Kapitola 1. Loučení
„Ale mamá, proč jsme nemohly jet naší limuzínou až do toho hloupého hradu?" zaprotestovala jsem už poněkolikáté, bohužel však opět marně.
„Kolikrát ti to mám opakovat, Anarietto Anastázie Antoinetto de Aignous," oslovila mě má drahá máti mým celým jménem, i když ví, že to nesnáším.
Už jsem byla zticha, ale dál jsem si pro sebe brblala. Vážně jsem tomu nerozuměla proč já jako hraběnka de Aignous musím jet vlakem s ostatními neurozenými studenty, ale má matka Marie-Hortensie na tom trvala.
Rozhlížela jsem se po nástupišti a neviděla jsem nikoho, kdo by mě zaujal. Všichni na sobě měli úplně nemožné černé hábity. Já a má matka jsme naopak zaujaly spoustu lidí díky naším krásným drahým brokátovým šatům s vlečkou.
Nakrčila jsem nos.
„Ani se tady neumějí oblékat, opravdu tu nikdo nemá vkus. Anglie je vážně hrozná země," odfrkla jsem si a ovinula jsem se svým vějířem zdobeným perlami a motivem lilií.
„Moc tě nepotěším, drahá dcero, ty to budeš muset nosit taky," řekla matka.
„Cože!" vyjekla jsem hrůzou a matka s ledovým klidem odpověděla:
„To sis nevšimla, že Henry přinesl s sebou ještě jeden kufr? Tam jsou tvé školní hábity a věci do školy."
Podívala jsem se na našeho sluhu Henryho. A opravdu – kromě mých třech kufrů, které jsem si OSOBNĚ zabalila (to bych žádné hloupé služce nesvěřila, v některých věcech se na služebnictvo nedá spolehnout) tam stál ještě jeden a na něm-
„Jé, mamá, ty jsi zmenšila mého Alfonse Emiliána aby se vešel do klece pro sovu?"
Má matka se usmála nad mým nadšením, když jsem uviděla svého milovaného hřebce.
„Ano, aby mohl jet s tebou vlakem. V Bradavicích si ho budeš moct samozřejmě zvětšit – je to jen takové banální kouzlo: Engorgio."
„Engorgio?" zopakovala jsem, ale neuvědomila jsem si přitom, že držím v ruce hůlku a moje matka se zvětšila do velikosti telegrafního sloupu.
Naštěstí jsem přitom tou hůlkou neprovedla patřičné pohyby a tak to trvalo jen vteřinu a matka byla zase normální. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nevypadal že, by si toho všiml.
V další chvíli už přijel vlak a Henry s Jeanem a Pierrem (to jsou naši další sluhové) naložili dovnitř mé kufry.
Pak jsem políbila vzduch kolem matčiných briliantových náušnic a řekla jsem:
„Ou revoir, mamá!"
„Sbohem, má drahá Anarietto." rozloučila se se mnou matka a já jsem držíc si svou brokátovou sukni nastoupila do té obstarožní věci, která snad pamatuje ještě doby mého pradědečka Louise Luca Didiéra de Aignous.