KAP.
Trhl sebou.
KAP. KAP.
Nikdy by ho nenapadlo, že zvuk kapající vody může být tak hlasitý.
KAP. KAP. KAP.
Zakryl si uši rukami. Nenáviděl ten zvuk. Modlil se, aby už bylo ticho, ale marně. I když kapání ve skutečnosti neslyšel v hlavě se mu ozývalo stále. Chtělo se mu řvát, něco rozbít, někomu ublížit.
Objal si nohy a hlavu složil na kolena. Ta bezmoc byla nesnesitelná. Snažil se myslet na něco jiného. Alespoň v myšlenkách odsud uniknout. Ale nemohl. Nemohl myslet. Nemohl se soustředit. Stále to slyšel.
KAP. KAP.
Vyskočil na nohy.
"Já se z toho zblázním," zařval. Křičel a stále tu větu opakoval, dokud zoufale neklesl na zem.
"Zblázním se," zašeptal zlomeným hlasem. Zatínal nehty do země a uvědomil si, že se třese. Měl strach. Bál se každé další vteřiny, každého okamžiku. Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Slzy zoufalství. Užasl se dotkl mokrých tváří. Naposledy plakal, když byl ještě malý. Tenkrát, když. . .
Když kdy? Ach Bože! Nemohl si vzpomenout! On si to nepamatoval! Jak je to možné? Jak to mohl zapomenout? Muselo to být něco strašného, když ho to dohnalo k pláči, a přece teď vzpomínky nepřicházely. Stále mu unikaly. Nedokázal je uchopit. Pokaždé, když byl blízko, vkradl se mu do hlavy ten zvuk. To neustálé kapání.
KAP. KAP. KAP.
V tu chvíli se v něm něco zlomilo. Poslední plamínek naděje zhasl. Byl tu už příliš dlouho na to, aby ještě doufal, že unikne. Věděl, že odtud živý neodejde.
Lehl si na zem, scholil se a v hlavě měl prázdno. Jen poslouchal. Nic víc.
KAP. KAP. KAP.
"Vstaň!"
Podíval se na majitele toho hlasu. Tvář jeho věznitele neprozrazoval žádnou emoci. Díval se na muže, který ho zavedl do tohohle pekla, a necítil vůbec nic. Nenávist, vztek, strach. Ani jeden z těchto pocitů se nedostavil. Cítil se jako prázdná skořápka.
"Tak vstávej!"
Poslechl. Stál před ním, ale nevnímal ho. Oči upíral kamsi za něj. Na následující slova nijak nereagoval. Jako by mu to bylo jedno. A tak s nepřítomným pohledem poslouchlas vůj ortel.
"Gilberte Grissome, za vraždu Samuela Barnarda vás odsuzuji k trestu smrti."