Slunce bylo dávno nad obzorem, horký vítr z širých arizonských pustin přinášel prach, který nepříjemně bodal do očí. Malý mužík se špičatou bradkou, všemi přezdívaný Malíček, si před obličejem zamával hedvábným kapesníkem a přimhouřil oči. Na náměstí se již tvořila fronta, ale Malíček kolem všech čekajících procházel s úmyslem zařadit se na první místo. Byl majitelem místní nálevny a současně nevěstince s názvem „Červená krajka" a jako každé ráno přišel se svými děvčaty ke studni pro vodu. Malíček přicházel v hedvábné vestě s bohatým vzorováním a s prázdnýma rukama. Za ním v řadě pochodovaly čtyři z jeho děvčat, každá se dvěma vědry v rukou. Jedním v pravé, jedním v levé.
Již léta ve městě platilo nepsané pravidlo. Nezáleží na tom, jestli přišli jako první, Malíček a jeho holky mají vždycky přednost před ostatními obyvateli. Královo přístaviště bylo sice vyprahlé městečko uprostřed pouště, ale nevěstky z Červené krajky si každé ráno dopřávaly svou koupel. Děvčata si za své služby účtovala horečné sumy, a tak by bylo nanejvýš nevhodné, aby se před zákazníka dostavily s umaštěnými vlasy a celé lepkavé potem. Všichni muži v městečku tuhle skutečnost brali, a tak každé ráno u studny s uctivou poklonou ustupovali děvčatům z cesty. Jejich manželky se s tím ale nechtěly jen tak smířit, a tak, když si to Malíček opět vykračoval směrem ke studni, zatarasila mu cestu řezníkova žena a další nespokojené ženštiny.
„Do fronty! Jako ostatní!" založila ruce těžkopádná řeznice. Malíček se ale jen šibalsky usmál, tak jak to umí jenom on, a chtěl zamračenou ženu obejít. Do cesty mu ale skočila žena hokynáře a vrhla na něj pohled, před kterým se hokynář obvykle schovával pod postel.
„Co si to dovolujete?" jaly se bránit svého pána děvčata a Malíček se protáhl za ochranné hradby z jejich těl. „Ustupte nám z cesty, vy slepice!"
„Slepice?!" zalapala po dechu řezníkova žena. „Kdo je u vás slepice, vy hambářky!" strčila do jedné z nevěstek, a pak už to šlo ráz naráz. Obě skupiny ženštin začaly vřeštět jedna přes druhou a Malíček se snažil nepozorovaně dostat do bezpečí svého podniku. Už už byl skoro tam, když se z jeho dveří vyhrnul starosta, kalhoty napůl žerdi, v ruce láhev tequily.
„Co se to tady děje? Zastavte to šílenství!" zaburácel a ženské ztichly. Nevěstky vypnuly hruď a nasadily vítězoslavný výraz. Řeznice a její stoupenkyně znechuceně opustily náměstí. Věděly, že prohrály. Starosta byl u Červené krajky stálým zákazníkem, a tak jim bylo jasné, že u něj by zastání nenašly. Malíček se usmál a vzal starostu pod paží.
„Jsem vám moc vděčný, pane starosto." úlisně se usmíval a mnul si bradku, „Dovolte, abych vám na oplátku dopřál nějakou tu službičku. Na účet podniku samozřejmě." táhl starostu zpět do nevěstince. Ohlédl se na děvčata u studny a pokynul rukou k jedné z nich. „Ros!"
„To si nechám líbit." zachechtal se starosta, oblízl si rty a Malíček se jenom usmíval. Sledoval, jak jeho zachránce s rudovlasou Ros mizí ve dveřích do lokálu, a pak si spokojeně zamnul ruce. Od té doby už si nikdy ženské k Malíčkovi a děvčatům nic nedovolily a stejně jako muži, ustupovaly od studny, když se blížilo tohle významné procesí pod starostovou ochranou.
I přes hojné návštěvy v Červené krajce, se starosta těšil vysoké oblibě u všech obyvatel Králova přístaviště. Vysoký muž s havraními vlasy byl původem z Mexika, o čemž napovídalo už jeho jméno, Roberto Baratheonéz. Do městečka přišel, když mu bylo dvacet pět let.
Tehdy se Královu přístavišti nedařilo tak dobře jako dnes. Šílený starosta Aerys Targaryen zneužíval svých pravomocí a terorizoval veškeré obyvatelstvo. Mladý Mexičan se ale projevil jako hrdina a vyzval Aeryse na souboj muže proti muži v pravé poledne. Starý starosta byl sice psychicky narušený, ale byl také zázračný pistolník. Nebylo tak divu, že nově příchozího mladíka z Mexika považovali za blázna. V pravé poledne se ulice vylidnily a na prázdném náměstí zůstaly jenom dvě postavy.
„Uteč a zachraň si život, dokud je čas." usmíval se Aerys a dlouhým nestříhaným nehtem si shrábl z čela platinové vlasy. Neměl v úmyslu nechat mexického vetřelce odejít živého, ale také se mu nelíbilo to trapné ticho, které nastalo, a tak něco říct musel.
„Ty uteč a zachraň si život." odfrkl si Roberto sebevědomě. Šílený starosta se zasmál, v celé Arizoně nebylo pistolníka, který by se mu mohl rovnat, ale vtom se ozval výstřel a on se mrtvý skácel k zemi. Roberto Baratheonéz zmateně vytáhl svůj chladný kolt z pouzdra a rozhlédl se kolem sebe. Střelce ale nikde neviděl.
„Kdo jsi? Kdo to vystřelil?" ptal se liduprázdné ulice.
„Já," vystoupil zpoza rohu blonďatý mladík a hravě otáčel svou zbraní v ruce. „Jaime Lannister." představil se, ačkoliv zbytečně. Roberto ho moc dobře znal. Tenkrát byl v městečku jen několik dní, ale pohledného blondýna musel znát každý.
Jaime Lannister přijel do Králova přístaviště pár dní před Robertem a příjezd to byl vskutku velkolepý. Když před radnicí zastavil kočár a z něj vystoupil uhlazený mladík v cylindru a vycházkovou holí v ruce doprovázený stejně uhlazeným sluhou, netrvalo dlouho a ulice se zaplnila zvědavci. Uprostřed pustiny v Arizoně nikdy neviděli pravého šviháka z velkých měst na východním pobřeží Spojených států. Dámy lapaly po dechu z té krásy a špinaví pistolníci se chechtali, když si Jaime krajkovaným kapesníčkem otíral prach z bot. Starosta Aerys se vykolébal z radnice a podezíravě si měšťáka měřil pohledem.
„Jsem Jaime Lannister a přijel jsem z New Yorku." oznámil ten okouzlující mladík a davem to zašumělo. Nikdo z nich nikdy v New Yorku nebyl a o luxusu tohoto velkoměsta se mohlo lidem v zapadlé pustině jen zdát.
„A co pro vás můžeme udělat, milostpane?" ptal se starosta a nasadil si klobouk, aby proti elegantnímu návštěvníkovi vypadal alespoň o něco méně otrhaně. Fungovalo by to, kdyby starostův klobouk nebyl špinavý a vzadu neměl propálenou díru.
„Přijel jsem jménem svého otce, Tywina Lannistera. Chtěl bych projednat nějaké záležitosti ohledně stavby železnice propojující jižní státy země." oznámil Jaime. Starosta se zašklebil. Bohatí páni z velkých měst se rozhodli v Americe vybudovat hustou železniční síť, k čemuž ale nutně potřebovali malá městečka jakožto stanice pro svoje vlaky. Toho mohli malí starostové využívat a diktovat si jednostranně výhodné podmínky, což měl Aerys Targaryen ihned také v plánu. Chytil mladíka za loket a odtáhl ho dovnitř. Od té chvíle Jaime Lannister a šílený starosta jednali o podmínkách stavby železnice ve dne v noci a Malíček jim na radnici nosil jednu lahev whisky za druhou. Zdálo se, že vyjednávání jde dobře, když se v noci z radnice ozýval zpěv a hlasitý smích. Po městečku se povídalo, že Královo přístaviště bude největší zastávkou na železnici Tywina Lannistera, a tak se obyvatelé těšili na zlaté časy. Malíček začal nakupovat drahé šaty a šperky pro svá děvčata a zavedl také každodenní koupele. Nevěstky u největšího nádraží na železnici spojující jeden konec země s druhým musejí přece nějak vypadat.
Po příjezdu Roberta Baratheonéze ale bylo jednáním konec. Jaime usoudil, že mladý Mexičan bude poddajnějším spolupracovníkem, a tak starosta Aerys rukou elegantního měšťáka padl a Roberto byl zvolen novým starostou.
„To byl hnus, v tomhle není špetka cti." odsuzovali násoskové u Červené krajky zákeřný čin Jaimeho Lannsitera. Upocení pistolníci ctili čestný souboj muže proti muži, ačkoliv přepadat dostavníky a střílet ženy a děti jim nevadilo. Pokaždé, když spatřili bohatého mladíka, jak si jde na poštu přečíst telegram od svého otce z New Yorku, odplivli si. Dámy už také nevzdychaly štěstím, když vysokého blondýna spatřily, přestože byl pořád stejně krásný. Roberto Baratheonéz se mu také snažil vyhýbat, ale i díky Malíčkovi, který musel splácet dluhy za drahé věci pro děvčata, věděl, že bez vlakové stanice Tywina Lannistera se městečko rozvoje nedočká. A tak si starosta mladého vyděděnce zavolal na radnici a jednání začalo nanovo.
Tywin Lannister měl s Královým přístavištěm zřejmě velké plány, a tak se nedlouho po Aerysově smrti konala svatba. Aby předešel problémům se strategicky umístěným městečkem, poslal do Králova přístaviště svou krásnou dceru Cersei jako nevěstu pro nového starostu. Dívka byla pohledná stejně jako Jamie, a když její kočár zastavil před radnicí, sešel se stejný dav zvědavců.
Cersei, oděná v sametových šatech a s elegantním kloboučkem zakrývajícím dlouhé, zlaté vlasy, si vyprahlou pustinu nespokojeně měřila pohledem. Usmála se jenom, když uviděla svého bratra. Vrhla se mu do náruče a dlouze ho políbila. Dav zvědavců se po sobě zaraženě díval. Takový polibek žena dává přece jenom svému muži nebo milenci, nikdy ne bratrovi. Nakonec se ale usoudilo, že to nejspíš bude zvyk z pokrokového New Yorku, a tak se bratrský polibek po Ceriseině vzoru uchytil i v arizonské pustině.
Přestože byla Cersei překrásná, manželství s Robertem nebylo šťastné. Chovala se k němu nanejvýš chladně a Roberto čím dál častěji navštěvoval Malíčkův nevěstinec, kde celé dny popíjel s upocenými pistolníky a noci trávil s děvčaty v jejich pokojích. Ze společného života manželů Baratheonézových vzešli tři potomci, ale ani jejich narození vztah dvou mladých lidí nezlepšil. Po narození prvního, blonďatého chlapečka se na radnici strhla mela kvůli jeho jménu. Roberto ho chtěl pojmenovat Pedro, ale to Cersei nehodlala dovolit.
„Špinavé mexické jméno! To není hodné Lannistera!" křičela, a když byl Roberto neústupný, zavolala si na pomoc svého bratra. A tak dva blonďatí Lannistři tři hodiny hučeli do novopečeného otce, že Pedro není vhodné jméno pro zlatovlasého chlapečka. Roberto nakonec zaklel, narazil si na hlavu sombrero a nasupeně vyrazil ze dveří směrem k Červené krajce, před kterou už s úsměvem čekal Malíček a s přehnanou zdvořilostí zdravil svého trvalého hosta. Cersei vyhrála a chlapec dostal jméno Joffrey.
Jména dalších dvou dětí se už obešla bez scén. Roberto se vzdal a nechal manželce volnou ruku. Dcerka Myrcella a chlapec Tommen se stejně jako Joffrito, jak mu Roberto alespoň po mexicku přezdíval, vyvedli spíš po matce, a tak se radnice stala útočištěm blonďatých Lannisterů, zatímco starosta se přestěhoval a začal úřadovat z Malíčkova nevěstince.
Jak děti rostly, rostlo i městečko. Tywin Lannister začal se stavbou železnice a pár dní po čtrnáctých narozeninách malého Joffrita se na nádraží v Králově přístavišti objevil první vlak. Sláva to byla veliká. Malíček vyvedl všechna svá děvčata na perón, ale čekalo ho veliké zklamání, když zjistil, že první vlak ještě žádné cestující, tedy potenciální zákazníky, nepřivezl. Ti začali jezdit až po týdnu a Červená krajka ihned hlásila rekordní tržby.
Z jednoho z prvních vlaků vystoupili i starostovi dva mladší bratři. Když se to Malíček doslechl, zaradoval se. Tři zákazníci jako je Roberto by dokázali sami uživit celý podnik. Vybral dvě ze svých nejkrásnějších dívek a poslal je za nimi. Nevěstky se ale vrátily s neúspěchem. Ani jeden z bratrů o ně neprojevil sebemenší zájem. Nejmladší z bratrů Baratheonézových Renlito se sice u Červené krajky párkrát zastavil na panáka tequily, ale děvčat si nevšímal. To prostřední Stannito byl ještě horší. Byl jedním z prvních vyznavačů nové církve jménem Adventisté sedmého dne. Místo neděle světil sobotu, a tak hned den po příjezdu přišel na faru za reverendem Pycellem s žádostí o přesunutí bohoslužeb z neděle na sobotu. To reverend rázně odmítl, a přestože Stannito prohlásil, že ten, kdo světí špatný den, skončí v pekle, v neděli již seděl v kostele v první lavici. Odmítal tequilu i nevěstky, a to mu je Malíček nabízel se slevou, později dokonce na účet podniku. Stannito si ale malého, podlézavého mužíčka s bradkou prohlížel chladnýma očima, a nakonec se odebral k železnici, kde dělníci Tywina Lannistera dodělávali poslední úpravy. Starostův bratr chodil od dělníka k dělníkovi a radil, co a jak. O polední pauze kontroloval placatky pracujících. Když v nějaké objevil alkohol, vykázal jejího majitele ze stavby a večer telegramem posílal stížnost do New Yorku samotnému Tywinu Lannisterovi. Boháč buďto Stannitovy zprávy nedostával, nebo se o ně pranic nestaral, protože dělníci-alkoholici nikdy potrestáni nebyli a Stannito se tak brzy stal terčem jejich posměšků.
S rostoucím městečkem, přibývalo starostí, což Roberto Baratheonéz nesl jen velmi těžce. Byl zvyklý všechny záležitosti dávat na starost starému šerifovi Jonu Arrynovi, ale tomu byl konec, když šerif náhle onemocněl a druhý den zemřel. Prvními adepty na post nového šerifa byli starostovi bratři, ale ani jeden se tuhle funkci nehodil. Cersei navrhovala svého bratra, ale nad tím si Roberto jenom odplivl. Měl dost namyšlených Lannisterů i s jejich železnicí. Naštěstí si vzpomněl na svého starého přítele ze severu.
Eddard Starkson byl synem přistěhovalců ze Švédska. Vážný a hrdý muž. S Robertem se seznámili chvíli po skončení Občanské války, kde oba bojovali. Přestože každý z nich bojoval za opačnou stranu než ten druhý, okamžitě se spřátelili, a když se pak Eddard vrátil domů do Wisconsinu, Roberto dlouho posílal na sever telegramy, aby neztratil kontakt se svým přítelem.
Jakmile dostal tenhle nápad, vyskočil starosta z barové židličky u Červené krajky a spěchal na poštu. Hlava se mu motala, ale přesto dokázal telegram správně nadiktovat. Byl na sebe a svůj nápad pyšný. Eddard je schopný a všechno zařídí. To se musí oslavit.
Oslava na počest nového šerifa se táhla až do rána, a když se pak Roberto odpotácel na radnici ke své ženě, litoval, že nezůstal u Malíčka.
„Cože? Chceš dát místo šerifa divochovi ze severu?" začala křičet Cersei, když se dozvěděla o starostově rozhodnutí.
„Sklapni ženo." brblal Roberto nevrle. Měl kocovinu a byl unavený z celonočního popíjení. Ale Cersei začala bědovat:
„Jsem tu zahrabaná uprostřed pustiny. Kolem sebe mám jen opilce a hrubiány. Viděl jsi, s čím se to Joffrey tahá po nocích? Co z mého chlapečka takhle vyroste?"
„O Joffrita jde taky. Domluvil jsem mu svatbu." lehl si do postele starosta „Eddard má dvě dcerky. Ta starší si toho našeho holomka vezme." usmál se, ale pak se zamyslel. Nápad o svatbě ho napadl až na poště. Bylo to ještě před odesláním telegramu nebo až potom? Byl moc opilý na to, aby si to pamatoval. Cersei zrudla, ale pak se jí vrátila normální barva.
„Možná by mu dívka prospěla. Alespoň se už nebude tolik stýkat s tím barbarem."
Tím barbarem myslela jednoho z těch špinavých pistolníků, se kterými Roberto tak rád popíjel u Červené krajky, Sandora McClegana. McClegane byl jedním z nejlepších pistolníků, ale zároveň jedním z největších opilců v Arizoně. Vysoký, svalnatý muž byl stejně jako starosta pravidelným zákazníkem v Malíčkově podniku. Jeho zjev budil strach. Polovinu obličeje hyzdila strašlivá popálenina. Nikdo nevěděl, jak se mu to stalo, a nikdo se ho na to nikdy neodvážil zeptat. Když byl McClegane z doslechu, kolovalo o jeho tváři několik teorií. Nejoblíbenější byla, že se pistolník jednoho dne opil tak, že když se pak zvedal od stolu, upadl hlavou přímo na petrolejovou lampičku. Tato teorie vyvolávala pobavené úšklebky, hlavně ve chvílích, když nad ránem McClegane vrávoravě opouštěl Červenou krajku. Právě v nevěstinci se obrovitý pistolník seznámil s malým Joffritem. Zlatovlasý hoch šel za svým otcem-starostou. Vstoupil do podniku zrovna ve chvíli, kdy McClegane vyprovokoval bitku s dalším z pistolníků. To dělal vždycky, když neměl peníze na zaplacení útraty. Obral poraženého protivníka, odseděl si pár dní v městské věznici za vyprovokování rvačky, po propuštění shrábl ukradené peníze a znovu se objevil u Červené krajky.
Pistolníci se do sebe pustili a McClegane se brzy tyčil nad mrtvým tělem svého protivníka. V Králově přístavišti nebylo muže, který by se mu silou vyrovnal, a tak se k potyčce s ním nechali vyprovokovat jen ti nejopilejší štamgasti. Joffrey to ohromeně sledoval. Když pak do nálevny vstoupil šerif Arryn a automaticky zamířil ke známému recidivistovi, chlapec mu skočil do cesty.
„Tamten si začal." zakníkal a ukázal na mrtvolu, „On se jen bránil."
„Opravdu?" divil se šerif. Znal McClegana moc dobře. Rváč a opilec. Když ho zavře na pár dní do vězení, bude těch pár dní klid. Žádné rvačky, žádné výtržnosti. „Myslím, že se mýlíš, chlapče." usmál se a přistoupil k opilému výtržníkovi.
„No jo, už jdu." zavrčel McClegane a do kapsy si strkal peníze, za které ještě před chvílí chtěl pít druhý pistolník.
„Ne!" vykřikl Joffrito, „Já jsem syn starosty!" vztekal se. Jon Arryn se chtěl zeptat dalších svědků, ale málokterý z opilců v lokále byl schopen slova.
„Dobrá tedy." pokrčil rameny šerif. Za pár dní sem stejně opět půjde, až McClegane propije nakradené peníze a vyvolá další rvačku. Nejradši by vůbec nezasahoval a nechal tu opilou sebranku, ať se navzájem povraždí. Staral se o město místo starosty a ještě by se měl zabývat neshodami téhle chátry? Opustil lokál a McClegane se otočil k chlapci.
„Ušetřils mě pár dní v chládku. Máš to u mě." otočil se a hodil pár mincí na bar. „Další whiskey!"
Od té doby se malý Joffrey Baratheonéz McClegana držel jako klíště. Pistolníkovi to nejdřív vadilo a snažil se ho odehnat, ale potom zjistil, že to má i své výhody, být zadobře se starostovým synem. Dostával pár drobných, za které se mohl napít, výměnou za to, že mu malý Joffrito mohl nadávat a křičet na něj. Dostal přezdívku „Pes" a stejně jako pes plnil všechno, co mu chlapec rozkázal.
„Ten opilec na něj má špatný vliv." kroutila nyní hlavou Cersei, zatímco Roberto upadl do hlubokého spánku. Nelíbilo se jí kolik času její syn se svým „psem" tráví, ale na druhou stranu, těšilo ji, že za pár mincí na whiskey a děvky může získat cenného spojence.