Kapitola první
Harry se cítil otupělý. Už nedokázal poslouchat ty lidi kolem, co se snažili získat si jeho pozornost, lidi, co doufali, že s nimi prohodí alespoň pár slov, lidi, co mu chtěli gratulovat, potřást mu rukou nebo mu dát pusu. Docela úspěšně se těmto lidem už nějakou dobu vyhýbal…Kdykoliv spatřil přicházet někoho s úsměvem na rtech a zářícíma očima, dokázal si najít důvod, proč jít pryč.
Nicméně, už byl unavený. Hodně unavený. Unavený z toho, jak musel pořád dokola poslouchat to samé, z toho, jak každou chvíli někdo přišel a potřásl mu rukou, z toho, jak marně se snažil všem vysvětlit, že to nebyl jen on, kdo Voldemorta zabil, že zásluhu na tom mají všichni, kdo v tu dobu bojovali na hradě…Nechtěli to slyšet. Pro ně byl Harry Potter hrdina. Jenže on si tak nepřipadal.
Pozoroval Weasleyovi, jak se shromažďují u vchodu do Velké síně a připravují se na cestu domů. Paní Weasleyová starostlivě všechny přepočítávala a ujišťovala se, že jsou všichni v pořádku, že jsou připraveni se přemístit. Pan Weasley se usmíval na svou starostlivou ženu. Ron, s rukou kolem Hermioniných ramen, protáčel na matku oči. Bill držel za ruku Fleur a snažil se s Charliem, který stál po jeho boku, nepropuknout v hlasitý smích. George…no, George byl stínem svého bývalého já. Nejspíš ani nevnímal hovor, který vedli jeho sourozenci, a jen zíral před sebe s výrazem, v kterém se zračila bolest, kterou si prošel. Percy měl položenou ruku na Georgově rameni, který ji nejspíš ani nevnímal. A Ginny, ta stála po boku svých bratrů s hlavou opřenou na Georgově druhém rameni.
Harry se cítil provinile. Jak by taky ne? Byl to přeci on, po kom Voldemort šel. To kvůli němu umřel Fred i všichni ostatní. Ještě nenašel odvahu promluvit si s Ginny. Jako opravdu promluvit. Ale i kdyby jí měl, co by jí řekl? Už mu jednou řekla, že smrt jejího bratra není jeho vina. To mu řekli všichni Weasleyovi. Ale stejně si nemohl pomoct a cítil se strašně.
Ginny zachytila jeho pohled a usmála se na něj, téměř omluvně. Chtěl jí úsměv oplatit, ale sotva dokázal pohnout rty. Potřeboval si s ní promluvit. Chtěl jí říct, jak moc mu chyběla, jak na ní myslel každý den a bál se, jestli je v pořádku, jestli je na něj naštvaná, protože jí tu nechal, jestli na něj taky myslela…Chtěl jí držet za ruku, sedět vedle ní a užívat si její přítomnost, cítit vůni jejích vlasů…
Potřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky. Teď se to prostě nehodilo. Právě ztratila bratra. Lupin a Tonksová byli také mrtví. Prostě teď nebyl ten správný čas pro tenhle typ rozhovoru, a rozhodně ne dřív, než mezi sebou prohodí alespoň pár běžných slov.
Znovu se podíval na Weasleyovi a ucítil bodnutí žárlivosti. Snažili se se ztrátou vypořádat jako rodina. Tu on ale neměl. Byl sám. Jeho poslední upomínka na rodiče byla pryč. Všechno, co mu zbylo, byli jeho mudlovští příbuzní. A nevadilo mu, že už je nikdy neuvidí. Ale napadlo ho, jestli jsou v pořádku a vrátili se bez problému domů. Doufal v to.
A pak zahlédl paní Weasleyovou, jak k němu jde přes celou Síň. Stále byl v obležení lidí, to jí ale nebránilo, aby je od něj odstrčila a objala ho.
„Omlouvám se, drahoušku," zašeptala mu do ucha. „Úplně jsme na tebe zapomněli. S těmi všemi lidmi kolem…nikde jsem tě neviděla, tak jsem myslela, že jsi někde u nás…" Odtáhla se a Harry mohl vidět slzy, které se jí zračily v očích.
„To je v pořádku, paní Weasleyová. Měla byste vzít rodinu a jít domů. O mě se nebojte," řekl Harry s úsměvem.
Podívala se na něj a tvářila se, jako by nechápala, co tím myslí. „Harry, ty jdeš přeci s námi. Copak sis myslel, že bychom tě tu nechali?"
Harry chtěl něco říct, ale nic z něj nevyšlo. Vzala ho za ruku a odváděla ho pryč od všech těch lidí.
„Copak nemyslíte, že toho má tenhle hoch už dost? Potřebuje být se svou rodinou. Nevidíte, jak je unavený. Jděte!" řekla káravě směrem k té mase lidí.
Harry se na ní usmál. Ona ho chtěla mít se svou rodinou, jako jednoho z nich. Cítil, jak mu vlhnou oči. Zastavili na místě, kde měli klid, pořád dostatečně daleko od zbytku rodiny. Objal jí tak, jako by to byla jeho vlastní matka.
„Děkuju, paní Weasleyová," vydechl Harry. „Hodně to pro mě znamená." Odtáhl se a byl rád, že se na něj paní Weasleyová taky usmívá.
„Tak pojď, drahoušku," řekla láskyplně.
„Vlastně," začal Harry nervózně. „Vadilo by, kdybych tu ještě chvíli zůstal?"
Vypadala zmateně. „Proč drahoušku? Myslela jsem, že půjdeš domů rád, pryč od všech těch…" a rukou ukázala na dav, který právě opustili.
„To ano…ale, chtěl jsem být jen na chvíli sám. Abych si pročistil hlavu a dal do pořádku své myšlenky…Abych si promyslel, co budu dělat dál. Ne, že bych nebyl ve vaší společnosti rád, jen prostě…" Podíval se na ní a čekal, jak zareaguje. Paní Weasleyová si povzdychla a smířlivě pokývala hlavou.
„Chápu. Byla bych radši, kdybys šel s námi domů…ale jestli to opravdu chceš, tak pak bych tě asi měla nechat, že? Ale Ginny bude smutná, víš?"
„Bude?" zeptal se a ztěžka polkl.
„Jistěže bude," řekla laskavě. „Vím, že čekala na vhodnou chvíli, aby si s tebou mohla promluvit, a ty patrně také, nemám pravdu?"
Harry se zadíval stranou. „Nevím, co jí říct."
Paní Weasleyová se usmála a podívala se mu do očí. „Až nadejde tvá chvíle, najdeš ta správná slova," řekla moudře. „Opravdu tu chceš zůstat?"
„Ano, myslím, že ano."
„Dobrá tedy. Ale musíš se jít rozloučit, ano?"
Harry přikývl a následoval jí.
„Už můžeme jít, Arture," řekla, když došli ke zbytku rodiny. „Jo a Ginny, ty zůstáváš."
Ginny, která zírala na Harryho, se otočila na matku. „Cože? Proč?"
Paní Weasleyová vyprovázela všechny své děti, kterým se v tváři zračil zmatek, do Vstupní síně. Potom se otočila na svou dceru, která na ní vrhala vražedný pohled. Vzala její tvář do svých rukou a odpověděla: „Protože jsem to řekla," než jí dala pusu na tvář. Následně se otočila na Harryho, který postával kousek na Ginny, a políbila ho také. „Sbohem Harry, drahoušku. Vrať se domů brzy, prosím."
„Počkat! Harry tu taky zůstává?" zeptala se Ginny. Weasleyovi postávali ve dveřích a snažili se pochopit, co se to vlastně děje. Jen Hermiona měla ve tváři výraz pochopení a s jemným úsměvem něco šeptala Ronovi do ucha.
„Ano, broučku. Harry zůstává trochu déle. A teď, sbohem," zopakovala a ještě jednou jí dala pusu na tvář. Ginny vypadala, jako kdyby jí někdo omráčil.
„Buďte opatrní," byla její poslední slova, než se otočila k odchodu, vzala svého manžela za ruku a vedla všechny své syny pryč z hradu.
Ginny sledovala, jak odchází, neschopna slova. Harry také nevěděl, co říct. Oba ještě chvíli zírali na dveře, než Ginny prolomila ticho.
„To tys jí o tohle požádal?" zeptala se bez pohledu na něj.
„Cože? Samozřejmě, že ne," odpověděl. „Řekl jsem jí, že tu chci ještě zůstat, abych mohl přemýšlet. Ona řekla, tak dobrá. Nevěděl jsem, že tohle udělá."
Ginny se na něj otočila. „Tys chtěl radši zůstat tady, s lidmi, kteří tě kousek po kousku užírají, místo abys šel domů s lidmi, kterým na tobě opravdu záleží?" V hlase se jí zračila bolest.
„Tak to není…Jen si potřebuju dát do pořádku myšlenky, proto chci být sám. A nechtěl jsem vás rušit ve vašem…však víš…"
„Truchlení?" zeptala se téměř uraženě. Povzdychla si, přistoupila k němu blíž a vzala ho za ruku. „Harry, jen proto, že nemáš naší krev, neznamená to, že nepatříš do rodiny," řekla tiše. „Protože, ty patříš."
Harry se na ní podíval a pak přikývl. Jemně jí vzal za druhou ruku. „Tvoje matka říkala, že bys byla smutná, kdybych zůstal."
„Aha…chápu," zašeptala a potřásla hlavou. Už pochopila, co měla v úmyslu její matka.
„Ale řekl jsem, že stejně zůstanu. Myslíš, že kvůli tomu ti řekla, abys zůstala?" zeptal se jí a zadíval se jí do očí.
Usmála se. „Nejspíš."
„A byla bys smutná?"
„Ano byla," odpověděla a opětovala jeho pohled.
Harry se usmál, přitiskl její ruce na své rty a políbil je.
„Máš ještě ten neviditelná plášť?" zeptala se po chvíli.
„Eh…jo, proč?"
„Blíží se k nám dav lidí, takže bychom se pod něj měli schovat, nebo jít někam jinam."
Harry se otočil a oči se mu rozšířily při pohledu na tu masu lidí, před kterými ho paní Weasleyová zachránila, ale teď když už tu nebyla, přicházeli zpátky.
„Možná obojí," řekl, vytáhl plášť z kapsy a přehodil ho přes ně.
Harry a Ginny zamířili na Bradavické pozemky, ale stále pokukovali za sebe, jestli je někdo nesleduje. Měli na sobě neviditelný plášť, ale nechtěli nic ponechat náhodě. Harry už měl dost těch lidí, kteří se s ním snažili mluvit těch několik dní od doby, co vstoupil do Velké síně. Vnímal, jak vedle něj jde Ginny. Šli tak těsně u sebe, že se každou vteřinou dotýkali, což Harrymu vyslalo do těla novou vlnu energie.
Zastavili se, když dorazili na famfrpálové hřiště.
„Myslíš, že už můžem vylézt?" zeptala se Ginny.
„No, nikdo tu není," odpověděl a schoval neviditelný plášť do kapsy. „Jen doufám, že se nás tu nikdo nepokusí hledat. Dneska už toho mám vážně dost."
Harry sešel do nejvzdálenějšího konce hřiště, sedl si pod obruče a opřel se o stěnu stadionu. Ginny šla pomalu za ním a s rukama v kapsách se postavila před něj. „Můžu jít pryč, jestli chceš být sám. Mamka to asi myslela dobře, ale tak snadné to není, že?" řekla a zkoumala ho pohledem.
„To není, ale já nechci, abys šla pryč."
„Nechceš?"
Usmál se a gestem jí naznačil, aby si sedla. „Ne." Usmála se a sedla si vedle něj, až se jejich těla znovu dotýkala.
Po dlouhou dobu zůstali oba zticha. Sotva spolu prohodili pár slov, jak byli oba ponořeni do svých myšlenek. Kromě několika běžných poznámek, většinou o počasí, neřekli téměř nic, až Harrymu přišlo ticho neuvěřitelně pohodlné, že chtěl, aby to tak zůstalo navždy.
Myslel na své rodiče, na to, jak s ním byli až do úplného konce, a na to, jak tu s ním vždy budou až po zbytek jeho života, což mu teď, po Voldemortově pádu, připadalo jako věčnost. Co by měl dělat? Kam by měl jít? Paní Weasleyová by chtěla, aby s nimi zůstal v Doupěti, ale tam nemůže zůstat navždy. Stále měl dům na Grimmauldově náměstí, ale i s mnohem snesitelnějším Kráturou to místo vyvolávalo příliš chmurné vzpomínky. Možná by si mohl pořídit nový dům, někde na venkově, s velkými pozemky, na kterých by mohl s Weasleyovými hrát famfrpál. Mohl by mít taky jezero, u kterého by po večerech vysedával a pozoroval klidnou vodní hladinu. A taky spoustu místností. Pro jeho rodinu.
Jeho rodinu. Teď už by si mohl pořídit rodinu. Jeho vlastní rodinu. Může být otcem, strýcem nebo dědečkem. Může naplnit svůj nový dům malými lidičkami s černými vlasy a hnědýma očima. Při téhle myšlence se začervenal a risknul pohled na Ginny. Seděla s rukama kolem kolenou a pozorovala oblohu. Stejně zamyšlená, jako on.
Neměl by takhle myslet. To, že spolu byli předtím, ještě neznamenalo, že ho bude chtít i teď. Ne po tom, co se stalo tenhle rok. Mohla by jít svou cestou, což ho děsilo.
Odpoledne se chýlilo ke konci. Zůstali tu celý den a Harryho žaludek už se dožadoval jídla a to hodně nahlas.
„Máš hlad?" zeptala se Ginny věcně, jak slunce začalo klesat za obzor.
„Trochu," ušklíbl se. ‚Trochu' bylo slabé slovo. Ginny se lehce zasmála. Jak jen mu chyběl její smích.
„No, taky mám ‚trochu' hlad. Co takhle zajít si do hradu pro něco k jídlu?" Dívala se přímo na něj.
„Proč se nenajíme tady?"
„Schováváš snad nějaké jídlo v kapsách?" zeptala se a podezřívavě si ho prohlídla.
Harry se zasmál. „Ne, ale mám něco lepšího!" Pozoroval, jak pochybovačně zvedla obočí, ale stále se usmívala.
„Kráturo!" zavolal.
Ozvalo se hlasité prásk a před Harrym se zjevil Krátura. Hluboce se svému pánovi uklonil.
„Pan Harry!" Na Kráturově tváři se objevil široký úsměv – něco, co Harry u Kráturovi viděl poprvé. „Krátura je moc rád, že pán porazil Pána zla a dokončil tak úkol pana Reguluse. Krátura je moc pyšný, že může sloužit panu Harrymu."
Kráturovo procítěné prohlášení Ginny hodně překvapilo. Harry se nad jejím šokovaným výrazem musel usmát, stejně jako nad změnou ve skřítkově chování.
„Co může Krátura pro pána udělat?" zeptal se dychtivě skřítek.
„Tak zaprvé bych ti chtěl poděkovat. V té bitvě sis vedl opravdu statečně. Nikdy jsem nečekal, že někdy uvidím bojovat skřítky tímto způsobem. Jsem na tebe pyšný."
Na skřítkově tváři se objevil drobný ruměnec. „Pán je příliš laskavý…"
Harry pokračoval. „Omlouvám se, že jsme se tenkrát nevrátili domů, ale věci se nevyvíjeli příliš dobře. Ministerstvo by nás našlo, kdybychom se tam vrátili. Doufám, že s tebou nezacházeli moc krutě…"
„Ale ne, Krátura zmizel, jakmile vtrhli do domu. Kráturu nikdy neobjevili, a tak přišel sem," ujistil Harryho skřítek.
„To jsem rád. Víš, Ginny a já jsme dostali trochu hlad, ale v hradu je pořád příliš moc lidí. Myslíš, že bys nám mohl přinést něco k jídlu?"
„Oh, zajisté. Krátura přinese jídlo pánovi a paní." S úsměvem, jako kdyby se mu splnily všechny jeho sny, Krátura zmizel.
Ginny se pořád tvářila šokovaně, ale vypadalo to, že jeho hlasité prásk, jí probralo. „Cos tomu ubohému tvorovy provedl?"
Harry se zasmál. „Není to tak lepší?"
„To jistě jo, ale…" Ginny nevěřícně zakroutila hlavou. „Tys mu vymazal všechny vzpomínky?"
„Ne! Jen jsem se k němu začal chovat hezky a on mi prostě začal trochu věřit. Dokonce přestal Ronovi a Hermioně říkat krvezrádce a mudlovská šmejdka."
„Páni. Myslím, že je to ještě větší úspěch než porážka Voldemorta."
Harry se zachmuřil. Ještě s ní o tom nechtěl mluvit. Doufal, že to nebude rozebírat.
„Promiň. Nechtěla jsem ti to připomínat," řekla sklesle. Harry si povzdychl.
„To je v pořádku. Všechno ti povím, jen ne teď," slíbil a upřeně se na ní podíval.
„Nemusíš, já to chápu," odpověděla a uhnula pohledem.
„Ale já chci." Jemně se dotkl její tváře. „Nechci mít před tebou žádné tajemství."
Usmála se a přikývla. Přitiskla si jeho ruce na své rty a jemně je políbila. „Když se tě na něco zeptám, řekneš mi pravdu?"
„Jistě."
Další hlasité prásk oznámilo Kráturův návrat. S ním však přišel ještě jeden skřítek. Oba měli ruce plné táců s jídlem. Harryho žaludek zakručel nedočkavostí. Ginny pustila Harryho ruku překvapená množstvím jídla, které skřítkové přinesli.
„To si děláš srandu!" vydechla Ginny. Její žaludek také nedočkavě zakručel.
„Moc ti děkujeme Kráturo, ale nemusels toho přinést tolik," poděkoval Harry, když před ně položili všechno jídlo.
„Udělám vše, co si přejete, pane. Krátura by nenechal pána hladovět."
„To rozhodně nebudeme. Díky, Kráturo."
„Děkuju moc, Kráturo," řekla vděčně Ginny.
„K vašim službám, paní."
„Měl by sis odpočinout, Kráturo," navrhl Harry. „Hádám, že od konce bitvy jsi neodpočíval."
Krátura vypadal, že se ho to dotklo. „Krátura rád pomáhá."
„Vím, že jo, ale chci, aby sis odpočinul. Jestli chceš, ber to jako rozkaz."
„Dobře. Kátura si odpočine." Nato oba skřítci zmizeli.
Ginny udiveně zírala na jídlo. „Měli bychom sem přitáhnout Rona. Tohle sami nesníme."
„No…já mám docela hlad," přiznal Harry s úšklebkem. Ginny po něm hodila pohledem, načež oba propukli v hlasitý smích.
Oba se pustili do jídla. Harryho žaludek bolestivě protestoval pod náporem takového množství jídla. Oba jedli tiše, bez jediného slova.
Když dojedli, stále zbýval dostatek jídla. Ale ne dost pro Rona.
„Na co ses mě chtěla předtím zeptat?" začal Harry. Ginny zvedla hlavu od talíře a nervózně se na něj podívala.
„Já…tohle. To nic nebylo, vážně."
„Nevypadalo to jako nic. Co to bylo?"
Ginny sledovala své ruce, než je složila do klína a odvážila se na něj podívat.
„Já…zajímalo mě, jestli, celou tu dobu, cos byl pryč a dělal to, cos dělal-"
Harry jí skočil do řeči. „O tom ti řeknu jindy."
„Já…jen jsem chtěla vědět, jestli…jestli jsem ti někdy chyběla."
Překvapeně se na ní podíval. Ze všech otázek, které mu mohla položit, tuhle očekával nejmíň. Ano, chyběla mu. A hrozně. Obzvlášť po tom, co odešel Ron a on s Hermionou spolu nemluvili. Často jí pozoroval na Pobertově plánku, protože se tak cítil k ní mnohem blíž.
Snažil si sám sobě namluvit, že na tohle téma ještě není správný čas – a teď se ho na to zeptala. A on si jí už nehodlá nechat utéct.
Neodvrátila se od něj. Čekala. Na pravdu, kterou slíbil.
„Proč si myslíš, žes mi nechyběla?" zeptal se. Na krátký okamžik se podívala stranou.
„Nechtěl si jít s námi domů, tak jsem myslela…"
„To ale neznamená, že jste mi všichni nechyběli. Hermionino kuchařské umění se nedá ani zdaleka srovnávat s tvou mamkou," řekl ve snaze trochu jí rozveselit.
Nicméně se teď tvářila ještě smutněji. „Aha, tak to jo." Přinutila se k malému úsměvu.
Harry jí vzal za ruce. „Ale to tys mi chyběla ze všech nejvíc."
„Vážně?" špitla nepřesvědčeně.
„Ano."
Jemně potřásla hlavou. „Ale proč?"
„Pamatuješ si na ten můj loňský narozeninový dárek?"
„Eh…ano," usmála se a pozvedla obočí.
„No, fungovalo to. Jen pomyšlení na to, že bych to už nikdy neměl mít, mě málem zabilo."
Ginny zavřela oči, ale stále se usmívala. Propletla své prsty s jeho. Když oči znovu otevřela, Harry v nich spatřil zářivou jiskru, a uvědomil si, že mu na ní stále záleží, že ještě bylo za co bojovat. Možná, že teď nebyla vhodná chvíle, ale jednou by zase mohli být spolu.
„Takže žádná víla?" zeptala se s úšklebkem. Harry si nemohl pomoct a zasmál se.
„Ne, pokud se Fleur nepočítá."
„Ne, ta ne."
Ještě dlouho si v tichosti upřeně hleděli do očí. Žádná slova teď nebyla zapotřebí. Slunce už dávno zmizelo za obzorem a jeho místo zaujal měsíc.
Ani jeden z nich netušil, jak dlouho tu takhle seděli.
Ani když se Harry natáhl do trávy, nespustili ze sebe oči. Harry si jí přitáhl blíž a ona se mu pohodlně uvelebila v náručí.
A nakonec oba usnuli. Společně.
