Pohled Santany
Dneska nastupuju do nové školy a jak jinak, jsem z toho naprosto nadšená. To byla ironie, pokud to vám pomalejším nedošlo. Před pár dny jsme se přestěhovali do tohohle zapadákova, kterému říkají Lima. Bože, jak to tu ti lidi můžou vydržet a jak mohlo mé milované rodiče napadnout, že tohle bude to ideální místo pro nový začátek? Nevím, o co se tím pokoušeli, stejně všechno nakonec skončí ve sračkách, jakoby nové místo mohlo něco změnit. Kašlu na to, stejně těmahle kecama nic nevyřeším.
Vejdu do budovy McKynleyho střední a snažím se najít kancelář, kde mi mají sdělit všechny informace. Jo, zmínila jsem se, že nastupuju o dva týdny později, úžasné že? Nevadí, za stolem sedí nějaká žena, na stole má jmenovku Emma Pillsbury a popravdě mi připadá jako z trochu jiné planety, po našem krátkém rozhovoru, jsem si už téměř jistá, že je opravdu z jiné planety.
"Dobrý den, můžu ti nějak pomoci?" rozzářeně se na mě podívá.
"Ehm... dobrý... jsem Santana Lopez" představím se.
"Oh ano, už jsem tu na tebe čekala, posaď se" pokyne na židli před jejím stolem a já udělám, jak řekla, přitom ji nedůvěřivě pozoruju.
"Takže ty jsi sem přišla z..." zastaví se uprostřed věty a na její tváři se objeví panika smíšená se zděšením, rychle vytáhne ubrousek a začne čistit nějakou neviditelnou skvrnu na stole. Tak si tak říkám, jestli na něčem nejede, neboť tohle mě už začíná děsit. Jakmile se jí zdá stůl dokonale čistý, nebo o co se to vůbec snažila, spokojeně se usměje a podívá zpět na mě "Ty jsi přestoupila z New Yorku, je to tak?" zeptá se, jako by to vůbec nevěděla.
"Ano" odpovím jednoduše.
"A co tě přimělo se přestěhovat sem?" bože, co je tohle za otázky?
"Rodiče?" dívám se na ni, jako by jí narostla druhá hlava, myslím, že to taky konečně zaznamenala, ale nezdá se že by ji to nějak trápilo. Vlastně se ani nedivím, musí na to být dobře zvyklá."
"Ano, jistě... a jak se ti zatím líbí na škole?" vážně?
"No... teď jsem sem přišla"
"Ano, ano, máš pravdu, na co se to ptám" zasměje se.
Sedím tam a hledím na ni s pozvednutým obočím, čeká ode mě, že něco řeknu? Zdá se, že trochu znervózněla a začne očima tikat do stran.
Po chvilce se začne znovu soustředit na mě a promluví "Dobře, tady máš svůj rozvrh" vytáhne ho a k tomu mi podá ještě letáčky nesoucí názvy 'Mami, proč se musíme stěhovat?', 'Co mám dělat, když nikam nezapadám?' a 'Latinoameričané jsou stejní jako vy!', myslí to vážně?
"Ehm... dík?" řeknu nejistě.
"Není zač, za dveřmi na tebe čeká Rachel, která ti ukáže skříňku a provede tě po škole" začne porovnávat propisky na škole "a kdyby si něco potřebovala, můžeš se na ni obrátit, jsem si jistá, že ti ráda se vším pomůže, přeju ti krásný den" poukáže ke dveřím.
"Jo nashle" Rychle vstanu ze židle a zamířím k východu. Co to sakra bylo? Říkám si v hlavě, když vycházím se dveří. Za nimi na mě čeká malá brunetka s, abych tak řekla, podivuhodným vkusem pro módu. Co bych vám nalhávala, málem mi vypadly oči z důlků. Sice nebyla o moc nižší než já, ale jakmile jsem ji spatřila, představila jsem si ji ve Středozemi po boku s Frodem Pytlíkem. No co, nedělejte, jako byste neznali Pána prstenů a myslím, že ona by do těch jejich chaloupek přesně zapadla. Bože, co to zase vymýšlím?
Zastavím před ní, ale zdá se, jako by byla v transu. Vážně, co je to s lidmi na téhle škole? Zamávám jí rukou před očima a zdá se, že to ji konečně probudilo do reality.
"Oh... Ahoj, omlouvám se. Musela jsem se trošku zasnít" tváře se jí zbarví do červena "Promiň, nepředstavila jsem se, mé jméno je Rachel Berry a mým úkolem je tě tady provést."
"Fajn, tak pojďme." Mé slova, jak se zdá ji trošku zarazily, její úsměv na chvilku zamrzne, ale za chvíli se vrátí zpět na své místo.
"Promiň, asi jsem přeslechla tvé jméno"
"Nepřeslechla, neřekla jsem ti ho."
Smutně se podívá se do země "Ou... dobře."
Zdá se, že s takovouto se z tadyma nepohneme, tak protočím oči a řeknu jí své jméno "Santana Lopez. Tak se jmenuju"
Usměje se na mě "Moc mě těší, Santano Lopez. Teď tě zavedu k tvé skříňce, co říkáš?"
"Jak myslíš, hobite. Hlavně už se pohni, taky tu nemůžu stát celý den." Jak se zdá, její nálada se znovu změnila, tentokrát se zdála lehce naštvaná nebo urážená, nevím, já se v takových blbostech nevyznám. Mimochodem, jak to zvládá tak rychle střídat, kolik toho bylo, pět za minutu? Kdo to má všechno stíhat?
Poslechne mě a vydá se chodbou, zastavíme u jedné ze skříněk a já si do ní uložím věci, které jsem si s sebou přinesla. Rachel stojí vedle mě, ale nic neříká, tedy alespoň do doby, než se vydáme dál.
"Jen abys věděla, Santano, tak tvé předchozí chování bylo velmi nevhodné. Já jsem se tady na tebe snažila být milá a za to si od tebe vysloužím jen urážlivé přezdívky. Nežádám tě tady, abychom byly nejlepší kamarádky nebo něco takového, i když musím uznat, že by mi to nebylo nepříjemné, ale vzhledem k tvému chování pochybuji, že by to kdy bylo možné. Jistě, jak by se mohl vůbec někdo jako ty zahazovat se mnou? Určitě si najdeš mnoho jiných přátel, stejně krásných jako jsi ty..." pohlédnu na ni a pozvednu obočí, nezdá se, že by si toho všimla. V tuhle chvíli tak trochu pochybuji, že vůbec ví, co říká. I když musím uznat, že je to tak trochu roztomilé. "Budeš jistě jednou z nejpopulárnějších dívek na škole a budeš mít všechny omotané kolem prstu, tak proč by ses chtěla bavit se mnou, s Rachel Berry, jedním z největších nebo možná největším loserem na škole..."
Zkoumavě na ni hledím a usměju se pro sebe, chytnu ji za ruku a zatáhnu ji do koupelny. Právě v té chvíli se rozezní zvonek a všichni zamíří do tříd. Prohlédnu, jestli je místnost prázdná a přistoupím k Rachel, ta mě nechápavě sleduje s náznakem obav v očích.
"Nechceš mi nic udělat, že ne?"
Zasměju se pro sebe, chytnu ji za krkem, spojím své rty s těmi jejími a políbím ji. Její oči se rozšíří šokem, poté se ale uvolní, zavře oči a polibek prohloubí. Položí mi ruce za krk, zatímco já mám jednu na jejím boku a druhou sjedu na její zadek. Jazykem otřu o její ret a tím žádám přístup do jejích úst, který mi ona umožní, naše jazyky se vzájemně proplétají a já si ji přitáhnu blíž, naše těla jsou k sobě teď těsně přilepená. Pevně stisku její zadek a zároveň zkousnu její ret, čímž si od ní vysloužím mírné zasténání. K její očividné nelibosti se od ní v té chvíli odtrhnu. Po pár sekundách se jí na tváři začne značit šok, když si uvědomí, co se právě stalo. Spokojeně se usměju a zamířím ke dveřím "Zatím Rachel" s tím odejdu a nechám tam paralyzovanou dívku o samotě.