Originál: The Innocence of Wolves

Odkaz: the-archive7.n7et/viewstory.p7hp?sid=3993 (Všechny sedmičky vymažte a zbytek skopírujte do URL řádku. Omlouvám se, ale jinak mi archiv ten odkaz odfiltruje.)

Autor: GatewayGirl

Překlad: Sinam Llumi

Varování: smrt, vraždy, pár běžně užívaných sprostých slov

VLCI

.

Kapitola první:

První prolitá krev

.

"Tohle že je Srabus?"

Po přeměně mi nikdy nebývá nejlíp, ale při pohledu na beztvaré kusy, černé sedlou krví, se mi žaludek sevřel jako ještě nikdy. Dalo se stěží rozpoznat, že na podlaze Chroptící chýše leží zbytky nějakého člověka. Potrhaného k nepoznání a docela určitě ne celého. Nesnesitelné pomyšlení.

"Promiň," omlouval se Sirius nervózně. "Nenapadlo by mě, že to vážně udělá – že projde celým tunelem. Myslel jsem, že je na to moc velký srab."

"Nehledě na tu stupiditu – poslechnout radu od Siriuse," dodal James. "Ať byl jaký chtěl, důvěřivý nebýval."

Byl – to je tady klíčové slovo. Vím, zněl jsem trochu hystericky, ale nemohl jsem si pomoct.

"Co teď budeme dělat? Popraví mě! Vyloučí mě! A Siriuse zavřou do vězení a – "

"Nejdřív by nás museli chytit," řekl Sirius a tvářil se podezřele samolibě. Všiml jsem si, jak se s Jamesem na sebe podívali.

"Bavili jsme se o tom," vysvětlil se James. "A rozhodli jsme se, že se to nikdo nesmí dozvědět."

"Prostě zmizí – no a co?" přidal se Peter. "Nikoho nezajímá – řekl bych, že ani vlastní rodiče, protože mu jakživ neposlali jediný dopis. Pořád se někde potloukal sám a zahrával si s divnýma věcma – tak prostě jednou zašel moc daleko, no."

"Jak?" Přinutil jsem se nedívat se na tělo – ne, maso – na podlaze. "Jak to uděláme? Za pár hodin musím být na ošetřovně."

"Za pět," upřesnil Sirius. "A pokud jde o to, jak – James navrhuje přeměnit ho."

"Kouzlo se dá zrušit."

"Myslel jsem přeměnit ho na něco k jídlu," vysvětloval James s mírným úsměvem. "Nemůžeš odčarovat něco, co už neexistuje."

"Vy chcete, abych..." Nemohl jsem to ani doříct – určitě bych se pozvracel.

"Oh, řekl bych, že by se toho měl ujmout náš drahý Sirius, když nás do toho průšvihu dostal." James vytáhl hůlku a opsal ve vzduchu efektní osmičku. "Na co máš chuť, kamaráde? Třeba čokoládový dortík s malinovým krémem?"

James, uvědomil jsem si, dokáže být pěkný bastard. Sirius vypadal zhruba stejně zelený, jako já jsem se cítil.

"Nevezmu do huby Srabuse."

James se uchechtl. Jako ozvěna ho následoval Peter. Sirius zavrčel.

"Zvlášť proto, že známe Petera – nikdy by to neudržel v tajnosti. Takový úžasný drb by musel někomu říct."

"Vzdej to," řekl James a vstal. "Ty jsi udělal průser – ty po sobě uklidíš."

Sirius nahrbil ramena a zhluboka si povzdechl. Věděl jsem, že teď se přestane s Jamesem hádat – vždycky poslechl, když se James zatvářil takhle. "Tak teda ale králíka. Přeměním se na Tichošlápka, abych na to nemusel myslet – ne, počkat!" Oči mu zazářily. Bylo mi jasné, že právě přišel na způsob, jak se vykroutit. "Mám lepší nápad! Nemusí to být nikdo z nás. Přeměníme ty zbytky na semínka pro ptáky a rozhážeme je po lese. Kdyby se přece jen kousek našel, tak prostě ve škole zjistí, že ho zabilo něco v Zakázaném lese. Co říkáte?"

"Geniální!" Jamesovi se viditelně zlepšila nálada. Já se cítil pořád stejně mizerně.

"Až na to, že já jsem podle všeho už pěkný kus snědl." Polknul jsem a snažil se na to dál nemyslet, jinak bych se pozvracel. Připadalo mi nefér, že já jediný s tím budu muset žít, ale nějak jsem nemohl mohl najít správná slova.

Sirius mi výjimečně porozuměl. "Sakra." Se zaťatými zuby sebral z podlahy kousek masa, těžce polkl a přeměnil ho v čokoládový koláč. S očima upřenýma na mě si ukousnul a žvýkal. Nejradši bych ho políbil.

Když polknul, otočil se k Jamesovi. "Dáš si?"

S výrazem nejvyššího odporu James pozřel jedno sousto a zbytek podával Peterovi.

"Proč já?" bránil se Peter. "Já jsem nic neudělal! Ani jsem o ničem nevěděl, teprve až už bylo pozdě."

"Protože jsme v tom spolu," řekl James pevně. "Jsi jeden z nás, nebo ne?"

"Nemůžeš teď vycouvat," přidal se Sirius. "Znáš to, jeden za všechny, všichni za jednoho."

Peter si se zavřenýma očima strčil koláč do pusy a rychle ho rozžvýkal, polykal namáhavě a dvakrát se přitom zakuckal.

"Hotovo," pronesl Sirius slavnostně a zvedl se ze země. "Zbytkem nakrmíme ptáčky."

"Jste skvělí." Musel jsem to říct. "Všichni." Peterovi jsem se díval do očí nejdéle, protože to nejvíc potřeboval, ale byl to Sirius, koho jsem se pak držel na cestě tunelem.

}}O{{

Nakonec bylo štěstí, že jsme všichni zvyklí, aby nám průšvihy procházely. Dokonce i Peter se dokázal tvářit přesvědčivě udiveně, když na koleji vyhlásili poplach kvůli záhadnému zmizení Severuse Snapea. Sirius šel ještě o krok dál, neodpustil si veselou poznámku (nalepený skoro až na profesorce McGonagallové) že doufá, že se ten umaštěnec někde zabil. McGonagallová mu dala školní trest, pochopitelně, ale byl to dokonalý zastírací manévr, protože po takových řečech by ho nikdo nepodezíral z vraždy ani ve snu. Sirius je skvělý.

}}O{{

V červnu už si většina školy na zmizení neoblíbeného chlapce ze Zmijozelu ani nevzpomněla. Pár dní před koncem školního roku, než jsme měli odjet domů, se se mnou Sirius loučil na chodbě. Mluvil dost zmateně, potom vyloženě divně, ale dřív, než jsem se stačil zeptat, o co se snaží, chytil mě za obě ruce a políbil mě. Všechno Siriusovo osobní kouzlo, které záhadně chybělo v jeho řečech, se najednou promítlo do polibku a já cítil, že dostávám víc, než kdy dostal James. A mimochodem, bylo to moc dobré. Všechny ty sedmačky evidentně Siriuse naučily, jak se správně líbá.

Po třech dnech šeptání a líbání a čím dál odvážnějších doteků v opuštěných chodbách jsme se vrátili každý ke své rodině – nebo v mém případě k tomu, co z ní zbývalo. Nepřekvapilo mě, když Sirius poslal sovu se vzkazem, že utekl z domu – nebo ho možná vyhodili – a žije teď s Potterovými. Odepsal jsem mu, že bych se nejradši přidal. Neptal jsem se, jestli Sirius někdy líbá Jamese.

}}O{{

V srpnu jsme se sešli v Příčné ulici a všechno vypadalo normálně – tedy když přehlédnu, že si Sirius začal libovat v černém humoru. Sice se pořád mračil na Petera, když navrhoval, abychom se podívali do Obrtlé ulice, ale zato využil své čerstvé zletilosti, aby pro nás nakoupil zakázané přísady do lektvarů a objednal nám v hospodě pití. Voněl po kůži a kouři a já jsem se snažil být u něj tak blízko, jak jen jsem mohl, aniž by to vypadalo neslušně. Docela brzy jsem si všimnul jak se Peter lepí na Jamese a napadlo mě, jestli o tom ví. Peter zachytil můj pohled a rozpačitě se usmál. Cestou k Děravému kotli jsem se k němu naklonil.

"Divocí mladí muži a jejich bledé stíny," zašeptal jsem. Peter jen nervózně kývnul.

}}O{{

V bezpečí našeho pokoje Sirius a James vytáhli své výstřižky z Denního věštce a společně jsme se snažili umlčet neblahé předtuchy rádoby vtipnými komentáři.

"Svět se posral," zamumlal James, když dočetl článek o vyvraždění rodiny smíšeného původu v Chesteru.

"Vsadím se, že půlka těch parchantů ze Zmijozelu se z toho raduje," pronesl Sirius výhrůžně. "Regulus stoprocentně."

}}O{{

Možná by už nikdy k ničemu nedošlo, kdyby se válka najednou nepřiblížila až k nám. Moji matku a sestru – moji jedinou rodinu – našli čtrnáct dní nato mrtvé. Nad naším domkem ještě pořád viselo znamení zla. Vrátil jsem se od ředitele a nedokázal jsem víc, než pár slovy říct, co se stalo. Byl jsem tak nešťastný, umíral jsem bolestí. Peter se zatvářil vyděšeně a James zlověstně. Sirius, který se normálně hned snaží všechno zahnat objetím, o krok couvnul. Jeho obyčejně pohrdavý výraz se změnil v temnou zuřivost.

"Ty svině."

"Pšt, Tichošlápku," snažil se ho umlčet James.

"Nebudu mlčet!" Sirius konečně přistoupil blíž ke mně, ale ruka, kterou mi položil na rameno, se chvěla vztekem. "My je dostaneme, neboj se, Moony." Ruka se trochu uklidnila, když jsem se posadil na postel, a on si ke mně kleknul. "Přísahám, že to tak nenecháme, najdeme si je, i kdyby to mělo trvat roky."

Bylo mi celkem jedno, jestli je najdou – rodinu mi to nevrátí – ale bylo to jediné vyznání lásky, které mi tehdy Sirius mohl dát, a moc pro mě znamenalo.

James si odfrknul. "Byli to Smrtijedi. Záleží na tom, kdo přesně?"

Sirius byl v mžiku na nohou a otočil se. "Přísahám, že Nott se jim upsal. Úplně si přestal vyhrnovat rukávy – všimli jste si?"

"A?"

"Regulus se kdysi prořekl, že mají nějakou tajnou značku. Přívrženci tam toho. Prý na ruce. Cejchuje si je jako ovce."

James se narovnal. "Už patří k nim?"

"Ještě ne." Sirius se zamračil. Evidentně věřil, že je to jen otázka času.

"Stejně nic nezmůžeme," ozval se Peter jako hlas rozumu. "Brumbál nám těžko uvěří, když za ním přijdeme se seznamem."

Sirius se na Petera upřeně zadíval, ale myslím, že ho vůbec nevnímal. "Nepůjdeme za ním." V jeho hlase zněla síla a odhodlání, které mě rozechvěly i přes veškerý můj žal. "On na ně nemůže. Ale my ano."

James se zamyslel. "Cože – zabít Notta?"

"A ty ostatní taky, když budeme muset."

Kousnul jsem se do rtu. To určitě nemyslí vážně. Jenže James vůbec nevypadal, že by si dělal legraci.

"Nesmí nás chytit."

"Jasně."

"Nakrmíme ptáčky, jako minule?"

"To by mělo vyjít. Ale nemůžeme je sejmout všechny najednou."

"Nikdo nesmí zemřít uvnitř." Byl jsem udivený, když jsem uslyšel svůj hlas – tím víc, že se vůbec netřásl. "Zavřeli by školu. Četl jsem v Historii Bradavic – "

"Tak dohodnuto," přerušil mě Sirius. "Příští Prasinkový víkend?"

"Až ten další," ozval jsem se zase. Slabě jsem se na Siriuse usmál. "Migrační sezóna."

Sirius mi věnoval úsměv, zářivý jako maják v bouři. "Beru tě za slovo."

"Pořebujeme nové jméno," vložil se James rychle. "Tohle je na Poberty moc velké sousto."

A tak té noci usínali v nebelvírské ložnici čtyři Ochránci svobodné krve.

}}O{{

Nott byl první, koho jsme úmyslně zabili. Říkám "my", ale já jsem se ve skutečnosti držel stranou. Peter ho vylákal, James zařídil Petrificus a Sirius, v jednom z těch svých záchvatů nadšení pro mudlovské způsoby, Notta ubodal nožem. Pak mu rozříznul rukáv. Uhnul stranou, abychom všichni viděli odkryté znamení. Celý Tichošlápek, když se chlubí zabitým králíkem. Obrysy byly matné, ale symbol jsme poznali všichni – v poslední době jsme ho často vídali na fotografiích. Hořel na nebi nad místem vražd. Byla to do jisté míry úleva, ukázalo se, že Sirius měl pravdu. Ale stejně, když mi pohled zabloudil kousek stranou od znamení, na místo, kde byla kůže protržená, kde z těla prchala krev, udělalo se mi špatně. Jak ponižující. Peter se mi smál, ale vím, že jen proto, že on sám se málem pozvracel taky. Nemohl jsem se na něj ani pořádně rozzlobit, protože Sirius mě objal a přitiskl mě ke své kožené bundě a Peterovi řekl, ať sklapne.

"Pro Moonyho je to horší, nezapomeň. Už to udělal, ale nepamatuje si to."

Nevzpomínám si, jak Sirius naložil s těmi zvratky, zato si přesně pamatuji, co tu noc prováděl se mnou. Cestou do hradu se pořád držel u mě, a i když se chlubil a smál se s ostatními, mě nechával být, dokud jsem sám nechtěl začít mluvit. Když jsem ho zatahal za rukáv, hned zpomalil a počkal, až budeme sami.

"Jsi v pohodě, Moony?"

"Jo." Byl jsem, když jsem na jisté věci moc nemyslel. "Mohl bys používat ... um, něco jiného, než nůž?"

Sklopil hlavu a neúspěšně se pokusil zamaskovat úsměv. "Byl to masakr, co? Nevěděl jsem, že člověk má v sobě tolik krve."

"Čtyři litry."

"Radši se ani nebudu ptát, jak to víš!"

Když jsme se vrátili do školy, James a Peter šli na večeři sami. Sirius jim řekl, že my dva si musíme promluvit. Myslel jsem, že se vymlouvá, protože ho napadlo, že nedokážu pozřít ani sousto. Čekal jsem, že mě zavede do našeho pokoje, ale odbočili jsme ze schodiště ve čtvrtém patře a Sirius mě zatáhl do tajné chodby za zrcadlem.

"Chci se líbat."

Do dneška si vzpomínám na jeho ochraptělý hlas a jak se celý třásl, když se mě dotknul. A jak se můj strach a pocit viny změnily v čistou touhu. V následujícím okamžiku jsem ho přirazil ke kamenné zdi a ucítil jsem Siriusovy ruce pod hábitem, pod košilí a na zádech.

Poprvé jsme dělali mnohem víc, než líbání. Nikdo nikam nic nestrkal, to ne, ale i tak jsme se oba udělali víc, než jednou. Použili jsme své znalosti přeměňování k ušlechtilejším účelům, například k vytvoření luxusní postele z kamení a sutin. Zůstali jsme tam dlouho do noci a poznávali svá těla ve slabém světle Lumos.

Vrátili jsme se nad ránem, ale neuniklo mi, že James nespí – dýchal podezřele klidně a zhluboka a mám pocit, že jsem zahlédl, jak pootevřel oči. Sirius mě u mojí postele políbil na dobrou noc – ne honem honem a v tajnosti, jako v červnu, ani zoufale a vášnivě jako večer, ale pomalu a důrazně, aby každý – ať už nás viděl jen James, nebo i Peter – pochopil, o co jde.

"Všecko bude dobré," slíbil mi. A byla to pravda, protože to řekl on.

}}O{{

Nott byl Smrtijed, měli jme pravdu. Můžete si myslet, že jsme proto zpychli, ale právě naopak – podruhé jsme byli ještě opatrnější. Vybrali jsme si Averyho, který se všude chvástal jak se "postaral" o jednu "mudlovskou děvku". Nemohli jsme ho ale dostat hned, Nottovo zmizení vyvolalo příliš mnoho otázek, i když k němu došlo mimo pozemky školy. Věděli jsme, že na nějaký čas nesmíme vystrkovat hlavy, a tak jsme se zatím soustředili na prověření, jestli má Avery opravdu znamení.

Peter se v krysí podobě protáhl do Zmijozelské ložnice a potvrdil naše podezření. Já jsem mezitím hledal v knihovně zaklínadla, která by umožnila zabíjet čistěji – našel jsem jich docela hodně. Samozřejmě musel jsem vyškrtnout všechna, které se dala klasifikovat jako černá magie, protože na to byli James se Siriusem zvlášť citliví, ale i tak mi zbyl široký repertoár kouzel. Kolikrát se ukázalo, že i to nejběžnější zaříkadlo může být při správném použití nečekaně užitečné. Například s čistícím kouzlem pro hospodyňky se jednak dalo zbavit krve, ale zároveň dokázalo na místě usmrtit, pokud ho člověk namířil na něčí hlavu.

Averyho jsme zabili v prosinci, když se vracel z nákupu v Prasinkách. Poté, co jsem celý den myslel na to, jak bolestně se zmenšil počet lidí, pro které mám koupit dárky, jsem si jeho smrt ani moc nevyčítal. Necítil jsem nic, když jsem se díval, jak kamarádi uvádí do praxe mé teoretické znalosti. Ještě pořád jsem se nedokázal účastnit samotného útoku a odmítal jsem se dotknout mrtvého těla, ale pomohl jsem ho přeměnit a rozházel jsem semínka na kraji lesa. Sýkorky a vrabci na sebe nenechali dlouho čekat. Posadili jsme se na padlý kmen proti větru – tedy, proti větru byl od chvíle, co James použil kouzlo, které se jednou naučil od svého otce na honu. Nebránil jsem se, když si mě Sirius přitáhl k sobě, a spolu jsme se dívali na daňka, který se vynořil z lesa a začal se opatrně pást na rozsypaném zrní. James a Peter si nás nevšímali, už si stačili zvyknout, že se jeden druhého dotýkáme.

"Neublíží jim to?"

Peter zněl znepokojeně, ale já jsem jen zavrtěl hlavou a přitiskl jsem se k Siriusovi. Slunce začalo zapadat. "Ne. Není stejně výživné jako pravé zrní, ale ani není úplně plané, jako kdybys ho vyčaroval. Není to ani jako by jedli maso. Možná budou mít zažívací potíže, ale nic víc."

"To se dalo čekat, že si načteš i takovou hloupost," řekl Sirius něžně. Zapálil si cigaretu a James vykouzlil slabý vánek, který hnal kouř i náš pach pryč od malého daňka.

"Jak ti dojdou, nebude s tebou k vydržení," rýpnul si James, ale Sirius vypadal spokojeně.

"Za chvilku budou prázdniny."

James se tiše zasmál. "Ukazoval jsem vám, co mám pro Lily?"

O dárcích pro rodinu nepadlo ani slovo – James a Peter na nás v tomhle většinou nezapomínali – ale dárky pro spolužáky, o těch se mluvit smělo. Všichni jsme rozbalili balíčky a ukazovali jsme si své nákupy, dokud jsme si nebyli jistí, že většina Averyho pozůstatků je nenávratně pryč. Když jsme se vrátili do hradu, ukázalo se, že k večeři je dušené maso. Bez mrknutí oka jsem ho snědl. Dokonce jsem si přidal.

"Dortík s malinovým krémem?" nabídl James Siriusovi a zamával lžičkou ve vzduchu. Sirius se rozesmál.