Leden 2001

Hustě sněžilo, obloha byla zatažená a cítila se mizerně. Poslední dobou se většinou cítila mizerně. Její náladě ani nepřidalo to, že budova cizinecké policie byl ošklivý komunistický panelák, ve kterém byly ošklivé komunistické kanceláře s ošklivými dveřmi a věčně polámanými klikami.

Vešla do čekárny, kde objevila automat na lístky určující pořadí, který už tak nelidský a štítivý systém změnil na ještě odlidštěnější. Vytáhla si lísteček a posadila se na ne zrovna nejčistější lavici a čekala.

Kousek od ní seděla na lavici nějaká žena, která jakýmsi pro ní neznámým slovanským jazykem napomínala několik dětí. Oblečena byla do zjevně levných šatů. Asi nějaká cizinka z Ukrajiny nebo odkud, která přijela za prací, pomyslela si. Její děti se zjevně nudily, nepříjemné prostředí také nepomáhalo a měla pocit, že cizinka se cítí nesvá, protože doma by jim už dávno jednu plácla a tady nevěděla, jak je přesvědčit, že mají vydržet, a přitom se ještě ještě snažila vyplňovat nějaké formuláře a moc to nešlo.

Sama byla nervózní z toho, že nevěděla, co ji čeká, a obávala se, že její chabé znalosti češtiny a chabé znalosti angličtiny, které čekala u úředníků, vytvoří značně nepříjemnou kombinaci. Koukala z okna a ještě zjistila, že hledí přímo na hřbitov. Nějak tak to dotahovalo atmosféru do naprostého absurdna.

Když se vypravovala z domova, přemýšlela dlouho o tom, co si vzít na sebe. Nakonec se rozhodla, že bude raději příliš dobře oblečená, a snad udělá nějaký dojem na úředníky na policii, i když teď když se rozhlížela kolem sebe tak se obávala, že její purpurový profesionální kostým by se mohl v téhle kanceláři spíše ušpinit, nežli by na někoho udělal dojem. V rukou jí cukalo, jak by nejraději vytáhla z kabelky nějaký čistící přípravek a přivedla čekárnu do nějakého přijatelnějšího stavu. Naštěstí nic takového v kabelce neměla, tak zůstalo jenom u tichého výrazu odporu na její tváři.

Nejmenší cizinčino dítě, asi čtyřleté, už to konečně přestalo zvládat úplně a hlasitě se rozplakalo a bylo zcela k neutišení. Cizinka ho popadla do náruče jednou rukou a druhou se snažila balancovat své papíry. Nakonec to vzdala, papíry odložila a věnovala se jenom dítěti. To ale už mělo zjevně všeho po krk a nenechalo se utišit. Normální hluk čekárny, povídání si čekajících, i strohé konverzace s úředníky, byl zcela přehlušen malým protestujícím.

Z kanceláře vyběhla postarší obézní úřednice v uniformně, které obě už pamatovaly lepší časy, a začala na cizinku hulákat, aby si dítě uklidnila. To, že někdo řve na jeho maminku, malého nespokojence ještě více vyděsilo a tak jeho řev jasně získal na údernosti.

Nemohla se na to déle koukat. Obrátila se na úřednici a snažila se jí vysvětlit, že řvaním ničemu nepomůže a že ta cizinka se snaží zoufale dítě uklidnit a její řev tomu rozhodně nepomůže. Úřednice nezaváhala a začala řvát i na ní. Hlasitost, rychlost a slovník rychle nabral takových kvalit, že její znalost češtiny už nestačila a nerozuměla ani slovu. Tak jenom stála a koukala na celou situaci.

Postupně se ji zmocňoval hněv. Všechna ta frustrace a nejistota předchozích měsíců, mizerné počasí, oprýskané prostředí, výhled na hřbitov i stres z hlasitosti situace se do ní opřely jako mocná horká vlna a naplňovaly ji až po okraj. Ještě jednou se snažila něco vysvětlovat úřednici, ale moc se jí to nedařilo a bylo to dost jedno, protože ta ji vůbec neposlouchala. Vlna dosáhla vrcholu a celá její energie se zhmotnila v jedno strašlivé zařvání. Ale … z hrdla se jí ve skutečnosti neozval ani hlásek. Něco se však zjevně stalo, protože najednou viděla na střeše solidního betonového panelu nad hlavou teď už zcela zběsilé úřednice obrovskou prasklinu, která se rychle rozšiřovala. Velké skleněné svítidlo ze zářivek se utrhlo a spadlo těsně vedle úřednice. Ta leknutím ztuhla, což byl její poslední pohyb. Prasklina totiž konečně doběhla na druhý konec panelu, ten se rozlomil a jedna celá jeho polovina spadla na úřednici a srazila ji k zemi. Pod panelem začala vytékat krev.

Vztek se ve vteřině proměnil v hrůzu ledovou jako mráz venku. Hrůzu ne jenom z toho, že ublížila neznámé ženě (a zcela idiotsky ji napadlo, že teď asi svoje prodloužení víza nedostane), ale hlavně proto, že se stalo něco nenormálního. Najednou se jí opět vrátila nepříjemná vzpomínka na jedno červnové dopoledne, kdy se její syn ocitl neznámo jak uprostřed nádrže obrovského hroznýše královského, který ale mezitím z klece utekl. Viděla předtím svého syna trápit jejího o trochu mladšího synovce, kterého adoptovala po smrti jeho rodičů. A i když si to tehdy odmítala přiznat, věděla absolutně přesně, co se stalo, a věděla také, že dítě, které má magické schopnosti, a je dotlačené do konce svých sil, může provést kouzlo, aniž by chtělo. Nikdy by to nepřiznala nahlas, protože největším cílem jejího dosavadního života bylo být co nejvíce normální. A teď se jí celá ta hrůza z nenormálního vrátila umocněná ještě tím, že to byla ona, kdo byla nenormální.

Naštěstí si jí teď nikdo nevšímal, protože se někteří vrhli ke zraněné ženě a zbytek utíkal ke dveřím, protože se snad obávali teroristického útoku. Rozhlédla se kolem sebe a přemýšlela, jak by se dostala co možná nenápadně z budovy, když tu najednou ucítila, že se vedle ní objevili dva muži, pevně se do ní zavěsili z obou stran a jeden z nich hlasitě a jasně něco řekl v jakémsi cizím jazyku. Celý svět kolem ní jako by zčernal a všechno se s ní začalo točit. Nikdy nebyla moc dobrá na kolotoči a okamžitě se jí udělalo špatně.

Dříve, nežli se stačila pozvracet, točení se zastavilo a zjistila, že stojí spolu s těmi dvěma muži v nějaké jiné kanceláři. Tahle vypadala možná ještě ošuntěleji, ale vzhledem k tomu, že budova, ve které byli, byla mnohem starší, nevypadalo to tak odporně. Čistota místnosti ale bohužel byla stále hluboko pod jejími očekáváními. Jako ve většině úředních místností v téhle zemi.

Jeden z mužů si sedl za stůl a druhý ji pevně uchopil a přiměl posadit se na židli před stolem. Její zděšení se ještě zvýšilo. Sice nevěděla, co se děje, ale z chování obou mužů jí bylo jasné, že se ocitla v něčem, co se až příliš podobalo policejní výslechové místnosti.

Jak mohli vědět, že má se zraněním té ženy cokoli společného? Nikdo jí přece nevidí do hlavy a měla pocit, že nijak nevykřikla ani nedala jinak najevo, že by se něco dělo, kromě hádky. Navíc na konci už spíše jenom mlčela, což mohlo vypadat spíše jako, že se vzdává. Nikdo přece nemohl cítit bouři vzteku, která jak teď věřila, byla příčinou neštěstí nebohé úřednice. Nebo ano? Navíc, jak se tam Ti muži vůbec ocitli, neviděla je přicházet? Napadlo ji, že ve světě, kde člověk může srazit ze vzteku betonový panel pohledem, jsou možné i jiné pro ni teď mnohem nepříjemnější věci. Nevěděla co dělat dál a tak jen seděla a čekala co se stane.

„Dobrý den! Můžete nám vysvětlit, co se tam stalo?"

„Mluvíte anglicky, prosím? Nemyslím si, že moje čeština je dost dobrá, abych v ní vedla delší rozhovor."

Ujistil ji, že ano. Měl sice docela silný přízvuk, ale rozuměla mu, a on zřejmě rozuměl všemu, co říkala. Přešli tedy k její veliké úlevě do angličtiny.

„Mohli byste mě nejprve vysvětlit, proč bych se s Vámi vůbec měla bavit? Jste od policie? Jak jsem se sem dostala?"

„Copak jste v životě neviděla přemisťování? Vypadáte jako velice zkušená čarodějnice, když zvládáte mlčenlivou magii."

„Co prosím? Co že zvládám?"

„Máme tady záznam, že v té úřadovně cizinecké policie došlo k útoku za pomocí magie? To jste nebyla vy?"

Nechápavě se na ně dívala.

„Útoku? No, …"

Najednou nevěděla co říci. Bylo jí zcela jasné, že to byla ona, ale na druhou stranu se nějak necítila úplně odpovědná, když ani nevěděla, co se vlastně stalo. A teď se bála, že ji tihle divní policajti za to začnou popotahovat.

„Já vlastně nevím, co se stalo."

A vyprávěla jim všechno co se toho dne stalo, včetně mrazivého počasí a nálady umocněné výhledem na hřbitov. Jak ji ta agresivní úřednice naštvala a že to najednou skončilo takhle a že vůbec neví (to zvláště zdůraznila), co se vlastně stalo.

„Kolik Vám je let?"

Zarazila se. Na flirt to nevypadalo, ale zároveň si nebyla jistá, že jim to chce říkat.

„Proč to chcete vědět?"

„No, ani to vlastně tak moc přesně vědět nepotřebuji. Zcela zjevně je Vám více nežli deset jedenáct let, což je obvyklý věk, kdy se nejpozději projeví magická síla, pokud je jí člověk obdarován. Takže Vám asi dost těžko uvěřím, že tohle byla nekontrolované kouzlo nezletilých."

Smutně se usmála. „No, to mi asi je více."

„Tak to zkusíme jinak. Sepíšeme protokol." Položil na stůl před sebe kus papíru a k němu přiložil něco, co vypadalo jako obyčejná propisovací tužka.

„Vaše jméno a bydliště?"

Jakmile promluvil, propiska se postavila a začala sama psát na papír.

Vyděšeně na propisku hleděla a stále bojovala s rostoucí panikou, že se skutečně dostala mezi ty úchyláky. Zmocnila se jí zimnice.

„Stále ještě jste mi neodpověděli, kdo jste a proč bych se s Vámi měla vůbec bavit."

„Já jsem praporčík Vacátko, policejní oddělení Vyšehrad. A tohle je strážmistr Mrázek. Protože jste podezřelá z úmyslného ublížení na zdraví pomocí kouzel, máme právo Vás vzít do vyšetřovací vazby a postoupit Váš případ soudci, který může Vaši vazbu prodloužit dle potřeby."

„Promiňte, říkal jste policejní? Tohle je nějaká divná policie, ne? Jak jsme se sem dostali?"

„Otázky tu klademe my. Tak ještě jednou, vaše jméno a bydliště?"

Zimnice zesílila.

„No dobrá. Moje jméno je Petunie Dursleyová a poslední trvalé bydliště bylo 4 Privet Drive, Little Whinging, Surrey, Velká Británie." 1

„A co je cílem Vaší návštěvy v Česku?"

Dlouze se zamyslela a zjistila, že jí z očí začaly opět téct slzy. Nějak toho už bylo na jeden den moc. Po chvilce se ovládla natolik, že byla schopna mluvit.

„Z rodinných důvodů jsem se rozhodla se přestěhovat z Anglie do Česka. Máte s tím nějaký problém?"

Dívala se na něj pevným odhodlaným pohledem, jako by chtěla naznačit, že více podrobností se od ní nedoví. Chvíli zkoumal její výraz a pak smířlivě nabídl cestu pryč z vlastní otázky:

„Samozřejmě, a protože se Vám blíží vypršení starého víza, tak jste šla na cizineckou policii vybavit si prodloužení."

Přikývla.

„Takže tu zraněnou ženu jste nijak neznala?"

„Ne, v životě jsem ji neviděla a do té budovy jsem dnes vstoupila poprvé."

„Dobře, tak to zkusíme odjinud. Zkusíme zjistit, jestli snad náhodou přece jenom nemluvíte pravdu, i když se tomu nechce věřit."

Znejistěla.

„Co prosím? Vy si myslíte, že Vám lžu?"

„No, …. Prostě se Vás na něco zeptám. Nemáte v rodině někoho, kdo by zažil někdy něco podobně nepochopitelného, jako se Vám stálo dnes?"

Věděla, že k tomuhle muselo dojít a vůbec se na to netěšila. Skoro dvacet let snahy nepřiznat, že kouzla a magie skutečně existují, na ní doléhalo velice těžce.

„Ano, mám. Moji rodiče byli normální, ale moje zesnulá sestra byla čarodějka, měla za manžela čaroděje, a jejich syn, můj synovec o kterého jsem se po jejich smrt starala, je prý poměrně známý čaroděj."

„To bylo v Anglii, že? Nevím, jestli někoho z nich budeme znát, ale když tak si to zjistíme; můžeme kontaktovat Vaše Ministerstvo kouzel. Přece jenom, jak se jmenovali?"

„No, já jsem se za svobodna jmenovala Evansová, a moje sestra byla Lily. Provdala se za nějakého Pottera a ten jejich syn se jmenoval Harry."

Podívali se na ní zcela vyděšeně. „Vás synovec je Harry Potter?"

„Ano, jmenuje se tak. Proč se tváříte tak zvláštně? Udělal něco špatného?"

Dlouho se na ní díval a zjevně o něčem vážně přemýšlel.

„Vy my chcete říci, že jste teta, která vychovávala Harryho Pottera, a nevíte, že je to v současné době pravděpodobně nejslavnější čaroděj v Evropě, a asi i na celém světě?" 2

„Prosím?"

„Slyšela jste někdy jméno Lord Voldemort?"

„To byl ten strašný, jak jim říkáte, zlý čaroděj, černokněžník? Museli jsme se před ním schovávat a opustit náš dům, protože se nějací lidé z toho jejich pošahaného ministerstva, …."

Zarazila se.

„… tedy, protože se nějací lidé z toho jejich ministerstva obávali, abychom nedopadli jako moje sestra."

„Vy skutečně nic nevíte?"

„Tohle je opravdu všechno co o tom Lordu jak-jste-říkal-že-se-jmenuje vím. Jakou to má souvislost s mým synovcem?"

Dlouhé ticho.

„Tohle snad skutečně nemůže předstírat. No, důvodem proč je tento Váš synovec znám po celém kouzelnickém světě je, že tohohle černokněžníka v souboji zabil."

Vyjekla.

„Prosím? Chcete mého synovce obvinit z toho, že je vrah?"

„V žádném případě, Váš synovec je hrdina. Nejprve musel s přáteli a to byli těsně nad hranicí dospělosti tohohle jednoho z nejnebezpečnějších černokněžníků v celé Evropě odzbrojit, a potom Harry … k tomu souboji došlo, když pomáhali bránit Hogwartskou školu čar a kouzel před napadením armádou Lorda Voldemorta, a on bojoval na straně obránců."

„Harry, … hrdina … odzbrojit … armáda … bojoval … obránci. Já tomu nemohu úplně uvěřit. Vždyť to je úplně nezajímavý a neschopný kluk!

Mohu si sednout?"

„Samozřejmě."

„Harry slavný po celém kouzelnickém světě."

Chvilku všichni poněkud zaraženě mlčeli.

„Mrázek, nějaké nápady co dál? Já mám pocit, že nám paní Dursleyová asi nelže, ale na druhou stranu nějak nemohu vyvinit dospělou ženskou kvůli dětskému kouzelnictví z něčeho, co zvenčí připomíná nejvíc ze všeho pokus o těžké ublížení na těle."

Vyvinit? Potřebuje vyvinit? Znovu zbledla.

„Nevíte, jak ta ženská dopadla? Nemusíte mi to věřit, ale skutečně bych jí nechtěla ublížit."

„Teď nevím, teď mě více zajímá, co s Vámi." Pak ale přece jenom trochu změkl. „Někoho tam máme, takže až budu vědět, řeknu Vám. A nebojte, i kdybyste jí ublížila, tak samozřejmě máme prostředky jak uzdravit zranění obyčejných, a v rámci utajení nechceme, aby nám běhala po světě a vykládala, jak se jí to stalo."

Mrázek se ozval. „Moje máma vždycky říkala, že když nevím, mám se zeptat chytřejšího. Což takhle ji vzít na Budeč? Nežli s tím půjdeme nahoru a budeme čekat na jejich rozhodnutí, chtělo by to možná sehnat názor od někoho, kdo pro změnu ví, co říká."

„Mrázek!"

„Už mlčím."

„Ale nápad to není marný. Vezmeme ji na Budeč za profesorkou Baborákovou. Pojďte, ještě jedno přemístění budete muset přežít."

Popadli ji každý z jedné strany a svět se jí opět změnil na černou tmu. Udělalo se jí zase špatně, ale zdálo se, že si na tu hrůzu začíná pozvolna trochu zvykat.

1V celém díle jsem nepřekládal vlastní jména do češtiny, ale technické termíny jsou přeloženy, pokud čeští kouzelníci nemají svoje vlastní termíny. Takže Petunie bydlela v Privet Drive, nikoli v Zobí ulici, a Harry chodil do školy v Hogwarts, nikoli v Bradavicích. Ale na druhou stranu Harry nazývá nemagické lidi mudly, čeští kouzelníci (a Petunie pod jejich vlivem) používá termín „obyčejní".

2Kouzelnický svět je do značné míry ovlivněn hlubokými předsudky vůči světu obyčejných. To se projevuje i v tom, že kouzelníci do značné míry ignorují obyčejnou literaturu zejména co se týče krásné literatury. Albus Brumbál měl ve své knihovničce soubor obyčejné literatury, ale i u něho není úplně jasné jak hluboce ji znal; každopádně v tom byl absolutně výjimečný v celém kouzelnickém světě. Výsledkem je i to, že kouzelnický svět neví v podstatě nic o knihách J. K. Rowlingové, kde je tento nezájem o obyčejnou literaturu kombinován s opravdovým odporem k obyčejným, kteří se snaží psát o kouzelnickém světě. Paradoxním výsledkem je, že Harry Potter jako osoba je mezi kouzelníky sice velice slavný, ale nikdo třeba neví nic o Petunii Dursleyové.