Mycroft zaváhá jen na zlomek vteřiny, než zvedne ruku a třikrát zlehka klepne do dveří ze světlého dřeva. Za nimi se skrývá tmavá místnost, ze které by se po rožnutí světel vyklubal Sherlockův pokoj, ale všechna světla jsou zhaslá. Jen měsíc skoro v úplňku září i do pokoje a umožní Mycroftovi, aby alespoň trochu viděl.
Psací stůl je jako vždy plný chemického náčiní, po zemi se válí papíry a knihy, postel je zaházaná a na ní leží čerstvě sedmiletý chlapec. Jediné, co je jinak, než obvykle, je hromádka předmětů, které se válí u nohou postele. Jedná se o dárky, které dnes Sherlock dostal od rodiny ke svým narozeninám.
Mycroft vejde do ložnice, i když ho dovnitř nikdo nezval a zavře za sebou dveře. Skoro bezhlučně dojde k posteli, na které leží jeho bratr a sedne si na ni. Na chvíli je v místnosti ticho, než Mycroft promluví.
„Proč jsi smutný? Lidé mívají radost, když slaví narozeniny a dostávají dárky." řekne Mycroft tiše.
„Nechci to, co jsem dostal. Většinou to jsou blbosti." řekne Sherlock a posadí se s koleny pod bradou a se skloněnou hlavou.
„Žádný dárek se ti nelíbí?" zeptá se Mycroft.
„Líbí se mi chemické vybavení od mámy a táty a knížka od tebe, ale já chtěl něco jiného." přizná se Sherlock tiše.
„A co?" zeptá se Mycroft zvědavě a sedne si blíž k Sherlockovi. Co by jeho až příliš chytrému bratrovi udělalo radost?
„To stejně nikdy nedostanu." zahučí Sherlock pesimisticky a zaboří obličej do kolen.
Mycroft si sedne vedle něj a obejme ho kolem ramen.
„Na světě je velice málo věcí, které jsou nemožné." řekne Mycroft vemlouvavě. „Řekni mi, co by sis přál, prosím."
„Já- Já bych chtěl kamaráda." řekne Sherlock a podívá se na bratra.
I to minimum světla stačí k tomu, aby si Mycroft všimnul, že chlapci po tvářích tečou slzy.
„Všichni mají kamarády a jsou šťastní, ale já ne. I ty máš toho svýho Grahama."
„Grega." opraví ho Mycroft tiše, protože ho nenapadá, co říct.
„To je jedno!" rozhodí Sherlock rukama. „Všichni mají kámoše, jenom já ne a já ho chci taky. Já chci taky mít někoho, kdo mě bude mít rád a nebude o mně říkat, že jsem pošuk."
Sherlockův rozčílený hlas se zlomí a chlapec se rozbrečí úplně. Mycroft svého brášku obejme oběma rukama a přitiskne ho k sobě.
„Každý má někde kamaráda, neboj se. Na každého někdo čeká." povídá Mycroft tichým chlácholivým hlasem. „Jenže ty máš spoustu jiných darů jako je inteligence, takže ho budeš hledat dlouho."
„Jenže, co když- Co když ho nikdy nenajdu?" zeptá se Sherlock zoufale.
„Jednou ho najdeš, přísahám." namítne Mycroft rozhodným hlasem, ovšem uvnitř je nejistý.
Sherlock sice není tak chytrý jako on, ale jeho chování se od chování ostatních příliš liší. Mycroft alespoň předstírá, že se snaží zapadnout, ale Sherlock ne. Sherlock je až moc velká individualita a s těmi se ostatní lidé jen těžko vyrovnávají.
Mycroft sice může bratrovi slibovat cokoliv, ale doopravdy má obavy, že na světě bude těžké najít někoho, kdo by Sherlocka bez výhrad přijal i se všemi jeho náladami a zvyky.