Milý čtenáři a fanoušci seriálu Castle. Seriál Castle je můj nejoblíbenější, nejen kvůli tomu, že je tolik poutavý, ale samozřejmě i kvůli Nathanu Fillianovi :D.

Nadějné vyhlídky je jednou z mých nejstarších povídek, jenže jsem na ni zapomněla a rozhodla jsem se ji poupravit a přepsat. Doufám, že se vám bude líbit. Nejsem zrovna nejlepší spisovatel, ale psaní je můj druh terapie. Pomáhá mi přežít těžké dny a dokáže zlepšit ty dobré. A jelikož se mi hlavou neustále honí tisíce myšlenek, někdy je musím sepsat, abych se mohla soustředit. Abych se mohla znovu nadechnout.

Než začnete číst, chtěla bych se vám omluvit za pravopisné a stylistické chyby, protože věřte mi, je jich tam hodně. Jak já často říkám s češtinou nejsme nejlepší kamarádi . Čeština je z mého úhlu pohledu zrádná ludra plná nástrah a zapeklitostí. Kde se na to hrabe ta úžasná angličtina, že?

Tak doufám, že se vám bude povídka líbit a budu ráda za komentáře jak za positivní tak za negativní.

Vaše Nikkolitta


Bylo zataženo, pochmurně a pršelo už téměř celé dva dny. Byl podzim. Byl to jeden z těch dnů, kdyby jste si nejraději zalezli do postele, zachumlali do peřiny anebo teplé deky, poslouchali smutné písničky, pili teplý čaj anebo popíjeli víno a přitom koukali z okna a dívali se jak kapky deště pomalu stékají po okně na parapet a poslouchali vodu řinoucí se z rýny. Po chvíli byste pociťovali jak se stahujete do ulity své mysli, vše se rozmlží, zvuk se ztlumí a život kolem, vás jen míjí. Někdo tomu říká deprese a někdo prostě pochmurná nálada. Někdo život. Jednou jste nahoře a jednou dole, tak to chodí. Každý to určitě zná, každý to prožívá jinak. Jsou to dny, kdy nemáte náladu na to být šťastný a usměvavý, kdy prostě chcete jen zalézt do své ulity a vše podpořit těmi správnými písničkami a nechat pomalu kanout slzy. Je to prostě to co potřebujete a násilím to měnit nepomůže, veselé písničky vám nepomůžou, protože ani vy sami nechcete být veselý. Jednou za čas každý potřebuje zataženo a občas trakaře, dokud nepřijde chvíle, kdy se usmějete. Někdy vám může připadat, že ta chvíle nikdy nepřijde, ale přijde, vždy. Pouze si dává načas, ani slunce se ráno neobjeví v sekundě, dává si načas, nejdřív tmu prorazí rozbřesk a postupně se nám ukáže slunce v celé kráse.

Jenže naneštěstí detektivka Kate Beckettová si nemohla takový komfort dovolit. Po ne příliš klidné noci se musela donutit ráno vstát. Zapnula kávovar a šla si dát dlouhou horkou sprchu. Oblékla si dlouhé černé šaty a jemně se nalíčila. Když vyšla z koupelny zahleděla se na spící mužskou postavu v její posteli. Bodalo ji u srdce při pomyšlení, že ho musí probudit z poklidného spánku. Nesnášela když trpěl a posledních pár dní toho bylo opravdu moc.

Včera konečně vyřešili případ, který byl asi jeden z nejhorších a nejtěžších v její kariéře. Malá čtyřletá holčička brutálně zavražděna a pohozena na smetišti jako kus odpadků. Už jen při tom se vám srdce zlomí vedví. Pro každého jsou případy dětí ty nejtěžší. Jenže vzhledem k tomu, že její partner je otec, bylo to pro něj přímo devastující. Fakt, že holčička měla rudé vlasy, tomu přidával ještě větší přítěž a bolest, protože vypadala jako malá Alexis. Nedovedla si představit jaké to musí být, vidět mrtvé bezvládné tělíčko nevinné holčičky, která vám připomíná vlastní dceru, dívat se na tabuli s její usmívající roztomilou tvářičkou a snažit se vyřešit, co za bezcitné zvíře mohl přinést do šťastné rodiny tolik neštěstí, tolik bolesti.

Kdo může ublížit takové nevinné bytosti s andělským úsměvem a roztomilými cůpky, kdo může zmařit život tak brutálním způsobem a zničit tak život nejen jí, ale i všem co ji milovali. Od smrti matky v sobě měla pochmurnou stránku, neuzavřený konec, nezhojenou ránu a snažila se dělat vše pro to, aby ostatním ten konec dala, aby ostatním dala jisté uzavření a zvedla z nich břemeno doufání a nevědění. Když byla na akademii, dělala vše pro to aby se stala nejlepší policajtkou a poté nejlepší detektivkou. Milovala svou práci, milovala ten pocit když někomu dala uzavření, jistý konec. Jenže každá práce má i stinné stránky. Nesnášela chvíli kdy musela oznámit milovaným zesnulého co se stalo, nesnášela ten pohled bolesti a zlomeného srdce. Práce ji vzala kus osobního života, kus radosti ze života, jenže bylo to něco co ji dělalo jí, něco co bylo její součástí a s tím se těžko bojuje. Všechno toto přemýšlení a vzpomínky jí zavedly zpátky k malé April a ke dnu kdy to všechno začalo.

-vzpomínka-

Uslyšela jak Rick zatajil dech a zkoprněl, ihned ji bodlo u srdce při pomyšlení na to, jak musí trpět. Rukou sáhla za sebe, nahmatala tu jeho a pevně ji stiskla. Když nereagoval stiskla mu ji silněji a pak znovu, dokud stisk neopětoval a konečně vypustil vzduch z plic. Odlehlo se jí, že je tu s ní, protože by si nedovedla představit kdyby na to musela být sama. On totiž vždy našel způsob, jak situaci odlehčit. Vždy našel způsob, jak ji rozptýlit a zlepšit náladu.

Cestou z místa činu byl ticho, potají se na něj stále dívala a kontrolovala ho jestli dýchá, jestli je v pořádku. Byla nesmírně rozrušená z toho jak to nebyl on. Cítila se ztracená,ale chápala to. Vždyť to ubohé dítě vypadalo přesně jako jeho dcera, když byla malá.

Po cestě se stavila pro kafé a koblihy, protože to všichni budou potřebovat a když projížděla kolem okrsku a hledala místo na zaparkování, rozhodla se, že objede pár bloků a zastaví trochu dál.

Když zastavili, chytla jeho ruku, aby ho uvedla zase do světa. Trhl sebou.

Ricku, už jsme tady," prolomila ticho Kate a pak se zamyslela- Ricku? Odkdy ho oslovuji křestním jménem?

C-cože, ah-ha. Počkat vždyť nejsme u okrsku, kde jsme Kate?" vykoktal ze sebe Rick.

Zaparkoval jsem trochu dál. Napadlo mě, že malá procházka by nám pomohla, trocha nás nakopla, abychom toho hajzla mohli co nejdříve dostat. Anebo chceš abych zaparkovala rovnou před okrskem?"….ticho….

Ricku? Pojď půjdeme se projít," řekla mu Kate, vzala kafé a sáček s koblihami a zamířila pomalým krokem rovnou na okrsek. Rick ji tiše následoval.

Ricku?" opět prolomila ticho Kate.

Hmmm?"

Myslím,že bys měl zavolat Alexis, ujistit se, že je v pořádku. Oba víme, že je v pohodě, ale to teď potřebuješ.Prostě jen slyšet její hlas a říct jí jak ji moc miluješ," nabídla mu Kate.

Hmm, ale ne, jsem v pořádku. Nechci jí kazit její předmaturitní výlet s kamarádkami, tak se na něj těšila. To je v pohodě, pojďme na okrsek,"

Ricku vím, že se snažíš být statečný, ale teď opravdu nemusí. Je normální, že ji potřebuješ slyšet když ji nemůžeš obejmout. Ona je dospělá, chytrá dívka, pochopí to, nic jí nezkazíš. Ricku nemuč se, zavolej jí, dobře ?" řekla mu znova Kate.

Já nevím, asi máš pravdu. Zavolám jí."

Dobře, tak já půjdu pomalu na okrsek a ty jí mezitím zavolej, nikam nespěchej. Víš a pokud budeš potřebovat jít domů, tak klidně, každý pochopí, že nechceš dělat na tomto případu, dobře?"řekla Kate, otočila se a vyrazila směrem k okrsku.

V žádném případě Kate, jdu do toho s váma," řekl jí trochu naštvaně.

Ricku, nemusíš dělat hrdinu, nedovedu si představit jaké to musí pro tebe být. Nic se neděje když je toho na tebe moc. Je normální jít domů,"

To říká ta pravá, ta jež ze sebe dělá superhrdinu pořád," odvětil jí nasupeně.

Co to má znamenat R-," nestihla dokončit větu protože jí do toho skočil – „Ale nic, to jen ten tlak. Nenechám vás v tom," zvedl ruku a promnul si nos „ Nenechám tě v tom Kate, parťáci jo?"

Parťáci."

Tak já jdu zavolat Alexis, zatím," vytáhl mobil z kapsy a čekal než mu to jeho jediná dcera zvedne.¨

Ahoj Alexis, zlato…" slyšela za sebou Kate a byla ráda, že Rick zůstává a nemusí být na to sama. Potřebuje ho víc než si přiznává a ve chvílích jako je tahle, ji to všechno zasáhne s takou intenzitou z níž jí píchne u srdce tak, až se jí sevře hrudník a ona nemůže dýchat .

-vzpomínka-

Neměla však na výběr, pohřeb April Smithové začínal za dvě hodiny a oni se museli ještě stavit k Rickovi, kde se musel převléct. Přešla potichu k němu, sedla si na kraj postele, naposledy se na něj pořádně zahleděla a pak mu rukou prohrábla vlasy.

„Ricku, vstávej, musíme pomalu vyrazit. V kuchyni tě čeká káva," řekla mu Kate a letmo ho políbila na čelo. Zamrvil se a povzdechl.

„Dobré ráno, za půl hodiny vyrážíme k tobě. Dej si sprchu v kuchyni máš kávu a toast. Já se jdu ještě převléct," a když už vstávala z postele, chytl ji za zápěstí a strhl ji k sobě. Pevně ji objal, vdechl vůni třešní z jejích vlasů a pak ji políbil. Ne romanticky, ne vášnivě, spíš hrubě. Něco, co oba potřebovali, aby se ujistili, že oni jsou v pořádku, že tu oba jsou, spolu.

„Dobré ráno, a děkuji Kate. Děkuji za všechno," řekl a políbil ji na čelo předtím než ji propustil ze svého sevření.

„Není za co Ricku, partneři," mrkla na něj a vlepila mu rychlou pusu na ústa a zmizela za rohem.

Mezitím jak čekala na chodbě než se Rick převleče, začali se její myšlenky opět stáčet k případu malé April.

-vzpomínka-

Byl to třetí den od její smrti a oni neměli prakticky žádné podezřelé a žádné stopy, které by vedli k odhalení vraha. Pitva prokázala jen málo a bohužel žádné DNA. Otisky prstů byli jen částečné a ikdyž běželi registrem již několik hodin, žádné výsledky se zatím neobjevili. Všichni byli ve stresu, podráždění, nevyspaní, hladoví a proto se Kate rozhodla, že pro případ bude nejlepší když to ukončí a půjdou se pořádně vyspat.

Když přišla na druhý den na okrsek, Castle už tam byl, což bylo pro něj víc než jenom neobvyklé. Po krátkém obhlédnutí, zjistila, že má pod očima ještě větší kruhy než včera.

Ahoj. Tys vůbec nespal," konstatovala Kate.

Ale jo, chvilku. Probudil mě ne zrovna příjemný sen a pak jsme prostě nemohl usnout. Kafé?" řekl Rick a podával jí kafé, když v tom hrnek omylem upustil a polil Kate kalhoty.

Ježíš, promiň, já jsem dnes nepoužitelný. Promiň, já se moc om.." do čehož mu skočila Kate: „Ricku, přestaň! Co to máš s rukou?" a než stačil ze sebe vysypat nějakou přijatelnou výmluvu, popadla mu jeho ruku přes jejíž obvaz prosakovala krev.

Ále nic, sem nešika jak sis již určitě všimla. Dnes jsem dělal snídani a řízl jsem se," a snažil se vypadat klidně , jenže tomu nesežrala.

Jasně. Takže to musí být někdo jiný, kdo mi říkal, že když jeho matka ani dcera nejsou doma, v zásadě si snídani nikdy nedělá. Né počkat, to jsi byl ty. Ricku, víš já jsem detektivka, detektivuji. A víš co jsem právě vydektivovala ? Že neumíš lhát. Máš dvě možnosti, buď mi to vyklopíš hned anebo se tu budeme nějakou tu dobu dohadovat a ztrácet tím čas na vyřešení Aprilina případu načež z tebe stejně nakonec tu pravdu dostanu. Vyber si!" řekla Kate s pohledem, pokud si zvolíš tu druhou možnost, žádné záchranné slovo „jablka" ti nepomůže.

No dobře, prostě včerejšek nebyl zrovna nejlepší den. Nejsem na to zrovna nejvíc pyšný. Nemohl jsem spát a tak sem si nalil mou oblíbenou skotskou a čuměl na telku, jenže pak se ve mně nahromadili všechny možné pocity a ovládl mě neuvěřitelný hněv a praskla mi sklenička v ruce. Vidíš? Prostě stupidní, stalo se. Prosím neřešme to," povzdechl a neměl sílu se jí podívat do očí.

Ah. Víš jak byl ten případ s tím sniperem? Jo, blbá otázka, promiň. Není se za co stydět, mě se stalo něco podobného, až na to že sem se pořezala na zápěstí. Stane se, chápu to," podívala se na něj.

T-to jsem nevěděl, promiň. Proč jsi nic neřekla? Jo, blbá otázka promiň. Jo stává se," a konečně se jí podíval do očí.

Pojď převážu ti to, nejsi zrovna zručný co se obvazů týče," rýpla do něj.

Hej! Dělal jsem to levou rukou a navíc asi ve 4 ráno, takže šuš ženská!" a potom se zarazil.

Ženská? Máš štěstí, že jsi zraněný, ale toto ti rozhodně jen tak neprojde. A teď pojď ať ti to převážu ufňukánku," mrkla na něj.

-vzpomínka-

„Může být? Ta kravata se mi nějak nezdá," zamrmlal Rick.

„Dobré. Ukaž, trochu ti ji narovnám. Tak a je to, můžeme vyrazit. Připravený?" ohlédla se Kate zatímco brala deštník navíc.

„Hmm, dalo by se říct. Jdeme."