Pozn. autora – omluvte trapné dedukce. Je to hodně staré dílko. Teda aspoň některé kapitoly...
Sherlock Holmes pochází z bohaté a vlivné rodiny a přesto začal navštěvovat obyčejnou střední školu místo nějaké prestižní, kam mladíci s jeho původem obvykle docházejí. Důvody se ve více či méně pravdivé verzi už rozšířily po škole. Z posledního působiště Sherlocka vyhodili, protože nechal vybuchnout učebnu chemie. Z těch předchozích ho nejspíš vyhodili pro přílišné chytračení a naprostou neúctu k pravidlům. Naštěstí pro něj na zdejší škole cigarety a pozdní příchody do hodin neberou tak vážně, jako na jiných. V opačném případě by Sherlocka vyhodili i odtud, což by pro něj nebylo dobré. Rodiče ho varovali, že tahle střední je jeho poslední šance.
- - o - -
„Pane Holmesi, čemu vděčíme za vaši přítomnost?" zeptá se profesorka Donovanová, aniž by zvedla obličej od třídnice.
„Omlouvám se." řekne Sherlock otráveně a chce si jít sednout do lavice, ale profesorka ho zastaví.
„Ne tak rychle, pane Holmesi. Vzhledem k vašemu pozdnímu příchodu jste zmeškal představení nového spolužáka, tak se můžete seznámit, až mu budete ukazovat školu. Vaše znalosti biologie jsou přece dostatečně skvělé, abyste mohl tuto hodinu vynechat, že?" řekne profesorka sladce a mávne rukou k zadním lavicím, odkud se zvedne usměvavý blonďák v riflích a svetru.
Chvilku trvá, než si nováček do tašky schová popsaný sešit a tužky, které měl na lavici.
„Pane Watsone, pan Holmes vás tady provede a ukáže vám, kde si objednat uniformu. Na další hodinu už ale buďte ve třídě."
„Jistě, paní profesorko." přikývne blonďák a přejde k Sherlockovi, který má ve tváři kamenný výraz.
Holmes sjede Watsona zkoumavým pohledem, než krátce trhne hlavou a s rukama v kapsách vyrazí na chodbu. Watson trochu udiveně zvedne obočí, ale jde za ním.
„Já jsem John." představí se Watson po pár krocích a napřáhne k Sherlockovi pravici.
„Sherlock Holmes." řekne Sherlock a krátce stiskne nabízenou ruku.
„Těší mě." usměje se John a rozhlédne se kolem. „Mají tu dost trofejí." prohodí John, když projdou kolem několika vitrín.
„Jsou staré." pokrčí Sherlock s nezájmem rameny. „Místní fotbalový tým je dost ubohý, takže jim jako posila určitě příjdeš vhod."
„Jak víš, že hraju?" diví se John.
„Střela od boku. Visačka na tvých klíčích." mávne Sherlock rukou k Johnovým riflím, z jejichž kapsy trčí dost dlouhá modrobílá smyčka. „Rozdávali je na loňském finále středních škol. Kdyby ses nezúčastnil, neměl bys ji. Nehledě k tvé očividné fyzičce a opálení z pobytu na vzduchu. "
„Páni, to bylo chytrý." hvízdne John trochu obdivně.
„Jsem chytrý, ale tohle je jen otázka pozorování." řekne Sherlock znuděně.
„A co jsi ještě vypozoroval?" zeptá se John zvědavě a rozpřáhne ruce, aby si ho Sherlock mohl lépe prohlédnout.
„Jsi dobrý ve fotbale, ale učení ti jde taky, hlavně přírodní vědy. Jsi pečlivý a nekonečný optimist. Z minulé školy jsi odešel kvůli stěhování. Tvoje rodina - rodiče a asi o tři roky starší bratr. Střední vrstva, ale na rozhazování nemáte. Žijete z otcova platu, matka je v domácnosti a dost o tebe pečuje. Občas brigádničíš nejspíš jako výpomoc na stavbách nebo v zahradnictví."
„No páni." hvízdne John znovu. „My se známe?"
„Nikdy předtím jsem tě neviděl." řekne Sherlock klidně a pokračuje v cestě.
„Tak jak to všechno víš?" ptá se John zvědavě.
„Tvoje oblečení nepatří k nejnovějším, ale je opečovávané a velice kvalitně vyspravované. Nikdo si nejspíš nevšimne, že byl svetr kdysi roztrhlý. Nejspíš ho spravovala tvoje matka. Mohla to být i babička, ale matka je pravděpodobnější. Tvoje boty jsou ošlapané na vnitřní straně, ale ty našlapuješ jinak. Musel je sešlapat někdo jiný. Boty poděděné po straším sourozenci. Tenhle typ se prodával tři čtyři roky dozadu. Bratr tou dobou musel být starý asi jako ty, vyrostla mu noha a boty jsi po čase získal ty. Ve škole ti to musí jít, hlavně co se týče biologie, protože jinak by tě Donovanová nenechala odejít a vynechat hodinu. Podle toho, v jakém stavu je tvá brašna a sešit s tužkou, co jsi měl nachystané na lavici, tě učení baví a jsi vždy připravený. Pravidelné písmo naznačuje pečlivost a jistotu. Pro školní nebo sportovní výsledky by tě z předchozí školy nevyhodili, tak jste se museli stěhovat. Nějak nebudíš dojem, že bys provedl něco nelegálního a oni tě poslali pryč. Stěhování tedy. Nejspíš kvůli otcově práci, statisticky pravděpodobnější. Váš příjem je na něm závislý, matka tedy nepracuje, je v domácnosti. Syn se zodpovědným přístupem by si našel brigádu, podle stavu tvých rukou manuální práce. Těžká manuální práce, abych byl přesný. Nejsi plnoletý takže máš omezený výběr. Možná na stavbě, spíš úprava zeleně pod dohledem. A dle tvého permanentně nadšeného výrazu jsi očividně optimista." vychrlí ze sebe Sherlock.
„Úžasný." vydechne John po chvíli ohromeného ticha. „A tohle jsi zjistil z odrbaných tenisek, spravovaného svetru a toho, že mě učitelka pustila z hodiny?"
„Je to jednoduché pozorování a trocha dedukce." pokrčí Sherlock rameny.
„Pro tebe to možná zní jednoduše, ale neznám nikoho, kdo by uměl to co ty." usmívá se John.
„Takže jsem měl pravdu?" nadzvedne Sherlock obočí a zvědavě se na Johna podívá.
„Jo, ve všem. Teda až na to, že Harry je moje ségra a ne bratr. Má jen děsně velkou nohu. Teda na holku."
„Vždycky tu něco je." zamračí se Sherlock a naštvaně zrychlý.
John se jen uchechtne a jde za ním.
„Nevztekej se, nebylo, podle čeho bys to poznal." řekne John chlácholivě a lehce Sherlock plácne do zad. „Radši řekni, kde je tady jídelna nebo něco, začínám mít hlad."
- - o - -
Sherlock byl vždy samotář. Nikoho k sobě nepustil moc blízko, nikdo vlastně ani nechtěl být v jeho blízkosti. Pro všechny byl Sherlock Holmes psychopat (někdy dodávali i nebezpečný), takže kdo by se s ním chtěl přátelit? Sherlock Holmes byl vždy samotář a vyhovovalo mu to. Samota ho ochraňovala před ostatními lidmi a nežádoucími emocemi. Udržoval si odstup a chránil se tak. To ovšem platilo až do setkání s Johnem Watsonoem. Talentovaný fotbalista jeho dedukci neodsuzoval a kupodivu vyhledával jeho přítomnost. Největší šok John Sherlockovi způsobil, když ho začal před všemi bránit a označil ho za svého kamaráda.
- - o - -
„Tady není volno." řekne Sherlock, když si k němu v jídelně přisedne jedna ze spolužaček.
Rudé vlnité vlasy svázané do uzlu v týle, školní uniformu má oblečenou dost nedbale – košile rozepnutá u krku, kravatu zastrčenou v kapse saka. Je cítit cigaretami a trochu i pivem.
„Dej pokoj. Krom Watsona, co je na turnaji, tady stejně nikdo nesedí a jinde je plno." ohradí se dívka unaveným hlasem a i přes Sherlockovi protesty si sedne naproti němu.
„A nebo si sem sedáš kvůli tomu, že ti ostatní stoly díky kocovině příjdou příliš hlučné?" zeptá se Sherlock jízlivě.
„Nemám kocovinu, tak se uklidni. Až dojím, odejdu a ty budeš mít zase tu svoji izolaci."
„Jdeš cítit cigaretami a pivem, nejspíš ses po proflámované noci ani neosprchovala, no ale aspoň ses převlékla do čisté uniformy. Jsi bledá, máš zarudlé oči a kruhy pod očima díky únavě, celkově defenzivní postavení těla naznačuje i zvukoplachost. Oboje způsobené kocovinou z přemíry alkoholu."
Dívka má pořád hlavu skloněnou ke svému obědu, který chtěla začít jíst, ale podívá se na něj.
„Špatně génie." řekne trochu naštvaně a odloží příbor.
„Jak to myslíš, špatně?" zamračí se Sherlock.
„Sedla jem si sem, protože krom stolů, kde sedí lidi, jimiž pohrdám, tak je všude plno. Jsem unavená a třeští mi hlava, ale ne kvůli kocovině. Celou noc jsem musela makat a končila jsem tak pozdě, že jsem nestihla ani sprchu, protože jsem musela do školy. Víš, Holmesi, ne každý může být nažehlený premiant z bohaté rodiny." Dívka se znovu obrátí k tácu s jídlem, zvedne příbor, ale pak jen zavrtí hlavou, znovu ho položí a odejde.
Sherlock ji s trochu udiveným výrazem sleduje, jak odevzdává v podstatě plný tác s jídlem kuchařkám a odchází z jídelny.
- - o - -
Sherlock Holmes byl vždy hrdý na svou schopnost dedukce a na to, že dokáže zdedukovat každého. To tedy platilo do chvíle, kde se setkal s Morganou Torchwoodovou. Tu totiž zdedukoval špatně, což ho rozčílilo. A zaujalo.
- - o - -
„Můžu si přisednout? Jinde je plno." ozve se nad Sherlockem a Johnem unavený hlas.
„Jasně." přikývne John okamžitě a posune svůj tác stranou, aby rusovlasé dívce udělal na malém stolku místo.
Když se usadí, na moment na sebe Sherlock a dívka podezíravě hledí, ale pak oba beze slova obrátí svou pozornost na jídlo.
„Já jsem John Watson, chodíme spolu na jazyky." představí se John. Netuší, co je ta holka zač, ale ten pohled, co si vyměnila se Sherlockem – Znají se snad?
„Já vím, kdo seš, neboj." přikývne dívka a trochu se pousměje. „Jsem Mo Torchwoodová."
„A se Sherlockem už se asi znáš, co?" ukáže John na podmračeného kamaráda.
„Jo, už jsme spolu kdysi mluvili." řekne Mo a trochu se na Sherlocka zamračí, než nechá bramborovou kaši a pustí se do dezertu.
„Neusíš mít obavy, dedukovat tě nebudu." řekne Sherlock kysele.
„To ti nevěřím. Dedukce je pro tebe naprosto automatická, je to jako tvůj reflex. Dedukuješ každého, ať chceš nebo ne." řekne Mo klidně, aniž by odtrhla pohled od pudinku.
Zbytek oběda probíhá v naprostém tichu, dokud Mo neodejde. Sotva zmizí, John se nahlas rozesměje, i když se snaží smích potlačit.
„Kdyby ses viděl." hekne směrem k Sherlockovi.
Ten mu věnuje jediný podmračený pohled a s uraženým výrazem odejde.
- - o - -
„Když se tě zeptám, co je mezi tebou a Mo Torchwoodovou, zase se urazíš nebo mi odpovíš?" zeptá se John zvědavě a sedne si do své lavice před Sherlockem.
Holmes se nejdřív zamračí, ale nakonec promluví.
„Asi před půl rokem jsem ji zdedukoval. Špatně." přizná Sherlock neochotně.
„Tys udělal chybu a ona ti to hned nevmetla do tváře? Ta holka musí být úžasná osobnost." chechtá se John z části pobaveně, z části nevěřícně.
„Je chytrá. Dokonce velice chytrá, ale její rodina ji brzdí." prohodí Sherlock a s přivřenýma očima se dívá z okna.
„Jak to myslíš, že ji její rodina brzdí?" nechápe John.
„Měl bych to asi upřesnit." zamyslí se Sherlock. „Její otec ji brzdí. Morgana Torchwoodová žije s otcem alkoholikem, který je věčně nezaměstnaný. Matka utekla už před léty. Torchwoodová po nocích pracuje buď jako obsluha v jedné ne moc slušné hospodě nebo chodí na noční směny do místního supermarkétu, aby uživila sebe i otce. Díky tomu prakticky nemá čas na studium ani jiné volnočasové aktivity, což je pro ni škoda, protože je chytřejší než ty."
Od Johna se ozve chrčivý zvuk, jako by se snažil potlačit smích, ale když se na něj Sherlock podívá, tváří se John klidně.
„Co tě tak pobavilo?" zeptá se Sherlock s podmračeným výrazem.
„Nic, promiň. Nechci se jí smát, to ani v nejmenším." řekne John spěšně. „Jen mi přišlo, že – jsi velice dobře informován."
„Co tím chceš říct?"
„Ale nic." ušklíbne se John a marně se snaží potlačit nadšený výraz.