Být to na mě, nikdy bych do téhle díry nevlezl. Byla to jedna z těch uliček, do kterých nevleze ani ten nejzkaženější zločinec. Zapáchala smutkem, hnilobou a smrtí. Bohužel, na mě to nebylo. Opatrně jsem našlápl hlouběji do zhmotnělého pekla.
Ticho jako v hrobě.
Nakročil jsem ke zdi budovy po pravé straně. Zase ticho. Otočil jsem se a zaměřil pohled k té hoře železa, dřevěných beden a obecně něčeho, z čeho zákonitě člověk dostane tetanus, ačkoli to určitě v dětské, ustrašené mysli vypadá jako ideální schovávačka. A zákonitě ta hora odpadků začala plakat.
Odhrnul jsem několik prken a spatřil malého černovlasého kluka. Po tvářích se mu kutálely slzy jako hrachy. Bylo mi ho vážně líto. Vypadal mladinký, ale opravdu to nebylo moc poznat. A to hlavně díky cárům, kterým se pravděpodobně daleko v minulosti přezdívalo „oblečení". Viselo na něm tak, že to prostě nebylo poznatelné.
„Hej," zašeptal jsem. Kluk škytnul a spolknul slzy. Z téhle blízkosti vypadá, že je možná i mladší jak Annabeth. „Já jsem Luke. A ty?"
„Perseus, ale máma mi říkala Percy." Tak to se povedlo. Jestli jsem měl předtím pochybnosti, teď jsou v čoudu. „To je hezké jméno," usmál jsem se. „Víš ty co, Percy? Nedaleko odtud mám kamarádky. Cestujeme spolu do bezpečí. Šel bys s námi?"
„A co ta… věc?" Tím asi myslel tu malou potvůrku s několika hlavami. Byla malá, viděl jsem už větší nestvůry. „Ta už nás nenajde. Zahnal jsem ji."
Kriticky si mě změřil. Ten má ale kuráž, pomyslel jsem si. Začínal se mi líbit.
„Jsi menší jak Gabe." To jméno vyslovil s takovou záští…, až mě to překvapilo. Rozhodně to nebyl žádný kamarád.
„Ale můžu se vsadit, že mnohokrát silnější jak on." Řekl jsem mu. To mu asi pomohlo. Začal se zvedat na nohy, ale najednou se zarazil.
„Co jsi vlastně zač?" zeptal se. Zazubil jsem se na něho: „Polobůh, Percy. Stejně jako ty."
„A Úděl si může už jen stoupnout čelem ke zdi a zahnat migrénu." Zazpívala s úšklebkem Život. Úděl to slyšela. Ale to jí od rány hlavou do kamenné zdi nezabránilo ani v nejmenším.