Stmívalo se. Nebo rozednívalo? Těžko říct. Kdesi v dálce byl slyšet zpěv ptáků. Zpívají ptáci večer? Byli to ptáci? Nebyly to policejní sirény? Zpívají sirény ráno?
Slunce bylo rudé. Ráno nebo večer? Bylo to slunce?
Rozhodně se stmívalo.
Zavřel oči. Ne už je měl zavřené. Otevřel oči. Stmívá se. Ne, je tma.
Temnota ho pohltila.
„…Naruto…!"
Zpívají ptáci večer?
-ooo-
„Naruto!" Výkřiky klečící dívky se mísily s pláčem. „Naruto! Naruto, slyšíš mě?! Prober se! Prosím! Naruto!"
Zoufalství se jí rozlévalo celým tělem jako smrtelný jed. Její křik se proměnil v šepot přerývaný vzlyky.
„Naruto…"
Pustila jeho chladnoucí ruku.
Pohled jí padl na krev, co jí ulpěla na bílé dlani. Sevřela jí v pěst.
„Naruto…"
Sklonila se k němu. Ne, k jeho tělu. Mrtvému tělu.
Zvedla ruku, chtěla se ho dotknout, pohladit ho podržet, vrátit mezi živé.
Už to není on.
Pozorovala své chvějící se prsty.
Nemá to smysl…
Spustila ruku podél těla. Byla bez vůle, jako hadrová panenka. Klečela vedle něj, ebenové vlasy jí padaly do tváře a zakývaly oči zrudlé pláčem.
Byla tak blízko, nehybná vedle něj. Nedotýkala se ho. Už nikdy se jí nedotkne. Tělem jí probíhaly záchvěvy.
Byla to bolest? Bezradnost? Zoufalství? Nebo jenom vzlyky?
Už nebrečela. Nebo ano?
Nevěděla, nevnímala. Svět bylo moře slaných slz. Dusila se, nemohla dýchat, nemohla myslet, nemohla nic.
Topila se.
Vědomí jí proklouzávalo mezi prsty. Co je to svět?
Blonďaté vlasy, prchavý úsměv.
Prchavý. Mizivý.
Už ho nikdy neuvidí. Nikdy.
Chladnoucí mrtvola ležela před ní. Bez úsměvu. Bez života.
Políbila chladnoucí rty.
„Sbohem."
Neusmál se.