Bazén hanby Aneb Moje marné snažení o humornou povídku.


„Byla to jen otázka času, než se v desátém šéfovi prastaré mafiánské rodiny něco prostě zlomí." Tak tohle je věta, která sumarizuje myšlenku mafiánů, návštěvníků a zaměstnanců, kteří se v ten osudný den shromáždili v domě Vongoly.

Ten bazén stál pod oknem šéfa mafie už od osmdesátých let. A není se čemu divit. K údivu mafiánů se totiž ukázalo, že když člověka někdo vyhodí oknem z druhého patra, onen vyhozený si prostě musí zákonitě něco udělat.

Poprvé tento problém objevil ve třicátých letech minulého století. První vyhozený, jméno se ztratilo v historii, měl nadvakrát zlomenou levou paži a byl na čtyři měsíce vyřazen ze služby – což už si nikdo další nemohl dovolit, natož samotný boss, jenže mu po osmi měsících zase ruply nervy a vyhodil z okna další dva své zaměstnance. A doba výbuchů se s každým incidentem zkracovala. Všichni doufali, že se něco změní nástupem nového bosse, ale očividně jsou mafiáni jen naivní optimisti, protože v prvním měsíci „nového vladaře" se stihlo vyhodit z okna dvanáct lidí.

Někdo musel něco vymyslet.

A tak se, po půl století testování ve stylu pokus/omyl, jako přistávací dráha vyloučila kromě jiného matrace. Za a, protože se nehodila do celkového obrázku pozemku, a za b, po několika přistáních se vždycky stejně roztrhla a ukázala svá kovová pérka, čímž zajistila vyhozeným mafiánům nová a někdy i závažnější zranění.

V sedmdesátých letech nějaký chytrolín přitáhl vodní matraci. Nevydržela ani hodinu, samozřejmě. (A co taky čekat, když mají všichni po kapsách něco ostrého, že?!)

Nakonec, co se vystřídala ta vodní pitomost s trampolínou (která se ukázala jako ještě větší pitomost), někoho napadlo vystavět bazén. Čtyři metry hluboký, dvanáct dlouhý, osm široký. Minimální zranění. Perfektní řešení.

Po nějaké době se začalo bazénu přezdívat „bazén hanby" a ačkoli byl bazén čištěn, opravován a správci mu věnovali opravdu dobrou pozornost, nikdy se v něm nikdo dobrovolně nevykoupal.

Celých pět let se k němu dokonce ani nikdo nepřiblížil. A to vše jen díky desátému bossovi.

Sawada Tsunayoshi je… velmi zvláštní stvoření. Na škole mu přezdívali Dame-Tsuna, byl nemotorný, známky byly rády, když byly průměrné, byl nesmělý, přívětivý a nikdo by si ho nikdy netipnul na někoho s mafiánskou krví.

Po mučení… ehm, vyučení,… u Reborna všichni předpokládali, že se z něj jeho laskavost vypaří, ale opak se stal pravdou. A po celých pět let po nástupu „do služby" byl bazén prázdný.

Do dneška.

Dnes se totiž vrátila jeho nejhorší noční můra s apokalypsou v závěsu. Alias Mukuro a Hibari ze společné mise.

„To… je vtip. Že ano?" Tsuna vyděšeně poulil oči na účet, který mu, společně s hlášením o misi, předali do rukou. Mukuro se jen culil tím svým hrůzyplným způsobem a Hibari mu očividně ani nevěnoval pozornost.

„Dvanáct zraněných, dva zdemolované domy, osm aut zničených na prach a čtyři hořící zahrady? Co jste, proboha, dělali? Měli jste jen … najít … ten obraz …?"

Ticho. Tedy až na ten Mukurův podezřelý smích.

„Nechte mě hádat, obraz uhořel v jedné z těch zahrad?"

Být tady čtrnáctiletý Tsunayoshi Sawada, omdlí hrůzou, protože jeho o šest let starší verze právě popadla iluzionistu a noční můru Nanimori za límce a dotáhla je k oknu s bojovým výkřikem „To vás oba naučí!" a shodila je z druhého patra.

A protože to ani jeden z nich nečekal, žuchli dolů bez jakéhokoli odporu.

Tsuna prudce vydechl. „Aspoň už vím, k čemu tam ten zatracený bazén je!" zaklel a vší silou okno zabouchl. Sklo se zákonitě vysypalo.

Dole probíhalo drama úplně jiných pořádků. Personál se sice zdráhal pomoct dvěma nejstrašidelnějším osobám na planetě, ale Lambo se nezdráhal – s fotografováním. Netřeba tedy dodávat, že do několika hodin byla ta trapná situace navždy vyvěšena v hale s nápisem: „Den, kdy se Desátý Vongola složil s nervy."