Snad to bylo brzy, ale Isabella věděla, že Ed je láskou jejího života. Edward Nygma. Byl to on. Muž, na kterého čekala celý život. O kterém odsud jen četla v nejrůznějších dramatech. Byl jejím Romeem, jejím Cassiem i Othellem, Hamletem i Antoniem. Měl v sobě duši romantika a zároveň nádech temnoty, jenž dodával jeho auře nevídané barvy. Isabella jím byla přitahována jako můra k plameni. Po něčem takovém celou dobu prahla.
„Máš nějakou knihu, která ti změnila život?" zeptal se Ed nad sklenkou vína. A ještě k tomu všemu rád čte.
Isabella k němu vzhlédla a zadívala se do jeho hlubokých jasných očí. „Každá kniha mi mění život pokaždé, když se začtu do jejího příběhu." Usmála se na něho a přisunula se blíž.
„Víš, jak to myslím. Kniha, kvůli které ses začala na svět dívat jinak. A tvůj život už nikdy nebyl stejný," podíval se za ni tak fatalisticky. Okamžitě by chtěla znát jeho knihu, ale nejdříve musela přijít s vlastní odpovědí. „Bezpochyby to je Paní Dallowayová od Virginie Woolfové."
„Virginia Woolfová se svým moderním pojetím zpracování románů a relativitou všeho," Nygma si vybavil jiné její dílo, které mu nedávalo spát, když usedal ještě do školních lavic. „Proč Paní Dallowayová?" zajímal se.
„Paní Dallowayová se snaží zachytit jedinou chvíli, kvůli které je člověk na živu. Okamžik, který se vyrovná věčnosti. Okamžik, po kterém už klidně může člověk zemřít, protože už nikdy nemůže být v životě šťastnější. A mé chvíle neskonalého štěstí jsou ty s tebou." Isabella jemně smočila rty ve víně a ve společné vodní lázni se přemístila až k Edovi a věnovala mu lehký polibek.
„Taky jsem nejšťastnější, když jsem s tebou," přitakal Ed.
„Co představuje rudá barva?" Isabella se na něho láskyplně usmála. „Napij se ještě vína," podala mu sklenici a přiložila ji k jeho pootevřeným rtům.
„Rudá je barvou lásky," odpověděl Ed téměř bezmyšlenkovitě. Nemohl spustit oči ze své překrásné přítelkyně, která byla živá a byla jeho.
„Rudá jako krev," dodala Isabella. Vzala od Eda sklenici a postavila ji na okraj lázně. „Jaká je tvoje kniha?" Na okamžik odplula od Eda. Otočila se k němu zády.
Ed se zahleděl ke stropu. „Určitě to byl Sherlock Holmes. Znamení čtyř? Obdivoval jsem Sherlocka pro jeho neskutečné množství znalostí a pro bystrost jeho uvažování. Kvůli němu jsem se stal forenzním technikem." Ed se usmál. Sherlock Holmes mu však bude muset odpustit těch pár vražd, které provedl v pomatení mysli.
„I pro lásku se často umírá," jakoby Isabella slyšela jeho myšlenky. Podíval se před sebe a uviděl ji, svoji bohyni, krásnější než Kleopatra. Vzala jeho ruku do svých a rychlým profesionálním tahem mu otevřela zápěstí. Až nyní si všiml, že i kolem ní se barví voda do ruda.
„Cos to udělala?" Ed se na ni nevěřícně díval. Ona se jen usmívala stejně jako vždycky. „Z našeho okamžiku dělám věčnost. I ty sis to tak přál. Proto se ničeho neboj a poddej se tomu, má lásko." Stoupla si před něho. Vzala si jeho hlavu do svých dlaní a líbala ho dlouze a vášnivě. Polibky přetrvávaly. Přes krk na hruď mu kanuly krvavé prameny, které však přestal vnímat stejně jako ona. Nedokázal poznat rozdíl mezi vlhkostí krve a vody. Objal ji kolem pasu a přidal se k jejímu tempu. „Miluji tě," šeptala mu opakovaně.
„Já tebe taky," vydal ze sebe a prsty přejel její hebkou šíji.
Ve vínu muselo být nějaké sedativum. Jak čas míjel, cítil se čím dál unavenější. Isabella mu těžkla v náruči a voda kolem nich se měnila v červené víno. Určitě se mu to všechno jen zdálo. Odhrnul ji slepené prameny vlasů z obličeje a podíval se na její klidnou spící tvář. I on cítil, jak se mu klíží víčka. Na chvíli si zavře oči.