První část, ve které poznáme nešťastného kluka

Už zase se dožadovala jeho pozornosti. Bude muset přestat snít, napadlo ho, a na chvíli se jí věnovat. Pak, když začala podivně zastřeným hlasem říkat "Davide, Davide, Davide..." si uvědomil, že je v situaci, kterou by opravdu neměl nahrazovat útěky do fantazie.

Měli se poprvé milovat a Meganina ruka spočívala v jejích kalhotkách jako v nějakém hnízdečku. Taková ostuda! Tohle přece byla jeho role, jeho práce, ale pořád se neměl k tomu odklopit krajkový lem spodního prádla, podívat se chlupatý trojúhelník (nebo byla oholená?) a poprvé se dotknout syrového masa.

Trochu bezradně zasténal, ale k jeho vlastnímu překvapení to znělo jako zvuk erotického doutnání. Megan vytáhla ruku ven, objala ho a opřela se do polibku. Chutnala... kdoví, v tomhle Dave zrovna praxi neměl (ani v ničem jiném). Tu první, jedinou a neuvěřitelně nešťastnou zkušenost s polibkem se radši snažil zatlačit daleko do podvědomí.

Zase ho to rozzuřilo. Hummel s nimi chodil na nevinné schůzky, Hummel se s nimi držel za ruce, Hummel Davidovi našeptával, co Megan říkat, jako vzpomínka se účastnil jejich prvního mileneckého polibení a teď byl s nimi i v posteli. Sevřel rty, jako by kousnul do citronu a Megan to okamžitě pochopila. Odtáhla se a dala tak Daveovi čas nadechnout se a uvolnit. Jeho nervozita jí přišla roztomilá. Prohlížela si ho trochu pobaveně, ale vlídně, byla to přece hodná holka, a proto si ji Dave vybral, proto ji všichni měli rádi, jeho rodiče ji ne že schvalovali, oni byli dokonce nadšení, máma si ji určitě představovala už jako nevěstu, v šatech barvy nevinnosti. "Lepší sis vybrat nemohl," opakovala mu.

A David si zatím pomyslel: nejhorší den mýho života, a otřel si zpocené dlaně do látky trenýrek. To byl poslední kus oblečení, co mu zbyl. Ta holka, co byla v jeho posteli – teda vlastně Megan – z něj zbytek doslova strhala a rozházela všude po pokoji. Ale jeho trenýrky mu ještě zůstávaly. Poslední záchytný bod, který ho dělil od nevyhnutelného trapasu jménem pohlavní akt. Byla však jen otázka času, než Megan spustí ruce tam a bude po něm vyžadovat to samé. Bylo vůbec možné dozrát k sexuální připravenosti v horizontu pouhých minut?

Pohybovaly se jí rty, aha, už zase mluvila. "Davide?"

"Uuuhm?" udělal.

"Proč se mě vůbec nedotýkáš? Nelíbím se ti? Nelíbím se ti, že jo." Poslední věta už byla nešťastným konstatováním. Položil jí ruce na ramena a trochu je promnul, tohle byl dobrý začátek, no ne? A taky jí to muselo být příjemné... ne? Připadalo mu, jako by jeho tělo zestárlo o třicet let. A celé to bylo jako manželský sex po stříbrné svatbě – nevzrušující, nudné, z povinnosti.

"Máš moc pěkná prsa, víš to?"

Skutečně měla, tohle dovedl ocenit. Neopálená, měkoučká a příjemně středně velká. Těmhle Meganiným se říkalo akorát do ruky – byla to pravda, David měl velké dlaně a Meganina ňadra pro něj byla jako stvořená. Když se prohnula do dotyku, zapadly do jeho nastavených rukou jako do košíčků podprsenky. Určitě čekala, že ho to vzruší, viditelně vzruší, ale kýžený účinek se zatím nedostavoval, proto ji musel nějak rozptýlit. Nahnul se nad její hrudník jako nad talíř s dezertem a jedno ňadro políbil, nebyl to nejhorší pocit, a tak vzal zkusmo mezi rty bradavku a přejel ji jazykem. Fascinovaně sledoval, jak se pod vlhkým filmem slin scvrkla do malého hrášku a na okamžik si představil, jestli má i Kurt takhle růžové bradavky a jestli by reagovaly stejně. A pak ho ještě napadlo, že s tím problémem v kalhotách možná pomůže, když si vyfantazíruje – ale opravdu jen na chvilinku – Bena Barnese, Nicholase Houlta nebo někoho takového. Nebo právě toho Hummela.

Zabíralo to. Kurt vrněl a pomalu a zkušeně mu masíroval tuhnoucí penis. Pod jeho rukou byl vždycky tvrdý v několika sekundách, tohle měl ověřené každou masturbací. Počínal si, jako by to byla odměna, labužnicky ho honil a hltal očima a olizoval se jako kočka nad miskou mléka. A byl u toho krásný jako vždy.

"Davide!"

Podíval se zpoza přivřených víček, vždyť Kurt měl rád oční kontakt a on hlupák na to pořád zapomínal. Jenže pak na něj realita opět chrstla sklenici ledové vody – mezi jeho stehny neseděl Kurt, ale dívka, s níž chodil, měla krásné dlouhé vlasy, červené rty a pěkná prsa, a jakmile se na ten výčet ženských lákadel podíval (co by za to takový Azimio dal), jeho penis zase smutně schlípl. Jak se vlastně dostala pod poslední kus oblečení a jak dlouho jí to trvalo? Zase se musel ztratit v myšlenkách. Bylo mu do breku a Megan docházela trpělivost. Snažila se tu už takovou dobu a jeho dokola uvadající erekce nebyla dobrou motivací.

Cítil povinnost jí to nějak vynahradit. Vyměnili si pozice – šetrně jí stáhl kalhotky (věděl, jak jsou dívky vysazené na opatrné zacházení s oblečením. To vlastně Kurt a jeho modely od Alexandra McQueena určitě taky) a ještě šetrněji roztáhl nohy, ale nezdálo se, že by Megan měla nějaké zábrany. Teoreticky věděl, co má dělat, poučil ho internet a kamarádi v šatnách po tělocviku, stačilo, aby se sklonil a jazykem rozhrnul závoje masa. Dívky tohle milovaly, ne? Ale když to udělal (a chutnalo to divně kysele, vůbec nebyl ohromen), Megan téměř nereagovala. Sice ho chvíli nechala pokračovat, ale vypadalo to, jako by si novou aktivitu ani neužívala. Dopadlo to dokonce tak, že ho po další půlminutě od sebe odtlačila.

"Co? Dělám to špatně? Protože bych asi potřeboval... nějakou radu. Uhm, ne-nemám s tím zrovna moc zk–" vyklopil ze sebe jako o překot, než ho Megan rázným posunkem umlčela.

"Nezdá se, že bys měl skutečný zájem." Krutě ukázala prstem přímo do jeho rozkroku.

"Promiň," zastyděl se za toho schlíplého chudáčka, co se choval všelijak, jen ne jako muž, "s-stává se mi to, když jsem ne-nervózní."

"Nemáš proč být nervózní. Nikdo učený z nebe nespadl, Dave."

"No jo, vždyť já vím. Můžeme pokračovat?" navrhl neohrabaně. Dokázal si pomyslet, že spustí obličej zpět mezi její stehna a bude předstírat, že jazykem otírá dírku uprostřed Kurtova perfektního zadku. Ta představa ho na jednu stranu okamžitě silně pohoršila, na druhou věděl, že spolehlivě zafunguje. Ale už nedovedl říct, co si počne při dalším kroku. Byl sám ze sebe zhnusený a Megan musela z jeho tváře něco vyčíst, protože namísto toho, aby opět roztáhla stehna a vyzvala ho k činům, se zvedla z postele a obratně si oblékla podprsenku, pak i kalhotky a rychle se překryla svršky.

"Počkej, kam–"

"Domů, kam asi!"

A pak prostě utekla, než jí stačil zastoupit cestu. Přitom měl ještě tolik otázek – jestli je to rozloučení jen pro dnešní den nebo pro zbytek života, jestli by to šlo nějak odčinit (pěknou květinou) nebo jestli by si kvůli němu ostříhala vlasy na kluka. Najednou v domě osaměl. Odpoledne bez rodičů a takhle ho promrhat! Ještě párkrát se dotknul svého schlíplého pohlaví, jako by se chtěl ubezpečit, že vůbec je na svém místě, a pak bez přemýšlení vymačkal do klávesnice mobilu dvě věty.

Pro: Az

nejk se to s megan podelalo. asi me nechala co mam delat?

Zpráva zněla zoufale, skutečně takový byl? Nedostavila se s Meganiným odchodem spíš úleva? Nemusel se dívat na prsa a na obnažený klín; jenže milostné skóre mu to nezvyšovalo. Stále zůstávalo na nule. Nejdřív ho opustila Santana, která by se přece nezahazovala s fotbalistou, co je na kluky, teď Megan, co to o něm sice nevěděla, ale bylo jen otázkou času, než se k ní přes spletitou síť kamarádů a známých dostane informace, že hřebec Karofsky předtím s žádnou jinou holkou ani nechodil. Hlavně Hudson se tím pořád oháněl.

Od: Az

stav se u naky novy porno s dobrejma si ho ume vyhonit :D pokecame

Když pak Limou kolem sedmé projížděl, byla už téměř vylidněná. Jindy by řekl: zapadákov. Teď za to byl vděčný – měl pocit, jako by se na něj, jeho malý náklaďáček a sexuální selhání upíraly všechny vědoucí oči světa. Na jediného syna Paula Karofskyho, kterému na čele vyrostl Kainův roh.

U Azimia mu bude líp, ne? Porozumí jeho problému, urazí Megan pár dobře mířenými nadávkami a přesvědčí ho o tom, že je to jen blbá mrcha. Tohle by mu možná mohlo spravit večer. Pak mu došlo, že ho Azimio vůbec nepochopí, že ani nemůže vyslyšet jeho pravé já – jak by se taky Dave mohl přiznat, že v posteli s holkou, jako je Megan (co by za ní tlustý Azimio dal a ať radši drží kušnu), myslí na buzíka Hummela?

A tak se zdráhal sešlápnout plyn, jen aby cestu k Adamsovým za každou cenu prodloužil. Projížděl městem padesátkou, opatrný na každý semafor a každou odbočku, na zakvílení gum. Jen aby co nejvíc zapadl do scenérie Limy pozvolna se připravující na noc a spánek. Hlavně nebýt nápadný.

V polovině cesty ho pak něco silně vyvedlo z míry. Ne něco – Kurt Hummel na dětském hřišti. Plynule přibrzdil a chvíli pozoroval situaci. Kurt byl jako zjevení – nejprve se znenadání objevil během jeho prvního sexu a teď na něj čekal při cestě, z masa a kostí. Co tam vůbec dělal? Rozhodně nebyl typ, co by se v podvečer všedního dne vydal na vylidněné hřiště a jal se ve svém značkovém oblečení zkoumat svět skluzavek, prolézaček, pískovišť a houpaček. Přemýšlel, kolik práce mu asi dalo vysápat se po pozvolně se zvyšující konstrukci roztodivně kladených barevných špalků až na jejich vrchol.

Teď seděl na vysokém dřevěném sloupu jako zvířátko – schoulená opička nebo něco takového – a nejspíš si prostě jen všímal svého. David přibrzdil, chvíli si užíval výhody, že je nezpozorován a fascinovaně si Kurta prohlížel od útlých zad až po trochu pocuchanou šošolku vlasů.

V prudkém návalu náklonnosti stiskl klakson, aby na sebe aspoň na krátký čas upoutal pozornost a zamával Kurtovi ze staženého okýnka auta. Nakonec náhlým zvukem způsobil něco úplně jiného – Kurt se lekl, ztratil rovnováhu a spadnul z třímetrové konstrukce na zem jako pytel brambor. Karofsky v šoku pozoroval, jak Kurtovo tělo okopírovalo dráhu dřevěné stavby a pak s tlumeným tvrdým ducnutím dopadlo do udusaného písku. Slyšel hlasité, peprné a nekurtovské zaklení. Nebo se mu to jen zdálo? Díkybohu, že hřiště už v tuhle denní dobu bylo prázdné.

Pak to na něj najednou všechno dolehlo: skorosex s Megan, jeho útěk a hanba, Kurtův pád, který měl na svědomí zrovna tak jako zklamání své partnerky. A odsud už nebylo úniku, protože po příkoří celého školního roku byl zavázán přispěchat mu na pomoc. Hummel zůstal sedět v písku, jako by ho tam někdo zarazil a on tam teď zapouštěl kořeny. Několikrát otočil hlavou na všechny strany, aby zjistil, odkud přišel zvuk, který ho vylekal, pak se chytil za bok – narazil si kostrč a muselo to bolet jak čert. Měl odřenou tvář a krvácel odněkud z předloktí.

Čtyřicet šest dní od omluvy ve dveřích třídy na francouzštinu. Ani jednoho slova nelitoval a pochyboval, že někdy začne. Za Kurtovu vlídnou tvář plnou odpuštění to stálo – i ta chvilka, kdy mu oči i tváře krátce zrudly pláčem a někdo si ho tak mohl všimnout. A teď se dostal znovu na scénu – čtyřicet šest dní od upřímné omluvy „Je mi to tak strašně líto..." – po záběru na tmavě červený náklaďáček přichází střih a pak už dlouhá expozice Davida Karofskyho, jak běží přes travnatou plochu, při prvním kroku do písku se mu noha trochu propadá pod povrch a do jeho bot pronikají první ostrá zrnka. Cípy červené bundy fotbalového týmu poletují ve vzduchu. Scéna je dynamická, téměř akční.

Za chvíli byl u Hummela a cítil se trochu jako hrdina. Hrdina – to slovo se mu líbilo. Aspoň pro tuhle chvíli mohl něco udělat dobře. A ten pád – to přece nebyla tak úplně jeho vina, no ne?

"Jsi v pořádku?" zeptal se rychle, téměř bez dechu (vzdálenost to byla delší, než si myslel) a hned mu pomáhal zvednout se na nohy.

Kurt byl jako hadrová panenka – očividně tak překvapený tím, co viděl a kdo se ho dotýkal, že byl úplně poddajný. Nechal si pomoct, Karofsky byl silný, dokonce ještě silnější než odhadoval, a zvednul ho, jako by nic nevážil.

"Ne, počkej–"

"Co? Bolí tě něco? Nemáš něco zlomeného?" staral se David rychle. Okamžitě zvolnil tempo a zjemnil dotek, takže Kurta jen lehce, vytrvale podpíral.

"Umažu ti bundu," vysvětlil zpěvák a podržel zraněnou ruku od těla. Rukáv košile měl špinavý a krev už začala kapat i na zem. Zdálo se, že mu ten pohled nedělá dobře, odvrátil hlavu na opačnou stranu a zatvářil se, jako by se v něm zvedla dravá vlna nauzey. Dave měl chuť popadnout ho do náruče jako nevěstu, donést ho do auta a odvézt do nemocnice na ošetření. Nakonec se spokojil se skromnějším řešením situace, protože na zdlouhavá rozhodnutí už se nedalo čekat – Kurt vypadal, že se každou chvílí zhroutí.

"Asi jsem se trochu praštil do hlavy," vysvětlil.

"Jo, jo. Tak pojď." Pokrčil se v kolenou, aby mohl menšího chlapce pohodlně chytit v pase, jednu jeho ruku si přehodil kolem svých ramen – v téhle pozici a ve své červené mikině vypadal jako učiněný záchranář. Střídmým tempem dovedl Kurta k náklaďáčku, otevřel mu dveře, posadil ho na sedadlo spolujezdce a z útrob kabiny vylovil lékárnu. Pomohl mu vyrolovat rukáv, který se začínal přilepovat k zasychajícímu okraji rány.

Podobnou situaci už dnes zažil. Dotýkal se Kurta a Kurt zase jeho (a co na tom, že jen v myšlenkách, však vždy byly jako živé!), ale tentokrát v tom nebylo nic smyslného, žádné postranní úmysly. Sahal na něj jak nejopatrněji uměl, protože Kurtova bolístka byla velká – při pádu si sedřel pořádný kus kůže na předloktí, rýha začínala těsně pod loktem a táhla se osm nebo deset centimetrů. Nebyla hluboká, ale i tak ze začátku vydatně krvácela.

Upozornil ho, že použije dezinfekci a doslova viděl, jak chlapec zatnul zuby. Když zranění postříkal, nevydal ani hlásku. Měl sto chutí ho pohladit po tváři a pochválit za odvahu. Neudělal to. Když došlo na reálnou interakci s Hummelem, byl z něj najednou plachý kluk.

"Až se to zahojí," řekl, "bude z toho jen silniční lišej. A na obličeji taky."

Kurt se zhrozil a chňapl po zpětném zrcátku. "Co mám na ob– ale ne!"

To Davida rozesmálo. Krémy a pleťové masky s sebou bohužel nevozil, takže věděl, že s tímhle problémem nepomůže.

"Proč se mi–" začal Kurt ublíženě, ale David stále pracoval na jeho ruce – konečně ji obvazoval – a tak se raději vrátil k péči o svou odřenou tvář. V zájmu vlastního zdraví se Davida, který měl prsty na právě nejcitlivější části jeho těla, nechtěl nějak dotknout. Na konci školního roku sice přijal jeho omluvu a věřil, že to byla pravděpodobně nejupřímnější slova, která zatím vypustil z úst, ale nemohlo být na škodu uchovávat si pořád určitý odstup okořeněný špetkou zdravé nedůvěry.

"Potřeboval bych to umýt," ozval se Kurt, když se znepokojeně odvrátil tvář od zrcátka. "Mám tam zadřený písek. A co tady vlastně děláš, Karofsky?"

"Obvazuju ti ruku, jestli nevidíš."

Kurt převrátil oči (ale tak, aby si toho Dave nevšiml), zatímco se fotbalista přesunul k jeho nohám; poklekl v otevřených dveřích auta a vyhrnul Kurtovi nohavice, aby mu zkontroloval kolena. Zpěvák to k jeho překvapení snášel zcela netečně, možná byl ještě trochu perplex z úderu do hlavy.

"Přijel jsi mě sem pozdravit nebo co?"

"Tak něco," připustil David. Křečovitě sevřel ruce na Kurtových kotnících (než si uvědomil, že tohle gesto už přesahuje neviditelné mantinely přípustnosti a měl by ho zase rychle pustit) a zadíval se na své nohy. Kdoví proč ho napadlo, že teď, v Kurtově přítomnosti, by si nemohl sundat botasky. "Jedu k Azimiovi, máme se koukat... na porno. Prej má... ňáký nový s dobrejma buchtama," použil slova svého nejlepšího kamaráda. Cítil, jak upřeně ho Kurt ze svého místa na sedadle spolujezdce pozoruje a nechápe, proč mu to vypráví. Oči se k němu odvážil zvednout až po několika dlouhých desítkách sekund – připadal si jako pejsek Dave, co u svého páníčka prosí pohledem o odpuštění a rozhřešení.

"Máš tohle ještě pořád zapotřebí, Davide?"

Konečně ho oslovil jménem.

"Nevím, asi jo, když tam jedu," pokrčil rameny a zase pokorně sklopil hlavu. Nebyl hoden pohledu Kurtových jasných, hrdých, bojovných očí, když on sám po něm pošilhával jako ten zmiňovaný pes. "Ale vlastně bych tě měl spíš odvézt do nemocnice na pohotovost." To by mu hodně ulehčilo situaci a taky přichystalo mnohem, mnohem lepší společnost než tu Azimiovu. Hlavně kdyby Kurt chtěl, aby s ním přečkal utrpení v čekárně. Dostal by strach z ošetření a nechal by se držet za ruku.

Hloupost. Kurt by se nejspíš nebál. Byl mnohem odvážnější než David. Ve všem.

Nový pasažér měl jasno: "Do nemocnice nechci."

"Dovol mi aspoň odvézt tě domů."

"Ne! Tam... taky ne."

Takže se něco stalo, proto ta Kurtem vyhledaná samota, melancholická chvilka uprostřed opuštěného hřiště. David netušil, jestli se smí zeptat na detaily. Zvednul se, začínala ho brnět kolena, obešel kapotu a nasedl za volant vedle Kurta. Nechal otevřené dveře, kabinou proudil svěží podvečerní vzduch. Doufal, že mu přinese nějaké chytré myšlenky.

"Co je s tebou? Proč se vlastně tváříš tak–"

"Jak?" skočil mu Kurt do řeči.

"No, smutně. Vypadáš smutně." Vyzrál na to, naťukl to oklikou.

Zpěvák se zadíval na své ruce, roztáhl všechny prsty a chvíli to vypadalo, že jeden po druhém počítá. Zřejmě jen skládal dohromady vhodnou větu. "Urazil mě."

"Kdo?"

"No kdo asi. Blaine, ty tupče."

"To ale nemusíš začít urážet ty mě," zahučel Karofsky ublíženě. Založil si ruce na prsou – obranný postoj.

"Promiň." V kabině se rozhostilo nepříjemné ticho. Davidovi došlo, že by měl něco říct. Ne ledaco, ale něco, čím by Kurta utěšil, trochu mu zvedl náladu. Samozřejmě ho nic nenapadalo. Nevěděl, jakými slovy se hojí potíže s přítelem. A pak najednou, než to mohl zastavit, mu uteklo: "Je to kretén."

Kurt na něj překvapeně pohlédl. Poprvé od toho potupného přiznání zvedl oči ze země a pronikavě zkoumal Daveovu tvář, jako by ho ta slova podivně uspokojila a teď čekal, co přijde dál.

"Asi... promiň. Ale stejně si to myslím. Nemá tě co urážet," prohlásil David rozhodně.

"To ne."

"Co ti řekl? Teda... jestli o tom chceš mluvit."

Kurt pokrčil rameny – zbývalo mu něco jiného? "Není to poprvé, co si o mně myslí, že nejsem dost hezký. Nebo spíš... sexy."

Dave zalapal po dechu – naštěstí jenom v duchu. Andersonovi totálně přeskočilo, dneškem to bylo oficiální. Už když ho viděl na McKinley poprvé mu bylo jasné, že tenhle kluk je blbec, a v tomhle měl David na lidi čuch. Jen vytušil, že teď nebyla moc vhodná chvíle to Kurtovi předhazovat.

"Ale to je jedno," pokračoval Kurt a hlas se mu nepatrně zadrhával, jako by někde hluboko bojoval s propuknutím v pláč, "stejně se se mnou asi bude chtít rozejít."

Davida polil ledový pot. A ne proto, že by se venku ochladilo.

"Ne, ne, ne. Teď mě dobře poslouchej, Princezno," použil po dlouhé době nechvalně proslulou přezdívku – teď v ní však bylo cosi něžného a Kurt se poprvé v životě necítil uražený. "Blbej Blaine Anderson ani nikdo jinej se nerozejde s Kurtem Hummelem. Ne, ne, to ty by ses měl rozejít s ním. Co si myslí, že je lepší než ty?"

"Teď zníš jako můj táta," upozornil ho Kurt s přívětivým úsměvem a byl zvláštně dojatý. David vypadal rozohněně jako bojovník za práva zvířat, odhodlaně a... vážně. "Ale poslouchá se to dobře," uznal. Byl v tu chvíli úplně přikrčený, ještě menší než obvykle, choulil se stejně jako na prolézačce na hřišti, jen s tím rozdílem, že teď to vypadalo, jako by ho sedadlo Davidova náklaďáčku chtělo jedním hltnutím pozřít. S krvavými odřeninami na obličeji navíc působil jako bezradný zatoulaný chlapeček. Prostě v Davidovi vzbuzoval hluboko potlačované ochranitelské pudy a ty potřeboval nějak setřást, takže nastartoval auto a mírně sešlápl plyn. Neobešlo se to bez komentáře.

"Počkat – kam jedeme?"

"Vezmu tě na výlet."

"Počkej! Ne, Karofsky! Ne! Zastav!" vyrážel ze sebe Kurt a málem dupnul na brzdu místo Davida. Takhle by je zanedlouho zabil. Dave si uvědomil, že Kurt má pravděpodobně strach – jako zvířátko, které zavřete do krabice s dírami a přitom ho chcete bez ohrožení převézt ke zvěrolékaři. Nemožné.

Zvednul ruce z volantu a kdyby nosil po kapsách bílou vlajku, vytáhl by i tu. Takže ještě jednou a tentokrát lépe: "Můžu tě vzít na výlet?"

Nemohl, to bylo jasné hned, stačilo vidět Kurtovu napjatou tvář a nervózní tik v levém víčku. Přesto se zpěvák přemohl, zvážil všechny možnosti odpovědi a nakonec z nich vybral protiotázku: "Kam?"

"Na místo, kde to mám rád." Jak jinak. "A kam jezdím, když chci být sám." Ale Hummel s ním nechtěl být o samotě, to bylo jasně vidět. Dodal tedy ještě: "Ne-nebojíš se mě, že ne? Protože já ti nic neudělám. Věříš mi?" Měl by. Protože Dave se uvnitř otřásal němými vzlyky jen při představě, že se Kurtovi ještě pořád nahání strach.

"Jo," uznal Kurt neochotně a založil si ruce na prsou. Vypadalo to, že se snaží působit jako hrdina, ale že ve skutečnosti uvnitř vibruje napětím a obavami z toho, co přijde dál.

"Vážně by se ke mně dnes večer měli všichni kluci přestat chovat jako debilové."

To se Davida dotklo, málem nahlas vykřikl "No dovol?". Spolknul ta slova do žaludku a dodal jen: "Ošetřil jsem tě."

"Vždyť já vím."

A po chvíli (byl džentlmen – jen ať má Kurt na rozmyšlenou): "Pojedeme teda?"

"Asi jo. Takhle," poukázal na košili s několika nepravidelnými krvavými puntíky, "domů nemůžu. A navíc je tam Blaine."

Dave nastartoval. Pokolikáté už dnes? Stáhnul okénko na maximum, aby Kurt nenabyl dojmu, že se v kabině a Davidově přítomnosti dusí.

"Chceš... chceš o tom ještě mluvit?"

Kurt pokrčil rameny a zadíval se ven. Ujeli notný kus, blížili se k samému okraji Limy, nechali za sebou velký šedivý komplex Lima Mall, pokračovali po Ellida Road dál k severozápadu, až míjeli jen rodinné domky s velkými zahradami a i ty už pomalu řídly. Každý další byl obklopen větším a větším pozemkem, až nakonec vyrazili na boční cesty do prostranství luk, lánů a polí. Osaměli.