Březen 2015 (nyní)
John se vrací z víkendové návštěvy u rodičů, ovšem nezdá se, že by byl nějak nadšen z návratu domů. Nejde ale o nechuť z návratu, ale o následek toho, co se dělo před odjezdem a také o následek opětovného setkání s Harry, což Johna Watsona vždy rozčílí aspoň na týden dopředu.
John sebere ze zadní sedačky auta cestovku s oblečením a dalšími věcmi, které si zabalil k rodičům a s větší silou, než je nezbytně nutné, zabouchne dveře.
Moc si nevšímá okolí, když si v hlavě asi po milionté přehrává další hádku se svou sestrou, ale i tak si všimne, že někdo stojí u vchodu do jeho domu. Přesnější by asi bylo říct, že někdo u dveří seděl, ale s Johnovým příjezdem se ona osoba pracně vyškrábala na nohy.
Jedná se o špinavého a od pohledu hladového kluka s bledým obličejem a skoro černými kruhy pod očima.
„Sherlocku." hlesne učitel Watson překvapeně, když pozná svého žáka.
„Prosím." hlesne chlapec skoro neslyšně. Pokusí se překonat ony dva metry, které ho dělí od jeho vyučujícího, ale podlomí se mu kolena a on si to zamíří k zemi, jako by neměl sil, aby se i nadále dokázal držet na nohou.
John okamžitě pustí zavazadlo a vrhne se k žákovi. Podaří se mu chytit Sherlocka pod pažemi, ale již nedokáže zastavit jeho pád. S bolestivým nárazem do kolen, kterého si ani jeden z dvojice nevšímá, spadnou do kleku.
Sherlock se křečovitě drží Johnova svetru a začne zlomeně vzlykat do ramene, do kterého zabořil obličej.
John naprosto automaticky chlapce obejme, jednou rukou kolem jeho pasu, druhou kolem ramen s dlaní zabořenou do černých vlasů a přitiskne ho k sobě, jak nejvíc může, aniž by chlapci ublížil.
A Sherlockovi to vůbec nevadí, ba právě naopak. Tiskne se k učiteli, jako by byl to jediná, co ho chrání před utonutím; jako by byl tím jediným, co ho drží pohromadě.
„Mám tě, chlapče. Mám tě. Postarám se o tebe. Neboj." šeptá John do tmavých kudrlin spolu s dalším chlácholením a sentimentálním povídáním, aby Sherlocka uklidnil.
Trvá to dlouho, než chlapec přestane vzlykat, i když se v náruči blonďatého muže stále ještě třese a stisk jeho rukou na mužově svetru nepovolil.
„Sherlocku?" osloví John svého žáka, zatímco prsty opatrně masíruje jeho hlavu. „Zvládneš se postavit?"
Jedinou reakcí ze strany chlapce je pevnější sevření svetru a větší přitisknutí k muži.
„Nepustím tě, neboj se." zamumle John okamžitě a zesílí svoje objetí. „Nepustím tě, ale musíme se dostat do domu. Na gauči bude líp než na chodníku. Zvládneš to?"
Na chvíli Sherlock nijak nereaguje, ale nakonec John ucítí na rameni pohyb, který rozezná jako drobné přikývnutí.
„Dobře, hodný kluk." řekne John chlácholivě. Jednou rukou Sherlocka pustí, natáhne se po cestovce, kterou předtím pustil a hodí si její popruh přes rameno.
„Tak jo, zvedneme se." zašeptá Sherlockovi, když ho zase drží oběma rukama.
Neohrabaně se postaví na nohy a na moment zůstanou jen stát, než John odmotá ruku z Sherlockova pasu a s druhou kolem jeho ramen, kterou ho stále tiskne k sobě, chlapce přearanžuje, takže Sherlock může jít po jeho boku. Ovšem i tak Shelrock nechává svou hlavu na učitelově rameni, teď spíše jen na učitelově klíční kosti a ruce zabořené do jeho svetru.
John pomalu dojde ke vchodu do domku, odemkne a nějak se mu podaří vmanévrovat sebe i Sherlocka dovnitř, aniž by se pustili nebo do něčeho vrazili. Chlapec ho odmítá pustit byť jen na okamžik, a tak John jen shodí cestovku vedle botníku a v botách i bundě pokračuje dál do domu.
Posadí se na gauč, spíš na něj organizovaně spadne a Sherlock se mu hned obkročmo usadí na klíně, obejme učitele kolem krku a znovu mu zaboří obličej do ramene. John na to nic neříká, ani nereaguje jinak, než opětovným objetím chlapce.
Nemají kam spěchat. Ani jeden.
John netuší, co se stalo, že se Sherlock chová takto, ale rozhodně nemíní z chlapce teď páčit nějaké informace. To ještě chvíli počká.
Kolem dvojice na gauči je ticho, nikdo nic neříká, nic se neozývá, jen hodiny na stěně v kuchyni hlasitě tikají.
Všude je ticho a klid, jediným pohybem je ruka blonďatého muže, která pomalu hladí záda chlapce, který mu pomalu usnul na klíně.