Amnézie by Ixi
Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 1
Na nemocničním lůžku se probudila žena s obvázanou hlavou. Jako každý, kdo se probudí, začala rychle vnímat svět kolem sebe a hlavou jí začaly proudit myšlenky: „Ježiši moje hlava. Kde to jsem! A... KDO jsem? Zatraceně! Klid, to chce klid. Jakejpak klid! Nic si nepamatuju! Dobře, takže... vypadá to, jako kdybych byla v nemocnici, no jo jasně, že jsem v nemocnici. Mám na sobě divný zelený... aha nemocniční šaty. Fajn a v rohu místnosti spí nějakej divnej chlápek. Hmm, takovej šedivej, brýle... že by... strýček? Tak nějak se mi zdá, že otce už nemám. Bože dej, ať s tím chlápkem v rohu nic nemám! Fajn snubák nemám, to je dobrý. Jak se mi to asi stalo? Hmm, ten chlápek se probírá, tak uvidíme..."
Crawford se v rohu protáhl a podíval se na Starlingovou, na tváři se mi objevil úsměv a ohromná úleva: „Starlingová, vítejte zpátky. Jak se cítíte?"
„Starlingová? Tak se jmenuju? Dobrý, vyká mi, takže spolu nic nemáme. Zatraceně, proč si nic nepamatuju! Aha... asi ode mě čeká nějakou odpověď... jak mu to mám říct? Třeští mi hlava a ztratila jsem paměť?" Jen se na něj dívala a neodpovídala.
Crawfordovi došlo, že není něco v pořádku. „Starlingová?" Jeho hlas zněl celkem ustaraně. „Je vám něco?"
„Hmm, jaký mám asi jméno?" pomyslela si a řekla: „Nooo... jo. Já... víte... já si nic nepamatuju." nakonec ze sebe dostala.
„Co? Co tím myslíte, že si nic nepamatujete... to jako vůbec nic?" řekl překvapeně Crawford.
„Ne, nevím nic... Nevím, jak se jmenuju - tedy podle toho jak mi říkáte, tak už znám svoje příjmení - nevím, kdo jsem, kde jsem kdo jste vy ani jak jsem se sem dostala a nic ze svojí minulosti... prostě nic." řekla Starlingová vyčerpaně.
„No tedy... jmenujete se Clarice Starlingová, jsme ve Wahingtonu D.C., já jsem váš nadřízený Jack Crawford a vy jste už půl roku člen mého týmu v Behaviorálním oddělení FBI." Crawford po událostech v Chesapeake se dost naštval, a protože nikdo nechtěl skončit jako Krendler, tak nebylo tak težké dostat Starlingovou do svého oddělení.
„Počkat, já jsem agentka FBI!" řekla Clarice naprosto překvapeně.
„Ano." řekl Crawford. Pak se zvedl a řekl, že půjde zavolat doktora.
Clarice přikývla a sledovala ho odejít z místnosti „Ten z toho byl teda překvapenej... jako já s tou FBI. To je hustý... to jako střílím lidi?" Clarice si zašla do koupelny, cestou tam spadla jen čtyřikrát, byla velmi slabá. Nakonec se tam chytla umyvadla a podívala se do zrcadla a začala se kompletně prohlížet. Zaujala ji jizva na jejím levém rameni. „Hmm, divná jizva - to mě někdo postřelil?" Vrátila se do postele a přemýšlela: „Půl roku v jeho týmu... na to, známe se jen půl roku? Nezdálo se mi..."
Poté přišel doktor, udělal pár vyšetření a začal odpovídat na Crawfordovi a Clariciny otázky - ne mozek není poškozen, ne nemá tušení kdy a jestli se Clarice pamět vrátí, ano může dnes odejít domů. Pak je zanechal osamotě.
Clarice váhavě začala: „Ehm... jak vám mám říkat?"
„No, už 8 let mi říkáte 'pane Crawforde', ale nevadilo by mi, kdybychom začali s Jackem, Clarice a tykáním." mrkl na ni Jack.
„No, proč ne Jacku. Říkal jsi 8 let?" řekla pomalu Clarice a pomyslela si: „Pane bože, on snad se mnou flirtuje! To snad ne! On chce využít toho, že jsem ztratila paměť?"
„No ano, víš Clarice, je to složité, hodně složité." Jack jí to nechtěl vysvětlovat.
„Aha. No - doktor říkal, že můžu jít domů, takže bych se asi měla převléct." a podívala se na něj pohledem, že by měl vypadnout z místnosti.
Jack to po chvíli pochopil a, ač nerad, odešel na chodbu a zavřel za sebou dveře.
Clarice se podívala na svoje oblečení: „Tohle fakt nosím? Copak nemám žádný vkus?" Prohlížela se v zrcadle. Uslyšela zaklepání a Jackův dotaz, jestli může vstoupit. Přisvědčila a ještě urovnávala nemocniční oblečení a prostěradlo, nevěděla proč to dělá, jen ji napadlo, že má ráda uklízení. Když to však dělala - byla k Jackovi otočená zády - podívala se koutkem oka do zrcadla na Jacka a uviděla, kam se jí Jack dívá. Poté co odehnala myšlenku, že ho praští a zkazí si tím kariéru, se otočila, co nejmileji se s velkými potížemi usmála a zeptala se, jestli můžou vyrazit.
Cestou k ní domů Jackovým autem na něj Clarice vychrlila otázky: „Co je s mým autem? Bydlím sama? Mám rodinu, přátele, přítele? Co moje kariéra? Budu muset chodit do práce? Jak se to vlastně stalo, že jsem skončila v nemocnici?"
Jack začal odpovídat: „Vaše auto je na parkovišti FBI, nechám vám ho zavést. Ano, bydlíš sama, tvoje nejlepší kamarádka a spolubydlící Ardelie zemřela před čtyřmi měsíci při jedné akci, taky byla agent FBI. Rodinu ani přátele... ehmm ani... přítele... nemáš. Tvoje kariéra na tom není nejlíp. Ne, samozřejmě nebudeš muset chodit do práce. Tvoji zbraň si radši zatím nechám u sebe. Ta nehoda se stala při jedné akci... byla to taková polorozpadlá budova, kde jsme hledali staré záznamy k jednomu sériovému vrahovi. Ty jsi šlápla na ztrouchnivělou podlahu a propadla pár pater. Praštila jsi se do hlavy a ztratila vědomí."
Clarice přemýšlela o jeho slovech: „Nemám rodinu ani přátele? Každý má snad přátele, ne? No asi ne. Hmm, Jacku, zarazil jsi se ve slovu přítele, moc rád bys jím byl, co? No na to zapomeň. Mám jinej vkus... sice nemám nejmenší tušení jakej... ale jinej."
Pak najednou byli u jejího domu. Jack Clarice doprovodil, když se s ním chtěla ve dveřích rozloučit - řekl: „Neměl bych jít dovnitř a pomoct ti?"
„A ty jsi byl někdy u mě doma?" zeptala se Clarice.
„No... ne." když to řekl, tak Clarice nadhodila pohled 'tak vidíš'. Jack začínal rezignovat „Dobře, ale zítra v šest večer se tu zastavím a zkontroluju, jestli je všechno v pořádku." Clarice pochopila, že jinak se ho nezbaví, proto přikývla, úsměv se jí však tentokrát vykouzlit nevydařilo.
A pak byla doma. Hrozně ji štvalo, že tady nic nepoznává. Začala s průzkumem domu, od sklepa až po půdu, překvapilo ji, že tam nemá skoro žádné fotky. „Žádný osobní žívot, no skvělý. A Jack říkal, že ani moje kariéra na tom není nejlíp... prostě úžasný." Ve skříni ji zaujaly jedny černé šaty a boty, absolutně se nehodily k ostatním věcem, tohle byly drahé a krásné šaty, stejně tak boty... Clarice zjistila, že svůj předešlý život vůbec nechápe. Večer si v koupelně znovu prohlížela jizvu na rameni, nedokázala říct, proč ji tak přitahovala. Udělala si mentální poznámku, že se na to musí Jacka zeptat.
Ráno vstala a poprvé od té doby co přišla otevřela ledničku „Tohle přece nemůžu jíst? Zatraceně... tohle nebudu jíst... to ani není jídlo! Fajn, když jsme sem včera přijížděli, viděla jsem na rohu malou restauraci, můžu se tam pořádně nasnídat." Vzala si nějaké peníze a vyrazila.
Za čtvrt hodiny už seděla před stolem s vydatnou snídaní. Malá restaurace byla celkem plná. Clarice se pustila do jídla, měla hrozný hlad. Při tom sledovala dveře... „Další z mých zvyků... asi z práce." Viděla vejít muže v košili a kalhotách, perfektně mu to padlo. „Pane bože, tak to je kus. Ten je sexyyyyy! Vlasy sice už mírně prošedivělé, ale pod tou košilí se rýsují svaly. Hmm, na ruce má jizvu mezi palcem a rukou, co se mu asi stalo? Jeee - ty jeho oči! Krásný hnědý oči! Pane bože on jde sem, klid on mě mine, mine mě! Ať mě nemine! Ať se stane cokoliv!"
Muž přišel ke Claricině stolu a zeptal se: „Můžu si přisednout?"
... to be continued...