Šero, pátá hodina ranní, rozvrzaná postel se zaprášenými nebesy a v ní leží mladý muž s platinově blonďatými vlasy. V místnosti vládně atmosféra, která každého, kdo vkročí, uvrhne do deprese. Vzduchem se line zápach slz, spáleného jídla, špíny a sexu. Draco se bolestivě nadechl a zprudka vydechl, zkřivil tvář jakoby v puse pocítil pachuť zoufalství. Jediný obyvatel místnosti se rozhlédl kolem sebe a cítil, že pomalu splývá se špinavou místností, jeho vlasy, které měl jindy tak pečlivě upravené, byly slepené a mastné, oči měl podlité krví. Nahnul láhev a dopil posledních pár kapek levného vína, mezi rty sevřel cigaretu a labužnicky potáhl. Chvilku netečně ležel bez hnutí a přemýšlel o tom, jak moc se vše změnilo, tohle dělal vždycky než usnul. Pohled mu padl na pár mincí ležících v peřinách a znechuceně se ušklíbl, nebylo těžké domyslet si, k čemu tento byt slouží. Nenáviděl to, nesnášel, když se ho někdo dotýkal, když se nechával dobrovolně zneužívat jen aby měl co jíst. Nikdy by ho nenapadlo, že to takhle skončí. Slzy si brzy prorazily cestu přes Dracovo sebeovládání a on je naštvaně polykal, stále neschopný shodit masku arogantní netečnosti. Naštvaně típl cigaretu do talíře na nočním stolku a zanořil obličej do polštáře schovávajíc se tak před světem, který si s ním krutě zahrával. Všechno kolem na něj dolehlo plnou silou, dusilo ho to a Draco si už po několikáté to ráno pomyslel, že už nechce žít. Pokud se tomuhle dá říkat život.

Dětský křik, cinkání talířů, pohoda, klid a spokojenost. Velká kuchyně přímo láká k posezení u společného stolu, vzduchem voní právě upečený dort a zvukem zní pískání veselé melodie. Harry má dnes 20. narozeniny. Nesedí ale u stolu a neusmívá se na všechny jako to dělal dříve, Weasleyovi Harrymu vynahrazovali jeho vlastní rodinu a Harry se u nich vždy cítil šťastný. Dnes ale ležel v posteli, přestože v noci nespal a přemýšlel o tom, jestli sem vůbec patří. Věděl, že jeho chování nezůstalo bez povšimnutí. Harry se stranil lidské společnosti, byl zasmušilý, pohublý a skoro nemluvil. Věděl moc dobře, že jsou ostatní jeho stavem znepokojení a dávají mu čas, zřejmě doufají, že se vše spraví. Harry se ale cítil izolovaný. Měl pocit, že jeho život už nemá žádný smysl a on nemá žádné poslání. Plně na něj dolehly vzpomínky na dětství, na to, jak moc se cítil nechtěný a osamělý. Na to, kolik lidí umřelo během války s Voldemortem. Musel sám sobě přiznat, že je vyřízený, smutný, zlomený.

"Harry, pojď na snídani," zahalekala paní Weasleyová. Harry se namáhavě zvedl a potřásl hlavou, aby zahnal vzpomínku, která ho zrovna týrala svoji skutečností. Doupě ho uklidňovalo tak, jako to kdysi uměly Bradavice. Připadal si bezpečně v náručí tohoto starého domku. Když se doploužil dolů do kuchyně, na chvíli na něm spočinuly všechny znepokojené pohledy. Všichni už byli vzhůru, oblečení a natěšení na to, že Harrymu zvedne oslava náladu. Harry si uvědomil, že je rozcuchaný, má kruhy pod očima a pomačkané oblečení, které na sobě měl i včera. Molly se vzpamatovala, přiběhla k němu a políbila ho, přála mu vše nejlepší a posadila ho do čela stolu. Na snídani jako vždy mlčel, poslouchal veselé štěbetání Molly, naoko se těšil ze šťastného Rona a Hermiony, smál se dvojčatům a ignoroval Ginnyiny toužebné pohledy. Všichni probírali odjezd do Bradavic. Před pár dny dostali dopisy, kde jim Minerva sdělovala, že mají možnost dostudovat poslední ročník. Všichni počítali s tím, že on pojede taky, aniž by se ho ptali. Harry nechtěl zpět, Bradavice miloval, ale za jejich zdmi zelo příliš mnoho bolestivých vzpomínek, kterým teď nedokázal čelit. Navíc si připadal tak poskvrněný a pošpiněný, že si nedovedl sám sebe představit mezi všemi těmi nevinnými dětmi. Ron zrovna otevřel noviny a něčemu se škodolibě zasmál, vytrhl tak Harryho z jeho rozjímání. Harry nevnímal, o čem mluví, za chvíli ale zachytil v Ronově monologu jméno "Malfoy". Zbystřil pozornost a vzal si noviny, protože Ron a ostatní se už zase věnovali plánování odjezdu do školy. Otevřel je a ztuhnul v šoku.

Z fotky na něj zírala bledá vyhublá tvář člověka, který ani v nejmenším nepřipomínal nositele jména v titulku. Harry nevěděl, proč je tolik šokovaný. Asi si vždy, když uvažoval, jak se Malfoy má a co dělá, představoval, že sedí ve svém honosném sídle a poroučí domácím skřítkům. Až teď si uvědomil, jak moc se mýlil. Malfoyovy rodiče byli v Azkabanu, Malfoy sám vězení unikl jen protože přede zraky všech z Řádu zachránil Harrymu život, když mu hodil svoji hůlku, aby se mohl bránit Voldemortovi. Podle toho, jak Draco vypadal, bylo jasné, že rozhodně nevede šťastný život. Harry si až příliš bolestivě uvědomoval, že Dracův vzhled v něm vyvolává obrovskou lítost, vinu a smutek. Bylo mu zle a nešťastný pohled z novinového obrázku se mu nesmazatelně vrýval do paměti.

"Harry? Co je ti?" zeptala se vždy starostlivá Hermiona. Harry se na ni nechápavě podíval.

"Hrozně jsi zbledl, nechceš něco jíst?"

"Je mi fajn," odpověděl ochraptěle, všichni si vyměnili starostlivé pohledy. On je ale ignoroval a dal se do čtení článku. S každým přečteným řádkem byl kámen v jeho žaludku těžší. Bývalý Smrtijed se teď marně ukrývá na okraji Londýna. V hlavě se mu zrodil plán, naprosto šílený a nepochopitelný plán. Prudce vstal, až jeho židle spadla, nedbal na otázky a pokřik a s novinami v ruce vyběhl z kuchyně. Z věšáku v předsíni sebral svoji bundu a před Doupětem se přemístil. Za okamžik už stoupal k hradu a v mžiku stál před kabinetem profesorky McGonagallové. Byl si jistý, že uspěje. Rázně zaklepal a bez vyzvání vešel.

"Pottere, to, že jste zabil Voldemorta neznamená, že se nemusíte chovat slušně." profesorka McGonnagallová seděla za stolem ve své pracovně a i když se tvářila přísně, Harry věděl, že se na něj doopravdy nezlobí. Neměl ale vůbec náladu se s ní bavit, tváře mu hořely dychtivostí a vzrušením z toho, co se chystal udělat.

"Paní ředitelko, potřeboval bych laskavost. Posílala jste ten dopis, co nám, i Malfoyovi?"

"Samozřejmě, všem, co kvůli válce nedostudovali, Pottere. Proč vás taková věc zajímá?"

"Chci jeho adresu."

Harry nikdy neuměl manipulovat lidmi, byl vždy přímý a čitelný. Přesto mu ale nedělalo problém přes počáteční rozhořčení z profesorky adresu blonďatého Smrtijeda vymámit. Prošel tedy bradavickou bránou s kýženou adresou na kousku pergamenu v ruce. Harry se na něj doteď nepodíval, věděl, že jakmile si jednou adresu přečte, nikdy ji už nezapomene. Když se ocitl opět v doupěti, vyhnul se obratně všem obyvatelům a proplížil se do svého pokoje. Musí se rozhodnout rychle, to věděl. Bylo něco po poledni, uvažoval, jestli je to celé dobrý nápad a jestli bude vůbec Draco doma, zda je adresa správná. Harry horečně přemýšlel, jeho mozek pracoval na plné obrátky, představoval si vzhled a reakci bývalého arcirivala a přesto věděl, že na takové setkání se nedá předem připravit. On je ten, kdo vleze Dracovi do jeho života jako nezvaný host a proto se lehce může stát, že opustí dveře jeho bytu nohama napřed. Harry ale není zbabělec. Jediné, co teď potřebuje je, aby tady nikoho nepotkal a vyhnul se tak dotěrným otázkám. Bůhví proč se učesal a oblékl si čisté tričko, oblékl bundu a vyšel před doupě. Začínala bouřka, ve vzduchu byla cítit voda. Teď se bude muset na pergamen podívat, aby věděl, kam se má přemístit. Vzhlédl a na tvář mu dopadla kapka deště. Třesoucíma se rukama rozložil pergamen a přečetl adresu, zastrčil onen osudný kousek papíru do kapsy a aniž by dbal na to, že na něj Ron z okna volá, přemístil se s hlasitým prásk! do Londýna. Vždy měl při přemisťování zavřené oči, a nechal je zavřené i když stanul na místě. Cítil pach odpadků a vůni starých zdí. Když oči otevřel, zjistil, že se ocitl na jakémsi špinavém dvorku a všude kolem ho obklopovaly vysoké staré domy. Byly velmi zanedbané, ale Harry si místo prohlížel se zaujetím a myslel na to, že s trochou péče by tohle nebylo škaredé místo. Přeplněné kontejnery, kočky, špinavá okna a hlavně liduprázdno ovšem svědčily o tom, že za hezké místo to tady nikdo nepovažuje. Vydal se hledat číslo čtrnáct. Přejel pohledem po domech kolem a hledal nějaké tabulky s čísly, na staré rezavé tabulce našel zašlou čtrnáctku, dům, kde bydlel Draco tedy stál po jeho levici, fasáda domu snad kdysi bývala zelená. Přikročil k velkým masivním dveřím a otevřel jedno křídlo, jména nikde nenašel a ani zvonky, jak tomu na mudlovských domech bývá. Neměl tušení, jak Draca najde, ale věděl, že se mu to nějak podaří. Cítil chlad z chodby a zatuchlý pach. Tlusté zdi poskytly obyvatelům příjemné chladno i v letních měsících a vypouštěly svoji typickou vůni. Pohltil ho smutek a touha po tom najít na tomto zapomenutém místě život. Žaludek se mu kroutil nervozitou. Vkročil do domu a prohlížel jedny dveře vedle druhých. Zřejmě tu nikdo nežil. U jednoho bytu dveře nebyly, ale když vešel dovnitř, našel jen pár starých hader a noviny, asi útočiště lidí bez domova. Stoupal do prvního patra a všechny dveře mu připadaly, jako by je nikdo léta neotevřel. Najednou ale zůstal stát jako opařený. D.M. - dvě písmena napsaná křídou, tak malá, že bylo obtížné je přečíst, jakoby se nositel iniciál za své jméno styděl. Dveře nebyly pokryté ani prachem, ani pavučinami, Harry věděl, že je na místě. Zvedl ruku a přes to, jak se mu třásly ruce i nohy, velmi jistě a sebevědomě zaklepal.

Draca probudilo bušení na dveře, chytil se za hlavu, bolela ho jako střep. Kdo to proboha může být? Draco nemohl vůbec myslet, nevěděl ani, kolik je hodin. Uvažoval, že možná usnul na tak dlouho, že už je večer a přišel zase jeho obvyklý zákazník. Dracovi se ještě nikdy nestalo, aby spal tak dlouho, musel ale otevřít, pokud nechtěl přijít o svůj aktuální zdroj příjmu. Ztěžka se jal vstávat a rukou si zakryl oči před nechtěným sluncem. Zamžoural přivřenýma očima na velké hodiny na stěně a zjistil, že je teprve půl druhé. Dostal vztek, copak Dracovi už není dáno ani to, aby se trochu vyspal? Draco se vztekle motal ke dveřím, cítil, že je ještě opilý a motala se mu hlava. Bušení se ozvalo znova. Začínal být nepříčetný, věděl, že nesmí být nezdvořilý a to ho štvalo nejvíc, neměl už právo mít vztek. S rukou přes oči se dopotácel ke dveřím, a nevrle je otevřel. Otočil se zády a šel zpět k posteli.

"Zbláznil ses? Musím taky někdy spát, do háje!" zachraptěl. Otočil se, ale obvyklý host tu nestál, vlastně za ním nikdo nevešel. To ho probudilo, se strachem se vrátil zpět ke dveřím a obezřetně nakoukl za ně. Těžko popsat tu hrůzu, co pocítil, když uviděl Pottera! stát před jeho bytem a zírat na něj v absolutním šoku.

Harry čekal cokoliv, ale tohle ne. Čekal sarkasmus, kletby, urážky, zhnusení, nepořádek, cokoliv, cokoliv, jen tohle ne. Harry horečně přemýšlel, jak přimět svoje nohy k útěku, ale ony odolávaly jeho snahám a zůstávaly přilepené k podlaze. Těžko říct, jestli se tvářil víc vyděšeně on a nebo blonďatý muž před ním. Draca v něm bylo těžko poznat. Vlasy mu padaly přes obličej, ruku, kterou si chránil oči proti světlu spustil ohromeně podél těla a Harrymu se tak naskytl nezastřený výhled do jeho ztrhané tváře. Nebyl schopen promluvit, nebyl schopen se pohnout. Němě zíral na Draca a v hlavě mu zuřila bitva. Draco se nečekaně brzy vzpamatoval a promluvil hlasem, ze kterého bylo slyšet hodně propitých nocí, ironie a životního zklamání.

"Co bys rád, Pottere?" promluvil a pokračoval ve své cestě k posteli. Pohnutí a šok v jeho tváři vystřídala netečnost a melancholie. Harry stál přikovaný za dveřmi a nebyl schopen vejít dovnitř a zavřít, i když by to bylo rozhodně slušnější. I když se Draco snažil chovat zcela opovržlivě, zahlédl Harry ten neskutečný údiv v jeho unavených očích a uvědomoval si, jak moc v tu chvíli jeho pohled ožil a jak se kámen v Harryho žaludku stal lehčí. Uvědomil si, že když tu bude stát, zírat na Draca jako na nějaké exotické zvíře, tak si Draco bude myslet, že se mu přišel vysmát. To ale nepřišel. Draco se ho ptal, co by chtěl. Ano, proč přišel? Sám sobě si nedokázal v tu chvíli přiznat, že je v této absurdní situaci dobrovolně a rád, protože konečně jen letmo zahlédl někoho, kdo se cítí tak mizerně jako on, snad by řekl, že i mnohem mizerněji. Z rozjímání ho vyrušil Dracův hlas, který už nebyl tak pečlivě po okraj naplněn sarkasmem a opovržením.

"Zavři za sebou dveře," zavrčel nerudně směrem k Harrymu. Harry rychle vkročil dovnitř a zavřel za sebou dveře, aby Draca nenaštval. Zatím ho nevyhodil a to je dobré znamení.

Harry se cítil se ztuhlý, jakoby se jeho tělo teprve rozpomínalo na to, jaké to je se hýbat. Udělal pár kroků směrem k posteli a cestou se nesměle rozhlížel. Cítil se stísněně a smutně. Těžko se mu dýchalo a horečně hledal nějakou známku života. Když nenašel nic, co by mu napovědělo, že Draco je ještě zčásti člověk, jakým býval, upřel pohled na blonďáka a jeho vzhled mu bohužel nenabídl útěchu. Dracovy oči byly vyhaslé a zíraly právě na pavučinu v rohu bez jakéhokoliv zájmu o svět kolem nebo o Harryho. Vedle postele ležel popelník a prázdné lahve, na gauči pár svršků. Na oknech visely zaprášené záclony skrze které teď do bytu opatrně prosvítalo slunce. Harry si ale pomyslel, že to tu vůbec nevypadá veselejší, naopak to ještě podtrhuje depresivní atmosféru. Draco se opřel o lokty, zapálil si cigaretu, požitkářsky potáhl a posadil se na okraj postele, chvilku seděl s lokty opřenými o stehna a pak se narovnal a upřeně se zadíval na Harryho, jakoby ho viděl poprvé v životě. Harry nasucho polknul.

"Ptal jsem se, co chceš, Pottere," připomněl svou otázku. Vypadal velmi smutně a Harryho zasáhla opět ta podivná směska pocitů, stejná jako když viděl Dracův obličej v novinách, jen o mnoho intenzivnější.

"Chtěl jsem tě vi-vidět," vykoktal a ihned zrudl. Draco zvedl obočí v údivu a jeho pohled byl ještě upřenější, neptal se už, ale zřejmě čekal další vysvětlení takového tvrzení.

"Chtěl jsem vidět, jak se ti daří, " dodal, ale cítil, že tím příliš neosvětlil, co tu pohledává. Draco se zvedl do celé své výše a v jeho očích se zablesklo. Nebyl to ten pobavený vztek, když vyprovokoval Harryho ve škole k nějaké nesmyslné roztržce, tenhle vztek v Harrym vyvolal hrůzu.

"Tak to vidíš, Pottere, daří se mi skvěle a teď můžeš jít a pobavit se s ostatními na můj účet," plivl Draco s hořkostí v hlase.

"Ne, to ne, pochop, tohle nechci. Já - "

"Nemusíš mít výčitky svědomí, Pottere, mě je to stejně úplně jedno, co si o mě ty nebo ostatní myslíte," prskal Draco jako rozzuřená kočka a s každým slovem se k Harrymu hrozivě přibližoval a výraz v jeho tváři byl víc rozzuřený. Bez dalších slov ukázal prstem na dveře a otočil se k Harrymu zády., jasně mu tak dávajíc najevo, že si přeje být sám.

Harry se obával, že se tohle stane, že to Draco nepochopí, ale přestože se na tuhle možnost připravoval, najednou nevěděl, co dělat. Nechtěl se tak lehce vzdát.

"Já neodejdu, Draco," vykoktal brýlatý hrdina. Jmenovaný se otočil a s němým úžasem hleděl Harrymu do tváře, ten se pod jeho pohledy snad zmenšoval, nebo rozhodně měl ten pocit. Odkdy byl Draco tak vysoký? Nevěděl, zda ho ohromilo to, že mu odporuje, nebo to, že ho oslovil jeho křestním jménem. Nebo snad to, jak ho Potter oslovil? Harry si uvědomil, že aniž by to plánoval, vyslovil Dracovo jméno tak něžně a s láskou jakoby utěšoval malé dítě. Chvíli stáli a zírali jeden na druhého. Harry přitom pozoroval zuřivou bitvu, která se odehrávala v Dracově hlavě a odrážela se v jeho rysech.

Draco po chvíli pokynul Harrymu směrem ke gauči. Harry si však nechtěl sednout, nechtěl ani kávu a ani nechtěl, aby si poklábosili jako staří známí. Proto přistoupil k Dracovi a ten nervózně potáhl z cigarety, típnul ji do talíře na lince a čekal, co se bude dít. Čekal odevzdaně a zatímco Harrymu zděšeně bušilo srdce, Draco stál klidně a vypadal, jakoby ho absolutně nevzrušovalo nic, co se kolem něj děje. Harry nevěděl, jak mu dát jednoduše najevo, oč tu jde, jak vyjádřit, co se mu honí hlavou. Měl pocit, že by musel mluvit hodiny, aby Draco všechno pochopil. Napadlo ho pohladit Draca po vlasech. Bylo to to jediné, v čem Harry mohl naráz vyjádřit smutek, lítost, podporu a sympatie. Bylo to šílené, stejně jako nápad jít sem a neobvyklé stejně jako jeho pocity. Uvědomil si ale, že opravdu nic není jako dřív a nemá smysl se ohlížet do minulosti. Jeho ruka mu nedovolila o tomto nápadu dlouho přemýšlet a za chvíli cítil Dracovy jemné vlasy ve svých prstech. Harry se díval nahoru na vyššího chlapce a viděl úlek v jeho očích. Když ho Harry znova nesměle pohladil, zavřel Draco oči.

"Já neodejdu, Draco," zopakoval.