All characters are property of J.K. Rowling not mine.

Poslední srpnový den byl vždy ve znamení velkolepé večeře a vzrušujícího očekávání. Znamenal jediné. Zítra se všichni vrátíme do Bradavic. Pro mě to tentokrát bylo jiné. Čekal mě sice už šestý rok, zkoušky NKÚ jsem měla úspěšně za sebou, ale stejně. Poprvé za dobu, co si vůbec pamatuju jsem do školy měla odjíždět bez něj. Jistě, když jsem byla nervózním prvňáčkem, čekajícím na zařazení a on nastupoval do třetího ročníku byli jsme pouze přátelé, ale i tak. Prostě tam byl.

Podvědomě jsem doufala, že by mě Moudrý klobouk mohl zařadit do jeho koleje. Upřímně jsem byla vystrašená a kdybych byla s ním pomohl by mi.

Nestalo se tak. Když jsem si starý klobouk sundala, zamířila jsem k havraspárskému stolu a Havraspár se stal mým domovem. Přesto tam pořád byl. Občas jsme se míjeli na chodbách. Párkrát mě o víkendu vzal a ukázal mi všechna tajemství hradu, která se náramně hodila obzvlášť, když Protiva zablokoval nějakou chodbu. Znal hrad snad mnohem lépe než, kterýkoliv jiný student.

Teprve, když jsem končila čtvrtý ročník všimla jsem si, že se na něj dívám jinak. Párkrát jsem ho přistihla,jak mě pozoruje a než pohledem rychle uhnul všimla jsem si v jeho očích něčeho, co tam nikdy dřív nebývalo. O prázdninách, které jsem téměř celé strávili spolu se z nás stali víc než jen nejlepší přátelé a do pátého ročníku jsem nastupovala s tím, že Teddy Lupin je můj přítel. Stále náš vztah držíme před rodinou v tajnosti. Sama ani nevím proč, ale na jednu stranu je to legrace.

Znám Teddyho od útlého dětství. Kam až sahá moje paměť, tam už jsou vzpomínky na něj. Miluju ho a chci s ním být. Jenže, jak se teď mám vyrovnat s tím, že do Bradavic pojedu bez něj? Všechny tyhle myšlenky a nezodpovězené otázky se mi míhaly hlavou, když jsem pokládala špinavé nádobí do dřezu. Zadívala jsem se z okna. Už se stmívalo a na obzoru se vyhoupl měsíc. Měla bych se těšit. Bradavice jsem vždy milovala, ale byl tady někdo koho jsem milovala víc.

„Vicky?"

Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo za mnou stojí. Vstoupil do místnosti, přešel ke mně a položil do dřezu zbytek talířů od večeře. Následně mávl hůlkou a nádobí se začalo samo umývat. Přistihla jsem se, že je mnohem snadnější dívat se na práci kartáče než na něj.

„Vicky" oslovil mě znovu jen tentokrát tišeji „co se děje?"

Povzdychla jsem si, odtrhla oči od dřezu a zadívala se mu do obličeje. Dnes měl modré oči a prameny tyrkysových vlasů mu padaly do čela.

„Celý večer jsi smutná" začal a vzal mě za ruku „řekni mi, co tě trápí."

Pohodila jsem hlavou „Je to hloupé."

„Vicky to jsem já. Mě můžeš věřit."

„Víš" odhodlala jsem se „bude zvláštní být v Bradavicích bez tebe."

Upřímně jsem čekala, že se začne smát. Nezačal. Jen pokýval hlavou.

„Já vím. Taky jsem o tom přemýšlel. Vždycky jsme byli spolu, takže vím, jak se cítíš. Pro mě bude taky zvláštní nemít tě pořád na blízku. Ale budeme v pohodě" usmál se a volnou rukou mě pohladil po tváři „budeme si psát. Můžeme se potkávat v Prasinkách a než se naděješ budou Vánoce."

„Já vím" přitakala jsem „jen... bude to zvláštní."

„Neříkám, že nebude."

Dřív než jsem o tom stačila víc popřemýšlet jsem nahlas vyslovila nápad, který mi zrovna prolétl myslí.

„Teddy mohl bys jít se mnou zítra na nádraží?"

„Ale co tvoji rodiče? A zbytek rodiny? Nebude jim moje přítomnost připadat divná? Vždyť o nás nevědí."

„Možná je čas, aby se o nás dozvěděli" usmála jsem se, zapletla mu prsty do vlasů, stoupla si na špičky a políbila ho.

Přesně v tu chvíli se za Teddyho zády ozvalo dětské zavýsknutí a já už jen zahlédla pramen dlouhých blonďatých vlasů mizejících za rohem. Dominique. Tolik k našemu tajemství.