnul. „Takže je to pravda... Tak proč jste mi nic neřekli?" pronesl tiše. Jeho příbuzní se zasekli v půlce pohybu a vyděšeně na hocha hleděli. Tón jeho hlasu byl... děsivý, a když na něj pohlédli, neviděli v jeho očích dětinskou bojovnost, ale kruté rudé oči.

„N-ne-nechtěli jsme," zakoktala se teta Petunie a náhle vyskočila z křesla.

„Věděli jsme to už od chvíle, kdy ses narodil! Věděli jsme to, a jakpak by ne, když moje sestra byla na chlup stejná! I ona dostala dopis a jezdila do té proklaté školy. Nebyla normální, nebyla a ten její manžel zrovna tak! Z celé rodiny jsem jen já věděla, že je divná, a že ty budeš taky!" na chvíli se zarazila. „A pak... jsi nám spadl na krk, protože se tvoji rodiče rozhodli, že se klidně nechají zabít a ty ses k nim kruci nechtěl přidat! A měla jsem pravdu! Jsi stejně divní, jako ti ostatní... čarodějové!" vypískla poslední slovo a zhroutila se na pohovku.

„Zabít?" pronesl Gearalt tiše. „Zabít..." opakoval to slovo potichu a narovnal se.

„Proč jste mi to neřekli? Proč jste mi neřekli, že byli zabiti a místo toho umřeli na blbou autonehodu?" vykřikl a to už strýc Vernon vstal. „To stačí, Gearalte! Val do svého pokoje... HNED!"

„Půjdu... Ale chci, abyste mě dovezli do Londýna. Přesně tak, jak to stojí v tom dopise." Vytrhl dopis z rukou své tety, otočil se a opustil pokoj, zanechávajíc tam tak své příbuzní sedět.

Posadil se na kraj postele a rozložil druhý list. „Hm... to jsem zvědavý, co to bude."

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH

Stejnokroj

Žáci prvního ročníku budou potřebovat:

tři jednobarevné pracovní hábity (černé)

jednu jednobarevnou špičatou čapku (černou na každodenní nošení)

jeden pár ochranných rukavic (z dračí kůže nebo podobné)

jeden zimní plášť (černý, se stříbrnými sponami)

Upozorňujeme, že žáci by měli veškeré oblečení mít opatřeno jmenovkou.

Předepsané knihy

Každý žák bude potřebovat tyto učebnice:

Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel ( ň)

Batylda Bagshotová: Dějiny čar a kouzel

Adalbert Waffling: Teorie kouzelnického umění

Emeric Cvak: Úvod do přeměňování

Phyllida Výtrusová: Tisíc kouzelnických bylin a hub

Arsenius Stopečka: Kouzelnické odvary a lektvary

Mlok Scamander: Fantastická zvířata a kde je najít

Quentin Trimble: Černá magie – příručka sebeobrany

Další vybavení

1 hůlka

1 kotlík (cínovy, standardní velikost 2)

1 sada skleněných nebo křišťálových lahviček

1 dalekohled

1 mosazné váhy

Žáci si s sebou mohou rovněž přivézt sovu NEBO kočku NEBO žábu.

UPOZORŇUJEME RODIČE, ŽE ŽÁKŮM PRVNÍHO ROČNÍKU NEJSOU POVOLENA JEJICH VLASTNÍ KOŠŤATA!

„Magie... hůlka? Košťata? Opravdu to všechno existuje?" Byl uchvácen.

Přešel k oknu a vzhlédl k nebi, když se ozvalo zahoukání.

„Co?" trhnul hlavou. Na parapet přistála sova.

„Aha, odepsat..." zamumlal a přiskočil ke stolu, kde bylo spousta popsaných papírů.

„Kde mám tu... a tady." Vytáhl modrou propisku s okousaným uzávěrem a nepopsaný list.

„Tak, co jim napíšem, sovo?" oslovil zvíře a loktem se opřel o parapet. Strčil si konec propisky mezi zuby a zamyšleně skousnul.

„Co třeba... Vážená paní Mc... jakseto jmenuje... aha.. paní McGonagallová... přijedu... Ne, to zní blbě, co myslíš?"

Sova si načechrala křídla a zahoukala.

„Dobře, dobře, nemusíš znít tak pohoršeně," zasmál se. „Co takhle...

Vážená paní McGonagallová, dostal jsem Váš dopis a s potěšením přijímám Vaši nabídku.

To už zní líp, ne?"

Další tiché zahoukání a Gearalt se zamračil.

„Tak jinak...

Vážená paní profesorko McConagallová,

přijal jsem Váš dopis a s potěšením nastoupím do prvního ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích.

Tak?" podíval se na sovu, která přešlápla na místě.

„Super... To by mělo stačit jen... za co to všechno koupím? Od nich, tím myslím ty dole, nedostanu nic."

Nedostalo se mu žádné odpovědi a tak opatrně přivázal dopis na drobnou nohu sovy. Bílý tvor párkrát mávl křídly a ztratil se mu ze zorného pole.

Díval se ještě na místo, kde zmizela. Povzdechl si a zabubnoval na okno… zasněně pozoroval Kvikálkov v letním slunečném počasí. Ulicí se ozval táhlý pískot. Gearalt se ušklíbl a zastínil si oči, aby se podíval na černovlásku stojící na lavičce do Magnoliové ulice. Jeho kamarádka co sem občas jezdí na prázdniny, na něj mávala. Otočil se a seskočil ze stolu, na kterém seděl, na zem. Vyběhl z pokoje a vrazil do Dudleyho, který se akorát nadechoval.

„Ztichni špeku… řekni svý matce, že jdu pryč… jo a řekni jí: Magie!" protáhl se kolem něj tak rychle, že máchnutí rány mu kolem uší ani nezasvištělo. Dupot sloních tlap na schodech mu naznačilo, že je pronásledovaný bratrancem.

„Jdu ven této, vrátím se… někdy," oznámil, když zpomalil kolem kuchyně a pak jen proběhl zadním vchodem na zahradu. Oběhl dům a pak rovnou rychle na ulici a pak přímo za Lykérou.

„Zdar Lyké, ber čáru, valí se Dudley," přiběhl k dívce a spokojeně zaregistroval její škleb. Poslala mu přes rameno vzdušný polibek a vyplázla jazyk. Pak spolu vyběhli a zamířili na jejich schovku.

Už na konci první uličky Dudley hýkal jak šílený, a oba kamarádi spokojeně klusali furt před ním. Pak oba zabrali a obtloustlý bratranec zmizel z dohledu. Během pěti minut byli na jejich stromě. Gearalt vyběhl po kmeni a chytil se za nejnižší větev, zahákl se nohou za tuhle větev a podal ruku dívce. Ta ho ale oběhla a vylezla z boku a zasmála se mu.

„Nejsem prcek Gery," oznámila mu a pak spolu vylezli o kus výš. Dole už stál Dudley a marně se škrábal na spodní větev, která jakoby se objevila o metr výš, než byla před chvilkou.

„Pitomec," zasmála se Lykéra a odhrnula si z očí černé vlasy a stáhla si je gumičkou do culíku. Podívala se na Gearalta, který se jen uvelebil mezi větvemi a dal si ruce za hlavu a opřel se o kmen.

„Měla jsi přijít později, ne? Nebyli jste s babčou na nákupech v Londýně? Nemá přeci auto, mno a autobus přijede až za dvacet minut," zeptal se a dívka jen pokrčila rameny a usmála se.

„To víš, babička je čarodějnice… peče nám doma děti ze sousedství, lítá na koberci a doma nám pomáhá džin z láhve…" předstírala vážnou tvář a odpočítávala na prstech. Pak oba vyprskli smíchy.

„No jasně, a já jsem Malý Princ," odsekl Gearalt a povzdechl si.

„Co je kámo? Nějakej zplihlej…" konstatovala černovláska a dloubla mu do ramene kloubem.

„Ále… jedu na školu pryč, na internát… jenže nevím, jak mám zaplatit věci do školy… Dursleyovi mi na to stoprocentně nedaj. Radši narvou tomu prasátku hrdo čokoládou," ucedil jen a zasténal. Oba zírali na hnědou sovu, co letěla kolem. Lykéra si všimla jeho pohledu a zasmála se.

„Hej, sova takhle ve dne. Divný, co?" zasmála se zas a pak si všimla jeho výrazu a ztuhla.

„Neměj strach. Doma se zeptej, kde jsou peníze po rodičích. Určitě něco měli, a oni to musí mít buď k dispozici anebo je pro tebe nějakej fond a škola si to sama najde. Uvidíš," plácla mu do ramene a zářivě se usmála. Pohlédla mu zpříma svými zelenomodrýma očima do rudočervených.

„Tobě nevadí moje oči, Lyké? Všichni jsou z nich podělaný," zeptal se vážně a dívka jen mávla rukou.

„U mě na škole je kluk, co má kyselinou poleptaný obličej. To je strašidlo. Ty jen vypadáš kruťácky," usmála se vesele a podívala se dolů.

„Hele, prasátko si zavolalo kamarády," zachechtala se a ukázala dolů. Dole se teď Dudley domlouval s Piersem a Hyckem. Jejich trojka chodila všude spolu a terorizovala prcky po městě. Pierse si teď nabíjel kuličkovku. Pak jí natáhl a vystřelil na Lyké. Ta se se smíchem schovala za větev a kulička zasvištěla vedle v listí.

„Vedle Pírsíků…" smála se mu a Gearalt vylezl za kmen a sledoval Hycka s kamenem jak se rozpřahuje. Natáhl se pro žaludy, které byly v létě už na stromě, a utrhl je. Měl jich asi deset. Vzal jeden a zamířil na Pierse, co mířil znovu na Lykéru. Trefil se do čela a pak hodil všechny.

Žaludy se po dopadu vznesli a začali odrazem bušit všechny do ozbrojeného Pierse. Vypadla mu kuličkovka a práskla sebou na zem. Plast se nalomil a vytáhlý kluk zavřískal a následovaný dvojicí kumpánů, utekl pryč. Oba černovlasí uličníci dostali záchvat smíchu, ale Lyké se divně dívala na žaludy. Seskočili oba dolů a Gearalt sebral pistol a zamačkal ukazováčkem na naprasklý černý plast.

„Hele, a máme bouchačku," zasmál se a Lyké v prstech svírala jeden z útočných žaludů. Přikývla mu a nechala Geryho aby si prohlížel pistol a sama zamyšleně zkoumala žalud, který se choval skoro jako naváděná střela.

„Jdeme ne? Než posbírají další blbce, co nás nemají rádi a přijdou si sem pro ten tvůj úlovek," pronesla Lyké a popadla Gearalta pod ramenem a táhla ho pryč. Během dvaceti minut byli u její babičky za domem na jejich zahrádce. Sedli si do stínu do altánku a Lykéřina babička jim přinesla vymačkané pomeranče s ledem ve džbánu. Gearalt slušně poděkoval a Lykéra se na něj zašklebila.

„Na starši lidi jsi zdvořilej," poznamenala a on pokrčil rameny.

„Je to lepší, nemyslíš? Aspoň pak nepruděj," odsekl a dívka se chytla za srdce a teatrálně rozhodila nohy a udělala mrtvou.

„Tos mi to nandal, Gery," zachechtala se a sledovala, jak si z pistole sundal plastový kryt. Pak si vytáhl kus lepící pásky a opravil menší prasklinu, a následně vše zas smontoval. Natáhl a vystřelil na jablko visící na jabloni u sousedů. Jablko sejmul a to se odrazilo do grilu. Slyšeli hlasité PONK jak bouchlo do plechu. Gearalt se spokojeně zasmál a pistol si dal do kapsy kraťasů. Vešla se skoro celá.

„Co podnikneme?" zeptal se a napil se džusu.

„Vstávej, Gearalte, pokud teda chceš někam jet," bouchal na dveře Dudley. Bylo půl šesté ráno.

„Sakra, škubni si ploutví velrybo!" zavrčel černovlasý hoch, otočil se na druhý bok a strčil hlavu pod polštář.

„No jak chceš... Takže nikam nejedeš..." Oddusal a Gearalt znovu zabral.

„Vstávej, ty spratku! Nevstávali jsme kvůli tobě tak brzy abys zdržoval!" hulákal strýc Vernon o půl hodiny později.

„Ježiš, jo, už jdu!" zamumlal Gearalt a vymotal se z peřiny.

Snídaně, dalo-li se to nazvat snídaní, byla chudá, spíše symbolická.

„To je dost, že ses dostavil," zabručel strýc Vernon ospale. Teta Petunie mlčky nalila bílou kávu do dvou hrnků a postavila je na stůl.

„Pij," nařídila svému synovci a odkráčela z kuchyně.

„Teta Petunie s námi nepojede?" zeptal se Gearalt a posadil se na židli naproti strýci.

„Ne. Není potřeba," odpověděl pan Dursley kysele a jedním douškem vyprázdnil svůj hrníček.

„No dobrá," pokrčil hoch rameny a usrkl horké tekutiny.

„Vyrážíme za deset minut. Tak se koukej pohnout!" zavrčel nevrle strýc a odešel před dům, nastartovat auto.

Zůstal v kuchyni sám. Opřel se lokty o stůl a zadíval se na své ruce. Doufal, že se mu konečně splní jeho sen a zjistí, odkud se berou ty záhadné jevy. Třeba Strom, kam lezl on a Lyké. Nebo pak proč se věci v jeho blízkosti hýbaly, když měl vztek... Třeba mu to vysvětlí... Řeknou, jak je možné, že se mu rány hojili rychleji, než normálním lidem.

Vstal a zadíval se na svůj odraz ve skle. Díval se na něj obyčejný kluk, ještě oblečený v pyžamu a s notně rozcuchanými vlasy. Povzdechl si a vyběhl schody, aby se mohl převléknout. Tentokrát vytáhl ze skříně bílou košili, koupenou nedávno v bazaru, staré, ale stále pohodlné džíny s roztřepenými nohavicemi a černé kožené boty.

Zavřel dveře skříně stáhl si ze sebe vršek od pyžama. Znovu si povzdechl a přistoupil blíž k lesklé ploše zrcadla. Odhalil zvláštní jizvu, ne jizvu... spíše to byla spálenina - rudý pruh táhnoucí se od levého prsního svalu nahoru k rameni, šikmo přes záda až na pravou stranu pasu. Spálenina se až příliš podobala ohnivému hadovi. Gearalt si přejel hlavu hada a se zamračeným výrazem ho zahalila do bílé látky košile.

Rychle na sebe hodil džíny a boty a rozhlédl se po pokoji. Zaváhal. Neměl peníze. Neměl se jak dostat zpátky... Povzdechl si a zabouchl i dveře do pokoje. Dole na věšáku si vzal šedou plátěnou bundu.

Cestou do Londýna seděl na zadním sedadle a mlčky zíral z okna ven na ubíhající krajinu.

„Strýčku Vernone?" odvážil se po několika desítkách kilometrů se zeptat.

„Co chceš kluku? Rozmyslel sis to?" zachechtal se.

Gearalt ignoroval jeho otázku: „Nechali... mi tu rodiče nějaké... nějaké peníze?" vymáčkl ze sebe. Pan Dursley se škodolibě zachechtal. „Nenechali tu NIC, jen trosky baráku. A jestli si myslíš, že ty tvoje čáry-máry studia budu platit já, tak seš na omylu."

„Aha..." hlesl hoch a znovu upřel pohled do země za sklem.

Nebylo více o čem mluvit. Gearalt mohl nyní doufat v to, že škola opravdu má nějaký fond. Dál se strýcem nepromluvil, dokud nedorazili do Londýna, na nádraží King´s Cross.

„Přijel si. Hehe. Jsem zvědav, jak se dostaneš domů. Tě dovezou na koštěti, ti tvoji pošahanci," zasmál se.

Gearalt trhl hlavou a vystoupil z auta. Na strýce se ani nepodíval a vešel přímo do budovy.

„A kde je mám jako hledat?"

Zastrčil si ruce do kapes džínů a opřel se o zeď. Prohlížel si lidi, kteří chodili kolem něj, a snažil se uhodnout, kdo to na něj si bude čekat.

O pár metrů dál vyšla z kafé-baru vysoká žena, oblečená do kraťasů pískové barvy a hnědého tílka. Rozhlídla se po aule a zkontrolovala hodiny. Bylo krátce před jedenáctou hodinou. Žena váhala a pak se posadila ke stolu před tím samým kafé-barem, přičemž se jí povedlo zakopnout o vlastní nohy a svalit se na bílou židli. Měla ještě hodinu.

Gearalt zbystřil. Ze dveří vyšla jakási žena. Zřejmě o něčem přemýšlela, neboť se zadívala na hodiny a poté se otočila a skoro spadla na židli. Netrpělivě si přitom podupávala nohou a sledovala hodinky, které měla na ruce.

Pozoroval ji. Vypadala, že na někoho čeká a tak se pomalu vydal za ní. Krok za krokem si byl jistý, že ta žena je jeho doprovod.

„Dobrý den," pozdravil, hledě ženě do očí. Měla v nich fialový nádech.

„Ahoj," usmála se přívětivě ona. „Hledáš něco?"

„No vlastně... Právě jsem dorazil a neznám to tady. Hledám lékárnu. Sháním lék proti bradavicím víte? Měl tu na mě někdo čekat, ale vypadá to, že se neukáže. Nevadilo by vám, kdybych si přisedl? Aspoň prozatím, třeba se tu ještě objeví."

„Ach ne, vůbec ne," usmála se žena lišácky. „Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se jakoby náhodou.

„Gearalt Callaghan," řekl popravdě a ženě se rozšířil úsměv ještě víc.

„Ráda tě poznávám, Gearalte. Do té lékárny tě ráda doprovodím, ale počkáme ještě na jednu osobu, nevadí?"

„Ne," odtušil prostě.

„Pak asi čekáš na mě." Přehodila nohu přes nohu.

„Je to možné..." pokrčil rameny. „Ta paní, co tu seděla před vámi se mě lekla a utekla," poznamenal jakoby mimochodem. Ženě zacukaly koutky úst. „A proč si myslíš, že jsem to já?" zeptala se.

„No možná proto, že jsem nikdy neviděl člověka s tak jasně fialovými vlasy."

„Máš pozorovací talent," pochválila ho. Gearalt se usmál. „Spíš se neumíte oblíkat," pomyslel si.

„A hele... támhle je další člen," řekla náhle ona a urychleně se zvedla. Gearalt ji následoval. Mířili si to k dívce, jejíž vlasy připomínali hnědé, neuspořádané klubko hadů. S ní stála usměvavá žena ve středních letech. Hochovi se bezděky zvlnily rty do šklebu, když ji uviděl. Nebyla malá, jen o něco menší než on a způsob, jakým stála, naznačoval to, že je podezíravá.

„Ty budeš Hermiona Grangerová, že?" začala fialovovlasá žena a jak Gearalt čekal, dívka se zamračila a podezíravě přikývla.

„Mé jméno je Tonksová a jsem z oddělení bystrozorů… spolupracujeme se Scotland Yardem a regulérní policií," představila se a ukázala všem své doklady.

„Emma Granger," odtušila žena.

„Fajn, takže jsme pohromadě. Tohle je Gearalt, tvůj budoucí spolužák," řekla a mávla rukou směrem ke Gearaltovi. Hermiona na něj zprvu letmo pohlédla, ale pak trhla hlavou a zamračeně mu zabodla pohled do tváře. O krok ustoupila, když zjistila, že se dívá do zelenočervených, pobavených očí.

„Hermionu vám vrátím odpoledne domů… na adresu kam přišel dopis. Potom se budete moci podívat na příčnou ulici i společně," usmála se žena a paní Grangerová přikývla a sehnula se k dívce.

„Hermiono… vezmi si všechny brožurky, co najdeš… peníze máš tady, mělo by ti to stačit. Pokud něco nestihneš nakoupit dnes, máme v plánu se tam podívat příští týden i s tátou, jo? Tak, užij si to a pak nám vše povíš…" pronesla a dívka přikývla. Bystrozorka se jen usmála.

„Ahoj," pozdravil ji a zašklebil se. „Dobrý den, paní Grangerová…" poklonil lehce hlavou. Žena se na něj usmála a postrčila k nim svou dceru.

„Ahoj," zamumlala na pozdrav a pospíšila si k ženě, která se už rozhlížela po nádraží.

„Nashledanou paní Grangerová," rozloučila se s ženou, která trochu nejistě odešla.

„Tak pro začátek. Dneska vás zavedu na Příčnou ulici, kde si vyberete peníze, a půjdeme nakoupit potřebné pomůcky. Jednoduché že? Domů se s vámi přemístím. Bude to úžasný zážitek, co myslíte?" zatleskala a vzápětí málem zakopla o kámen, uprostřed dlažby, a musela nabýt ztracenou rovnováhu.

„Mohl by to být zážitek," pípla Hermiona z druhé strany. Očividně si nebyla jistá, do jaké společnosti se dostala.

„Co je to přesně bystrozor? Poslouchal jsem prve, ale zní to jako něco víc…" zeptal se Gearalt na otázku, které oba mladé napadla.

„Aha… mno bystrozor je čaroděj, který se stará o to aby nebyly porušovány zákony, a brání svou zem… něco jako detektiv, policista a voják v jednom," řekla Tonksová a Gearalt přikývl. „ A… kam že to jdeme?"

„Na Příčnou ulici," odpověděla žena. „Nakupovat všechny potřebné věci nám, tedy vám, do školy."

„Do Bradavic?" zeptala se směleji Hermiona. „Povězte mi o nich něco."

„Nám," opravil ji Gearalt podmračeně.

„Jo, jistě," přitakala hnědovlasá dívka neurčitě, ale nepodívala se na něj.

Gearalt si ji však ještě hodnou chvíli prohlížel, než ho vyrušil hlas Tonksové. To ho vážně takhle okázale ignoruje. Pchm!

„No... Bradavice byly založeny čtyřmi mágy. Rowenou z Havraspáru, podle které je pojmenovaná kolej Havraspár..."

„Proč se ty koleje pojmenovávají?" skočila jí do toho Hermiona.

„Protože každá kolej má jisté vlastnosti. Když mě nebudeš přerušovat, řeknu vám to celé."

Hermiona zmkla.

„Tak... Do koleje Havraspár se dostávají kouzelnící, kteří jsou chytří a pilní..."

„Takže tam půjdu já!" ozvala se dívka znovu a hrdě zdvihla hlavu.

Gearalt protočil oči v sloup. „Mlč!" okřikl ji. Měl té holky docela plné zuby.

Tonksová se lehce pousmála, zato mladší dívka se zakabonila.

„Druhá kolej je pojmenovaná podle Godrika Nebelvíra. Sem se dostávají lidé s chrabrým a dobrým srdcem. Takovým, jaký měl Nebelvír sám. Většina bystrozorů chodí do Nebelvíru."

Tonksová se na chvíli odmlčela, jako by si vzpomněla na něco ošklivého.

„Třetí kolejí nese název Zmijozel. Patronem této koleje byl Salazar Zmijozel, který zpočátku pomáhal při vedení koleje... nicméně poté chtěl učit jen čaroděje a kouzelníky čisté krve. Podle něj byla čistá krev vedoucí..." znovu se odmlčela, jakoby už nic nechtěla říct. Pak se však nadechla a pokračovala: „Poslední kolej byla kdysi pod ochranou Helgy z Mrzimoru, proto se kolej jmenuje Mrzimor. Sem chodí nejčastěji studenti ze smíšených rodin, nebo mudlovských rodin, neboť Helga přijímala všechny a nezáleželo jí na tom, jestli jsou lstivého, či chrabrého srdce, nebo byli či nebyli chytří. Záleželo jí spíš na pracovitosti, rodině a tom, jak se snášejí s okolím. Já chodila do Mrzimoru, a byla jsem tam moc spokojená…"

Tonksová se usmála a pohodila vlasy. „Nicméně. Nezáleží na tom, do které koleje se dostaneš. Důležité je to, co se naučíš a co si odneseš do dalšího života."

Gearalt se usmál a Hermiona přikývla.

„Promiňte," zeptal se po chvíli hoch, když se proplétal mezi lidmi jdoucím v protisměru. „Kdo jsou to mudlové?" Hermiona si odfrkla.

„To jsou ti, co neumí kouzlit. Jako třeba byli tví, nebo mí rodiče."

„Jenže moji rodiče byli kouzelníci," odpověděl Gearalt klidně.

„Ale jak to, že jsi tu?" podivila se dívka a poprvé se na něj od krátkého pohledu na nádraží podívala.

„Protože moji rodiče byli zabiti." Jeho hlas byl absolutně bez emocí. Dívka sebou trhla.

„Omlouvám se," vyhrkla Hermiona okamžitě. „Nevěděla jsem..."

„To je v pořádku, nikdy jsem je nepoznal," odpověděl znovu chladně.

„Tak... jsme tu." Bystrozorka se zastavila a Gearalt vzhlédl.

Stáli před malou hospodou, tak špinavou, že by se ani nedivil tomu, kdyby tam nikdo nechodil. Vlastně, vypadalo to, že ji lidé jsoucí okolo, ať už z nákupů, či práce, ani nevidí. Než se však stačil zeptat, proč si nikdo nestěžuje na tak špinavé místo, vešla Tonksová s užaslou Hermionou dovnitř. Gearalt je tady následoval.

Zevnitř vypadala hospoda ještě špinavěji než zvenčí. Sedlo tu několik podivných stařen, popíjejících červený likér, ze kterého se kouřilo.

„Asi ježibaby," pomyslel si Gearalt a vyhnul se muži půlmetrové výšky, který si cosi drmolil pod zakroucené licousy.

Žena došla až k baru, kde seschlý hostinský vytíral sklenice.

„Ahoj, Doro!" pozdravil ji zdvořile. „Copak ty tu?"

„Mám práci... Doprovázím nováčky," usmála se ona a ukázala na Hermionu s Gearaltem. Hostinský se zvědavě vyklonil.

„Noví studenti? Těšíte se?" zeptal se a usmál se na ně svým bezzubým úsměvem.

„Ano," odvětila Hermiona, zatímco Gearalt jen přikývl.

„Jsou nejspíš z mudlovských rodin, že?"

„Nene," zavrtěla hlavou Tonksová. „On má své nejbližší příbuzné mudly… dítě války… Jo!" pleskla se náhle do čela a otočila se k překvapenému Gearaltovi.

„Tohle ti mám ještě předat od Severuse Snapea."

„Koho?"

„Přečti si to!" usmála se kysele Tonksová.

„Severuse?" Hostinský naklonil hlavu na stranu.

„Ano," přitakala Tonksová, ale nevypadala, že by k tomu chtěla říct něco bližšího.

Rozevřel křehký pergamen a sklonil k němu oči. Písmo bylo již od pohledu strohé, pravda trochu rozmáchlé, avšak bez zbytečných kliček, kudrlinek a celkově působilo elegantně. Samotný text byl stručný, a... zdvořilý.

Pane Callaghane,

bylo mi sděleno, že jsem se stal Vaším opatrovníkem v magickém světě, neboť jste poslední žijící člen mého velmi (zdůrazňuji velmi) vzdáleného příbuzenstva. Tedy do Vaší plnoletosti budu spravovat Váš majetek v Gringottově bance. Klíč k základnímu fondu Vám posílám po Nymfadoře Tonksové. Doporučuji moc neutrácet, mohlo by se stát, že mi ujede ruka s Venomovým lektvarem nad Vaším pitím.

Severus Snape

Gearalt se podíval na Tonksovou, která pergamen přečetla vzhůru nohama. Provinile se usmála.

„Snape učí lektvary... Eh... vtipálek..." zasmála se nevěrohodně.

Než však hoch stačil otevřít pusu, otočila se na patě a prošla výčepem na malý dvorek, kde nebylo nic jiného, než stará popelnice a neudržovaný trávník. Zdi okolo byly porostlé plísní.

„Co tu děláme?" zeptala se Hermiona.

„Je tu vchod na Příčnou ulici... Tak... Tři nahoru, dvě do strany," zamumlala a poklepala hůlkou na cihly. Znak vypadal jako regulérní pentagram.

Zeď se začala otřásat a kroutit a cihla, které se dotkla, zmizela. Po ní následovaly další a další - rozevíraly tak průchod vedoucí na ulici dlážděnou valouny, a která se klikatila tak, že na její konec nebylo vidět.

„Tohle je Příčná ulice," usmála Tonksová a vesele se rozesmála, když spatřila výraz dětí. Všichni tři prošli portálem, který se za nimi zase uzavřel.

„Podívejte, profesor Quirrell!" ukázala na menšího, bledého mladíka, jenž měl na sobě fialový hábit a na hlavě zamotaný turban.

„Z-z-zdravím, s-s-slečno T-tonksová," vykoktal mladík. „A v-vás taky," pokynul Hermioně a Gearaltovi.

„Co vyučujete, pane profesore?" zeptala se zvědavě Hermiona.

„O-obranu p-proti č-č-černé m-magii," odpověděl jí a v oku mu křečovitě zacukalo.

„T-těšíte se do š-školy? A-asi jste p-přišli p-pro p-pomůcky, ž-že?" zasmál se na půl úst. „P-právě se ch-chystám d-domů. K-koupil jsem si k-k-knihu o upírech a vlk-vlk-vlkodlacích!" Znovu ta křeč v oku. Gearalt se zamračil.

„Dobrá, pane profesore... my se tedy vydáme dál a nebudeme vás zdržovat," odporoučela se Tonksová. Vypadala, že se v profesorově přítomnosti cítí nejistě.

„A-ale s-samozřejmě. N-n-nashled-danou," pozdravil je a prošel zdí.

„To je vždy takový?" Otočila se Hermiona za ním a Tonksová přikývla.

„Bohužel. Je chytrý, nebo tedy byl, než nenarazil na tu bandu v Albánii. Jsou tam divná stvoření a on zrovna musel narazit na upíry a vlkodlaky. A pak se pohádal s harpyjemi. No a teď se bojí i vlastního stínu."

„Chceš mi říct, že všechny ty... pohádkové bytosti fakt existují?" zeptal se se zájmem Gearalt. „Víly, vlkodlaci... elfové?"

„Ano, existují. Nebuď tak překvapený... jak myslíš, že by je lidi jinak znali? Kdysi byl svět magie a svět lidí propojen. Byly tu pevné vazby, které se zpřetrhaly a my kouzelníci a vše magické se stáhli do pozadí... No nic, půjdeme dál." Vyrazili kupředu.

„Pojď, Gearalte, musíme nejdřív ke Gringottovým!" popadla ho za rameno Tonksová. Mladík zůstal stát u obchodu Kotlíky všech velikostí, kde hleděl na odlesky světla jednoho z cínových kotlíků.

„Hmm... jasně," odvětil a odtrhnul se od tabule, kde stálo: Kotlíky všech velikostí - měděné, mosazné, cínové, stříbrné - samomíchací - skládací. „Nějaké ty peníze by se hodili. Čím se tu vlastně platí? Snape, tedy profesor Snape.. hmm... píše, že je teď správcem mého majetku? Copak nějaký mám?" zeptal se jakoby mimochodem Tonksové.

„No samozřejmě! Tví rodiče, pokud byli kouzelníci, ti tady jistě přenechali nějaké to menší, nebo větší bohatství. No, a protože jsi nejspíš potomek některé z větví Snapeů, tedy myslím, že Snapeů, já se v jeho životě moc nebabrám… radši… tak ti to spravuje on."

Geralt přikývl, že rozumí a popošli kupředu, kde našli Hermionu, jak si prohlíží výlohu lékárníkova krámku. Hoch přišel blíž a naklonil se k ní.

„Co to je?" zeptal se tiše a dívka s vypísknutím poskočila. „Tohle mi nedělej!" plísnila ho.

„Omlouvám se," vypadlo z něj a pousmál se. Hermiona se ale zamračila a uhnula jeho pohledu.

„Je tu napsáno „Dračí játra", ale co na tom bude pravdy, to nevím."

„Řekl bych, že mě dneska už nic nepřekvapí," zamumlal černovlasý hoch a upravil si vypadlý pramen vlasů.

„Jé, hele sovy!" vykřikla ona a hnala se k prodejně, která nesla název:

Velkoprodejna Mžourov/Sovy všeho druhu: puštíci, výrečkové, sovy pálené, kalousové, sovice

„Jako by nikdy neviděla sovu," zlobila se Tonksová a prošla kolem obchodu s košťaty. Stálo tu několik chlapců a děvčat a prohlíželi si koště ve výloze.

„To bude nejspíš úklidová četa, že?" zeptal se Tonksové.

Uslyšeli ho.

„Hej podívejte," vykřikl ten nejblíž k němu. Byl vysoký, hnědovlasý. „Mudlovský šmejd, co se nevyzná v našem sportu!" zkřivil zhnuseně rty.

„No nepovídej," strčil si Gearalt ruce do kapes. „Jedinýho šmejda, kterého tu vidím, stojí přede mnou a snaží se dělat machra."

„Cos to řekl? Zopakuj to?"

„No jestli seš tak hluchej, tak klidně. Řekl jsem, že jsi šmejd a děláš machra," pronesl klidně.

Kluk zrudl a vytáhl z kapsy... hůlku.

„Já bych to být tebou nedělala!" Tonksová.

Hnědovlasý hoch o krok ustoupil. „On si začal!" ukázal prstem na Gearalta, znuděně pozorující hlouček u obchodu.

„Kdepak! Já tě slyšela, jak ji ho nazval, takže to koukej zase schovat a hleď si svého!" Založila ruce na hrudi a nasupeně hleděla na kluka, který si ji pohrdlivě změřil a otočil se zpátky k hloučku.

„Kašli na něj..." řekla dívka z dlouhým copem, asi stejně stará jako Gearalt.

„... co myslíš, bude ještě po Nimbusu Dva tisíce ještě Nimbus Tři tisíce?" zeptala se další dívka a už si Gearalta ani nevšimli.

„Pojď," zamumlala mrzutě Tonksová. „Brzy tam budeme!"

Dorazili k bílé budově, která se tyčila nad obchody kolem. U naleštěných dveří z bronzu stál mužík v červeném a zlatém obleku.

„Nezírej tak, Hermiono. Ano, je to skřet, a oni nemají rádi zírání," řekla tiše bystrozorka. Vystoupali až k němu po schodišti.

„Je to skřet," zopakoval po ženě klidně Gearalt a koutky úst mu nervózně zacukaly. Bylo toho na něj moc. Skřet byl asi o hlavu menší než hoch. Měl špičatou bradku a ve snědém obličeji byl usazen bystrý výraz.

Když vstupovali dovnitř, uklonil se jim a mlčky otevřel stříbrné dveře, kde se skvěl nápis:

Vstup, cizinče, leč pamatuj:

poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,

hledáš-li v našich sklepeních,

životem odpykáš svůj hřích.

Koho by zlákal cizí skvost,

zaplatí za svou hrabivost.

Zloději, viz ty pevné zdi:

najdeš tam víc než poklady.

„Je to tu prakticky nemožné vykrást. Gringottovi tu mají tu nejlepší ochranu," vysvětlila Tonksová a vešla do obrovské haly z mramoru.

Seděli tu, za dlouhým pultem, další skřeti, kteří cosi zapisovali do účetních knih a prohlíželi si drahokamy, či zlato. Další skřeti vodili návštěvníky do postranních dveří, které vedly z dvorany, nebo je naopak vyprovázeli z banky ven.

Tonksová došla za doprovodu dvou vyjevených studentů až na konec sálu, kde seděl jak jinak než skřet.

„Dobré poledne," pozdravila ho. „Přišli jsme vyzvednout peníze pana Gearalta Callaghena a vyměnit libry." Skřet se zasekl a zvedl k nim oči. Dlouze se zadíval na chlapce před ním.

„Máte klíč, paní?"

„Samozřejmě," odvětila fialovovláska a položila klíč do skřetovy ruky. Ten ho sevřel svými dlouhými prsty a zkoumavě si ho prohlédl.

„Jistě..." protáhl skřet zaujatě. „Je to v pořádku." Vrhl pohled na ženu a klíč předal chlapci.

„A co ty libry?" zeptala se Tonksová.

„Vyměníme je. Zatím bych však požádal pana Callaghana..." Kývl na skřeta stojícího u dveří.

„Griphooku! Doprovoď pana Callaghana k jeho trezoru. My se tady zatím postaráme o výměnu."

Skřet jim přidržel dveře a Gearalt vkročil do úzké kamenné chodby, osvětlené jen pochodněmi. Chodba se svažovala strmě dolů. Griphook zapískal a odnikud se k nim náhle přihnal malý vozík. Teprve teď si Gearalt všiml malých kolejnic zapuštěných v zemi. Nasedli do vozíku, který se okamžitě rozjel klikatými chodbičkami pryč.

Hoch se ani nepokoušel počítat chodbičky, pouze se snažil udržet žaludek pod kontrolou. Vítr mu hvízdal kolem uší a s každým poskočením, či jen malým nakloněním vozíku se mu několikrát obrátil žaludek. Zdálo se, že jízda bude nekonečná a jeho utrpení z té rychlosti nikdy neskončí. Měl pevně zavřené oči, aby pro jistotu nic neviděl (jednou je otevřel -jeli právě nad obrovskou jámou, jejíž dno neviděl, proto je zase raději zavřel, aby nemusel polykat andělíčky).

Klesali stále hloub a museli nejspíš projíždět kolem podzemního jezera, neboť ve vzduchu bylo cítit vlhko a ze stropu na něj padaly studené kapky vody. Byl v obličeji úplně zelený, když vystoupil z vozíku, musel se zády opřít o chladnou zeď, jak se mu klepala kolena.

Griphook otevřel trezoru, nad kterým se skvěly velké kamenné číslice: 166.

Na Gearalta vybafla kupa zlatých mincí, spoustu sloupců stříbra a snad nekonečné hromady bronzových svrčků.

„To všechno je vaše," oznámil Griphook a poodstoupil.

„Ale... kolik si toho mám vzít?" zeptal se zaraženě Gearalt a skřet začal pohotově vysvětlovat. Nejdřív se tedy na chvíli zasekl na prahu, než se dotkl dlaní zárubní, které se na chvíli rozzářili. Pak přešel k chlapci.

„Toto jsou galeony," zvedl jeden zlatý plíšek. „Jeden galeon je sedmnáct stříbrných srpců a jeden srpec je dvacet devět svrčků. Studenti si většinou berou čtyřicet galeonů na útratu," zakončil to a počkal, než si Gearalt nastrká mince do váčku.

„Má nějaký význam různé číselné vyjádření mincí?" zeptal se chlapec. Skřet se zamyslel. „Je to dle historického poměru cen materiálů…" odtušil jen a zamknul trezor.

„Když dovolíte, teď se vrátíme zpátky," řekl skřet a vlezl do vozíčku. Mladík však váhal.

„Nešlo by to zpátky pomaleji?" zeptal se, i když předem znal odpověď.

„Lituji, máme jen jednu rychlost," odpověděl skřet a pokynul mu, aby nastoupil.

Gearalt byl tak nucen přežít ještě jednu krkolomnou jízdu a celý bílý pak vyšel na sluneční světlo, kde už čekala Hermiona a Tonksová.

„Co je ti?" ušklíbla se Hermiona. „Vypadáš jako bys viděl smrt!"

„Byl jsem jí blízko," zamumlal Gearalt a Tonksová se rozesmála. „Tedy... Netušila jsem, že tě to tolik sebere," popíchla ho.

Černovlasý hoch jen zatřepal hlavou. „Raději pojďme. Potřebuju přijít na jiné myšlenky." Teď, když měl nemalý obnos peněz u sebe, se dlouho rozmýšlel, kam půjde dřív. Hřálo ho pomyšlení, že má víc peněz, než kdy měl, či viděl a ten pomyslný triumf bohatství si potřeboval pořádně vychutnat.

„Měli bychom vyrazit nejdřív pro oblečení," dumala Hermiona a Tonksová ji k tomu jen dopomohla. „Obchůdek Madame Malkinové je támhle," ukázala na výlohu, kde se skvěly dlouhé pláště.

„Myslím, že si s Hermionou vystačíte sami, ne? Počkám vás tady před obchodem," poznamenala Tonksová, když se blížili k obchodu. Vycházel odtud chlapec s bledým špičatým obličejem a v náručí držel balík, zřejmě nové hábity. Vrazil do kudrnaté dívky.

„Dávej bacha!" osočil se na ní.

„Tys do mě vrazil!" založila ruce na prsou Hermiona.

Prohlídl si ji pichlavým pohledem.

„A ty seš kdo?" zeptal se ji povýšeným hlasem.

„Někdo, komu by ses měl omluvit!"

„Ne," protáhl chlapec, „nemám za co se ti omlouvat." Pohled mu padl na šklebícího se Gearalta. „Ne, když se taháš s takovou chátrou!" ušklíbl se na bystrozorku a odkráčel pryč.

„Kdo to proboha byl?" zkřivila rty dívka.

„Draco Malfoy," odpověděla ji znechuceně. „Aristokratický zmetek, co si myslí, že je pánem světa. Stejný, jako jeho tatík!"

Gearalt se mírně zakabonil a vstoupil do obchodu. Uvítala je starší žena v dlouhém černočerveném hábitu.

„Ach, další studenti... Jdete do Bradavic, že ano? Že se ptám, samozřejmě, že jdete. Postavte se tady prosím, hned to bude," drmolila prodavačka. Mávla hůlkou a k oběma dětem přilétl metr, který jim začal brát míry.

„Bude to chvilku trvat, prosím vydržte," řekla žena.

„Počkáme, samozřejmě," přikývl Gearalt a v duchu přemýšlel nad tím, jak se choval onen Draco.

Ušití hábitů netrvalo madame Malkinové ani hodinu. Poté, co ji zaplatili a vyšli na ulici se Gearalt rozhodl vyrazit po ulici, zatímco Hermiona chtěla počkat na doprovod.

„Jdu si koupit psací pomůcky, najdete mě tam," odmávl ji a bez otočení vyrazil k obchodu, kde viděl lahvičky inkoustu.

„Co je zatraceně tohle?" pomyslel si, když zvedl černou lahvičku. „Jsou sto let za opicema. Psát tuší... To mám psát redisperem, nebo jak?" pomyslel si a vzhlédl. Pohled mu padl do výlohy, kde byla... brka!

„No né... tohle do ruky nevezmu!" řekl si tiše pro sebe a vešel dovnitř, prohlídnout si je zblízka. Bylo tu hned několik druhů: od obyčejných husích, přes paví, rychlobrky, samopsací brky a spoustu jiných. Vzal si do ruky jeden středně dlouhý, který odhadl na krkavčí. Hrot brku se ostře leskl.¨

„Tak fajn... musím to aspoň zkusit..."

Znovu se rozhlédl po krámku a vychmátl první černou tuš, kterou uviděl. Hleděl na ty dva instrumenty a pak oslovil mladého prodavače.

„Promiňte... propisky tu nemáte?" zeptal s nadějí v hlase.

„Co prosím?" zeptal se zmateně prodavač.

„No, místo tohohle," ukázal na brk a inkoust v ruce, „propisku. Takovou tu cvak-cvak. Z plastu!" naznačil palcem pohyb zavření a otevření propisky.

„Ahá, vy myslíte ten mudlovký vynález. Bohužel, ten tu nevedeme," zavrtěl hlavou prodavač a Gearalt se zachmuřil.

„Tak jo... beru tohle," strčil mu to do ruky.

„Jen jednu tuš, pane?" zeptal se zmateně on.

„Jo," odsekl, „jen jednu. Radši si koupím krabici propisek, než psát touhle hrůzou."

„No dovolte? To je kvalitní materiál!"

„Nedovolím. Vyškubnout brko můžu i slepicím na dvorku. Radši mi řekněte cenu, ať odsud můžu odejít!"

Mladý prodavač jen stiskl rty.

„Tehne brk je speciální, je z…" začal pochvalně.

„Mě je docela jedno odkaď je, chci platit," zatrhl mu litanii Gearalt a začínali ho už čarodějové trochu štvát.

„Bude to jeden galeon a třináct svrčků!"

„No vidíte. Převodní cenu na libry sice neznám, ale i tak je to dost," zamumlal Gearalt a vrazil mu do ruky peníze.

Odešel z krámku s rukama v kapsách a naštvaným výrazem. Hermiona pořád stála před obchodem s oblečením a Tonksovou zahlédl, jak kličkuje mezi lidmi.

Došel k střapaté dívce. Podivila se nad jeho výrazem.

„Co je?" zeptala se ho.

Jen cosi zamručel a vytáhl brk. „Na, tumáš... Dárek z lásky," zašklebil se a vrazil jí ho do ruky i s taškou.

„Ty nebudeš psát?" zeptala se zmateně.

„Nebudu psát tímhle," upřesnil Gearalt. „Mám něco lepšího. Není nad mudlovský vynález!"

Dívka vypadala potěšeně. „Děkuju."

„Co?" zvedl hlavu. „Jo, jasně. Za nic," zamumlal.

„Ták!" To promluvila Tonksová. „Nakoupili jste? Teď asi zajdeme pro knihy, které potřebujete a koupíte si tam potřeby na psaní," pronesla.

„Propisky?" Ožil Gearalt.

„Cože?" vytřeštila na něj oči Tonksová.

„Ale nic," zvadl zase a Hermiona vyprskla smíchy.

„Hm, dobrá. Tak tedy pojďme."

V Krucáncích a kaňourech nebylo mnoho lidí a tak mohli nerušeně obdivovat knihy. Byly tu regály sahající až ke stropu a také mnoho knih.

„Páni..." vydechl v úžasu společně s Hermionou. Vrhli na sebe pobavený pohled. Měli tu knihy velké jako celá jejich ruka, byly tu knihy vázané v kůži, či hedvábí, také knížky malé jako poštovní známka, byly na nich runy, ale i prázdné knihy...

„Páni," vydechl znova a popadl jednu z nich.

„Gearalte," napomenula ho Tonksová. „Tuhle knížku polož!"

„Ale proč?" zeptal se, aniž by odtrhl pohled od Kleteb a protikleteb, aneb jak se zbavit nepřátel.

„Protože tu je na první ročník příliš složité," odpověděla Tonksová a otočila se na Hermionu.

„Hm... škoda, mohl jsem tak snadno proklít Dudleyho," zamumlal si pro sebe.

Bystrozorka ho však uslyšela. „Gearalte! My kouzelníci nesmíme používat kouzla před mudly! Je to zakázáno! Nesmíme se předvádět!" Založila ruce v bok a tvářila se naštvaně.

„No dobře, dobře... Byla to legrace," bránil se hoch. „Ale je to škoda," zabručel, sotva se otočila.

Z obchodu odcházel se standartní výbavou a dvěma knížkami navíc. Jedna byla o kouzelnických zvykách a druhá o moderní historii 20 století.

Koupili si oba cínový kotlík, jak to stálo v seznamu, ačkoliv Gearalt projevil zájem i o zlatý. Prozatím ho však oželel a spokojil se s jedním. Koupili si váhy na odvažování přísad, přičemž Hermiona dlouho uvažovala nad tím, jestli si pořídí váhy s runami, nebo pozlacené. Gearalt si pak vybral stříbrný skládací dalekohled a následně navštívili lékárnu, kde se kvůli přísadám z lektvarů zdrželi déle, než měli, protože oba se rozplývali nad množstvím neznámých látek.

Podlahu pokrývaly soudky s jakýmsi slizem a na policích byly nádoby s bylinami, sušenými kořeny. Ze stropu pak visely svazky neznámých druhů koření, korále ze zubů, a drápy. Na červených, zašlých polštářích tu byly vystaveny lesklé jednorožčí rohy (kus za osmdesát devět galeonů!), švabí, či havraní oči a spousta dalších přísad, které v budoucnosti určitě použijí.

„Teď už jen chybí hůlka," řekla Tonksová, když vyli z lékárny.

„Super, na tuhle část jsem se těšil nejvíc," řekl Gearalt a Hermiona přikývla. „Ale nejdřív," řekla hnědovláska. „Se zajdu podívat na zvířata... Pomůžeš mi, Tonksová?" zatahala ženu za triko.

„No... vy běžte do zvěřince... já si jdu pro hůlku, co vy na to?"

Fialovovlasá žena si ho pozorně prohlédla. „Fajn. Jdi k Ollivanderovi. Ten obchod nemůžeš minout," řekla. „Je to jediný obchod, kde se prodávají hůlky."

Gearalt přikývl a obě dvě ženy se otočily zády k němu.

Najít malý, ošuntělý obchod mu netrvalo příliš dlouho. Tonksová měla pravdu. Najít obchod nebylo složité. Z nápisu nade dveřmi se olupoval zlatý nápis: Ollivanderovi - Výrobce vybraných hůlek od roku 382 př. Kr.

V zaprášené výloze byla vystavena jedna jediná hůlka, vypadající staře. Její dřevo bylo černé, zato protkané několika nitkami stříbra.

Gearalt otevřel dveře a zvonek nad jeho hlavou tiše zacinkal. Bylo tu útulno a vládlo tu ticho a něco nepopsatelného, magického. V krámku nebylo nic jiného než regály plné dlouhých krabiček a taky vysoký dřevěný stůl z mahagonu. Zježily se mu vlasy.

„Dobré odpoledne," pozdravil ho tichý, přívětivý hlas. Před ním se zjevil starý muž, jehož obličej byl skládankou stovek vějířů drobných vrásek, dávající dohromady přívětivou tvář ozdobenou dvěma velikýma očima, které v krámku zářily jako měsíc v úplňku.

„Dobré odpoledne," div se neuklonil Gearalt. Tento vetchý stařík na něj zapůsobil víc, než kdokoliv jiný, koho toho dne potkal.

„Vaše první hůlka, že, mladý pane?"

„Ach, ano jistě..." odpověděl Gearalt konsternovaně. Muž k němu přistoupil blíž a beze slova se mu zahleděl do zeleno-rudých očí.

„Hmm..." Bylo to zamyšlené protáhnutí a muž, bezpochyby pan Ollivander se pomalu otočil k regálům.

„Jak se jmenujete, chlapče?"

„Gearalt Callaghan," řekl bez přemýšlení.

„Pan Callaghan... Myslel jsem, že je to rod, který vymřel po meči," zamumlal. „Ale je to už několik desítek let. Kdo jsou vaši rodiče?"

„Eh..." zarazil se. „Moje máma byla Lilly Callaghanová... a otec hm.. omlouvám se, ale moji opatrovníci nikdy nebyli sdílní..."

„Zajímavé... Nepamatuji si, že by někdo takového jména si u mně kupoval hůlku. Nejspíš tví rodiče nakupovali u Gregoroviče."

„Koho?" zeptal se Gearalt zvědavě.

„Copak neznáte... Ah... upřímnou soustrast," zamumlal Ollivander, když mu došel význam toho, co říkal.

„Pak byste měl vědět, že nejsem jediný výrobce hůlek, samozřejmě že ne. Je tu spousta kouzelníků, kteří si vybírají hůlku. Tedy, hůlka si vybírá jeho. A taky každá hůlka je jiná, jako žádný kouzelník nemůže být stejný. Každá je jinak silná. Víte, pane Callaghene, že hůlka může mít až trojité jádro? Taková hůlka je pak velmi mocná. Vlastnil ji sám Merlin a byl první a také poslední, komu se něco takového povedlo..."

Gearalt ho fascinovaně poslouchal.

„Přistupme k věci, mladý muži," probral se náhle pan Ollivander. Došel až ke Gearaltovi a znovu se na něj zahleděl. „Tak, pane Callaghene. Kterou rukou budete hůlku používat?"

„Nejspíš pravou," odpověděl Gearalt.

„Pravou... Dobrá... Natáhněte pravou paži prosím... ano, přesně takhle," nařídil mu stařík a vytáhl krejčovský metr se stříbrnými značkami a změřil si hocha od ramene k prstům, od zápěstí po loket, od ramene k podlaze, od kolena k podpaždí a pak i kolem hlavy.

„Všechny naše hůlky mají čarovné jádro... pero fénixe, žíně jednorožce, blány dračích srdcí, pera pegasů, testrálů, a jiných magických bytostí. Tedy ne těch s lidskou podstatou, a i tam jsou vyjímky. A samozřejmě, pokud použijete hůlku jiného kouzelníka, vaše kouzlo nikde nebude mít takovou sílu, jako kdybyste použil vlastní hůlku," usmál se a odešel mezi regály. Metr se mezitím sám smotal a doletěl na stůl.

„Dobrá," ozval se Ollivanderův hlas zpoza regálu. „Vyzkoušejte tuhle. Bukové dřevo, dračí srdce. Devět palců. Je pružná a vhodná na zaříkávadla. Vezměte si jí a mávněte," nařídil a Gearalt ho uposlechl. Sotva se jí však dotknul, už mu ji rval z ruky.

„Tahle to nebude, nene..." zamumlal si pod vousy.

„Zkuste tuhle... Mohla by sednout!" podal mu další. „Javorové dřevo s perem fénixe. Je velmi ohebná," řekl.

Zvedl jí a lehce mávl. Nic se nestalo.

„Ne... Ta to taky nebude," pronesl zklamaně. „Další... Dřevo z ebenu, žíně jednorožce, rovněž pružná..."

Gearalt ji vyzkoušel, stejně jako mnoho dalších, ale nikdy se nic nestalo. Vyzkoušené hůlky se kupily jedna na druhé a měl pocit, že přezkoušel celý obchod, když tu pan Ollivander zamumlal.

„Bude to divné, ale vyzkoušet to mohu..." Zmizel někde vzadu a přehraboval se v regálu. „Zcela jsem na ni zapomněl..." odtušil a vrátil se z další krabičkou, odkud vytáhl jak jinak hůlku.

„Cesmín a pero fénixe. Jedenáct palců, je pěkná a poddajná..." Opatrně ji podal Gearaltovi.

A pak... sotva se jí Gearalt dotkl, projela jím vlna tepla, jehož záchvěvy cítil i na srdci. Zdvihl ji do úrovně očí a lehce švihl. Z hůlky vytryskl proud zeleno-zlatých jisker a v prachu obchůdku se roztančily rudé záblesky světla.

„Ano... našla si vás..." poznamenal zvláštním tonem pan Ollivander. „Je to... velmi zvláštní..."

„Co je zvláštní? Že si mě konečně vybrala nějaká hůlka?" Gery byl dlouhým procesem velmi frustrovaný.

„Nevím, jestli bych vám o tom měl říkat... Teď, v těchto dobách se o tom již nemluví. Všichni zapomněli na nebezpečí, které nás před jedenácti lety přestalo ohrožovat. Pamatuji si jakoukoliv hůlku, kterou jsem kdy prodal... A tahle hůlka je jedinou hůlkou, která má sestru. Jejím jádrem je pero ptáka fénixe... a tomu fénixovi vypadly pera dvě..."

„A co je na tom nebezpečného?"

„Měl bych začít od začátku..." zamumlal Ollivander.

„Víte, pane Callaghene. Sestra této hůlky patřila tomu nejmocnějšímu temnému čaroději... Byla to mocná hůlka... Kdybych jen věděl, co způsobí," zavzdychal starý muž.

„Co se stalo?" naléhal Gearalt.

„Hm... Temný pán zmizel z tohoto světa, to ano. Jenže nezabil ho ani Albus Brumbál, ani žádný bystrozor, kdepak. Zvítězilo nad ním roční dítě... Temný pán proti němu použil jednu z vražedných kleteb v době, kdy jeho rodiče byli oba mrtví... a zároveň s ním umřel i Harry Potter. Pravda, my všichni stále doufáme, že žije ale i tak... před jedenácti lety, padl Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit a jeho hůlka byla ztracena. Doufal jsem, že pokud bude ten mladík naživu, připadne mu tato hůlka, ale očividně je opravdu mrtvý." Zadumaně hleděl na dřevo v Gearaltových rukách.

„Jo. Chudák kluk... Nechtěl bych být v kůži toho... Henryho?" pronesl znuděně Gearalt. Neviděl v tom nic zajímavého. Zlej kouzelník chtěl zabít děcko a poslal tím do pekla i sebe. To, že sesterská hůlka připadla jemu, byla náhoda.

„Harryho Pottera!" opravil ho zamračeně Ollivander. „Zachránil náš svět přitom obětoval svůj život! Měl byste se radovat, že nezažíváte ty dny, které jsme zažili my!"

„Tak promiňte," pronesl sarkasticky Gearalt. „Neměl bych teda tady tu hůlku nechat? Třeba se tu zjeví jeho duch, nebo tak něco..." odsekl. Jeho pohár trpělivosti přetekl. Choval se rozmazleně, ale desítky zkoušení hůlek ho nesmírně frustrovali. Stále mu nikdo nedokázal nic říci o jeho rodině.

Pan Ollivander si ho pohoršeně přeměřil.

„Jak se vlastně jmenoval ten kouzelník, co ho zabil?" zeptal se a Ollivanderův pohled zneklidněl.

„To jméno se nevyslovuje!"

„Ani po tolika letech? Vždyť je to jen jméno, proboha!" protočil oči v sloup.

Stařík se po něm znepokojeně podíval. „Někdo by vás měl naučit úctě a pokoře, pane Callaghane," řekl, ale pak si povzdechl. „Nechal si říkat Lord Voldemort," zašeptal, že to Gearalt stěží slyšel. „On a jeho Smrtijedi rozšiřovali zkázu po celé Británii..."

„Lord Voldemort?" zopakoval po něm Gearalt a Ollivander zapištěl: „Nevyslovujte to jméno! Zaplaťte mi mladíku a prosím opusťte tento obchod!" rozkázal mu.

Gearalt poslušně vytáhl sedm galeonů a se slovy díky opustil krámek. Zjistil, že tam nebyl ani půl hodiny.

Vstříc mu právě přicházela Tonksová a Hermiona.

„Už máš hůlku? Skvělé... pojď s námi, ještě si musí vybrat Hermiona..." navrhla Tonksová.

Hoch zakroutil hlavou. „To je dobré... Nějak jsem se s dědou nepohodl. Zůstanu raději tady."

Hermiona vyšla z obchodu celkem brzy, rozradostněná z toho, že má svoji hůlku. Gery byl zatím venku a zachmuřený. Cestou procházela rodina evidentně kouzelníků. Měli dva dcery, jedna byla v jeho věku a pozorně jej sledovala. Zachmuřil se ještě víc. Byl tu cizincem a nevěděl o jejich světě nic.

„Půjdem?" zeptala se Tonksová. Slunce už pomalu klesalo a oni se vraceli do Děravého kotle.

Gearalt stále přemýšlel na tím, co slyšel u výrobce hůlek.

„Je to asi nepravděpodobné," ozval se, když byli už v hospodě. „Znala jsi moje rodiče?" zeptal se Tonksové.

„Ne," odpověděla mu. „Někdy jsem o tvém rodu četla, ale nepamatuji si to…"

„Já mám takový divný pocit," zamumlal Gearalt, ale nebyl si jistý, že ho dokáže popsat. „Dokonce ani pan Ollivander mé rodiče neznal. Nikdo je nezná... opravdu patřím do tohoto světa?" zeptal se tiše.

„Samozřejmě, že ano Gearalte. Neblázni a chyť mě za ruku. Přemístím se do tvého města a pak přemístím Hermionu, platí?"

Pouze přikývl hlavou a popadl ji za předloktí... Zavřel oči, a když je otevřel, stáli v Magnoliové ulici. Pocit transportu mu nedělal moc dobře, ale skoro tomu nevěnoval pozornost.

„Na," podala mu ještě lístek. „To je jízdenka... do Bradavic. Přesně 1.září na nástupišti 9 a 3/4... Vchod je mezi přepážkou devět a deset. Nezpozdi se! Ještě jednou… všechny věci zvětšíš poklepáním hůlky, ano? Jen je pak už nezmenšíš…" pokynula mu na pozdrav a s hlasitým „prásk" se přemístila.

„Už ses vrátil, ty kluku? No to je dost! Čeká tady na tebe to nádobí!" vyštěkla teta Petunie, sotva otevřel dveře.

„Ano, teto," neprotestoval on, ale nejdříve si všechny věci zanesl do svého pokoje.

Rozhodl se, že knížky prostuduje potom.

Jak myl nádobí, duchem byl ještě u pana Ollivandera v obchodu.

„Co když vážně nikam nepatřím? Je to sen? Vzbudím se ráno a nic z toho, co se dneska stalo, nebude pravda?"

Jak přemýšlel, nevšiml si, že všechny umyté, i neumyté věci kolem něj pomaličku rotují. Probral ho až vyděšený Dudleyho hlas.

„Mamííí, on provádí... ááá!" utekl z kuchyně pryč a Gearalt silou vůle udržel talíře ve vzduchu a urychleně je položil na pult.

„Co se tady děje?" vlítla těsně poté do kuchyně teta Petunie.

Gearalt jen stál s utěrkou v ruce a udiveně se na tetu díval.

„Cos to tady..." nadechovala se, ale pak zmlkla a stiskla rty. „No nic. Mazej nahoru a snaž se tu nepřekážet."

„Ano, teto," pravil Gearalt a odebral se k sobě nahoru, kde sebou flákl na postel.

Popadl jednu z knížek s názvem Kouzelnické odvary a lektvary.

„No to jsem teda zvědav," řekl a otevřel na první straně.

„Umění vařit lektvary uměli už kouzelníkové a čarodějky v dávnověku, ještě dřív, než byli schopni si pořídit hůlku..." četl úvod.

„Zajímavé..." pomyslel si Gearalt a zároveň si vybavil pohrůžku od svého jediného žijícího příbuzného v kouzelnickém světě.

„Ale takhle by to nešlo... Co třeba kapitola, jak se bránit jedům?" Nalistoval příslušnou stranu a začetl se do knížky naplno.

Probudil se ráno s otlačeným obličejem, jak celou noc spal na knize. Uchvátila ho. Bylo tam spoustu zajímavých rad, jak se bránit jedům, nebo jak z protijedu vytvořit ještě horší jed. Protáhl se a svlékl si pomačkané triko. Ze skříně vyndal jiné, tentokrát zelené, prohrábl si rukou vlasy a sklesle si povzdechl. Vyhrabal ze skříně ručník, kartáček na zuby a hřeben a navštívil koupelnu.

S tichým pobrukováním ze sebe shodil oblečení a vlezl do vany. Nastavil vodu na horkou a pomalu si namydlil tělo, aby pak mydlinky spláchl horkým proudem. Chtěl se natáhnout pro šampon, ale zjistil, že ho nechal v pokoji.

„Sakra práce," zamumlal do vody a natáhl ruku. Přivolal si za pomocí své síly Dudleyův šampon, s vůní jablek

„Stejně smrdí jako prase, nechápu k čemu mu to je," pomyslel si a znovu začal systematicky umývat hlavu od šamponu.

Ještě si vyčistil zuby a jen s ručníkem okolo pasu vyšel z koupelny. Pobrukoval si. Zase. Zjistil, že má radost, jen nedokázal definovat z čeho. Asi kvůli tomu, že kouzelnické knihy ani po spánku nezmizeli. Oblékl se, popadl ze šuplíku svého stolu to málo peněz, co si našetřil a vyrazil do města. Na zádech měl svůj, ještě školní, batoh hnědozelené barvy. Byl samozřejmě prázdný. Tiše se vytratil z domu, aby nemusel poslouchat tetiny řeči a rozeběhl se směrem k náměstí.

Cestou přemýšlel, co si koupí sebou. Nevypadalo to, že by se nějak moc měl vracet domů a tak nákupy během roku byli trochu vyloučené. A žádat přes poštu, aby mu Dursleyovi něco poslali, to bylo nereálné. Zamířil nejdřív do drogerie, kde si koupil nový kartáček a dvě pasty. Pak přidal mýdlo a šampon v množství, aby mohlo stačit. Vybíral pečlivě, spíš tak, aby měl ještě dost peněz na sešity a propisky. Respektive vymetal slevy.

S brky totiž nehodlal mít nic bližšího, než s jejich pomocí někoho spícího lechtat na nose. Odfrkl si a dívka za přepážkou si ho přeměřila uraženým pohledem. Mohlo jí být patnáct.

„Všechno?" začala přežvykovat mentolovou žvýkačku a Gearalt přikývl.

„Mno, 8 liber 50," odečetla cenu z displeye a převzala hrst drobných.

„Děláš si srandu, ne? Nemáš větší?" obořila se na mladíka, který do batohu vložil tašku s hygienickými potřebami.

„8,50 přesně...a mince jsou také peníze, tak co," odsekl jízlivě a odešel. Byl rád za to co měl…

Pak, aby si spravil chuť, koupil si kvůli hladu vedle u stánku krabičku hranolek, které mlsal cestou k papírnictví. Tam si před vstupem pořádně osušil prsty do ubrousku a pusu taky. Vešel do papírnictví a pozdravil staršího pána za pultem. Přešel s košíkem do zadní části prodejny. Zamyslel se, jak bude vlastně vést poznámky v té čarodějné škole.

„Mno na ten jejich nechutnej pergamen ať zapomenou... není nad čtverečkovanej papír, kde jdou hrát dyštak lodě nebo piškvorky," zapřemýšlel na hlas a vzal si balík čtverečkovaných sešitů, největší tloušťky. Počítal kolik měl předmětů a pro jistotu přidal i bez linek. Pak si vzal jeden deník v hnědých deskách, což byla imitace kůže. Byl zlevněný na půl libry, tak si vzal hned i druhý, na něco zajímavějšího. Z krabice s propiskami si vybral ty nejlevnější, černobílé plastové, rovnou po hrsti... pak si to rozmyslel a vzal si celou krabici a přidal dva svazky tužek. jedny měkké a druhé tvrdé. Do toho přihodil ještě čtyři gumy a tohle všechno vyložil pánovi na pult.

„Fíha, chlapče, ty se připravuješ dost brzy do školy, co? Je stěží půlka prázdnin," zasmál se muž a začal počítat... nakonec mu dal na propisky slevu, protože si jich vzal nějakých padesát.

„Nemůžu se dočkat školy," odsekl a prodavač se zachechtal. „To se často neslyší, aby se někdo těšil. Už ses asi začal učit co?" Napodobil posunutí brýlí na nose a z rukou vytvořil listy knihy.

Gearalt po něm šlehl pohledem. Chlap ztuhl pod jeho zornicemi.

„Aspoň mám pak jistotu, že neskončím jako maloobchodní prodavač propisek, kdesi v Zapadákově."

„Gery!" ozvalo se mu překvapeně za zády a mladík se otočil.

V uličce stála dívka s černými vlasy spletenými ve francouzský cop. Na sobě měla černé tílko s tenkým nápisem Metallica na něm a ve velice krátkých džínách tmavě modré barvy.

„Ahoj, Lyké," pozdravil ji s úsměvem a všiml si, že stejně jako on, drží v rukou krabici s propiskama a několika sešity.

„Taky do školy?" zeptal se jí překvapeně, když se probral. Vše vyložila na stůl. Prodavač na ně vyjeveně koukal.

„Popravdě ano. Nakupuju na celý rok, protože jak se znám, ze školy nevystrčím nos a nechce se mi lozit ty tři kilometry do nejbližšího krámu, kde mi stejně nabídnou leda tak pe...ra co vydrží dva dny a papíry, se kterými si můžu leda tak utírat pozadí!" usmála se a podívala se na to, co má on.

„Koukám, že se snažíš vykoupit obchod. Tuhle propisku jsem hledala," ukázala na černou psací potřebu s latinským nápisem na ní.

„Smůla, kdo dřív přijde, ten dřív bere," zasmál se hlasitě Gearalt. „Nějaké vyměním, neboj…"

„Proč si to všechno kupuješ?" zeptala se ho dívka zvědavě. „Pořád ti Dudlík krade sešity?"

„Přestal po tom, co mu taška do školy skončila v odpadní jímce. Dostal jsem se na internát a nelíbili se mi sešity, které mi předepsali. Tak si kupuju svoje. No ale nikdy jsem tam nebyl, jen o ní slyšel a jsem celkem zvědavý, jak to tam vypadá. Takže si tvořím zásoby vlastního materiálu."

„Aha," pokývala hlavou Lykéra. „Kam že jsi říkal, že jdeš na školu?" optala se ho.

„Neříkal," pousmál se Gearalt. „Počkej, vzpomenu si na přesný název..."

„Tak zaplatíte mi, nebo ne?" skočil mu do řeči prodavač, zjevně ještě rozčilený z toho, jak ho Gearalt před chvílí shodil.

„Jasně, tu máte," strčil mu do ruky čtrnáct liber.

„Řekni mi prosimtě," zasmála se Lyké, když vyšli z obchodu (seřvala ještě prodavače za to, že mu to tak trvá – nelíbilo se jí, jak se choval ke Gerymu!),"kde pořád bereš ty peníze?"

Gearalt se zašklebil. „To víš," odmlčel se, „Dudleyova kasička je bezedná. Nikdo a obzvlášť ne Dudley, si nevšimne toho, že mu sem tam nějaká libra zmizí."

Škleb mu zmizel z tváře. „Ty, Lyké... nevadilo by ti, kdybych u tebe o víkendu přespal? Potřebuju od těch sádelníků a násadky klid."

„Jo, jasně," okamžitě přikývla Lyké, ale pak se zarazila. „Vlastně... přijede mi táta a bratranec, navštívit babičku a pak se vracím domů. Nechala jsem si tam všechny učebnice a tak..." odmlčela se a Gearalt smutně zakýval hlavou.

„Tak.. nevadí," zamumlal, ale Lyké se ho dotkla na rameni. „Zeptám se doma. Mohla bych tě seznámit... Bratranec se ptal jestli znám nějaké m-milé lidi tady... Skočím domů. Ostatně ty bys mohl taky, odnést tohle. Písknu na tebe, zatím ahoj!" Otočila se na podpatku a odběhla. Gearalt zůstal konsternovaně hledět na její záda.

„Huh…" poškrábal se na krku a když se konečně doloudal domů, čekala ho teta Petúnie.

„To je dost, že jdeš!" prskla na něj, jako vždycky. „Nedovoluj si moc často takhle mizet! Běž posekat trávník, už je zanedbaný. A mohl bys ho i pokropit. Dnes nebude takové vedro."

„Hned to bude," zamumlal Gearalt a vyběhl po schodech nahoru, do pokoje. Nakoupené věci hodil na stůl a převlékl se do bílého tílka. Odolal pokušení lehnout si na postel a číst si nové knihy a odešel na zahradu sekat trávník. Slunce nepálilo tak, jako v předchozích dnech, dokonce to vypadalo, že se schyluje k bouři.

„Tohle nemá cenu kropit, bude pršet," pomyslel si Gearalt, když uklízel sekačku.

Ozval se pískot. Jak jinak, byla to Lyké a tvářila se radostně.

„Babička souhlasila," blískla úsměvem. „Viktor a táta přijedou už zítra, tak přijď k nám zrána, ať se stihneš u nás ubytovat. Nejspíš budeš spát vedle mně, tedy jako ve vedlejším pokoji," zrudla dívka, což Gearalta rozesmálo.

„Pochopil jsem," ujistil ji. „Přijdu do dvanácti, ještě si poklidím u sebe v pokoji," usmál se na ni a dívka přikývla.

„Dobře, uvidíme se zítra. Musím běžet, babička chce pomoct navařit. Ahoj!" zamávala mu a rozeběhla se domů.

„Fajn," zamumlal Gearalt a zamířil si to přímo do sprchy.

Jeho pokoj opravdu potřeboval uklidit. Srovnal si své nové věci do několika komínku podle toho, co kam přijde do kufru a zkontroloval své úkryty, aby v pokoji nenechal nic, co by mohl jeho telecí bratránek sebrat.

Nato se položil na postel a uvolnil se. Natáhl před sebe ruku, do které mu vlétla kuličkovka.

„Co s tebou, moje nová kamarádko. Možná si tě pořádně opravím," zapřemýšlel nahlas. Posadil se na postel, a aby nemusel vstávat, natáhl před sebou ruku a soustředil se. Pomaličku sevřel ruku v pěst, jako by chytal imaginární kliku a pomalu zatáhl k sobě. Šuplík u stolu se začal pomalu otevírat. Gearalt přestal a dlouze vydechnul. Otevírat věci pomoci jeho schopnosti (kterou objevil zhruba, když mu bylo osm, a utíkal před Dudleyem), bylo těžší, než si přivolat předmět volně ležící v pokoji.

Z otevřeného šuplíku přilétla černá lepicí páska, kterou olepil prasklý plast.

Zamyslel se, hleděl na dětskou zbraň.

„Ještě jeden zásobník by se hodil," zamumlal si a zvedl se z postele, zanechávajíc tak zbraň pod polštářem. Tiše se vykradl na chodbu. Dudley byl touhle dobou ještě venku, takže nehrozilo, že by jej někdo chytil.

Otevřel dveře do jeho pokoje, a aniž by se rozhlížel po bordelu, který tam měl, a poklekl rovnou k posteli, kde měl dřevenou bednu se zbraněmi.

„Tady jsi, potvůrko," zašklebil se. Vytáhl úplně stejnou kuličkovku, kterou Dudley dostal k Vánocům, ale na kterou si úplně náhodou sedl a vytáhl z ní i zásobník.

„Díky ti, tlusťochu," zasmál se do ticha pokoje a zmizel odtud dřív, než ho stačila načapat teta Petunie.

Druhý den ráno se hned po probuzení převlékl. Byl pátek a on se nemohl dočkat toho, že Dursleyovy až do neděle neuvidí. Nacpal si do batohu mýdlo, kartáček a pastu, plus pyžamo, ve kterém spal.

„Budu až do neděle u Lykéry," oznámil tetě, která se zatvářila, jako by ji uhodil pánví.

„Říkala jsem ti, že s tou holkou se bavit nebudeš!" začala, ale on ji přerušil. „A já jsem říkal, že se s ní bavit budu. Místo mých kamarádů by sis měla hledět těch Dudlánkových," zkřivil rty a teta zbledla.

„Co si to dovoluješ ty spratku jeden rozmazlený? My se o tebe takhle staráme a ty nám to tak nevděčně oplácíš!" prskala.

„No, nedá se to nazvat staráním se," řekl. „Jdu, Lyké na mě čeká. Ahoj v neděli!"

„Zdravím, slečno Lykéro," pozdravil ji důležitým hlasem, až se dívka rozesmála.

„Zdravím, Lorde Callaghane," oplatila mu a oba se zachechtali. Dívce ale něco začalo vrtat hlavou.

„Koukám, že máš dobrou náladu," vyhrkla, než se stačil gery zeptat co se děje. Na oplátku přikývl. „Jo a kdo by neměl, kdyby věděl, že ty zrůdy dva dny neuvidí!"

Dům Sofie Wetlyové, babičky Lykéry z matčiny strany byl jedním slovem obrovský.

Byl krytý pod stínem tří obrovských olší a přes vysoký, tmavě hnědě natřený plot k nim nebylo vidět. Gearalt to místo svým způsobem miloval. Líbilo se mu to víc, než strohá výzdoba Dursleyů.

Na zahradě paní Wetlyové vládl trochu chaos. Pravda, bylo tu něco málo divoce rostoucích květin, ale ty přes vysokou trávu nebyly vidět. V jednom koutě byl zapuštěný bazén a to bylo jediné místo, kde nerostlo nic. Kolem bazénu byly asi tři metry zality betonem, na kterém byla položena dvě skládací lehátka.

Dostat se však k nim znamenalo jít přes trávu a Gearalt měl někdy pocit, že ho ta tráva chytá za kotníky, jako by ho chtěla vcucnout do země.

Dům samotný byl z poloviny porostlý břečťanem a měl celkem čtyři pokoje na spaní. Ten Lykéřin byl v druhém podlaží. Schody nahoru byly z vyleštěného ebenového dřeva, kde se jednou Gearalt málem přerazil, jak mu to podjelo. Na dveřích do jejího pokoje byl nápis: Kdo vstoupí dovnitř, nemusí vyjít ven a když je poprvé otevřel, zůstal nejméně pět minut stát a zírat na ozdoby pokoje.

Místnost nebyla nijak prostorná. Přes „tvůrčí nepořádek" jak tomu říkala Lyké, se tu prakticky nedalo hnout, ale bylo tu útulně.

Stěny, strop i podlaha byly z cedrového dřeva. Okno bylo zakryté tmavě červenými závěsy a tlumily tak sluneční světlo po ránu. Dívka však měla závěsy zatáhlé pořád. Když se jí Gearalt jednou ptal proč, odpověděla: „To světlo. Nemám ho ráda."

Na stěnách nebyly žádné obrázky filmových hvězd, ani zpěváků. Jedinou ozdobou zdí byl tenký bílý pruh plátna, který byl přibitý několik centimetrů pod stropem a na kterém byly japonské znaky. Nikdy mu neřekla, co znamenají.

Ze stropu pak visely na tenkých nitkách drobné kuličky, které v noci světélkovaly. Nedokázal přijít na to, proč svítí. Samozřejmě, že viděl u Dudleyho fosforeskující hvězdy nad postelí, ale sem světlo téměř nedopadalo a tyto body svítili modře. Později mu Lyké řekla, že když si lehne, dokáže rozpoznat jednotlivá souhvězdí a ten výhled byl jako skutečný, obzvlášť v noci.

Kolem zdí místnosti byl rozestavený nábytek. Podél okna stála obyčejná dřevěná, ale nad to pohodlná postel, jejíž tmavě hnědé povlečení bylo nasáklé vůní levandule. Vlastně v celém pokoji byla cítit levandule a pomerančová kůra. Hned vedle postele stál vyřezávaný psací stůl, na kterém stála lampička s oranžovým stínidlem, na kterém byly buď vyřezány, nebo černou fixou namalovány obrazce, které nedávaly smysl, ale které házely na tmavé dřevo pokoje uspokojivé tvary. Obvykle na jejím stole nestálo nic. Jen list papíru a tužka, někdy kniha z vedlejší knihovny, která pokrývala zbytek pravé stěny. Naproti ní stála podlouhlá šatní skříň. Na ní stálo pár obrázků její rodiny, a jeden velký obraz hradu v noci. U skříně byl malířský stojan, povětšinou prázdný, neboť Lykéra málokdy mívala takové záchvaty tvořivosti, aby naň napínala plátno.

Uprostřed pokoje byl hustý perský koberec, hnědé barvy, na jejímž středu byla hlava vlka.

Ano, pro Gearalta to byla útulná místnost.

„Pojď dál, budeme asi tady, než dorazí," řekla Lyké a zavřela za ním dveře, když vešel. Batoh si odložil ke stolu a sám se jako obvykle posadil na koberec u levé vlkovy tváře.

Hodnou chvíli si povídali, než někdo zaťukal na dveře.

Lykéra vstala, aby otevřela.

„To už asi budou oni," usmála se. Byli.

„Gearalte," zavolala, když sešli do obývacího pokoje. Stál tam hoch asi o dva roky starší než on, co vypadal jako kachna a vysoký, černovlasý muž vedle něj. „Dovol, abych ti představila mého bratránka Viktora Kruma," usmála. Gearalt se natáhl a potřásl si s nepříliš hezkým mladíkem ruku.

„A tohle je můj táta Taras Shumanskij."

„Dobrý den," pozdravil ho slušně a černovlasý, bledý muž, se na něj usmál.

„Ty jsi ten hezký mladík, o kterém nám Lyké vyprávěla doma. Rád tě poznávám, Gearalte." Natáhl ruku.

„Taťííí!" vyprskla zrudlá Lyké a Viktor se zašklebil.

Víkend strávil klábosením s Viktorem a výslechem od Tarase. Celkově si víkend užil, Viktorovi ukázali místní kino a městečko. Hlavně jej učili anglicky, protože Viktor uměl anglicky velice špatně a tak s ním Lyké klábosila rychlou ruštinou.

Prázdniny mu utekli jako voda z trychtýře, než se nadál, bylo 30. Srpna a následující den v pátek, měl jet do Kouzelnické školy. Ráno se probudil brzy, už kolem šesté hodiny. Využil toho, že Dursleyovi vesele chrápou a zašel do garáže. Měl vyhlídnutý starý kufr, který používat strýc Vernon. Už na něm pracoval týden. Umyl ho, vysál vysavačem od pavouků a hnusu, čističem na koberce si vypucoval vystýlku a harampádí z něj vyházel.

Použil z něj jen krabici knížek, byly to mudlovské povídky. Ty si odnesl do pokoje na chvíle nudy. Netušil co kouzelníci čtou v době nudy a chtěl být připraven.

Kufr se jevil jako zachovalý odkaz pradědečků. Venek omyl hned několikrát a skvrny, odbůhví čeho se mu povedlo vymýt. Měl ho od tety povolený, za to že uklidí celou garáž. Tu uklízel předešlých 14 dní. Zavazadlo bylo tmavě šedivé a mělo kolečka. Ty tedy musel vyndat a naolejovat a vytahat provázek namotaný v tom levém. Nakonec měl vcelku luxusní zavazadlo jen s kolečky z Dudleyho zlomeného skateboardu. Kufr byl velký jemu po prsa, netušil, co v něm strýček převážel, napadli ho jen kusy těla někoho Dudleyho váhy. Nad myšlenkou se zazubil.

Pak kufr vytáhl nahoru do patra, kde ho položil na zem. Uvnitř byli tři přepážky a několik kapes na potahu, který byl světle krémový s pár fleky a hnědými proužky. Dospodu dal kotlík, který vystlal spodním prádlem, ponožkami a baňkami, aby se nerozbily. Pak si přidal hrnek na čaj na pokoj a také přísady na lektvary v plátěném zeleném pytlíku.

Vedle naskládal co nejlépe sešity, učebnice a také knížky z garáže. Nedokázal si představit, že by Dursleyovi četli, ale zase si vzpomněl, jak dekoraci z obýváku, jedinou knihovnu v domě, zničili, aby měli kam dát novou televizi a hifi-věž.

Zbytek vystlal ručníkem a hygienickými potřebami, které ještě doplnil krabicí propisek a tužek. Na to dal složený zimní plášť a dva hábity. Do batohu si pak dá jeden a tu čapku divnou, co vypadá jak kornout na popcorn, když byl s Lykérou v kině.

Na hábity dal pak všechno ostatní oblečení do druhé přepážky. Košile, kalhoty, vlastně všechno co měl ve skříni. Do igelitového pytle naházel čtvery žabky, okopané tenisky, nové tenisky, botasky a kožené černé boty na zimu. Měli uvnitř vypelichaný kožíšek, ale hřáli dobře a neklouzali na ledu. Byli trochu větší, ale alespoň vydrží déle. Na sebe na cestu si nechal jen tenisky, prostředně použité, nejlepší džíny a tričko s mikinou, které dostal k narozeninám od Lyké.

Další místo v kufru zabral dalekohled a váhy. Po nich si přibalil zašlý zavírací nůž, který našel v parku. Nabrousit ho stálo Gearalta dva šrámy na rukou. Nikdy předtím to nedělal a nechtěl svůj majetek nikomu jinému svěřit. Poškrábaný rudý plast s křížkem si v garáži z obou stran poškrábal brusným papírem, aby mu neklouzal ve vlhké ruce. Spokojeně se zašklebil na přibalenou kuličkovku a zásobu tisícovky kuliček, které nakoupil za pár drobných, které štípl Dudleymu, v hračkářství. Všechno tohle nacpal do kufru a spokojeně jej zavřel. Na zip dal zámeček, který si v garáži našel cestu do jeho kapsy i s klíčkem. Do batohu pak hodil dvě knihy: Lektvary a obranu proti černé magii a jednu mudlovskou knížku. Pak přidá pár jablek na cestu a láhev Coca-Coly co si koupí na nádraží.

Když byl hotov, akorát se zezdola ozval křik strýce Vernona. Proto se chtě nechtě vyzbrojil odvahou a klidem a sešel dolů.

„Kluku mizerná, kde vězíš?" řval z kuchyně a prskal míchaná vajíčka přes půl místnosti. Gearalt radši zůstal u dveří a takticky jen vyslechl, co strýc chce.

„Zítra je 31, že jo…v kolik máš bejt na nádraží do tý tvý úchylácký školy je mi jedno. Jedeme nakupovat pro Dudleyho, takže tě vezmem s sebou ráno v devět hodin. Pak si dělej, co chceš, a taky nepočítej, že můžeš přijet na vánoce, nechci se při svátkách stresovat," vysoptil najednou a teta jen přikyvovala.

„Devět ráno je vyhovující," odtušil jen ledově a na patě se otočil a odešel ven. Venku si kopl do špatně položeného květináče a odplivl si.

„Tohle my byl čert dlužen, taková rodina," odsekl jen a odešel se naposledy podívat na svůj strom. Zaujatě si poprvé všiml zajímavého znaku vyrytého v kořenech. Zamyšleně ho chvíli pozoroval, ale pak toho nechal a pak se jen procházel. Cestou byl strašně šťastný, že v tomhle hrozném městě nemusí zůstat na dalších 7 let. Děkoval všem svatým, že může odejít od nich.

Ráno se vzbudil už v šest hodin. S pobrukováním si ustlal a svlékl povlečení. Oblékl se do džínů a dlouhého trika s krátkým rukávem. Podíval se z okna.

„Dnes bude slunečno," pomyslel si, když si oblékal ponožky a tenisky. Snesl svůj kufr po schodech dolů a vešel do kuchyně, kde dal vařit vodu a sám si připravil snídani. Dursleyovy ještě spali a vzbudili se o hodinu později, kdy Gearalt stačil zahladit veškeré stopy po tom, že by jedl. Vymluvil se ze snídaně s tím, že nemá hlad a vyklouzl ven. Litoval, že Lyké už odjela, ale byl rád, že se ho už znovu nezeptala, na jakou školu to jde. Nerad by ji lhal.

Vydal se na malou procházku po okolí, ke svému stromu, kde dostal dopis, který mu změnil život. Opřel se o jeho kmen a přemýšlel nad tím, jak se dostane na nástupiště 9 a 3/4. Lehko se jim řeklo, aby prošel mezi přepážkami devět a deset, ale i tak...

Vrátil se zpátky do domu a hodinu na to vyjeli. Už naložili Gearaltův těžký kufr do auta a Vernon mumlal, že zdržuje, i když byl doma dřív než bylo zapotřebí. Na nádraží dorazili o půl desáté.

„Kam ti to mám vyložit?" zeptl se podivně ochotně jeho strýc, když vylezli z auta.

„Vlak mi odjíždí z nástupiště 9 a 3/4 strýčku," poznamenal a strýc Vernon se rozesmál. „To je ztráta času, kluku. Zdá se, že si z tebe někdo vystřelil," zachechtal se s nepěkným úsměvem. „Hezký školní rok… Geralte," popřál mu jízlivě Dudley, když strýc nasedal do auta.

„Skoč do zdi a přikrej se omítkou, velrybo," zaškaredil se na něj Gearalt a vydal se hledat nástupiště. Našel nástupiště, které by to mělo údajně být, ale měl ještě dost času, tak se na nádraží s vozíkem s kufrem procházel a sledoval okolí. Prošel si knihkupetcví a bohužel si nemohl nic koupit.

V půl jedenácté se ještě zastavil u stánku s občerstvením a za zbytek drobných si koupil Coca-colu a kuřecí bagetu. Ve chvíli, kdy si ji strkal do batohu, prošla kolem něj zrzavá žena a s ní houf stejně zrzavých dětí. Každý měl vozík se zavazadly a na některých trůnila klec se sovou. Aha!

Tu zrzavou ženu drželo za ruku malé děvčátku, které právě říkalo: „A proč oni mají hůlky a já ne?"

„Protože oni už měli jedenáct let, Ginny a ty ještě ne. Počkej si rok." A pak se otočila na houf zrzků. „Pojďte kluci, nebo to nestihnete!"

Gearalt se rozhodl je následovat a udělal jedině dobře, neboť ta žena ho dovedla přesně tam, kam potřeboval. Přiblížil se k její rodině a pozorně poslouchal, co bude říkat.

„Teď jsi ty, Frede," říkala právě, načež se jedno z dvojčat obořilo: „To já jsem Fred mami, jak si nás po takové době můžeš ještě plést? Copak nevidíš-?

„Promiň, Georgi, zlatíčko..." začala se ta buclatá žena omlouvat.

„Jej, ta má děcek panebože... za chvíli mě bude počítat mezi ně, ne?" pomyslel si Gearalt, když tu se jedno z dvojčat rozeběhlo přímo proti přepážce a zmizelo v ní.

„A vida, portál," vytřeštil na to oči Gearalt, když v přepážce zmizel i druhý kluk.

To už si ho žena všimla. „Ahoj, drahoušku? Ty jedeš do Bradavic poprvé?" zeptala se ho přívětivě a on přikývl. „Ah. Náš Ron tam jede taky prvně."

Ron byl hubený, ba přímo na skřipci vytáhlý, nezdravě pihovatý kluk, se stejně zrzavými vlasy jako měla jeho matka a dlouhým nosem.

„Jak se tam mám dostat?" zeptal se jí a ona se dala do vysvětlování.

„Musíš prostě jít přímo k přepážce... Nezastavuj se... Nejlepší bude, když se rozeběhneš, pak máš jistotu, že se už nezastavíš," zasmála se vlastnímu vtipu a Gearalt nedůvěřivě přikývl.

„Fajn," hlesl nedůvěřivě. Rozhodl se ale, že bude ženě věřit.

Zavřel oči a rozeběhl se. Necítil náraz nic a tak, když oči otevřel, zjistil, že se dívá na červenou parní lokomotivu.

„Zvládl jsem to!" pomyslel si.

Kouř z lokomotivy vytvářel nad hlavami ostatních oblaka páry a mezi nohama se lidem pletla všelijaká kočičí havěť. Sovy popuzeně houkaly a všude byl slyšet veselý hovor studentů a jejich rodin. Gearalt se protlačil mezi lidmi a hledal volné místo. Málem narazil do staré ženy, které peskovala nejspíš svého vnuka.

„Kolikrát jsem ti říkala, Neville, abys toho žabáka zavřel?"

Protlačil se kolem kučeravého chlapce, který strašil dívky kolem pavouky a nakonec vyhlédl jedno prázdné místo, skoro na konci vlaku. Teprve na třetí pokus se mu podařilo vytáhnout svůj kufr nahoru do vlaku a po chvíli kodrcání s úlevou padl na pohodlnou sedačku.

Vytáhl si knihu o lektvarech a ještě se napil Coca-coly. Vlak se dal do pohybu a dveře od jeho kupé se otevřely. Stál v nich onen zrzavý chlapec.

„Ahoj, máš tu volno?" zeptal se a Gearalt nepřítomně přikývl.

-V slinách horského draka necháme vylouhovat srdce Bludníčka a osm lístků Svítivky. Kotlík postavíme na mírný oheň a přivedeme do varu...-

„Já jsem Ron Weasley," oznámil zrzek.

„Hm..." reagoval na to Gearalt.

-tekutinu odstavíme na deset minut, přidáme zbývající dva lístky Svítivky a tři kapky krve světlušky...-

„Jak se jmenuješ ty?" zeptal se Ron.

„Gearalt Callaghan," odpověděl nepřítomně hoch.

-kotlík znovu postavíme na střední oheň a znovu přivedeme do varu. Následně na tekutinu použijeme kouzlo Lumos a uhasíme oheň. Tekutina by po ztuhnutí měla slabě zářit.-

„Takže ty pocházíš z rodu Callaghanů, jo? Nikdy jsem o nich neslyšel. Já pocházím z čistokrevné rodiny, ale nejsme v tom čistokrevném světě moc oblíbení. Neskončili jsme totiž ve Zmijozelu, jako všichni ti čistokrevní. Vím, že půjdu do Nebelvíru, to je ta nejlepší kolej. Naproti tomu Zmijozel. Tam jsou ti největší odpadlíci!" Nezavřel pusu zrzek.

Gearalt si rozezleně olízl rty, zaklapl knihu a začal se prohrabovat v tašce. Hledal Zaklínadla. „Kde je to umlčovací kouzlo?" pomyslel si rozčarovaně, když narychlo listoval knihou.

„Mám celkem hlad a co ty?" přestal drmolit Ron.

„N-ne," zamumlal Gearalt stále převraceje jednu stránku za druhou.

„No, dal bych si čokoládovou žabku, kdybych na to měl peníze, samozřejmě. Naše rodina není moc bohatá... Co ta tvoje?"

Dveře kupé se otevřely, ale než dotyčná osoba, která právě vešla, stačila otevřít pusu, vybafl na ní Gearalt zoufale: „Nemáš kobercovou pásku?"

Hermiona se zatvářila překvapeně a polkla, co právě chtěla říct.

„Nemáš co?" zeptal se zkroucený Gearalt a Hermina se naň usmála.

„Ahoj Gearalte, nazdárek ty… máš tu šmouhu na nose, tady," ukázala si na nos a podívala se Zrzkovi do klína, kde mu spala ošklivá nechutná krysa s čumáčkem od tatarky. Měl ke svačině dvě bulky z domova. Které stihl popsat a pak si stěžovat na hlad.

„Tvoje zvíře je ve špatném stavu, se o ní nestaráš?" zeptala se a Gearalt se na ní s prosíkem podíval a shodil na zem batoh.

„Sedni si u nás na chvilku. Cos přišla říct?" zeptal se a ignoroval okázale zrzka, který se načuřeně rozpovídal, jak je to krysa jeho bratra a je stará a jak má ráda sýr a tatarku a rajčata.

„No jeden kluk, Neville, ztratil svojí žábu, neviděli jste jí?" zeptala se a Gearalt pokl dementní ironickou poznámku, že jedinou žábu kterou dnes viděl, sedí vedle něj.

„Mno jedinou žábu co jsem viděl, sedí proti mně," zahýkal se Weasley a Gearalt si práskl rukou do čela a Hermiona si zrzavého tupce přejela pohledem.

„Jsi odpornej. Promiň Gearalte, ale s tímhle tu nebudu…"

„Nevzpomeneš si na umlčovací kouzlo?" zaprosil šeptem Gearalt, když Ron začal vykládat, jak má mladší sestru a ta ho neustále vytáčí tím, že mu leze do pokoje a bere mu koště. Hermina zavrtěla hlavou.

„Tam jsem ještě nedošla, Obranu jsem si nechala nakonec," dodala jen a odešla. Gearalt se otočil na Zrzka a vypálil na něj.

„Mě nezajímá, co tvoje sestra má ráda ke snídani a kolik těch toastů s malinovou marmeládou sní, chápeš?" vyjel už vytočeně a Ron zmlknul a podíval se z okna.

„Hele, jakýmu týmu fandíš ve famfrpálu? Jo ty vlastně neznáš famfrpál, co? To se takhle…" začal vzrušeně povídat a Gearalt se málem rozbrečel. Vytáhl si mudlovskou sci-fi knížku a začal pracovat na tom, aby neslyšel toho zpropadeného blbce. Smotaný ubrousek do uší zdá se nefungoval.

Bylo už mírně tma, když zrzek přešel od výhod kouzelnické cibule k té obyčejné, z hlediska chuti ve vajíčkách. Gearalt otupěle zíral na krajinu za okny. Už před hodinou zanechal toho, že by zrzkovi narážkami naznačoval, aby zmlknul nebo okřikoval. Bagetu jedl tak dlouho, aby co nejvíce šustil obalem. Pak se mu pokoušel zacpat pusu žvýkačkami, které mu koupil od obtloustlé ženy, co vozila jídlo.

Nepomohlo. Bohužel Weasley si s balením žvýkaček poradil během 20 minut a pak zvesela začal rozebírat, jaké jsou příchutě v Bertíkových fazolkách 1000krát jinak, jaké měl on, jaké jeho bratři a jaké někdo z doslechu.

„Upřímně začínám Weasleyovi nenávidět, kvůli tobě, ty příšero," pronesl potichu a Ron se nenechal vyrušit od popisování chuti laku na nábytek.

Další vyrušení bral Gearalt jako spásu z nebes. Byla to opět Hermiona, převlečená do bradavického hábitu.

„Ahoj Gearalte, i ty… měli byste se převléct, za chvilku tam budeme," oznámila a zase odešla… neuniklo jí Gearaltovo: „Konečně!"

Oba se převlékli a Ron komentoval svůj zašlý hábit tím, že je po jeho bratrovi Georgovi nebo Fredovi: „To jsou totiž dvojčata, abys rozumněl, oni jsou úplně stejní, chápeš? A stejně se oblíkaj, aby to každýmu víc stížili. Mno a třeba tyhle boty jsou po Charliem, to je ten s těma drakama, má je rád. Mně se moc nezamlouvaj, protože jsou velký a chrlí oheň, ale on je má rád, protože jsou velký a chrlí oheň… chápeš?" Zasmál se hýkavě zrzek a Gearalt zafňukal steskem po Dudleym.

Když Bradavický express zastavil, Gearalt vystřelil ven a snažil se zmizet zrzkovi z dohledu.

„Prváci, ke mně! Jsem Hagrid, klíčník Bradavic a taky hajnej." Gearalt se otočil a zamířil krytý ostatními studenty k obrovské postavě. Obrovský chlap, co se výškou rovnal třem dětem, se zhluboka zasmál, až se prváci roztřásli.

„Jsme asi všichni, tak pojďte," pronesl po chvíli a vedl je klikatou cestou dolů k jezeru.

„Jenom první rok se jezdí přes jezero v lodičkách, abyste viděli hrad. Bude tady za rohem,"

Následoval pro Gearalta fascinující pohled, na hrad krásně osvětlený tisíci okny.

„Hej, nemůžem pohnout? Je tu docela zima," ozvalo se zezadu. Protáhl vyhublý blonďák. Pronesl to, co napadlo i Gearalta. Obr jen přikývl a hodil rukou k jezeru.

„Jo, jasný, už jdeme," odtušil a nechal je všechna nasednout do loďek. Gearalt si do jedné sedl a ihned jak to udělal, chtěl vylézt. Naproti němu seděl Ron a Neville, větší kluk s žábou v kapse. Gery se pokusil rychle otočit a prchnout, ale…

„Aho, Gearalte, držím ti místo…" protáhl zrzek a usmál se. Na rameno Gearalta dopadla Hagridova ruka.

„Smůla chlapče, už není nikdy místo, musíš tu zůstat." Gearalt se zatvářil, jako by ho bolely zuby.

„Nemůžu plavat za ostatními ve vodě?" zeptal se s nadějí v hlase a Hagridův zamítavý pohled ho posadil zpátky a tak se přinutil otočit se a pohlédl na Nevilla a Ronalda.

„Ahoj Neville, ty jsi z kouzelnické rodiny?" zeptal se a kluk jen přikývl a zrudl.

„Vychovala mě babička, jsem jedináček," odpověděl a dál nemluvil a díval se na hrad. Gearalt ukázal na chlapce a vyjel na Rona.

„Proč nemůžeš mlčet jako on, co?" zeptal se a zrzek pokrčil rameny.

„To je jednoduchý, protože jsem nervózní, a to pak nemůžu zavřít pusu. Kdybych jí zavřel, prostě bych zrudnul jak rajče a nic bych nemohl udělat. To takhle jsme jednou jeli k tetičce Muriel a tam jsme se měli setkat s tetou a strejdou od táty. Mno a oni mají tak pěkné dcery, všechny tři. Lucy sem se asi líbil, a když tetička začala podávat moučník tak jsem…" Gearalt opět přestal poslouchat.

Konečně vylezli z loděk a vydali se po klikaté cestičce a schodech ke vstupní síni. Byl to hlavní vchod, kde na ně čekala stroze vypadající profesorka.

„Dobrý den, jmenuji se profesorka McConagallová, vyučuji zde Přeměňování a jsem ředitelkou Nebelvírské koleje a zároveň zástupkyní ředitele školy. Nyní se seřaďte tady do zástupu, upravte se," pronesla s pohledem upřeným na špatně zapnutou košili Ronalda a obráceně oblečený hábit Goyla.

„Máte pět minut, pak se otevřou dveře a vstoupíte v řadě za sebou a budete rozřazeni do jedné ze čtyř kolejí," dodala a odešla pryč. Studenti začali šuškat a vedle Gearalta se náhle objevil Ron s úsměvem od ucha k uchu.

„Páání," protáhl a Gearalt se ho lekl a znovu zasténal.

„Teda! Je to tu ještě lepší, než mi popisovali..." pronesl Ron a díval se po stropech, když stáli před síní. Profesorka se právě vzdálila a on už začínal zase mlít. „Mí bratři mi říkali, že McConagallová je pěkně přísná. Na ní bacha, ale je ředitelkou jedné koleje. Teda bude, ještě nejsme zařazení."

„Kde bereš tu jistotu, že budeme spolu na koleji?" opáčil chladně Gearalt.

„Teda ty seš vtipnej!" zasmál se Ron. „Kde bys asi tak měl být, když ne se mnou. Seznámím tě pak s mými bratry Jo, a když jsme u toho. Je velká škoda, že nemůžeme hrát famfrpál, co? Nechápu, proč my, jako prváci, nemůžeme mít vlastní koště. Pravda, nemám moc peněz, abych si pořídil Nimbus, ale i tak máme doma dobrá košťata a..."

„Jáj!" zacpal si na okamžik Gearalt uši „Umíš ty vůbec mlčet, Wlezlý!" vyprskl na něj ne zrovna potichu. „Nezavřel si hubu od chvíle, co si vlezl do mého kupé... mám z tebe migrénu! Ty magore..." odstoupil od něj krok dál. Nevšimnul si, že na něj zírají jeho noví spolužáci.

„Boha jeho... Přisahám, že udělám všechno proto, abych od tebe byl co nejdál... jsi šílenej, nechápu, jak někdo může bejt takovej debil a nepochopit ty všechny narážky na to, abys mlčel!" soptil dál, hledě do překvapené zrzkovy tváře. Nadechl se a zasekl v půlce dalšího slova. Teprve teď mu došlo, že křičí.

„Ehm..." odkašlal si. „No..." nevěděl co říct.

Za zády ostatních se ozvalo tleskání. Všichni se ohlédli a spatřili bělovlasého kluka, jak se odtrhnul od zábradlí.

„Bravo! Jsi snad první v historii, kdo dokázal zavřít hubu Weasleymu, aniž by ses ho dotkl! Gratuluji, to se musí oslavit! Jsem..." natáhl ruku a Gearalt ji s úšklebkem přijal. „Všechno lepší než Ronald… Draco Malfoy, já vím."

Bledý chlapec se na něho usmál.

„Ty jsi?"

„Gearalt Callaghan," odpověděl černovlasý hoch. „A teď dál od něj..."

„Za záchranu poděkuješ později, samozřejmě. Callaghan, říkáš... Jsou tví rodiče našinci?" zeptal se zaujatě.

„Myslíš tím, jestli byli kouzelníci?" odvětil Gearalt. „Ano, oba."

„Ah. To je dobře. Podle názoru mého... podle mého názoru by se kouzelníci z mudlovských rodin neměli do školy vůbec dostat. Někteří takoví o Bradavicích nikdy neslyšeli. Neznají naše způsoby, vychování... ani nejsou čistokrevní..." odsekl pohrdlivě.

„Podle čeho soudíš?" zeptal se Gearalt mírně. „Ti, co o Bradavicích nikdy neslyšeli... Takže bych tu asi být něměl, co?" poznamenal sarkasticky a Draco se na chvíli zarazil.

„Cože?" zarazil se Malfoy.

„Bydlím u mudlů a o Bradavicích jsem až do doby, než jsem přečetl dopis, nikdy neslyšel," odsekl, dívajíce se Dracovi do očí.

„A co tví rodiče? Neříkal jsi, že byli..." zasekl se a sklopil pohled.

„Jo, byli," přikývl hoch. „Zabiti..."

„Hmmm..." protáhl Draco zamyšleně a znovu se opřel o zábradlí. „Aspoň, že oba byli čarodějové," dodal následně. Gery chtěl něco říct, ale Profesorka McGonagallová se právě vrátila. Přejela skupinku pohledem a na okamžik se zastavila u Gearalta a Draca.

„Tak pojďte," uvedla je do Velké síně. Bylo tu spousta studentů, sedících u čtyřech kolejních stolů. A všichni i teď prohlíželi studenty.

Gearalt vzhlédl nahoru a spatřil tmavou oblohu. Bylo to krásné kouzlo, měnící strop v jakési planetárium momentálního počasí. Zastavili a tak málem narazil do jakési dívky před sebou.

Profesorka položila před studenty čtyřnohou stoličku a na ní položila starý, zaplátovaný klobouk.

„Co s tím?" pomyslel si Gearalt, když sebou klobouk škubl a klobouk začal zpívat:

Zdá se vám, že jsem ošklivý –

myslete si, co chcete,

chytřejší klobouk než jsem já

na světě nenajdete.

Nechte si svoje buřinky

i své klobouky z plsti

jsem moudrý klobouk z Bradavic,

jenž vám nic neodpustí.

Každému vidím do duše,

vím, z jakého je těsta

nasaď si mě a řeknu ti,

kam povede tvá cesta.

Možná tě čeká Nebelvír,

kde mají chrabré srdce;

odvaha, klid a rytířskost

jdou u nich ruku v ruce.

Nebo tě čeká Mrzimor:

máš jejich mravní sílu,

jsou čestní a vždy ochotní

přiložit ruku k dílu;

či moudrý starý Havraspár,

pokud máš bystrou hlavu,

tam důvtipní a chápaví

vždy najdou čest a slávu.

Nebo to bude Zmijozel,

kde nastane tvá chvíle

ti ničeho se neštítí,

by svého došli cíle.

Nasaď si mně a neboj se

(jen vlastní strach tě leká)!

Já, moudrý klobouk z Bradavic,

ti řeknu, co tě čeká!

Všichni začali tleskat a tak se k nim přidal taky, ačkoliv se mu píseň moc nelíbila.

„To je vše? Nasadíme si tenhle kus čehosi na hlavu a ono nám to řekne, kde budeme?" naklonil se k Dracovi, který přikývl. „Skvělé..." zamručel.

Profesorka postoupila o krok dopředu a rozvinula dlouhý svitek pergamenu.

„Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, aby vás zařadil," oznámila a odkašlala si.

„Abottová Hanah!" Z řady vykročila malá dívka s blond copy. Doklopýtala k stoličce a nasadila klobouk na hlavu. Okamžitě vykřikl: „MRZIMOR!"

„Bonesová, Susan!"

„MRZIMOR!" křikl klobouk znovu, a Susan se posadila vedle Hannah

„Boot, Terry!"

„HAVRASPÁR!"

Následovalo několik dalších lidí, než:

„Callaghan Gearalt!"

Vykročil ke stoličce.

„Tu hrůzu si na hlavu nenasadím," myslel si cestou. „Ještě chytnu vši!"

Jenže musel. A tak poslední, co viděl, než mu ta polorozpadlá věc zakryla výhled, byl Dracův pokřivený úsměv.