Chapter 1: Knocked Down By Her Own Destiny
Ani necítila bolest, když její lokty tvrdě dopadly na rozbahněnou zem, kam ji srazil sám král Kamelotu. Počasí bylo již několik dní příšerné a pršet nepřestávalo.
Nebylo to sice nic, na co by už nebyla dávno zvyklá, přesto ji to po dlouhé cestě, kterou měla za sebou, zmáhalo – dokonce natolik, že když na ni král namířil svůj meč, zapomněla i ztuhnout leknutím. To ale bylo nejspíše zapříčiněno tím, že si už zvykla na skutečnost, že její život může býti velmi pomíjivý, jak jí vtloukali do hlavy několik posledních let. Proto jenom sklopila hlavu a čekala, až ostří meče dopadne a nemilosrdně se zahryzne do její kůže.
Čekala ale marně. Nic se nestalo a jedinou odpovědí bylo ticho, které ji snad děsilo ještě více. Ticho totiž nikdy nevěstilo nic dobrého.
Celé setkání si vlastně představovala úplně jinak. Měla se před ním objevit jako zachránce, jak pravila věštba. Měla králi zachránit život a on ji na oplátku měl nabídnout, aby zůstala na jeho hradě, který, jak doufala, by se snad mohl stát jejím novým domovem. Proto se také vydala téměř přes celý ostrov.
Namísto toho ale ležela v blátě a osobě, kterou byla předurčena zachránit před smrtí, stačil jediný pohyb a celá věštba, kterou jí matka vyprávěla jako pohádku před spaním a znala ji tedy nazpaměť by se stala pouhopouhou lží. Zaváhala, zdali opravdu stálo za to vážit cestu až sem kvůli někomu, kdo to evidentně vůbec nepotřebuje, načež si bolestně uvědomila, že se stejně nemá kam vrátit. Při vzpomínce na domov se jí totiž hned také vybavil jeho poslední obraz – plameny, které stály její rodiče život a kvůli jejichž původcům ztratila na dlouhá léta vlastní svobodu.
A jak tam ležela, poprvé za ty roky zaváhala, poprvé si nebyla jistá, jestli by smrt nebyla v této chvíli spíše zmarem nežli vysvobozením, protože už byla volná a měla konečně svobodu, jejíž opětovné nabytí ji stálo spoustu času a energie. Ne, zemřít teď by nebylo fér.
Tehdy se poprvé podívala králi do tváře. Jeho obraz nikdy předtím neviděla, přesto neměla pochyb o tom, kdo před ní stojí. Ostřeji řezané rysy lemovala kštice světlých vlasů a jeho modré oči si ji bedlivě prohlížely. Cítila, jako by ji král propichoval pohledem. Jeho zářivě červený plášť kontrastoval s jejími potrhanými, kdysi bílými šaty, nyní pokrytými blátem a skvrnami od trávy. Vyobrazení draka spolehlivě prozrazovalo příslušnost ke Kamelotu, i když to samotné z něj ještě nedělalo krále. Mohlo se přeci jednat o nějakého rytíře.
Co ho prozradilo, byla osoba jedoucí vedle něj, z níž sálala energie, kterou ona sama sice nevládla, ale kterou poznávala velice dobře a Astrid nebyla hloupá. Znala pověsti i proroctví. Okamžitě poznala, že jediný člověk, který by byl natolik odvážný (či pošetilý) žít na Kamelotu hrozbě smrti navzdory, musel být nepochybně člověk předurčený krále chránit – druhou osobou před ní tedy byl sám Emrys, v jehož očích přelétl temný stín, který neuměla zcela přečíst, ale oproti výrazu Artuše, z jehož pohledu bylo patrné, že by nejraději jel dál – pryč od špinavé lůzy, která ležela před ním, jí nepřipadal čarodějův výraz nijak vyhýbavý. Naopak působil spíše starostlivě.
Koutkem oka zahlédla krále, který výraz tváře svého doprovodu nepochybně zachytil, jelikož se v jeho očích něco změnilo. Astrid překvapilo, že se někdo urozený nechal ovlivnit, byť neverbálním názorem osoby viditelně nižšího původu, soudě podle šatstva, které Emrys oblékal. Ale o králově reakci nebylo pochyb, z čehož plynulo, že oba muži si byli zřejmě blízcí, a že král pravděpodobně v minulosti dostal od čaroděje několik dobrých rad.
„Jste v pořádku?" prolomil konečně ticho přerušované pouze kapkami deště bubnujícími na listy okolních stromů Merlin.