Bledá dívka s černými vlasy přísně schovanými pod čepicí se procházela zasněženým parkem.
„Vše je tak nádherně bílé..." přemýšlela melancholicky Hinata a šla k zasněžené lavičce, která v ní vzbuzovala nádherné vzpomínky na jaro...
V Japonsku bylo jaro nádherné a voňavé. Často sedávala na téhle lavičce, téměř každý den se kochala pohledem na rozechvělé listy tolik opěvovaných sakur, které se zatím mohly chlubit jen narůžovělými poupaty. Matka jí často říkávala, že i ona je poupětem, co ještě stále není úplně rozvinuté a až přijde ten správný čas, že se ukáže ve své plné a oslnivé kráse. Hinata jí chtěla věřit, ale z nějakého důvodu jí tahle myšlenka byla spíše k smíchu, než k zamyšlení.
Ano, jaro bylo opravdu krásným ročním obdobím. Všude kolem se rodil nový život a ona to mohla v klidu sledovat, aniž by jí rušila mladší sestra Hanabi, nebo ne příliš vřelý bratranec Neji.
Lehce oprášila lavičku a prohlédla si ledovou krustu těsně pod sněhem. Bělaly se na ní zbylé sněhové vločky, které se pomalu rozpouštěly, když k nim dívka přiložila ruku. Jak je možné, že některé věci jsou na světě jen chvíli a pak hned zmizí?
Stáhla si kabát níž pod boky a pak se posadila. Uslyšela tlumené zapraskání, jak se ledová pokrývka pod ní prolomila. Docela to studilo i přes všechny vrstvy oblečení, které měla na sobě, ale jí to nevadilo.
Teď o vánocích měli všichni shinobi volno, pokud nedostali nějakou speciální misi a Hinata se mohla v klidu oddávat tichému rozjímání a přemýšlení nad svým životem – co změnit a co zlepšit.
Nejdříve si si nechávala projít hlavou otázku co koupit rodičům a příbuzným k vánocům. Pak se zaměřila na to, co asi teď dělají Kiba, Akamaru a Shino a nakonec si vzpomněla na Naruta.
Když si v hlavě vybavila jeho urostlou postavu, modré oči a přátelský úsměv, neubránila se krátkému zachvění. Kéž by se tak splnil její dávný sen – vyjádřit mu své opravdové city a dočkat se pozitivní odezvy.
Ale on miluje jinou.
A na to, aby před ním dokázala říct jedinou souvislou větu a nezakoktat se při tom, na to je moc velký strašpytel.
Vzdychla a vzhlédla k obloze, která byla stejně šedivá jako její oči.
Občas si připadala jako zrůda, něco nepěkného a anomálního. Když se na sebe dívala do zrcadla a viděla samu sebe – obličej s tak světlými rty, až téměř nebylo poznat že nějaké má, bílo – šedé, kalné oči bez zorniček, které mnohé lidi vyděsily a jako bonus - tak světlou pleť, že se jí doktoři ptávali, jestli netrpí chudokrevností..
Mívala sto, ne, tisíc chutí to zrcadlo rozbít a nemuset se na sebe dívat.
Líbila by se JEMU? Líbila by se NARUTOVI? A co když ne, co když řekne, že něco takového nechce?
Uvolnila celé své tělo a její ruce klesly do ledového prašanu. Ta myšlenka Hinatu naprosto vzala a zamrazilo ji víc, než doteď. Myšlenkami se ocitla někde v jiné dimenzi a jiném prostoru, daleko od rodného Japonska...
Ze snění jí brzy probudila štiplavá bolest. Její ruce ležely ve sněhu až příliš dlouho na to, aby se to jejímu tělu líbilo. Zvedla je a pokladla si je na horké líce. Zaštípalo to více než doposud, ale údy již začínaly znova získávat přirozenou barvu a teplotu. Hinata zalovila v kapse u kabátu, chvíli se v ní přehrabovala až nakonec vytáhla pár rukavic.
Držela je v dlaních a pozorovala. Tahle, ukázala na levou, je Naruto. A tahle, ukázala na pravou, jsem já. Posmutněla, když si uvědomila, že tyto dvě právě pojmenované rukavice celkem věrně symbolizují nepříjemnou skutečnost.
Rukavice je stvořena pro ruku, ne pro druhou rukavici.
Pro ní to znamenalo jediné: Oba dva mají svůj život a každý z nich by chtěl někoho, s kým může být.
Ale spolu být nemohou.
Dívka se však nehodlala vzdát svého snu a tak jen bezmyšlenkovitě natáhla rukavice na své zkřehlé ruce a dál tomu nepřikládala význam.
...
„Ahoj mami, jsem doma!" zakřičela, když vešla velikého domu, kde sídlil hlavní klan Hyuuga a který byl jejím domovem. Dlouho nikdo neodpovídal, ale pak se z dětského pokoje ozvalo stejně hlasitě:
„Máma tu není! Odešla!" Hinata po hlase poznala svou sestřičku Hanabi.
„A nevíš kam?" zeptala se dětského hlásku.
„No, to nevím, ale říkala, že jde navštívit nějaké své příbuzné."
Hinata se pousmála. Hrály s matkou takovou malou hru, ale tak, aby o tom její otec Hiashi nevěděl, protože by jim to rovnou zakázal. Vždycky když máma řekla, že jde navštívit příbuzné, znamenalo to, že jde za svou kamarádkou Hiroku, se kterou se znala ze zájmového kroužku vyšívání, na který občas chodila, když nebyl zrovna Hiashi doma.
Kdyby to totiž věděl, řekl by jí, že je to nepřípustné a že se musí držet rodinných tradic, tedy nechodit nikam, kde se bavíte se sprostými lidmi a provozujete s nimi nějakou podřadnou činnost.
Ale Hinatinu matku vyšívání velice bavilo a tak si sem tam zašla popovídat do jejího oblíbeného společenství, plného sice ,podřadných' ale velmi milých lidí.
Hinata se docela divila, že na to její otec už dávno nepřišel, protože krysy jsou všude a za slušné peníze mohou o vás zjistit všechno od toho, co máte rádi až po to, kam pravidelně chodíte nepozorováni okolním světem. Kdyby se to Hiashi dozvěděl, měl by právo svou ženu ztrestat jakkoli by mu Starší dovolili.
Netrvalo to ani pět minut a zpoza rohu vykoukla Hanabina hlava a pozorovala Hinatu se stejně odměřeným pohledem, jakým je sledoval jejich otec.
Její starší sestra si uvědomila, že je to nějaké podezřelé, dívka totiž zatvrzele skrývala zbytek těla za stěnou a nehýbala se.
„Co je Hanabi?"
„No... co by?" opáčilo dítě celkem klidně, jak mělo ve zvyku. Hinata se toho dovtípila až tehdy, když jí poprosila, aby přišla k ní. Hanabi ocelově protestovala.
„Tak bude to?" usmívala se Hinata a udělala krok vpřed.
„Nikdy!"
Hanabi okamžitě zalezla za roh a už se neozývala. Bylo slyšet pleskání bosých nohou o zem, pár cvaknutí a pak už jen tichý vítr na okně.
Starší Hyuuga doklusla směrem k chodbě. Nikdo tam nebyl, jen vzadu bylo otevřené okno. Záclony se ještě stále chvěly a Hinata tedy neváhala. Vylezla na něj, naklonila se, odrazila a dopadla na nejbližší střechu.
Neměla boty a proto sprint po doškách řezajících do nohou nebyl zrovna procházka růžovou zahradou.
,,Byakugan!" Její zrak ihned dostal novou podobu. Viděla do všech směrů i zákoutí a to naprosto bez vyjímek.
Po chvilce hledání Hanabi nalezla a ihned se rozběhla po plochých střechách směrem k ní. To co uviděla jí naprosto ohromilo. Poznalo důvod jejího útěku a ten pro ní byl jako pěst mezi oči. Dívka stála na větvi dubu o který se přidržovala a ledově na ní shlížela jak orel skalní z hnízda.
Měla na sobě růžové šaty s volánky a tvářila se jako vraždící maniak, což se k jejímu vzezření Šípkové Růženky příliš nehodilo. Hinata zůstala klidná, ale v duchu se válela smíchy po podlaze, jelikož se jí ještě nikdy nepoštěstilo vidět svou sestru takhle vyšňořenou.
Hanabi totiž byla známá tím, že svůj úděl ninji brala až přespříliš vážně a nenosila nic, co by dokazovalo, že ve skutečnosti není tak tvrdá a klučičí jak by se na první pohled mohlo zdát. Zakázala si sukně, šatičky, růžovou i vínovou barvu. Kluci jí za to brali jako sobě rovnou a Hanabi si v tom libovala, jelikož přízeň chlapců byla její největší odměna.
Hinata okamžitě pochopila, že něco takového by si její sestra na sebe nikdy dobrovolně nenavlékla. Podle všeho to byla mámina práce, jediným člověkem kdo mohl Hanabi dirigovat co má a nemá byla totiž ona a její muž, Hinata nad ní neměla žádnou pravomoc, pokud si jí dočasně nepovolila od Hiashiho. Ano, znělo to jako strašná pitomost, jenže slovo otce je zákon a pokud by tohle nedodržovala, nedočkala by se ničeho příjemného.
,,Hanabi, ty šaty jsou úžasné. Proč jsi mi je nechtěla ukázat?"
,,Důvod víš, ne?" řekla chladně.
,,Myslím, že bys měla někdy dát najevo i svou dívčí stránku, sestro. Nemyslíš, že už to přeháníš s tím klukovstvím?"
„No víš, ty šaty jsou sice krásné... ale nemůžu s nimi vyjít na ulici. Ztratila bych před klukama tvář... jsem ninja, nechápeš?" Hinata se usmála nad sestřinou odhodlaností, kterou jí vždy udivovala.
„Vždyť já jsem taky ninja a nosím šaty, na tom není nic špatného."
Hanabi sklopila oči a zavrtěla hlavou. Její starší sestra dostala šikovný nápad a pravila k ní:
„Co kdybychom se vrátily zpátky domů, převlékly se a vyšly si třeba někam na jídlo? Jen my dvě, mohly bychom si vzít podobné šaty, co říkáš?" Hanabi vzhlédla.
,,Nemůžu, vážně ne. Co když mě tam uvidí-"
Nedořekla to a měla důvod. Přerušil jí totiž dětský hlas odněkud zezdola.
,,Ahoj Hanabi!"
Pod domem, na kterém stály obě dívky, byl houf kluků, přibližně v Hanabiním věku. Hinata jí uchopila za ruku a než Hanabi stačila zaprotestovat, už stála ze střechy dole na ulici.
Černovláska si jí s úsměvem prohlédla.
Brunetka se - potupená a zahanbená - připravovala na ostré, peprné a hnusné urážky. Místo toho se dočkala mnoha docela příjemných komplimentů.
,,J-jak dlouho tu už jste?" zeptala se tak mňoukavě, že to vyznělo spíš jako fňuknutí.
,,Stojíme tu už docela dlouho a posloucháme vás." usmál se na ní jeden z nich.
„My jsme si totiž mysleli, že by sis tohle na sebe nikdy nevzala." Povídá další z chlapců a nevěřícně si jí prohlížel, jako nějaké zjevení.
Třetí se hned přidal: „My jsme si mysleli, že seš tak trochu kluk, víš?"
Čtvrtý, ten nejhloupější, se bez váhání začal praštěně smát: „Hanabi je princezna! Hanabi je princezna! Hanabi je prin-" a okamžitě schytal od malé a pěkně nasupené Hyuugy ránu pěstí.
Když se zvednul ze země, jeden chlapec do něj drcnul loktem. To ho trklo natolik, že ze sebe bleskově vychrlil že si z ní jen dělal legraci, že k ní stále cítí veliký respekt a že jí ty šaty moc sluší.