Inspirováno tímhle videem.(bez mezer)
www. youtube. com/ watch?v=lCfTl1BwdyM
A... ano, Xian je Vietnam, kdybyste to nevěděli:D
Jinak, povídka mapuje vztah Ameriky a Ruska od války ve Vietnamu, přes rozpad SSSR až po tu smlouvu v Praze…
Ohlušující rachot motoru vrtulníku se zařezával do jeho otupělého mozku, zatímco hluboko pod ním ubíhala nekonečná zelená džungle, neprostupná masa vzrostlých rostlin, do které za několik minut měl přistát.
Od domova ho dělily stovky mil a masy vody Tichého oceánu, už se nemohl vrátit, ani kdyby chtěl. Začala válka, další hra, kterou započali jeho a Ivanovi nadřízení, v touze předstihnout ty druhé. Rozpoutali nový boj východu a západu, kapitalismu a komunismu, znovu na cizí půdě, spor o ideje, moc a vládu nad světem. Dělali, že se jich to netýká, lidem v domovině podávali zkreslené informace a davy k nim vzhlížely, zatímco v džungli na druhém konci světa se rozpoutalo peklo.
Vrtulník se začal zvolna snášet k zemi, po několika minutách obtížného manévrování mezi stromy se konečně octl dost blízko země a vojáci, jeden po druhém, vyskákali. Téměř ihned poté, co se jejich nohy dotkly země, se ocitli v palbě vietnamských vojáků skrytými za zelenou stěnou. Okamžitě úder vrátili, přesto mnoho z nich padlo mrtvých nebo těžce zraněných k zemi. Alfred F. Jones hlasitě zaklel, přes rachot kulometů ale jeho slova nebyla slyšet. Nenáviděl pocit bezmoci, který se dostavil pokaždé, když pozoroval zbytečná krveprolití, vlastní muže bezvládně padající k zemi. Vždycky zůstal sám, uprostřed zakrvaveného bojiště, jediná vztyčená postava mezi mrtvými těly. Jeho boty zapadaly do rudého bahna, do nosu se mu vtíral štiplavý pach kouře, spáleného masa a počínajícího rozkladu. Někdy mu na jazyku zůstala slabá železitá pachuť krve, která jen zřídkakdy byla jeho vlastní.
Bojovali ze všech sil, věděli, že si musí stůj co stůj prostřílet cestu pryč. Kdyby zůstali, zahynuli by, ať už rukama nepřátel nebo by je zabil napalm shazovaný z jejich vlastních letadel. Ačkoliv to trvalo dlouho a stálo je to spoustu životů, dokázali se pohnout a zmizet v neprostupné džungli.
Postupovali jenom pomalu, vzduch byl těžký vlhkostí, terén těžko schůdný, ale přece jen se zvolna vzdalovali od místa výsadku. Alfred šel poslední a každou chvíli se nervózně ohlížel, už od chvíle, kdy se jeho nohy dotkly země, měl nejasný pocit, že je někdo pozoruje. Jak postupovali do vnitrozemí, neblahé tušení, že je někdo pozoruje, uvnitř něj rostlo a po prvních několika kilometrech si byl docela jistý, že tam jsou. Oba,
Z ní strach neměl, válka už trvala dlouho a to ji muselo nutně vyčerpat a srazit na kolena, ale už pouhá myšlenka na Ivana, který byl jistojistě s ní, ho děsila jako nic jiného.
Od místa určení je dělilo už jen pár minut svižné chůze, přestože museli zpomalit a pohybovat se jen opatrně. Náhle nějaký voják vpředu zakřičel "K zemi!" a o několik vteřin později se ozvala ohlušující rána. Na hlavu se jim sesypala změť listí, hlíny a spáleného lidského masa.
Alfred znovu zaklel, tentokrát v jeho hlase ale zazněla spíš směs strachu a překvapení, než vztek. Vojáci kolem něj začali neorganizovaně pobíhat, několik z nich se ho pokusilo strhnout k zemi, ale Alfred se jen hypnotizovaně díval na vysokou postavu zvolna se vynořující z kouře.
Ivan.
Čekal ho, ale mnohem později, jeho přítomnost v tom okamžiku mohla znamenat jen jediné. Tuhle válku se rozhodl vyhrát a neponechával nic náhodě. Alfreda nepříjemně zamrazilo, když se jeho modré oči střetly s ametystovým pohledem jeho protivníka. Vítězství se mu najednou zdálo nedosažitelné a vzdálené.
Teprve po chvíli si všiml drobné postavy ve špinavých, zelených šatech po jeho boku. Klobouk vrhal stín na její tvář, přesto Alfredovi neunikly zapadlé černé oči a hluboké krvavé šrámy.
Sám později nedokázal přesně říct, jak dlouho na sebe hleděli, možná jen několik vteřin a možná i několik minut, a možná by to trvalo ještě o chvíli déle, kdyby se najednou z kouře nevyhrnuli mizerně, ale přesto ozbrojení, vojáci bezhlavě střílející po nepříteli.
V tu chvíli se Alfred probral z podivného transu, do kterého upadl, a okamžitě nařídil nepřítele zastavit, za jakoukoliv cenu.
Nebylo to poprvé, co stál proti přesile, ale tentokrát jeho srdce nenaplňoval optimistický pocit z blížící se výhry. Stále cítil lehké mrazení, které způsoboval Ivanův upřený pohled, nedokázal se oprostit od stísňujícího pocitu, že znovu bude jediný přeživší mezi mrtvými těly.
Ale nakonec se projevilo jeho všudypřítomné štěstí. Až na velitelství mu řekli, že někde došlo k chybě, a letadla s napalmem zamířila o několik mil severněji, než původně měla. Přestože právě před nimi se měli ukrýt, nakonec jim zachránila život.
Alfred se neubránil překvapení, když mezi ranami ze samopalů, výbuchy granátů a křikem raněných a umírajících zaslechl rachot motorů letadel. Ten zvuk dobře znal a jen omámeně hleděl vzhůru, když se mezi listy nad jeho hlavou objevilo několik letadel. Okamžitě zavelel k ústupu, který se po chvíli změnil v šílený úprk, když za jejich zády vyšlehly první plameny.
Neběželi dost rychle. Pochopil, že vlastní smrtící zbrani nemohou uniknout, když na tváři ucítil nesnesitelnou horkost. Přesto nepřestal pobízet vlastní muže, aby utíkali rychleji, a oni ochotně poslouchali, klopýtali přes těla svých mrtvých kamarádů a v jejich očích se zračilo čisté šílenství, zatímco je zvolna začínal stravovat oheň.
Trvalo několik hodin, než poslední plameny uhasly. Vlhká džungle okolo naštěstí nehořela, být to jinak, znamenalo by to jejich jistou smrt. Alfred si rychle spočítal, že přežila asi polovina z jeho mužů, pouhá třetina z původního množství ale byla bojeschopná. Ostatní byli ranění, mnohdy smrtelně.
Zavelel, aby všechny, kteří se nedokázali sami postavit na nohy, nechali na místě a ostatním nařídil, ať ho následují. Zbraně měli připravené, viditelnost byla téměř nulová a z hustého dýmu se mohl vynořit kdokoliv. Zdálo se ale, že napalm i tentokrát vykonal svou práci, kromě spálených mrtvol v okolí nebyl vůbec nikdo.
Několik hodin pročesávali okolí, dokud nezavelel k návratu. Nikoho živého nenašli, což bylo naprosto logické, přímý zásah nemohl normální člověk přežít.
Normální člověk…
Alfred se neubránil dojmu, že ještě těsně předtím, než se definitivně obrátil na cestu zpátky, se dým na okamžik rozplynul a jemu se tak odhalila Ivanova vysoká silueta kráčející směrem pryč. Zdálo se, že v náručí nese bezvládné tělo, ale kouř štípal do očí a mohla to být čistě jen jeho představivost…
Při cestě domů Alfred dlouho přemítal, co jejich těla vlastně vydrží. Připadalo mu nemožné, aby oheň dokázal zničit celý národ, ale na druhou stranu...jak může tělo z masa a kostí přežít takový nesnesitelný žár...
Nakonec svou odpověď dostal. Jen pár dní po návratu mu oznámili, že válku nemohou vyhrát, ačkoliv jsou silnější, přítomnost partyzánských oddílů všechno příliš komplikuje a už tak to stálo dost životů. Bylo uzavřeno křehké příměří, které beztak příliš dlouho nevydrželo a následovala další a další krveprolití, do kterých ale oni již nezasahovali.
Několik měsíců po oficiálním konci války se znovu setkal s Ivanem. Tentokrát proti sobě nestáli jako soupeři na bitevním poli, říct ale, že se sešli jako přátelé by ale bylo poněkud nadsazené. Tentokrát jen mlčky stáli nad postelí, ve které ležela Xian, její tělo téměř celé pokryté buď bílými obvazy, nebo černými spáleninami, skelné oči upřené do stropu.
"Přežije to?"zeptal se tiše Alfred, zatímco kdesi v jeho nitru zvolna klíčil pocit viny. Šílená touha po výhře, která ho kdysi hnala na bojišti, už byla dávno pryč, zůstala jen prázdnota.
"...ale jistě, soudruhu Jonesi. Jenom už nebude jako předtím. Však víš, něco podobného jsi kdysi zažil taky…"usmál se Ivan a v jeho očích, při zmínce o Alfredově vlastní bolesti, zlověstně zajiskřilo.
Alfred věděl, na co jeho protivník naráží. Jistě, občanská válka, to nejhorší, co je mohlo kdy potkat. Když je napadl někdo jiný, mohli se bránit nebo se o to alespoň pokusit, nikdy ale nemohli bojovat proti sobě samým. Znamenalo to pro ně vždycky spoustu utrpení a zotavování bylo dlouhé a nikdy ne lehké.
"...doufám, že jsi se svou prací spokojený. Další země se přidala na tu správnou stranu…"řekl Alfred nenávistně a zpříma pohlédl Ivanovi do očí. Rus však tentokrát neodpověděl svým obvyklým způsobem a jeho dětinský úsměv se vytratil.
"...mí nadřízení spokojení jsou."pokrčil Ivan rameny a obrátil se ke Xian. Alfreda to zmátlo, nedokázal říct, jestli Ivan lítost předstírá a jen si s ním hraje, nebo jestli to opravdu myslí vážně.
"Co tím myslíš?"
"...až budeš starší, pochopíš to…"odpověděl Ivan vyhýbavě a bez jediného dalšího slova odešel. Alfred už téměř vyběhl za ním, rozčilovala ho jak vlastní nevědomost tak fakt, že jeho soupeř s ním zachází jako s malým děckem. Nakonec ale několik minut počkal, přičemž se snažil ani jednou nepohlédnout na tělo Xian zmítající se v horečce, a pak pomalým krokem odešel na opačnou stranu, než předtím Ivan.
Uplynulo pár let, nepříjemně dlouhých a nepříjemně chladných. Studená válka sílila a slábla, až nakonec přišel zlom. Alfred si nikdy nepřestal klást otázku, jestli to Ivan tušil už tenkrát. Nejspíš ano. Uvědomil si to, co jeho nadřízení přiznat odmítali, to jest, že Sovětský svaz nedokáže držet tempo se Spojenými státy a dřív nebo později se začne rozpadat zevnitř.
Rudá hvězda nemohla stoupat do nekonečna až nakonec padla. Alfred ji viděl pohasínat.
Nebyl to hezký pohled.
Nenáviděl se za to, co udělal.
Ale musel, jestli chtěl zpečetit svoje vítězství.
Procházel prázdným, chátrajícím domem, rozbitými okny dovnitř pronikal ledový vítr. Přitáhl si límec bundy víc ke krku a střípek uznání, který patřil Ivanovi, že v tom dokáže žít, zatlačil do hlubin své mysli.
Zvolna kráčel prázdnou chodbou, pod podrážkami jeho těžkých bot křupalo vysypané sklo a kousky ledu. Všechno tam vypadalo tak zvláštně zničeně a opuštěně, téměř to nahlodávalo jeho odhodlání. Ale, stejně jako tenkrát v džungli, ani tady se už nemohl obrátit zpět. Zvláště, když nyní bylo jeho vítězství jisté.
Došel až k posledním dveřím, na úplném konci chodby. S prstem na spoušti revolveru je otevřel a opatrně nahlédl do zdánlivě prázdné místnosti. Na zemi se tam válelo několik prázdných lahví vodky a taky množství uschlých a zmrzlých slunečnic.
Vešel dovnitř, překročil několik prázdných lahví a znovu se rozhlédl. Tentokrát mu postava schoulená v koutě neunikla.
Pomalu přešel až k Ivanovi, ruku s revolverem zatím nesklopil. Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv, konečně na svého odvěkého nepřítele shlížel z výšky. Jen tak mimochodem odkopl zrezivělou vodovodní trubku z Ivanova dosahu. Teprve potom sklonil zbraň a přidřepl si před Ivana.
„Vždycky jsem ti říkal, že nemáš šanci." řekl po chvíli napjatého ticha. Ivan se od něj odvrátil. „Že tě ale zničí tvoji vlastní nadřízení, jsem nečekal ani já…"dodal a podvědomě sevřel revolver ve zpocené dlani ve snaze nedat najevo rostoucí nervozitu.
„Asi víš, co teď bude následovat. A asi taky víš, že čím míň se budeš bránit, tím míň tě to bude bolet." řekl nakonec, a pak udělal to, kvůli čemu Ivanem vždycky tak neskonale opovrhoval. Nepřineslo mu to žádné zvláštní potěšení, jenom pocit, že to není správné. Ale musel dokončit, to co započal. Byl to jediný způsob, jak doopravdy vyhrát.
Odcházel jako vítěz, ale při pohledu na poraženého, poníženého a krvácejícího Ivana na zemi se tak necítil. V duchu se obhajoval tím, že musel, jeho nadřízení mu to přece poručili, ale sám věděl, že to nemuselo skončit zrovna takhle. Když vyšel z toho rozbitého domu, bílé sněhové závěje mu připomněly obvazy Xian. Konečně pochopil, o čem Ivan tenkrát mluvil.
Byl to jejich osud, ať si namlouvali, co chtěli, nebyli víc, než loutky v rukou svých nadřízených, svého lidu. A nemohli s tím nic dělat.
Jediným vysvobozením pro ně, nejspíš, byla smrt. Jenomže, ani umírání nebylo lehké.