Teoretický základ: Příběh se odehrává 9. května 2010 v hotelu v Moskvě. Právě skončila největší vojenská přehlídka od 2. světové války na počest 65-letého výročí jejího konce. Amerika zdrhne od svých státníků, aby se mohl vidět s Anglií. Anglie není vesele naladěn, protože 2. světová pro něj znamenala definitivní konec éry, kdy byl nejmocnějším národem světa, a ještě teď ho to dost bolí.
Zvoní zvonek u dveří.
„Ahoj, Anglie!"
„Ach, Ameriko. Pojď dál."
Angličan pokyne, odstoupí z cesty a zavře dveře.
„Dobře, že ses sem dostal."
„Jo, chtěli mě zpít od němoty."
/Nablyštěná Velšská garda pochoduje kolem tebe. Místo pýchy a úlevy se najednou bojíš a netušíš proč. Asi se na tebe dívá Rusko./
Američan věší kabát. Angličan ho se založenýma rukama pozoruje.
„Utekl jsem oknem svého pokoje. Nic mě nezastaví."
„Půjdu udělat čaj."
Američan se ksichtí na Angličanova záda. Zívne a kýchne.
„Na zdraví," ozývá se z kuchyně. „Díky," jde z předsíně.
Američan vstoupí do kuchyně a rozvalí se na pohovce.
Pohled. Voda se dovařila.
Zatímco Angličan zalévá lístky, Američan se zvedá a mumlá.
„Já tady nebudu."
Angličan ví, kam podnos donést.
„Nedrob mi do postele," mračí se.
„Jako by tu spáleninu měl kdo jíst. To si pečeš i v Moskvě?"
Červeň stoupne do Angličanových tváří. Američan se natahuje pro hrnek a obnažuje své nahé torzo.
„Co máš?" směje se.
Angličan se k Američanovi otáčí zády a svléká si vestu. Zouvá boty.
„Otoč se."
„Ani za nic."
Angličan trochu čeká, že ho zezadu obejme teplé tělo a stáhne ho do postele.
Ozve se jen zívání.
„Ruku před pusu."
„Nepopichuj."
Angličan vleze do postele a lehá si po boku rozehřátého Američana.
„Jsi nastydlý."
„Ty taky. To víš, krize."
„Hm. Taky by už mohla skončit."
/V bunkru je zima. Německo se svěšenou hlavou zvedá ruce do vzduchu. Klesáš na kolena a zatmívá se ti před očima./
Američan víská Angličanovy plavé vlasy.
„Nebreč."
Angličan vrtí hlavou. Zvedá se a Američana líbá.
„Tak jaký byl den?"
„Hrozný. Celý den stojím, bolí mě nohy."
„Hmm..."
„Neměli na tebe náhodou dozírat bodyguardi?"
„Řekl jsem jim, že mám státnické povinnosti."
„Státnické povinnosti?"
Američan hladí Angličana, který zčásti leží na něm.
/„Anglie, Anglie, no tak. To je v pořádku. Je konec."/
Angličan se převalí na záda, Američan je teď nad ním.
Američan scestuje dolů a sází polibky na žebra. Když se vrátí, Angličanovi se po tvářích koulí slzy jako hrachy.
„Zelené jako vodník." Američan obě oči políbí.
Zavřou se a otevřou. Světlé řasy sebou kmitají.
Angličan se zvedá, objímá Američana a lepí mu pusu.
/Na ulici leží mrtví rádoby vojáci. Rusko se tlemí./
Zatímco Američan líbá a lízá Angličana všude možně, zatímco ho prsty prozkoumává zevnitř, zatímco do něj proniká, zatímco se v něm ztrácí, Angličan tiše pláče.
„An-Anglie..."
Angličan se snaží, aby jeho vlastní vzdechy nezněly jako vzlyky.
/Berlín. Berlín – zeď – – – Německo krvácí, zvrací, leží na zemi jako mrtvý. Rusko se směje. Nedokážeš se dívat. Je to jeho vlastní vina. Zeď – Prusko – – zprávy o popravě – – „Anglie!"/
Američan Angličana převrací na záda. Zespodu mu svírá stehna.
/Konec, konec. Ztratils impérium./
Angličan vypouští zdušený vzlyk – a vyvrcholí.
Američan si s úsměvem otře ruku do peřin a s políbením přiráží.
„Ah–"
/Ztratils ho./
Američan se svalí na Angličana a těžce oddychuje. Po chvíli se z něj vytáhne a lehne si do jeho objetí.
„Š-šedesát pět let."
„Tak dlouho?"
„Nezdá se to."
„Hm. Ale vyhráli jsme."
„Vyhráli."
„Přiznej si, že kdybych ti nepomohl, byl bys v pěkné řiti."
„Budu muset."
„To je má hodná Anglie."
Američan štípne Angličana do bradavky a usíná.
Angličan vylévá ještě tři slzy a zavírá bolavé oči.
Opravdu je to už 65 let? Už 65 let, co svět není anglický?
...Asi ano...