Stát u dveří do Velké síně a dohlížet na bezpečnost studentů Bradavic, kteří se bavili na plese pro sedmý – závěrečný – ročník opravdu nebylo nic pro ni. Nedokázala být v klidu. Pořád přecházela po vstupní síni sem tam, pozorována svým společníkem.
Pro Remuse Lupina nebyl problém stát u dveří s hůlkou v ruce.
„Jak to děláš?" zastavila před ní a upřela na něj podrážděný pohled.
„Jak dělám co?" zeptal se s mírným stočením koutků úst vzhůru.
„Jak tam dokážeš jen tak stát? Téměř bez hnutí."
„Mám hlídku, tak hlídám."
Tonksová naštvaně zamručela. Měli hlídat celou noc, ne jen kvůli plesu, ale aby zajistili celkovou bezpečnost hradu. Copak to opravdu znamenalo stát na jednom místě a koukat na protější zeď? Nakoukla do Velké síně. Většina studentů už odešla do svých postelí. Zbylo jen několik dvojic. Kapela hrála jednu z pomalejších písniček, kterou ona sama neznala. Sledovala páry, které se k sobě tiskly a pohupovaly se do rytmu.
„Co je?" zeptal se Remus, když se na něj s šibalským úsměvem zadívala.
Její výraz se mu ani trochu nelíbil. Rozhodně nevěstil nic dobrého a zodpovědného.
„Remusi" začala a přešla blíž.
Na jeho vkus až moc blízko. Polkl.
„Ano?"
„Umíš tančit?"
„Samozřejmě."
Ta slova z něj vyletěla dřív než mu došel plný význam její otázky.
„Výborně" zaradovala se, chňapla ho za ruku a odtáhla ho do středu Velké síně.
„Tonksová počkej" bránil se, když pochopil o co jí jde „máme hlídku."
„Ale kuš. Je po půlnoci, většina hradu už spí. Navíc jsme pořád ve středu dění. Jen se trochu pobavíme. No tak Remusi, kde je tvoje pobertovská duše?"
„Zůstala na konci sedmého ročníku" odvětil.
„Přeci opravdu nejsi takový suchar" usmála se, vzala mu hůlku a schovala ji do vnitřní kapsy jeho saka.
Remus si povzdychl „Dobrá jeden tanec a pak se vrátíme k povinnostem."
Souhlasil a aniž by čekal na její reakci – či spíš odmlouvání – vzal její pravou ruku do své levé a druhou ji chytil kolem pasu.
Tonksová propletla svou levou ruku pod jeho paží a dlaní ho chytla za rameno. Přitiskla se k němu. Byli si tak blízko, že cítila jeho nech na svém krku. Po zádech ji přejelo příjemné mravenčení.
Remus se začal pohupovat a ona se nechala vést. Šťastná, že ho má na blízku. Věděla, že jakmile ji pustí, všechno se vrátí do starých kolejí. Remus neví, co k němu cítí a ona ještě nenašla odvahu ani vhodnou chvíli, aby se mu o svých citech svěřila. Bála se, že by ho tím ztratila. Že by zničila ten báječný vztah, který mezi nimi byl.
Kéž by písnička nikdy neskončila. Aby mohla v jeho náručí zůstat navždy.