A/N: Ahoj, tohle je teprve moje druhá fanfikce a byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali svůj názor. Teprve jsem se psaním začala a musím říct, že mě to opravdu baví a ráda bych v tomhle novém koníčku pokračovala, pokud možno úspěšně. :D
Tenhe příběh bude mít hodně kapitol a v příštích očekávejte více originálních charakterů. Žánrově je to zaměřené na humor, možná trochu psychologie a všední i nevšední problémy teenagerů.
Jo a omluvte taky mojí úchylku, že názvy fanfikcí i kapitol jsou v angličtině. Já nevím, proč to dělám, :D asi jsem si na aj už moc zvykla... ale snad to nevadí. Pochybuju, že by na tyhle stránky vůbec chodil někdo bez základních znalostí aj. :)
Edit: Tuhle fanfikci už dokončovat nebudu, jestli si jí někdo chce přečíst, může, mazat jí totiž také nebudu. Vím, že fanfikce v češtině jsou dost nedostatkové zboží. Jen varuji, že se opravdu jedná o jeden z prvních pokusů a spíš bych doporučila jít na můj profil a přečíst si stejnojmennou fanfikci v angličtině. Je mnohem lépe napsaná a budu v ní pokračovat až do konce. Nejedná se tedy o překlad, ale spíš alternativní verzi.
Disrespectful
Chapter 1
For Real?
"Havocu, na tři vyrazíte dveře a já tam naběhnu. Kryjte mě!"
"Rozkaz, plukovníku!" Havoc souhlasně kývl a zaujal pozici naproti dveřím.
"Jedna."
"Dvě..."
"TŘI!"
Dveře se rozletěly dokořán a oba muži pozvedli své zbraně proti možnému číhajícímu nebezpečí.
"..."
"No že vám to trvalo," pravil znuděně patnáctiletý chlapec nízké postavy, který vypadal ještě menší, jak se opíral o zeď a pusu si zakryl dlaní, když zíval.
Oba muži sklonili své zbraně a plukovník promluvil hlubokým a podrážděným hlasem: "Fullmetale, co tady sakra děláš? Tvé rozkazy byly zůstat dole, hlídat a čekat na nás, než prohledáme celou budovu."
Blonďatý chlapec zkontroloval, že lano na zápěstích a kotnících bývalého státního alchymisty bylo pevně uvázané a přistoupil pár kroků blíž k plukovníkovi, namyšlený úšklebek mu hrál na tváři: "HA! Kdybych měl čekat než prohledáte každou píď týhle barabizny, tak bych dřív zešedivěl. No a? Tak jsem ho chytil já. Aspoň jsem vám ušetřil práci a kulky v zásobníku."
"To spíš já z tebe zešedivím, než se naučíš, že v takových situacích se musí dodržovat protokol. Když dostaneš od nadřízeného rozkazy, tak je máš splnit!" Plukovníkovi už pomalu začala docházet trpělivost a tlustá žíla mu vyskakovala na čele.
xxxx
"Fullmetale, jdeš pozdě."
"Jen trochu. Tak přejděte k věci, proč jste si mě zavolal? Už mám koupenou jízdenku a nerad bych zmeškal vlak."
Plukovník si poposedl ve své polstrované židli na kolečkách a zavzdychal: "Fullmetale, zavolal jsem si tě právě proto, abych s tebou probral tvé nevhodné chování na včerejší misi, ale hádám, že ta tvá nedisciplína a nerespekt vůči autoritám (spíš vůči mně) je nejspíš tvůj stereotyp, vzhledem k tomu, že i když jsem ti řekl, že se mi máš hlásit přesně v devět, přišel jsi o tři čtvrtě hodiny později a ještě máš nevhodné poznámky."
Ed se nezaujatě koukal z okna napravo od plukovníka.
"Fullmetale...?"
"Oh, co? Už jste skončil s přednáškou o zásadách slušného chování? Protože jestli jo, tak mám vážně naspěch..."
A v tu chvíli to plukovníkovi konečně došlo. Že tenhle se nepoučí, pokud nezvolí drastičtější metody. Šibalsky se usmál na nápad, který právě dostal.
"Ano, Fullmetale, už můžeš jít, ale přesně za dva týdny chci, aby ses vrátil. Budeš se hlásit tady v mé kanceláři přesně v půl osmé, ani o minutu déle."
Na to se Ed podíval plukovníkovi do očí, trochu zmatený, ale věděl jistě, že plukovník má něco za lubem: "Dobře... tak já teda padám..." Věnoval mu poslední podezřívavý pohled a zaklapl za sebou dveře.
xxxx
"Zdravím, pane Ansone?"
"Ano, u telefonu."
"Tady plukovník Roy Mustang, už jsme spolu dlouho nemluvili. Poslyšte, sháníte pořád náhradu za paní Donnardovou?"
"Ano, bohužel jsme stále nikoho nenašli..."
"V tom případě bych vám s tím mohl vypomoci..."
xxxx
O dva týdny později... 7:34 hodin ráno...
"Bráško, měli bychom si pospíšit. V tuhle dobu ses už měl hlásit u plukovníka."
"Co? Kašlu na něj. Stejně na mně zas bude chtít hodit ňákou totálně zbytečnou nudnou misi, aby se mi 'pomstil'... Neee, vážně Ale, nemyslím, že máme ten nejmenší důvod spěchat."
xxxx
Když se dveře do Mustangovy kanceláře rozletěly, hlučně jako vždy, když se jde Ed hlásit, bylo přesně 7:48.
"Jdeš pozdě, takže nemáme čas na vysvětlování. Pojď se mnou." Roy popadl klíče od auta, co si předem přichystal na kraj stolu, zvedl se ze židle a mířil ke dveřím. Fullmetal ho tiše následoval a očima hloubil díru do plukovníkových zad.
"Kam jdeme?" zeptal se svého nadřízeného, ani se neobtěžoval skrýt podráždě ve svém hlase.
"S někým se setkat," odpověděl plukovník a sledoval reakci svého podřízeného koutkem oka.
Ten se už dál neptal, jen znepokojení bylo čím znatelnější na jeho výrazu.
xxxx
Oba nasedli do auta a zabouchli za sebou dveře. Plukovník nejprve sáhl do své kapsy, aby vytáhl mobil, a začal vytáčet.
"Pane Ansone? Dobré ráno. Ano, už k vám jedeme. Nebojte, přijedeme přesně načas. Ano, jistě že ano..." Zavěsil a telefon opět umístil do kapsy. Pak sáhl ještě do druhé, vyndal klíče a nastartoval.
"Takže... kdo je ten 'pan Anson'?" nedala Edovi zvědavost a optal se asi po půl minutě jízdy.
"Jeden můj starý přítel. Chci mu tě představit."
"Proč..?"
"..."
"Tak proč?! Odpovíte mi?!"
Ale na to se černovlasý muž na místě řidiče pouze usmál a dál se věnoval jízdě.
xxxx
Po pár minutách to Ed s otázkami vzdal a místo toho sledoval okolí z okýnka spolujezdce. Projížděli jednou z ulic Centrálu, kde všechny budovy byly velké a vysoké. Podle architektury bylo jasné, že už jsou staré, ale všechny byly krásně zrestaurované a dobře udržované.
Jak byl Ed tváří přilepený ke sklu, všiml si, že rychlost, kterou se okolní domy 'pohybovaly', začala klesat. Auto zastavilo. Ed se opatrně odlepil od okénka a tázavě pohlédl na plukovníka. Ten mu však místo odpovědi věnoval ten stejný úšklebek, který mu hraje na tváři už od rána.
Vyšli z auta a Ed se rozhlédl kolem. V téhle čtvrti ještě nikdy nebyl, nebyla mu nijak povědomá. Pak si sáhl do kapsy od kalhot, aby vytáhl své kapesní hodinky - důkaz toho, že je státním alchymistou, psem armády. Rozevřel je a viděl, že je přesně 8:06, pak je zaklapl a umístil zpět do kapsy. Chtěl ještě chvíli studovat své okolí, ale všiml si, že Mustang už kousek popošel k jedné z budov.
Ed ho doběhl a jeho podezření stále stoupalo, až se neudržel a musel se zeptat: "Tak sakra, plukovníku, nedělejte drahoty a řekněte mi konečně, kde to kurva jsme?!"
"Fullmetale, chovej se trochu diskrétně, nejsme tady sami."
Procházeli dlouhou širokou chodbou, ze které vedlo několik dveří a za nimi byl slyšet docela velký rámus.
"Jsme ve škole. Ale to už ti možná došlo." prohlásil plukovník po chvíli a sledoval Edovu reakci.
"Jo, to jo... ale proč? Ještě jednou... kdo je ten pan Anson?"
"Zdejší ředitel."
Na to se Ed zastavil na místě a zíral na plukovníka, oči otevřené dokořán: "Cože?! No to snad ne, plukovníku! To jako, že když na mě ty vaše rádoby přednášky o slušném chování nemají účinek, tak si myslíte, že snad když to uslyším od někoho jinýho, že se začnu usmívat na celej svět, jak mávnutím kouzelnýho zasranýho proutku, nebo co?"
Na to plukovník jen zamrkal a začal se hlasitě smát.
"Co? Neee, jasně že ne. Přivedl jsem tě sem úplně z jiného důvodu."
"Cože? A proč teda- NE! Nezapsal jsi mě snad jako studenta nebo tak něco, že ne? Na to nemáte právo!"
"Uklidni se. Proto tu taky nejsme. Ale abych tě vyvedl z omylu, kdybych získal povolení od Vůdce, tak bych tě klidně zapsat mohl. Ale tím bych nedosáhl požadovaného výsledku na změně tvého přístupu vůči autoritám."
xxxx
Zastavili se před dveřmi ředitelny a plukovník krátce zaklepal.
"Ano, vstupte!" řekl postarší muž zvýšeným hlasem, aby ho bylo slyšet přes dveře, ale vřelým a přívětivým tónem.
Oba příslušníci armády vstoupili do ředitelny a za stolem zpozorovali už napůl plešatého muže s šedivým knírem a širokým úsměvem na tváři, jak očekával jejich příchod.
"Jsem tak rád, že jste tady. Nemáme moc času, za chvíli už začne vyučování, tak mě prosím následujte." Stále usměvavý stařík se opatrně zvedl ze židle a ponoukl ty dva ať jdou za ním pomocí gesta.
"Všechna papírování a oprávnění jsem už vyřídil, takže to je v pořádku. Oh, pane plukovníku, nemáte ani tušení, jak jsem byl rád, když jste mi to zavolal. Protože opravdu nevím, co bych si bez vás počal, kdybyste mi nesehnal tenhle perfektní záskok!"
Než stačili něco říct, pan ředitel vzal za kliku, otevřel dveře a vešel do třídy plné studentů. Mustang s Edem ho následovali až dovnitř a zastavili se spolu s ředitelem před tabulí uprostřed třídy.
"Milí studenti, jak všichni dobře víte, po odchodu paní Donnardové kvůli jejím zdravotním problémům, dostanete nového třídního učitele, který vás bude mít do konce letošního školního roku. No a tady je! Sám ocelový alchymista, Edward Elric, osobně, který převezme předměty po paní Donnardové- tedy chemii a fyziku. Tak, pane Elricu, nebo bych měl spíš říct, profesore, já mám ještě nějakou práci ve své kanceláři, takže zbytek už nechám na vás. Dovolte mi vám ještě poděkovat za tuhle výpomoc, protože opravdu nevím, co bychom si bez vás až do konce školního roku počali."
Ředitel už konečně domluvil a hned nato vyšel ze dveří, které za sebou zabouchl. Ed zvládl jenom stát a koukat s víčky dokořán ze samého šoku. Oči všech studentů se upírali jen na něj.
"CO TO MÁ KURVA ZNAMENAT?!"