KAPITOLA 1
(Legends of Tomorrow 2x15 a 2x17)
Řekni mi, jak jsem zemřel
Leonard Snart byl životě už ve spoustě cel. Většinou měli kovové mříže, jindy jenom holé stěny. Ale ještě nikdy nebyl v celoskleněné, tedy ze tří stěn skleněné. Viděl skrz ně, oni mohli vidět jeho. Chytré. Viděli každý jeho krok, nemohl utéct, mohl se jen dívat přes sklo a doufat, že se objeví na druhé straně. Neobjevil.
Kovové dveře místnosti za sklem se otevřely a vešla blondýna, co spolupracovala s Mickem. „Tak, Malcolm je zpátky v roce 2016, tam kam patří." řekla, zatímco rázně přecházela kolem skleněných stěn.
„Ve vězení?" zeptal se sarkasticky jeho spolubydlící. Damien Darhk.
„Ne." odsekla blondýna a pak se spokojeně usmála „Je ve svém mizerném bytě." Těšilo jí to.
Leonard se odrazil od skleněné stěny, o kterou se opíral a šel k blondýnce. „A co máte v plánu pro nás dva?" Stoupl si co nejblíž ke sklu, jak jen mohl. Blondýnka udělala to samé. „Oba jsme v roce 2017 už mrtví, vzpomínáš?" dodal sarkasticky. Co ho ale překvapilo, byl výraz té blondýnky. V jejích očích byl smutek a… soucit. Nesnášel soucit.
„Nevezmu tě zpět do 2017." odpověděla. Nemluvila k nim, mluvila jen k němu. Znělo to, jako by ho chtěla uklidnit. Pak ale její pohled ztvrdl, byl tak chladný, že jí ho mohl Leonard závidět. A byl mířen na Darhka. „Jdeme!" poručila mu a Darhk se zamračil.
„Proč já?" zeptal se Darhk tónem vzdorovitého dítěte.
„Protože on tu má ještě něco na práci." protočila oči. Pak se opět obrátila k Leonardovi. „Do rohu!" Leonard neposlechl. „Do rohu, nebo nechám do cely vypustit uspávací plyn." Sykla. Blafovala, poznal jí to na očích. Ale byl zvědav, jakou práci pro něj mají. A tak udělal, co chtěla. „Ruce na zeď, ať je vidím." Položil ruce na chladné sklo. Počkal, než zvuky kroků přeruší hydraulika zavírajících dveří a dal ruce dolů. Byl sám, v cele vesmírné/časové lodi. Měl spoustu času na přemýšlení. Jak se to sem vůbec dostal?
Ještě včera chtěl jenom jedno: ukrást diamant dynastie Kahndaq. Zrovna dolaďoval poslední detaily, když se u něj objevili dva podivíni s historkou o cestování v čase a jeho budoucí smrti.
Dveřní hydraulika opět přerušila ticho. Vzhlédl. Už to nebyla blondýnka, byl to jeho bývalý parťák, Mick. „Takže Darhk dostane sexy bloncku a já škaredou oživlou mrtvolu? To není moc fér." prohodil Leonard znuděně a opřel se o skleněnou stěnu. Mick zvedl obočí. „Zabil jsem tě." objasnil Leonard.
„To byl můj dvojník. Zmizel by tak či tak."
„Skvělý." Protočil Leonard oči, ale Mick ho znal dost dobře na to, aby poznal, že se mu ulevilo.
Mick si povzdechl. „Musíme si promluvit."
Leonard se uchechtl. „O čem? Jak mě zabijete?"
Mick se zamračil. „To je co ti řekli?"
Leonard protočil oči. „Fajn, jak mě zmanipulujete, abych se pro vás nechal zabít. To je to samé." mávl Leonard rukou.
„Pleteš se." zamručel Mick. Tentokrát byla řada na Leonardovi, aby se zamračil. Chtěl vysvětlení. „Tenhle tým… nás změnil. Nejdřív tebe, potom mě." začal Mick a díval se do země. Leonard naklonil hlavu na stranu. „Spolupracovali jsme. Zachraňovali svět." zasmál se. Pak jeho výraz potemněl. „Pak jsme se vydali zničit stroj jménem Oculus. Něco jako časový super-počítač. Měli ho časový parchanti, páni času. A s tím strojem nás všechny ovládali." To znělo jako oni. Nikdy se nenechali kontrolovat. Tedy Leonard ne, Mick se nechal kontrolovat jenom Leonardem. A Leonardovou sestrou Lisou, občas. „Jenže tam byla pojistka a jeden z nás tam musel zůstat."
„Tak jste donutili mě!" sykl Leonard hořce.
„Ne! Rozhodl ses sám!" zavrčel Mick zlostně. Pak se ale zhluboka nadechl, aby se uklidnil. To byla novinka. „Bylo to buď já, ty, nebo Blondie. A ty ses rozhodl. Nikomu z nás jsi nedal na výběr." dodal Mick a pohled mu opět padl na podlahu.
Leonard se ušklíbl. Levou rukou si podepřel pravou a jejími prsty si klepal na bradu, zatímco přecházel ke skleněné stěně, kde stál Mick. „To nezní jako já." Řekl odhodlaně a propaloval Micka pohledem. Hledal jakýkoliv důkaz, že lže, těkání pohledem, záškub obličejového svalu, ale nic. „Já bych přesvědčil tu bloncku, aby zůstala místo mě." dodal sebevědomě. Pořád nic.
„Saru bys tam nikdy nenechal." zamručel Mick, jako by to bylo nad slunce jasnější.
Leonard se skeptiky usmál a založil si ruce na hrudníku. „Proč?" A najednou začal Mick těkat pohledem všude kolem sebe, jen ne na Leonarda. Něco mu tají. Něco o té blondýně. Něco… Ne! „To ne! Ne! My přece nemáme…" jeho tvář se zkřivila nechutí „…pocity, Micku!" vyprskl nakonec.
„Jak jsem řekl, změnil ses."
„Ne!"
Mick si povzdechl. Pak ale sáhl do vnitřní kapsy své bundy a vytáhl složený list papíru. „Tohle jsem našel v pokoji, hned po tom… incidentu na Oculusu." řekl Mick potichu, zatímco zíral na papír. „Snad tě tohle přesvědčí." dodal a protáhl list tenkou škvírkou k Leonardovi. Ten na něj několik vteřin skepticky zíral, pak se podíval na Micka. Sevřel dopis mezi ukazováček a prostředníček a vytrhl ho Mickovi z ruky, aniž by uhnul pohledem. „Ještě přijdu." Dodal Mick a odešel.
xxx
Když mu Thawne řekl, že kvůli jakýmsi Legendám zemře, vysmál se mu do obličeje. Pak mu ale dal důkaz, proč mu věřit, ukázal mu budoucnost. Podivný hologram, kde Leonard bojoval s chlapíkem v červeném. A používal při tom nějakou futuristickou zbraň. Po tomhle se smát přestal a začal poslouchat.
Dali mu tu zbraň a vzali ho do minulosti. Jednoduchý úkol, dostat od těch blbců magické kopí, co může přepsat realitu. A jelikož ho znali jako spojence, mělo by být jednoduché získat informace. Stačilo jenom najít toho nejhloupějšího. A k jeho překvapení to byl Mick. Jeho bývalý parťák, kterého naposledy viděl vloni, po dvou letech naprostého ticha. A pak zase nic.
Méně překvapivé, Mick byl velmi sdílný, a to v domnění, že je Leonard jen pouhou halucinací. Řekl, že tam není, že je Leonard mrtví, jako by nic. To bylo poprvé po dvanácti letech, co Leonardovi rupli nervy. A uhodil ho.
V tu chvíli Leonard pochopil, že udělá cokoliv, aby nezemřel.
xxx
Díval se na ten papír dlouhé minuty. Byl zvědavý, ale zároveň se bál. Když mu řekli, že pro ně zemře, automaticky myslel, že ho přinutili. Teď měl ale v ruce důkaz, že to udělal dobrovolně. Že po tom všem, čím si za život prošel a co udělal, měl možná v sobě ještě trochu dobra. A zvědavost byla silnější než strach.
Prsty se mu třásly, když list otevíral. Hned na první pohled poznal svůj rukopis. Byl to dopis na rozloučenou. Byl docela krátký. Žádné oslovení, to nebyl jeho styl. Ani žádné osobní výlevy. Jen rychlá omluva Mickovi, nevěděl za co. A taky vysvětlení, tušil, že na Oculusu zemře. Snažil se uniknout, ale nevyšlo to. Stejně jako jeho prvotní plán, změnit svou minulost. A tak to přijal. Přijal svou minulost, i svou budoucnost. U poloviny věcí nevěděl, o čem píše. Co ho ale zarazilo byly poslední dvě věty: Měl jsi o ní pravdu. Dej jí ho a dohlédni na ni, ať beze mě neudělá nějakou hloupost.
Opravdu se změnil. Zajímal se o ostatní. Změknul. Dělalo se mu z jeho budoucího já zle.
xxx
Přelstít Micka bylo snadné. Vše šlo ale do kopru ve chvíli, kdy dorazil Thawne se třetím členem toho jejich zločineckého společenství. Chvíli na to už stáli mezi zákopy, proti ne jedněm, ale hned dvěma Legendám. A dvěma Mickům. A Leonard byl ochotný udělat cokoliv, aby se zachránil.
S tou zbraní se sžil rychle a v boji toho hojně využil. A k jeho překvapení, i proti Mickovi, který mířil svou podivnou zbraní na Darhka. Nezajímal se o život svého nynějšího spojence, ale potřeboval ho. Varoval Micka, aby ho pustil, ale on odmítl. Neodmítl ho jenom poslouchat, odmítl jeho, Leonarda Snarta. Vybral si ten tým, jak moc se změnil. A najednou se Leonardovi zastesklo po hloupém násilnickém parťákovi, který ho ve všem poslechl. Teď před ním stál jiný muž. Mick byl pryč, a Leonardovi se zlostí zatmělo před očima. Tak Leonard zmáčkl spoušť.
Došlo mu, co právě udělal, když viděl Mickovo mrtvé tělo dopadnout na zem. Ztratil chladnou hlavu. Bál se tolik své smrti, že chladnokrevně zabil dlouholetého parťáka, kvůli chlápkovi, kterého sotva znal. Teď rozhodně potřeboval to kopí. S jeho pomocí dokáže Micka vrátit zpět, jako by se nic nestalo. A oběma by zařídil lepší život.
Muž v nějakém high-tech brnění vykřikl za padlý parťákem. Leonardova zlost opět vzrostla. Za tyhle ho Mick vyměnil. Namířil na muže zbraň, ale než stačil vystřelit, objevil se plamen a zasáhl ho do ramene. Leonardovi vypadla zbraň z rukou a sám tvrdě dopadl na zem. Chvíli byl zmatený, co se to ale stalo? Vzhlédl a nad ním stál jeho právě zavražděný bývalý parťák, Mick. A pažba jeho podivné zbraně se rychle blížila k Leonardově hla-
A pak nic.
xxx
Trvalo to asi hodinu, než se Mick vrátil. Byl potichu, když vešel. Jen tam stál a čekal, co Leonard řekne. Ten vstal a přišel ke sklu, dopis držel ve vzduchu. „Myslíš, že tohle mě přesvědčí?"
„Je to tvůj rukopis, ne?"
„Jo." protáhl Leonard a prohlížel si Micka. „Takže co jsi měl dát té blondýně?"
„Prsten, co sis nechal po naší první akci." Odpověděl Mick a čekal. Leonard ale mlčel. Byl zvědavý, ale odmítl projevit zájem. Mick to věděl, znal ho až moc dobře. A tak sám udělal první krok. „Zradil jsi mě první. Pro tým. Pro tenhle tým." Leonard naklonil hlavu na stranu, známka zaujetí. Mick šel k rohu, kde se skleněná stěna spojuje s kovovou, a posadil se. „Nejdřív jsem se nechtěl přidat, ale tys mě překecal. Při první příležitosti jsem je chtěl ale obětovat a letět domů. Nabídl jsem ti, abys letěl se mnou, ale tys mě oráčil." zasmál se Mick, jako by vzpomínal na nějakou zábavnou historku z dětství. „Paks mě vysadil uprostřed ničeho. Měl jsi mě zabít, neudělals to. A to byla chyba." Mick se zády opřel o kovovou zeď. „Udělal jsem vám pak pár špatných věcí." zamumlal potichu. Pak se zase zašklebil/usmál. „Když jste mě pak chytli, šoupli jste mě sem. Chtěl jsem tě zabít. Vás všechny. A byla to Sara,…" Takže Sara. „…co sem přišla a překecala mě, ať to nedělám." zasmál se. „Byli jsme tu, úplně stejně, jako my teď." a ukázal rukou mezi ně.
„Jo, velmi zábavné." Protočil Leonard oči. Nebyl zvyklí, že měl někdo delší proslovy, než on sám. Obzvlášť, když ten někdo byl Mick.
Mick se na jeho netrpělivost ušklíbl. „Jo, my dva jsme pak měli menší pěstní rozhovor. Pro mě spíš jednostranný." Tentokrát se ušklíbl Leonard. „Když jsem se vrátil, byl sis se Sarou… bližší." Leonard se zamračil. Bližší? „Žárlil jsem. Snažil jsem se dostat mezi vás, ale bylo pozdě. Už předtím jsi jí byl posedlý, nebylo divu, je sexy." Na tohle Leonard vyšpulil spodní ret, zvedl obočí a kývl hlavou na potvrzení. Mick měl pravdu a Leonard to musel uznat, Sara je sexy. „Myslel jsem, že se ti líbila jenom proto, že byla výzva. Silná a nepřístupná." Tak tohle znělo jako Leonard. „Ale když jsem se vrátil, byli jste v tom oba až po uši." zasmál se Mick nahlas. Mick Rory se smál, a po všem tom dnešním cestování v čase a souboji s podivnými zbraněmi, tohle bylo to nejpodivnější, co dnes zažil. „Jenže jste se oba báli vytáhnout hlavu ze zadku." pokračoval, když se trochu uklidnil. „A než ses konečně odhodlal, bylo pozdě." Povzdechl si. „Jediný důvod, proč jsem zůstal s týmem je, žes chtěl, ať na ni dohlídnu." dodal nakonec a čekal na Leonardovu reakci.
„Takže po to všem, zblbnu kvůli ženský, kterou ani nedostanu." Zasmál se Leonard se svým typickým sarkazmem.
Mick se zamračil. Otevřel pusu a chystal se něco říct, když se otevřely dveře a v nich stála žena, o které se tu celou dobu bavili. Sara. Dívala se na oba a na čele se jí objevila malá rýha, kterou Leonard nemohl nazvat jinak, než roztomilou. Pak se zadívala na Micka. „Už je čas. Ray ti vysvětlí, jak to blikátko použít. Funguje docela dobře." řekla mu. Mick kývl a vstal.
„A co ten úkol, co pro mě máte?" zavolal na něj Leonard.
„Tohle bylo ono." odpověděl Mick.
„Rozhovor?" zasmál se Leonard nevěřícně. Pak mu ale něco došlo. „Ten rozhovor ve strip-baru, vloni v zimě. Dva roky jsem o tobě neslyšel a najednou ses se mnou chtěl sejít. A vedl jsi ty divné řeči o tom, že jsem dobrý chlap." Leonard se zamračil. Byla to jenom domněnka, ale dávala smysl. „To jsi byl ty. Cestoval jsiv čase, abys se mnou chtěl mluvit. Aby ses mohl rozloučit po mé smrti. Chtěl jsi rozhřešení. Ale nemohl jsi říct, co se mi stane. Teď to ale vím." Leonard naklonil hlavu a zle se ušklíbl. „A doufáš, že ti odpustím, že jsi mě tam nechal. Že jsi mě nechal zemřít." Mick se na něj díval, se skrytou nadějí v očích. Trefil se. A chtěl ublížit. „Já to ale neudělám. Opustil jsi mě. A to se neodpouští."
„Nečekám rozhřešení. Jen jsem se chtěl rozloučit." objasnil Mick se skloněnou hlavou, jako by se styděl a odešel.
Sara tak stála a lítostivě se dívala na zavírající se dveře. Pak se otočila na Leonarda. „Tos nemusel!" zamračila se na něj.
„Ale, ale. Tak chladná?" ušklíbl se Leonard. „Podle Micka jsme si byli blízcí." dodal Leonard a Sara se zamračila ještě víc. Leonard si nemohl pomoct. Byla to její vina, to ona jo podle Micka změnila. Měl plné právo jí teď ublížit. Chtěl jí ublížit. Nebo si alespoň rýpnout. A možná se při tom trochu pobavit. „Spali jsme spolu?" zeptal se nevině. Od Micka už znal odpověď, báli se to přiznat, takže spolu určitě nespali. Ale chtěl vidět její ublížen výraz.
Sara se však nevesele usmála. „Políbili jsme se." Řekla to pomalu a vítězně. Ne proto, že polibek byl výhra, ale proto, že poznala jeho hru a věděla i, jak ji hrát s ním. Vážně ho znala. Až moc dobře.
Leonard se taky usmál. Už chápal, proč se mu líbila. A ještě nekončil. „Tohle všechno jenom pro polibek?" zeptal se posměšně. Sara zvedla obočí a čekala, co řekne dál. „No snad to aspoň stálo za to umřít." dodal i na něj příliš sarkasticky.
Sara si založila ruce na prsou, obranný postoj, brnknul jí na nervy. „Jo. Stal jsi se hrdinou, jak smutné." Možná na ně brnknul až moc.
„Plakala jsi pro mě?" zeptal se po chvíli a o něco jemněji, ani nevěděl proč.
Sara svěsila ruce a nevěřícně na něj zírala. „Ovšem."
„Fajn." odsekl Leonard. Chtěl tento rozhovor ukončit. Pak ho ale něco napadlo. Možná by mohl své smrti zabránit i bez kopí, jen kdyby měl víc informací. Vzít to oklikou by bylo zbytečné, byla chytřejší, než Mick, poznala by to a nic by mu neřekla. Na to ho zná až moc dobře. Tak šel na to přímo. „Řekni mi, jak jsem zemřel."
Sara si povzdechla. „Rip, ten brit, nás rekrutoval, abychom zastavili nesmrtelného tyrana, jménem Vandal Savage. Šel jsi do toho sice s postranními úmysly, ale nakonec ses ukázal jako hrdina." pousmála se a chvíli pak mlčela. Vzpomínala. „zkoušeli jsme ho zastavit v různých časech, ale vždy to dopadlo špatně. Nakonec jsme ho chytli a chtěli odvést k pánům času. Ti nás ale zradili. A my zjistili, že se Savagem celou dobu spolupracovali. A aby se ujistili, že to dopadne tak jak chtějí, používali stroj jménem Oculus, který ovlivňoval naše rozhodnutí. Kontrolovali nás a my dělali přesně to, co chtěli. Rozhodli jsme se ho zničit, ale byla tam pojistka, kterou někdo musel držet. Nejdřív ji držel Ray." Leonard se zamračil, ale než se stačil zeptat, kdo to je, Sara odpověděla sama. „To je ten s tím létajícím oblekem. Mick ho omráčil a nahradil ho. A ty jsi pak omráčil Micka." povzdechla si. „A mě jsi pak donutil ho odnést. Nebyl zrovna nejlehčí." pokrčila rameny, ale Leonard stejně slyšel v jejím hlase bolest. Litovala. Ale jemu to nestačilo. Chtěl pro ni trest. Pro ně pro všechny.
„A mě jsi tam nechala."
„Chtěla jsem se pro tebe vrátit, ale Rip mě nenechal." hájila se.
„Jo, jasně. Ale neboj se. Teď když vím, jak se to stane, tě můžu ujistit, že to neudělám. Nezemřu pro pár idiotů, jako jste vy." řekl Leonard odhodlaně. „Hrdina není v mém životopisu." dodal pro efekt.
Sara se zamračila. „Vím, že je to pro tebe těžké přijmout,…" začala. „…ale tam odkud jsem, nejsi jenom hrdina. Jsi legenda." řekla překvapivě klidně. Pak se naklonila blíž ke sklu. „Jsi jedním z nás." Chvíli na něj zírala. Pak ale protočila oči a se slovy: „Bože, už zním jako Rip." odešla z místnosti.
„Stejně to neudělám!" křikl za ní ještě Leonard a praštil dlaněmi do skla. Sara už ale byla pryč.
xxx
Nakonec se Mick vrátil, v levé ruce zbraň, v pravé divnou věcičku. „Co je to?" kývl Leonard k té věci.
„Nic o co by ses měl teď starat. Jdeme." Odsekl Mick a klepl na tlačítko otevření dveří cely.
„Ale, někdo se tu zlobí." zasmál se Leonard, zatímco se skleněné dveře otevřely a on vyšel ven.
Mick se na něj chvíli díval. „Jdeme." řekl nakonec a pokynul mu pravou rukou k druhým dveřím.
„Kam jdeme?" zeptal se pak Leonard, když procházeli prázdnými a tichými chodbami. Mick neodpověděl, takže jediné, co bylo slyšet, bylo kovové cinkání jejich bot o podlahu. Nakonec došli do místnosti s menší lodí. A členy Legend, čekající… na co? Rozloučení? S ním? Nepřítelem?
„Tak je čas, co?" zeptal se slušňák už od pohledu. Ten hlas poznal, byl v tom high-tech obleku. Ray. Přešel k Leonardovi a natáhl k němu ruku, aby si s ním potřásl. „Byl jsi v minulosti docela blbec, ale rád jsem tě zase viděl, Snarte."usmál se na něj, jako kdyby se o Leonard nepokusil před pár hodinama zabít.
„To věřím." protáhl Leonard se zvadnutým obočím a otočil se k němu zády, aniž by mu podal ruku.
„Pane Snarte." oslovil ho starší muž s brýlemi. „Až teď si uvědomuju, jak dlouhou cestu jste prošel, než jste se stal mužem, kterého jsme měli tu čest poznat. Chtěl bych se vám proto omluvit za své předchozí povýšené chování. Nebo své budoucí? Tyto různé časové osy jsou ohromující." nadchnul se muž. Profesor, určitě to byl profesor, mluvil tak.
„Ale notak, Grayi. Ohromující? Zase? To neznáš jiný slova?" protočil oči mladý černoch. Mohl ten kluk vůbec legálně pít? To neměli při náborech do hrdinské profese věkové limity? Nemůžeš se po akci s náma vožrat, nemáš nárok s náma bojovat.
„Musíš uznat, Jeffersone, že zde se tohle slovo dokonale hodí." odpověděl stařík.
Leonard jen protočil oči. „Ještě někdo nějaké vzkazy do budoucnosti, která nikdy nenastane, protože se odmítám stát zasraným hrdinou?" protáhl znuděně.
Angličan, Rip mlčel, černoška ho propalovala opovržlivým pohledem a slušňák číslo dvě, co se uměl změnit na kov, rozzlobeně máchal rukama jeho směrem a divoce při tom vrtěl hlavou a frkal, jakoby chtěl říct: Já ti to říkal. Promluvila ale Sara. „Já vím, teď když to ví, odmítáš to. Vždycky jsi odmítal hrát podle pravidel." odfrkla si. Pak ale naklonila hlavu a pousmála se. „A nakonec to stejně uděláš." Jen na sebe dlouhé vteřiny zírali, tým čekal, co bude dál. Pa Sařin úsměv opadl. „Jen žádné mrtvé, Leonarde. Ne, pokud to nebude nutné." Leonard naklonil hlavu na stranu. Proč se vůbec stará? „Jsi lepší než to." dodala potichu.
„Jo, jasně." odpověděl Leonard a pochybovačně si ji prohlížel od hlavy až k patě. Ohlídl se na Micka a ten pokynul k menší lodi, aby nastoupil. Leonard se otočil k Saře zády a popošel sotva dva kroky, když se zarazil a se slovy: „Kašlu na to!" se k ní prudce otočil zpátky. A k překvapení všech, včetně samotné Sary, ji popadl, přitáhl si ji a tvrdě ji políbil. Bylo to hrubé, rychlé a zřejmě oba budou chvíli bolet zuby a ona nijak nereagovala, ale Leonard musel uznat, že to stálo za to. Odtáhl se od ní a samolibě se ušklíbl na její zaskočený výraz. „Jo, máš pravdu, možná to udělám. Kvůli tomu polibku. Protože jsem se pletl." sklonil se k jejímu uchu a dodal šeptem: „Tohle rozhodně stálo za to. Snad si to ale příště užiješ i ty. Saro" její jméno speciálně protáhl, jakoby ho říkal odjakživa. Líbilo se mu, jak to zní. Podíval se na zbytek Legend. Byli zmatení, líbilo se mu to. „Tak zas příště, lidi." pousmál se sarkasticky a nastoupil do malé lodi. Mick nastoupil za ním. Než se její dveře zavřeli, slyšel, jak tým zasypal nebohou Saru otázkami. Zřejmě to nevěděli. Škoda, že nemůže zůstat o něco déle a pozorovat show.
„Sedni si." poručil Mick a ukázal na několik křesel, které vypadali, jako z horské dráhy. Leonard si sedl hned do prvního a Mick ho připoutal. „Aby tě během cesty nenapadla nějaká blbost."
Leonard se zasmál. „Zmoudřel si, kdo by to byl řekl."
Mick zabručel, pak si sedl k „volantu". Dveře hangáru se otevřely a oni vpluli do zelené záře časoprostoru. Loď se třásla a Leonardovy se začalo dělat zle. Mick byl ale očividně vůči těmto příznakům imunní, nebo si na to už zvykl. Když přistáli, nebo si alespoň Leonard myslel, že přistáli, byli ve tmě. Mick Leonarda odpoutal, popadl za paži a hrubě ho vytáhl na nohy. „Notak dělej, jdeme."
„Jak tu můžeš něco vidět, Micku. Je tu tma jak v pytli." zaručel Leonard a Mick se zasmál.
„Je sice noc, ale taková tma tu není." Leonard se zarazil. „Trpíš dočasnou slepotou. Vedlejší efekt cestování v čase, zlepší se to." Uklidnil ho Mick a táhl ho před sebou, stále svíral jeho rameno, aby nezakopl.
A měl pravdu, po chvíli už viděl rozmazané obrysy, to stačilo. „Už vidím, Micku." Sykl a vytrhl se Mickovi se sevření. Byli v nějakém skladu, ale kvůli rozmazání nemohl určit kde. Mick ho postrčil před sebe a kývl na kovové dvoukřídlé dveře před nimi, aby je Leonard otevřel. A Leonard to udělal. Jak znal Micka, tady se ho zbaví. „Tohle jsi měl udělat už ve Francii, Micku. Ušetřil bys nám hodně času." protáhl znuděně. Nebude prosit o milost, tu radost mu neudělá.
„Nevzal jsem tě sem, abych tě zabil, Leonarde." zamručel Mick přešel před něj. To místo, ty krabice, Leonardovi to tu přišlo povědomé.
„tak co tady děláme?" Tohle byl jeho sklad. Sklad číslo 4. V místnosti vedle plánoval krádež diamantu dynastie Kahndaq.
„Tady tě Thawne naverboval k Legii." uvedl Mick už jasné, zatímco otevíral další dveře, vedoucí k řece. Tváře jim osvětlily městská světla. Oba na ně chvíli zírali, Leonard, aby zaostřil, Mick, aby sebral odvahu na další krok. Otočil se k Leonardovi. „Vymažu ti vzpomínky a pošlu tě na správnou cestu." Tak tohle plánovali. To proto mu bez ostychu řekli všechno, co ho čeká. A proto si byla Sara tak jistá, že i když mu řekli, jak zemře, stejně to udělá. Ale možná přesvědčí Micka, aby to nedělal. Tady nemá za zadkem tým, co by mu do ucha našeptával, co je správné.
„Myslíš na cestu, kde se přidám k nějakému britskému idiotovi a já umřu ve snaze zachránit svět?" zeptal se posměšně, zatímco pomalu přistupoval k Mickovi, aby ho znervóznil.
„Ne. Zemřeš, abys ochránil své přátele."
Bože, oni mu snad vymyli mozek. „Pořád je to rozsudek smrti." zamumlal Leonard nepřítomně a dál zíral na záliv.
„Víš co je tvůj trest, Leonarde?" Leonard se na něj nepodíval. Mick ale stejně odpověděl. „Staneš se lepším chlapem. A já taky." To už Leonard nevydržel a posměšně si odfrknul.
„Lepším?" zeptal se Leunard posměšně a vyčítavě se na něj podíval. „Myslíš měkčím!" obvinil ho.
„Ne. Myslím lepším." bránil se Mick. Pak k němu zvedl tu divnou věcičku, co držel v pravé ruce a blikl.
xxx
Leonard nechápal, jak se dostal do zadní části skladu. Poslední, co si pamatoval bylo, jak se sklání nad plány pondělní loupeže. A teď zíral na záliv, zrak rozmazaný a s migrénou. Zaslechl, jak za ním zavrzaly dveře. Prudce se otočil, nikdo tam nebyl. Přešel ke kovovým dvoukřídlím dveřím a prudce je otevřel. Nikdo tam nebyl. Proběhl dlouhou chodbou ven. Na velkém parkovišti bylo prázdno, ale přesto slyšel podivný zvuk, jako letadlo. Nic ale neviděl. Vběhl zpět a prohledal každou místnost. Nikde nikdo. S žádnou věcí se nepohnulo. Něco se mu asi zdálo.
Po chvíli vešel jeho nynější parťák, Andy. „Mám ten odtahovej vůz, Snarte." oznámil mu.
„Jo, jasně." zamumlal Leonard nepřítomně.
„Joe a Dan dorazí zítra ráno." pokračoval Andy. Leonard jenom přikývl a šel se znovu podívat na plány. Za dva dny ukradnou vzácný diamant, musí se ujistit, že vše půjde na vteřinu přesně.
xxx
xxxxxx
xxx
Jak jste jistě poznali, stalo se to těsně před prvním objevením Captaina Colda ve Flashovi 1x04. A ano, později půjde o párování Captain Canary. Ale nepůjde o naplněnou lásku, spíš o takový malý pre-vztah.
