Tom se vždycky nesmírně těšil do školy. Byl to jeho první a jediný domov, tam měl pocit, že někam patří. Tam na něj nikdo nepohlížel divně, když vzduchem létaly věci. Tam si ho vážili, tam ho obdivovali. V kouzlech našel smysl svého života, nic pro něj nebylo tak přirozené jako kouzlení. Mrzelo ho, že nevyrůstal v kouzelnické rodině a musel se to dozvědět od Brumbála. Ale byl strašně šťastný, když mohl kouzlit. Přišlo mu, že se narodil s hůlkou v ruce, že magie s ním promlouvá a vybrala si ho jako jednoho ze svých prostředníků. Jako někoho, kdo dokáže plně využít své schopnosti. Znal jediného člověka, kterého si dokázal vážit kvůli jeho kouzelnických dovedností. Nikdo jiný mu nestál za myšlenku. jedině Albus Brumbál se mu mohl rovnat.
Teď, když po absolvování školy strávil několik let v pochybných zaměstnáních při hledání vhodných předmětů, do kterých by uložil část své duše, bylo načase se vrátit na místo činu. Především potřeboval skrýt jeden z viteálů na hrad. Ale místo učitele, o které usiloval, zdaleka nebylo nelákavé. Rád by se znovu procházel po rozlehlých pozemcích a cítil ve vlasech vítr vanoucí od jezera, trávil dlouhé hodiny přemýšlením usazen pod vrbou mlátičkou a zasedal každý den k jídlu ve Velké síni. Přitom by samozřejmě stahoval na svou stranu víc a víc lidí. Je daleko snazší zmanipulovat studenty a děti než dospělé. Všichni, kdo se přidat chtěli, se už Smrtijedy stali, a dobrovolný Smrtijed z přesvědčení je daleko spolehlivější než ten pod kletbou Imperius. Byl si jist, že jako obdivovaný učitel by se stal velkým vzorem hodným následování.
Procházel bránou školy a pocítil zachvění, když si uvědomil, že je zase doma. Rozhodně stoupal vzhůru po svazích. Uvědomoval si, že tentokrát tudyma nejde jako Tom Raddle, cílevědomý a sebejistý školák, nýbrž jako lord Voldemort, obávaný černokněžník. Kráčel hrdě k hradu a u hlavní brány vyvolal několik kouzel. Obranné systémy Bradavic byly tak chabé, že se na jejich překonání skoro nemusel snažit. Několik obyčejných neverbálních kouzel. Nemohl uvěřit tomu, že Brumbál nechává školu tak zranitelnou. Byl vždycky jeho vzor, ať už si to přiznával či nikoli, a teď ho zklamalo, že Albus nezpřísnil bezpečnostní opatření od dob, kdy byl ředitelem Armand Dippet. Třeba se to spraví, říkal si Voldemort, až pochopí, že jsem hrozba.
Vstoupil do školy a procházel známými chodbami. studenti byli zřejmě ve spoelčenských místnostech, protože cestou nikoho nepotkal. Byl za to rád, protože poslední, co chtěl, byla společnost kohokoli. Vyběhl do patra, které znal snad nejlépe ze všech a třikrát prošel kolem gobelínu s tančícími troly. Stěna se rozestoupila a objevily se dveře. Prošel jimi se stejnou úctou jako poprvé. Bradavice ho nikdy nepřestaly fascinovat. Byl si jist, že objevil všechna její zákoutí a chodbičky a taky věděl, že převážná část hradu zůstává všem studentům skryta. Samozřejmě až na něj. A nikdo kromě něj netušil, kde se nachází tajemná komnata. Bylo to jediné dědictví po matce, kterého si vážil. Příbuzenský vztah se Salazarem Zmijozelem. Nevěděl, proč zrovna on dostal tu moc být Zmijozelovým dědicem, ale byl přesvědčen, že ji využije, jak nejlépe to půjde.
Rychle vkročil do obrovské místnosti, která by zabila každou pořádkumilovnou ženu. Ve vysokých policích a regálech se krčily bez ladu a skladu takové poklady, že to bylo až k neuvěření. Pána zla ale žádná starožitnost nezajímala. Potřeboval schovat diadém Roweny z Havraspáru. Našel pro něj pěkné místečko, ani moc vzadu, ani moc vepředu. Strčil ho do kredence a s těžkým srdcem se s ním loučil. Měl v ruce poklad, šperk, který neúspěšně hledaly spousty havraspárských studentů. Byl patřičně hrdý na to, že ho dokázal získat. Položil ho, zakryl špinavým hadrem a rychle vyšel z místnosti. Už měl skoro zpoždění na schůzku s Brumbálem. Odcházel z Komnaty Nejvyšší potřeby s přesvědčením, že diadém nikdo nikdy nenajde. Byl si jistý, že nikdo nerozluští tajemství Šedé dámy a ukradeného diadému. Spokojeně se usmál.
Když stanul u paty chrliče, který hlídal vstup do Brumbálovy pracovny, v rychlosti na něj štěkl heslo a vystoupil po schodech vzhůru. Zaklepal a bez vyzvání vstoupil. Brumbál seděl za stolem a vypadal, že na něho už dlouho čekal. Vlastně se zdálo, že si důkladně promýšlí, co svému bývalému žákovi řekne.
"Dobrý večer, Tome," pozdravil ho Brumbál a teprve teď se zdálo, že ho vnímá. Usmál se na Voldemorta skrz své půlměsícové brýle. Modré oči si zkoumavě prohlížely návštěvníka. "Neposadíš se?"
"Díky," přikývl Voldemort s širokým úsměvem. Usadil se do křesla, na které Brumbál ukazoval, a zkoumavě si prohlížel muže proti sobě, ovšem více okázale.
"Slyšel jsem, že jste se stal ředitelem," začal Voldemort a zkřížil si prsty. Položil si oba lokty na kolena a položil si bradu na dlaně. "Vybrali dobře." dodal. Propalovali se pohledem. Jakýkoli méně schopný kouzelník by v místnosti nemusel vydržet. přišel by si jako v místnosti plné statické elektřiny, když člověk nikdy neví, kdy přijde další výboj.
"Těší mě, že si to myslíš," usmál se Brumbál. Napětí nepovolilo. "Mohu ti nabídnout něco k pití?"
"To by mi přišlo vhod." připustil Voldemort. Pochyboval, že by Brumbál byl tak hloupý a pokusil se ho zabít. Navíc by se mu to samozřejmě nepovedlo. "Mám za sebou dlouhou cestu."
Brumbál se zvedl a nalil sobě i Voldemortovi pohár vína. Návštěvník z něj nespouštěl oči.
"Tak tedy, Tome... čemu vděčím za to potěšení?" Kdyby se na ně podíval nezúčastněný pozorovatel, myslel by si, že jsou to dva přátelé klábosící o ničem. Ve skutečnosti byli oba smrtelně vážní a jako v důležité šachové partii pečlivě promýšleli každý další tah.
"Lidé už mi neříkají Tom," prohlásil Voldemort škrobeně. Brumbál se dotkl citlivého místa a moc dobře to věděl. Věděl lépe než kdokoli jiný, jak Voldemort nenávidí, když se mu říká jménem jeho otce. "Jsem dnes známý jako-"
"Vím, pod jakým jménem jsi známý," odvětil klidně Brumbál a dál se usmíval. Začal nepatrně získávat navrch. "Obávám se ale, že pro mě vždy zůstaneš Tom Raddle. To je bohužel jedna z vlastností, které nás na starých učitelích tak rozčilují, že nikdy nedokážou zcela zapomenout na mládí a začátky svých žáků." Starší muž pozvedl sklenici, jako by chtěl Pánu zla připít. Voldemort nehnul ani brvou, nedal na sobě znát rozčarování, které v něm Brumbál vyvolal. Ale nešlo to všechno podle jeho plánu. Zvolil si jméno, zbavil se toho starého, obyčejného a Brumbál ho odmítl jím titulovat. Dal mu najevo, že se nehodlá vzdát bez boje. Voldemort to pochopil až moc dobře.
"Překvapuje mě, že už tu setrváváte tak dlouho," ozval se po dlouhé odmlce. Přišlo mu, že by neměl Brumbála nechat promluvit jako prvního, tím by definitivně ztratil šanci na jakékoli jednání s ním. "Odjakživa mi vrtá hlavou, proč takový kouzelník, jako jste vy, nikdy neprojevil přání ze školy odejít." Voldemort znovu bezděky změnil polohu. Brumbál z něj vycítil nervozitu a nespokojenost. Sám pro sebe si v pomyslné tabulce připsal bod.
"Inu," začal a nevinně se usmál, "pro takového kouzelníka, jako jsem já, přece neexistuje nic důležitějšího, než předávání prastarých dovedností mladým a pomoc při vybrušování jejich ducha. Pokud si dobře vzpomínám, učitelské povolání tě kdysi také přitahovalo."
"A přitahuje mě i nadále," vyhrknul Voldemort, možná až příliš rychle. Brumbál nepatrně povytáhnul obočí. "jenom příliš nechápu, proč vy - na kterého se ministerstvo tak často obrací o radu a kterému myslím už dvakrát nabídli funkci samotného ministra..."
"popravdě řečeno už to bylo třikrát," Brumbál Voldemorta přerušil, aby ho opravil. "Ministerská kariéra mě ale nikdy nelákala. I to máme myslím my dva společné." Důrazně se na druhého muže podíval, jako by mu chtěl připomenout, co všechno ti dva společné nemají.
Voldemort sotva znatelně přikývl. Usrkl vína, aniž by si ho v ústech vůbec uvědomil. Oba mlčeli, dávali prostor druhému, aby nahodil udici.
"Vrátil jsem se pravděpodobně později," začal Voldemort konečně, "než profesor Dippet čekal... ale vrátil jsem se, abych ještě jednou požádal o to, nač jsem podle jeho názoru byl kdysi příliš mladý. Přišel jsem vás požádat, abyste mi dovolil vrátit se do zdejšího hradu a učit. Určitě jste si vědom, že jsem od té doby, co jsem odtud odešel, mnohé viděl a dokázal. Mohl bych vašim studentům předvést a vysvětlit věci, jaké se od žádného jiného kouzelníka nikdy nedozvědí."
Významně na sebe upírali pohledy, než Brumbál konečně vyslovil pečlivě váženou odpověď.
"Ano, samozřejmě je mi známo, že jsi po odchodu ze školy mnohé viděl a dokázal," přisvědčil. "Pověsti o tvých činech se donesly až do tvé bývalé školy, Tome. Velice nerad bych věřil třeba jen polovině z nich."
"Genialita vždy vzbuzuje závist," prohlásil Pán zla neochvějně a ukázal bíllé zuby v úsměvu, na kterém nebylo nic veselého. "Ze závisti se rodí nenávist anenávist je matkou lží. To nepochybně víte, Brumbále." naklonil hlavu mírně na stranu a zahleděl se na učitele.
"Myslíš teda, že tvé počínání lze označit za geniální?" Brumbál se pousmál. Ve Voldemortovi se vzedmula vlna vzteku. Ten staroch se mu vysmívá!
"Nepochybně," ujistil ho chladně a snažil se zachovat si klid. "Experimentoval jsem, posunul jsem hranice kouzel a čar možná dál, než je kdy přede mnou posunul kdokoli jiný - "
"Jen jistého druhu kouzel a čar," přerušil ho klidně Brumbál. "Jen nekterých. V oblasti těch ostatních zůstáváš... promiň mi ten výraz... politováníhodně nevědomý."
Voldemort vykouzlil na obličeji odpudivou grimasu, která měla být úsměvem, ale v jeho krutém obličeji to byla jen děsivá maska, horší než vztek či krutost.
"Zase ten starý argument," povzdechl si. "jenže nic z toho, co jsem ve světě viděl, nepotvrzuje vaši slavnou teorii, že láska je mocnější než magie, kterou vyznávám já, Brumbále." Dodal a v očích se mu zalesklo.
"Možná jsi nehledal na správných místech," řekl Brumbál mimochodem.
"No prosím, a kde je v tom případě lepší místo pro začátek nového výzkumu než tady v Bradavicích?" přisadil si Voldemort. "Necháte mě vrátit se sem? Dovolíte, abych se o svojě znalosti podělil s vašimi studenty? Dávám vám sebe i své nadání plně k dispozici. Jsem vám plně k službám."
Brumbál vytáhl obočí a prudce se na svého návštěvníka podíval.
"A co se stane s těmi, co budou plně k službám tobě? Co bude s těmi, kteří si říkají - nebo se tak o nich alespoň mluví - Smrtijedi?"
Voldemortův výraz se změnil. Upřímně ho šokovalo, že Brumbál to jméno zná, ale dal to na sobě najevo jen na pár chvil a pak se mu opět vrátila chladná sebejistota.
"Moji přátelé," promluvil změněným hlasem, "budou ve svém konání nepochybně pokračovat i beze mne."
"Rád slyším, že je považuješ za přátele," odvětil Brumbál. "měl jsem totiž dojem, že jsou spíš něco jako tvoji služebníci."
"To se mýlíte," ujistil ho Voldemort škrobeně.
"Takže kdybych si dnes večer zašel do hostince U Prasečí hlavy, nenašel bych jich tam několik - Notta, Rosiera, Mulcibera, Dolohova - jak čekají na tvůj návrat? Jsou to vskutku oddaní přátelé, když s tebou večerní chumelenicí putují takovou dálku, jen aby ti popřáli hodně štěstí, když se jdeš ucházet o učitelské místo."
Voldemort musel uznat, že jeho protivník je hodně dobře informovaný. Zajímalo ho, jak se Brumbál dozvěděl o přítomnosti jeho společníků. Vzpamatoval se ale rychleji než prve.
"Jste vševědoucí jako vždy, Brumbále."
"Ale kdepak, jen mám přátele mezi místními hospodskými," mávl rukou, jako by právě neodhalil něco, co se neměl dozvědět. "Takže, Tome..."
Odložil sklenici na stůl a opřel o sebe špičky prstů.
"...promluvme si otevřeně. Proč jsi sem dnes večer přišel v doprovodu svých nohsledů a ucházíš se o místoo, o než - jak oba víme - ve skutečnosti nestojíš?"
Voldemort věděl že to tak dopadne. Nešel sem, aby požádal o místo učitele obrany proti černé magii, byla to jen záminka. Ani Smrtijedi nevěděli, proč šel do hradu ve skutečnosti. Nebyla pravda, že by o místo nestál, bylo to více než lákavé. Ale ani ho nenapadlo, že by Brumbál byl tak pošetilý, aby mu to místo dal. Vykouzlil na obličeji celkem přesvědčivý výraz překvapení.
"Že o to místo nestojím? Naopak, Brumbále, velice o to místo stojím."
"Ale jdi, do Bradavic by ses rád vrátil, ale učit se ti nechce o nic víc, než když ti bylo osmnáct. O co ti jde, Tome? Co kdybys alespoň projednou zkusil být upřímný?"
Voldemort si pohrdlivě odfrkl. Nehodlal nikomu vykládat své plány a Brumbálovi už vůbec ne.
"jestli mi to místo nechcete dát..."
"Samozřejmě, že nechci," Brumbál se usmíval stejně, jako by svému hostu nabízel sušenky. "A ani v nejmenším se nedomnívám, žes čekal, že ti je nabídnu. Přesto jsi za mnou přišel a žádáš o ně, takže pro to musíš mít nějaký důvod."
Voldemort vstal. Obličej se mu zkřivil vztekem. Ačkoli si to neuvědomoval, o to místo skutečně stál. Navíc se mu ten stařec postavil, odmítl vykonat, co po něm chtěl.
"To je vaše poslední slovo?"
"Ano," přikývl Brumbál a také vstal.
"V tom případě už si nemáme co říct."
"Ne, to nemáme," souhlasil Brumbál a na chvíli se zatvářil smutně. "Už dávno minula doba, kdy jsem tě mohl vystrašit zapálenou skříní a donutit tě, abys zaplatil za svoje zlé činy. Přál bych si ale, aby to šlo, Tome... moc bych si to přál..."
Voldemort zaťal ruce v pěsti. Jeho ruka mimoděk sjela ke kapse s hůlkou. Potom si to uvědomil, lhostejně stáhl paži zpět a otočil se. Bez rozloučení se ztratil za dveřmi. Brumbál se ještě dlouho posmutněle díval na dveře, kterými prošel jeho nejnadanější student.
Pán zla se nabručeně vracel dolů. Chtěl odsud co nerychleji zmizet, ale něco ho zarazilo. Zatoužil znovu vidět zmijozelskou kolej, aspoň zvenčí zase zahlédnout známé sklepení. Ohlédl se přes rameno a vydal se opačným směrem. Cestu by našel i poslepu, Bradavice byly jeho domov. Znal je skvěle.
Cesta mu trvala jen chvilku. Opřel se o zeď a hypnotizoval pohledem známý vchod. Nechtěl dovnitř, nesnesl by, kdyby viděl, jak se někdo rozvaluje v jeho oblíbeném křesle. Stál tam a přemýšlel o starých dobrých časech, o časech, kdy byl neomezeným vládcem celé zmijozelské koleje, navzdory tomu, že byl mladší než spousta ostatních studentů. Vzpomínal na dobu, kdy by se mu žádný Brumbál nepostavil do cesty. Jenže teď si skutečně ukrojil příliš velkou část dortu. Věděl o něm daleko víc, než bylo žádoucí, a pravděpodobně i víc, než kdokoli jiný. Koneckonců, nikdo nevěděl, jací jsou rodiče Toma Raddlea, odkud pochází. To věděl jen Brumbál. Když se Toma kdokoli zeptal, proč mu rodiče nepíšou, odpověděl popravdě - matka zemřela a otec mě nechce - ale měl u toho takový výraz vzteku, že odvážlivců, kteří by se ho na to zeptali, bylo čím dál méně, až zmizeli úplně. Ostatně nebylo moc lidí, kteří by se odvážili se ho zeptat na cokoli.
Vzpomínal na hrdost, kterou cítil, když dostal prefektský odznak. Vzpomínal na to, jak se mu skoro podařilo probudit dědictví Salazara Zmijozela. Byl si jist, že je vyvolen k větším činům, že je určen k tomu, aby očistil svět od mudlů, které tolik nenáviděl, vinou svého otce. Vzpomínal na dlouhé debaty s Horaciem Křiklanem, který v něm vždycky naivně viděl skvělého studenta, který se zalouží o dobro světa. Ve skutečnosti se ani moc nemýlil, jen se lišily jejich představy o zlepšování světa. Už jako Tom Raddle byl naprosto cílevědomý a nenechal se ničím vyrušit ze svého úsilí. Bylo o něm známo, že se na žádnou dívku nepodíval, pokud mu nemohla nějak dopomoci k vyplnění jeho plánů. Nikdo nevěděl, proč je Tom tak bezcitný, nikdo si nedělal iluze, že ho Raddle považuje za přítele. Byl velice pohledný, takže se nejedna dívka spálila o jeho nezájem. Byl krásný, nadaný a sebevědomý. Každá si myslela, že právě ona dokáže otevřít chladné srdce ambiciózního zmijozelského studenta.
Voldemort věděl, že už zůstal na tom místě příliš dlouho. Neochotně zamířil k hlavní bráně. Za okny vládla černočerná tma, přerušovaná jen občasným mihnutím padající vločky sněhu. Bylo už dost pozdě, nikdo by se už neměl potulovat po chodbách, určitě ne studenti. Trochu se uvolnil. Věděl, že kdyby ho zastihl Brumbál, rozhodně by mu neuvěřil, že se ztratil.
Zahlédl nějakou postavu. Nesnažil se zpomalit, byla to malá osoba, podle křivek těla žena. Klidně se tedy mohl tvářit, že po cestě ze schůzky s Brumbálem zabloudil. Kdyby mu nevěřila, musel by si pomoci kouzly, což by rozhodně nebyl problém, ale raději by Brumbála nedráždil omámenými studenty.
Došli k sobě na takovou vzdálenost, aby rozeznal rysy dívčiny tváře. Musela být rozhodně v posledním ročníku, Voldemortovi připadla ještě starší. Viděl, že už před drahnou chvílí vytáhla z kapsy hůlku a drží ji tak sebevědomě, že s ní nepochybně uměla dobře zacházet. Mířila mu bez ostychu na hrudník a dívala se mu zpříma do očí. To ho zaujalo, v poslední době měli lidé většinou pro oči tolik práce, že se mu do tváře nepodívali. A tahle holka, ještě studentka, mu čelila naprosto beze strachu. To, že nikdy žádnou dívku nenechal proniknout do své blízkosti, neznamenalo, že nedokázal ocenit ženskou krásu. A tahle dívka krásná byla. Byla krásná zvráceným způsobem, drzý úšklebek jí vykouzlil na tváři výraz, který ji učinil krásnou. Hnědé oči si ho prohlížely se zájmem, rozhodně nedávaly najevo strach.
Voldemort věděl, že tuhle dívku chce po svém boku. Věděl, že pokud ji dokáže získat pro svou věc, bude se na ni moci spolehnout, že udělá, co po ní bude žádat, pokud to bude v jejích silách. A on viděl, že v jejích silách toho je hodně. Jenže ji nechtěl u sebe jen kvůli její moci a statečnosti. Někde hluboko v něm se probudilo něco, co tam tiše dřímalo celá ta léta, aby se to ozvalo zrovna v té chvíli. Najednou se necítil tak suverénní. Co když ho ta dívka odmítne a vysměje se mu do tváře? Ne že by to byla jedna z mudlovských šmejdů a chtěla je chránit, jen si nebyl jistý, zda se k němu přidá.
"Budeš tu dál jen stát a hledět na mě?" vypálila na něj. Nebyl zvyklý, že s ním lidé zachází takhle.
"Pokud mi v tom nijak nezabráníš, milerád." Věděl, že kdyby ho teď viděl některý se Smrtijedů, rozhodně by ho musel zabít. Takhle se Pán zla nechoval.
"Kdo vůbec jsi? Nezdá se mi, že bych tě někdy viděla." Popošla ještě pár kroků k němu, takže teď stáli sotva metr od sebe. Líbil se jí, to nemohla popřít, ale to neznamenalo, že nebude opatrná. Nepotřebovala, aby ji někdo napráskal, že se po večerce toulá po chodbách.
"To se ti nezdá. Jmenuji se lord Voldemort, možná jsi o mně už slyšela." prohlásil upjatě a sledoval dívčinu reakci.
"Skutečně?" zeptala se se zájmem. "jak ti můžu věřit?" vyštěkla po chvíli. Bylo jasné, že tenhle pohledný mladý muž rozhodně neodpovídá její představě obávaného černokněžníka. "A proč by se lord Volemort," všiml si, že to jméno vyslovila s úctou, ne se strachem, "potuloval po bradavických chodbách?"
"Chtěl jsem, aby mě Brumbál zaměstnal jako učitele. Je mnohem snazší získat oddané služebníky z jedenáctiletých dětí než z dospělých kouzelníků." odpověděl klidně. S ohromující rychlostí vytáhl z kapsy hůlku a namířil ji na svou protivnici.
"Je možné, že by ten slavný a obávaný čaroděj, se schopnostmi, které se prý rovnají samotnému Brumbálovi, byl takový... mladík? Myslela jsem, že lord Voldemort je starý, přinejmenším tak, jako Brumbál. A teď přede mnou stojí muž jako z časopisů pro ženy v domácnosti a snaží se mě přesvědčit, že se za tím kouzelným úsměvem skrývá ta krutost, o které se píše ve sloupcích Věštce." Uvažovala nahlas. Musel uznat, že je to z jejího pohledu logická úvaha. Proč by mu měla věřit, že v tak nízkém věku dosáhl úspěchů, kterých se obávali největší kouzelníci.
"nezdá se mi, že by se Pán zla zastavil na kus řeči s holkou, která ho přistihla, jak se plíží chodbami, i když Brumbál už dávno spí. V jeho pracovně je tma už delší dobu. Takže ne, nevěřím ti, že jsi lord Voldemort." Věděl, že ji musí získat. Takový poklad nesmí stát proti němu, musí ji mít pro sebe. Byla nesmírně bystrá a nenechala se ošálit. A byla krásná, nebezpečně krásná.
"Máš naprostou pravdu. Kohokoli jiného bych zabil, ale tebe ne, neohroženě jsi čelila mému pohledu. Jsi silná bojovnice, byl by hřích tě zabít. A věř mi, z pekla strach nemám." Sledoval, jak se mračí ještě víc.
"Víš kolik lidí říkalo, že by někoho zabilo, a pak se roztřese strachy?"
"Spousty," odtušil, "ale já nejsem jeden z nich. A dokážu ti to."
Nevěděl, co ho to napadlo. Proč bral cizí holku, o které ani nevěděl, jak se jmenuje, pryč, unáší ji ze školy, jen aby jí dokázal, že je schopen vraždy. Ale musel to udělat.
Překonal vzdálenost mezi nimi tak rychle, že nestihla zareagovat a popadl ji za ruku. Ozvalo se hlasité prásknutí a po lordu Voldemortovi a Belatrix Blackové nebylo v chodbě vedoucí ke zmijozelskému podzemí ani stopy.
