„Juu… Juudaime…" vysoký chlapec s po ramena dlouhými platinovými vlasy na chvíli zavřel pronikavé zelené oči a hluboce, zlomeně si povzdechl.
Konečky štíhlých prstů se dotýkal alabastrově bílé kůže. Pouze jemnými pohyby hladil tvář chlapce před sebou. Ač se snažil sebevíc, nemohl se zbavit pocitu, že vše, co se stalo, byla jen a jen jeho chyba.
Byl Tsunovou pravou rukou, jeho jedinou nadějí, mel ho ochránit! Zklamal a dopustil tak, aby zrzavovlasý mladík zemřel v rukou jejich nepřátel.
V duchu si nadával těmi nejstrašnějšími výrazy, jaké mu přišly na mysl. Z mandlových očí se spustily veliké slzy a pomalu putovaly po té zoufalé tváři, až jedna z nich, dříve, než její sestra, se odpoutala od bezchybné pleti platinovovlasého a dopadla na bledé rty mrtvého mladíka.
Přesto, že se je snažil zadržet, vzlyky se pomalu začaly drát z úst klečícího chlapce a vyvolávaly tak mírné otřesy v celém jeho těle.
Kdyby již dávno nebyl na zemi, rozklepaná kolena by se pod ním jistě podlomila. Prohrábl si v zoufalém a až nápadně zbytečném pohybu vlasy, ovšem všechny prameny hned znova popadaly na svá původní místa, jako by se mu vysmívaly.
„Juudaime…" zopakoval znova titul ležícího a výrazem naprosté bezmoci sklonil tvář nad tou jeho. Byla nádherná… jako vždy, i přes svou mrtvolnou bledost. „Čekej… čekej na mě…" zašeptal roztřeseným hlasem a pomalu se začal zvedat.
Měl před sebou ještě příliš mnoho věcí.