Clarice
seděla na posteli přikrytá peřinou a při svitu lampičky
si četla. Bylo už dost pozdě v noci, ale ji to od té doby,
co odešla z FBI nezajímalo. A tento týden už vůbec
ne, protože si vzala dovolenou. Už dlouho nebyla tou fanatickou
workoholičkou. Momentálně pracovala jako noční
hlídač v bance. Respektive hlídala přímo
trezor se zlatými cihlami. Ředitel banky ji osobně znal a
věděl, že jí to může svěřit.
Zablikala jí
lampička. Překvapeně vzhlédla od knihy. Do té doby
si vůbec neuvědomila sílící venkovní
bouři.
Ani teď ji ale nezačala nijak vzrušovat a znovu se
vrátila ke čtení. Marcus Aurelius ji celkem
zaujal.
Blik. Tma. Blesk. Hrom. Déšť.
"Sakra!"
zaklela Clarice.
Celý dům byl najednou ponořen do té
nejčernočernější tmy. Odkládajíce knihu
vstala z postele a šla se podívat k oknu, jestli vypadl proud
jen u ní, nebo i jinde. Odhrnula záclonu a chtěla se
podívat ven. Chtěla, je to správné slovo. Přes
hustý déšť spojený s vichřicí neviděla
ani na dva metry.
Teď už tušila, že proud nepůjde nejmíň
v celé ulici, ale přesto zkusila jít nahodit pojistky.
Neúspěšně.
"K čertu s tím!" zaklela
znovu a vrátila se do ložnice.
Sednula si na okraj postele
a vzdychla. Spát se jí nechtělo… a popravdě by to
ani dost dobře nešlo, při tom, jaký ta bouřka dělala
kravál. Zadívala se na zamlžené okno. Blesk.
Spontánně vstala a zase si stoupla k oknu. Blesky lítaly
všude okolo a hromy teď už byly tak hlasité, že se vždy
málem vysypaly okna.
Znovu vzdychla. Tak to vypadalo, že
větší část noci stráví u okna zíráním
na blesky.
"Bezva, tak teď jsem uvězněná ve
vlastním domě. Ještě schází nějaká
hororová příšera nebo mimozemšťani a bude to
všechno--"
Ozval se ohlušující hrom a okno u
kterého stála se rozletělo dokořán.
V tu
ránu byla Clarice slitá od hlavy až k patě, spolu s
postelí a půlkou pokoje.
"No skvěle." Zabrblala
a vrhla se k oknu. Musela pořádně bojovat s větrem, aby se
k němu vůbec dostala. Když už ho zavírala, tak se podívala
dolů. Nebyla si tak úplně jistá, jestli náhodou
neviděla dole v dešti někoho stát a zírat jejím
směrem.
Když konečně zavřela okno, tak už se jí
nechtělo spát vůbec. Nejen že byla totálně
probuzená ledovou sprškou, ale taky její postel na tom
byla stejně. Z nočního stolku shrábla diskman, v
naději, že dole v obýváku aspoň něco uslyší
přes bouřku.
Rozplácla se na pohovku, složila polštář pod hlavu a pustila si písničky. Zavřela oči a přestala přemýšlet úplně o všem.
Wish You were here
slova písně jí najednou probrala zpět.
Me
oh my countryman
Wish you were here
"Tak dobře, tohle mi za to nestojí." Pronesla nahlas a chtěla vytáhnout pecky z uší, jenže k tomu nenašla dost síly.
Wish
you were here I've got feelings
for you babe
Don't you know the stove is
Getting colder
And
i miss you like hell
And i'm feeling blue
Do you still feel the same
From the first time i
laid my
Eyes on you
I felt joy of living
I saw heaven in
your eyes in
Your eyes
"Tak a dost. To přece není pravda. Absolutně nic jsem necítila, když jsem ho poprvé viděla. Strach možná… Nebe v těch kaštanových očích? Peklo." Zhluboka se nadechla, když si vzpomněla na jeho oči. Byly nádherné!
I
miss your laugh i miss
Your smile
I miss everything about
you
Every second's like a minute
Every minute's like a day
When
you're far away
Vzdala to. Chyběl jí! Chyběl jí a moc! Proč se dlouhých pět let neukázal! - - - Protože ho odmítla.
Wish
you were here
The stove is getting colder baby
Wish you were
here
A battlefield of love and fear
Na bitevním poli lásky a strachu? Jo. Přesně tak. Teď už měla opravdu dost. Vytrhla pecky z uší a šla se radši zase dívat z okna. Nemohla snést víc těchhle písniček… A… nutně potřebovala pití.
"Doprdele! Proč!" rozkřičela se přes
kuchyň.
Po několika tichých minutách si sama
odpověděla. "Protože jsi neposlechla Crawforda." Pípla
tiše.
Neposlechla ho a Hannibal Lecter se jí "dostal
do hlavy" a víc než tam. Nejen do hlavy, ale i do srdce.
"Zlej sen. Kdy už se probudím!" vrčela tiše.
"Bohužel či bohudík nikdy, Clarice."
Prudce
se otočila a narazila do něčí hrudi. Vzhlédla a
zůstala nevěřícně zírat do kaštanových očí,
které už tak dlouho neviděla.
"Doktore Lectere!"
vydechla.
"Dobrý večer, Clarice." Pozdravil ji
Hannibal slušně.
Clarice absolutně nevěděla, co má
dělat, co má říct. Nevěřila vlastním očím.
Nemohla to být pravda - Co by tam tak najednou dělal? Nic se
jí nestalo, nikdo ji nijak nepodrazil. Tak co tam dělal?
Když
se po pár vteřinách vzpamatovala a přijala fakt, že
před ní stojí Hannibal Lecter, tak si teprve všimnula,
že má na hlavě krvácející ránu.
"Jste
zraněný." Pronesla a zvedla ruku, že se na to podívá
zblízka.
Hannibal ji ale za zvednutou ruku chytil a velice
účinně ji tím zastavil.
"To nic není,
Clarice."
Ruku jí ale nepustil, zůstal ji něžně
svírat.
"Nedělejte doktora sám sobě a posaďte
se." Rozkázala Clarice a ukázala mu na pohovku.
Až
když si sedal, tak její ruku nechal být. Clarice k
němu udělala váhavý krok a doslova se mu zastavila
mezi nohama. Naordinovala si, že si to tak nesmí brát
a že se musí soustředit na jeho zranění. Opatrně mu
oddělala vlasy z rány a prohlédla si ji.
"Co
se Vám stalo?" zavolala přes rameno, když si šla pro
lékárničku.
"Menší nedorozumění
s větví."
Vrátila se během několika vteřin
a hned mu ránu začala desinfikovat.
"Co tady děláte,
doktore?" zeptala se.
"Měl jsem o Vás
starost."
Nevěřícně se na něj podívala.
"Teď? Po pěti letech!" Velmi nešetrně mu přitiskla
desinfekci na ránu. Hannibal nesyknul, pouze přimhouřil
oči.
"První pomoc jsem Vám dala. Povinnost
jsem splnila, tak můžete zase odejít a dřív než za
pět let se nevracejte!" vyjela po něm.
Hannibal vstal a
vážně se na ni zadíval. "Měl jsem přijít
dřív, Clarice? Přála jste si to?" ptal se
absolutně bezcitně. "Chtěla jste si promluvit o zkorumpované
FBI a jehňatech? Mimochodem, jak se mají?"
Znechuceně
k němu vzhlédla a vytočeně spustila. "Víte, že
s tím už začínáte být trapný?
Moc dobře víte, co se ve mně děje, tak proč si se mnou
chodíte hrát? Ah jistě, zábava jednoho zvrhlého
psychiatra. Proč ne… vždycky jsem byla něčí hračka.
Když už ne FBI, tak Vaše - nenávidím Vás. No
co už? Směle do toho, ptejte se! Ubližte mi!"
Hannibal k
ní udělal výhružný krok. "Trapný a
zvrhlý." Zavrčel tiše. Pak ale jako by otočil o 180°
a začal se tvářit jako by byl její starý hodný
dědeček. " Od nenávisti vede jen krůček k lásce,
Clarice. Přemýšlela jste někdy o profesionální
pomoci ve Vašem problému? Je totiž nanejvýš zoufalý
čin, pokusit se mě vytočit, pouze abych skončil vaše
trápení."
"Ještě jsem zapomněla
odporný. Jděte k čertu." Otočila se k němu zády
a rozešla se nahoru do svého pokoje.
Dlouho tam
nahoře zůstala a přemýšlela o tom, co udělala. Slovně
napadla Hannibala Lectera. Řekla mu, že je trapný, zvrhlý
a odporný. Skoro ji to teď s odstupem několika minut
rozesmálo.
Měla žízeň.
"Přece tam
nemůžu jít. - Proč bys nemohla, je to tvůj dům, snad se
nebojíš chodit po vlastním domě? - Co když tam ještě
je? - Tak ho vyrazíš. - Je zraněný. - A? - A, no
prostě… - Je ti ho líto? - Jo. - A jemu bylo hroooooozně
líto jeho obětí, že! - Jenže JÁ nejsem jako
ON. - Možná bys někdy měla. - to nejde, já ho… -
co ho? - mám ho ráda. - A pak že on je prý
blázen."
Dál už odmítala tuhle válku
protichůdných názorů a rozešla se dolů. Jak ho
znala, tak už bude dávno někde za horami. Když ale
procházela přes obývák do kuchyně, tak ho
uviděla sedět na pohovce. No dobře, sedět… klimbal. Vypadal tak
zranitelně. Clarice se musela pousmát. Zůstala stát
ve dveřích a zírala na něj. Při jejich výměně
názorů jí jen oplácel stejnou mincí.
Nebyl ve své kůži, nejspíš to bylo tou ránou.
Neměli si, co vyčítat.
"Co po mně chcete, doktore?
Abych si vám řekla o pomoc? Nebo co?" zašeptala si pro
sebe.
"Od nenávisti vede jen krůček k lásce,
Clarice." vzpomněla si na jeho slova. "Tohle po mně
chcete?"
"Jak by mě mohl milovat? Je to Hannibal
Lecter. - A ty jsi Clarice Starlingová, zastánkyně
toho názoru, že on je taky jen člověk. - Přirozeně, ale…
- tady není žádné "ale". On je
zamilovaný a ty to víš už sakra dlouho!"
Pousmála
se sama pro sebe. Dával jí těch pět let jen čas na
rozmyšlenou?
"Co je Vám k smíchu, Clarice?"
uslyšela najednou jeho hlas.
Vlastně ji to ani nepřekvapilo. V
přítomnosti Hannibala Lectera byste měli čekat
neočekávané.
"Nic… vlastně já."
Opáčila okamžitě.
Hannibal nasadil výraz, který
vyznačoval něco jako opravdu-nepotřebuješ-psychiatra-?.
"Chcete
něco k pití?" zeptala se Clarice rychle, než stihnul
mít nějaký komentář.
"Vodu, pokud Vám
to nebude dělat potíže."
Clarice byla v tu ránu
pryč. Zničeně se v kuchyni posadila na židli a zhluboka se
nadechla.
"Tak fajn. Možná, že je zamilovaný…
možná že i do mě a rozmyslela jsem si to vůbec za těch
pět let?"
Otázku nechala viset ve vzduchu a šla
Hannibalovi nalít tu vodu. Hned mu ji odnesla.
"Prosím."
Podala mu ji.
"Děkuji, Clarice." Opáčil
Hannibal a upil trochu vody. Na to zavřel oči a opřel si hlavu o
opěradlo.
Clarice ho pár vteřin pozorovala, než
pronesla:
"Neměl byste usnout. Můžete mít otřes
mozku nebo tak něco."
Hannibal otevřel oči a vzhlédnul
k ní. "Ano, pravda. Půjdu, Clarice. Sbohem, forever and
ever."
"Ne!"
Clarice najednou zaplavila panika.
Nechtěla, aby nadobro odešel z jejího života. Popravdě
nechtěla, aby vůbec odešel. V tu chvíli, kdy vstával
z pohovky si uvědomila, že se za těch pět let rozhodla.
Hannibal
se na ni překvapeně podíval.
"Neodcházejte!
Ne… nejste ve své kůži, doktore." Vyhrkla.
"Clarice,
nemůžu tady zůstat. Někdo by mě tu mohl vidět a taky Vás
nechci obtěžovat."
"A kdo by Vás tady asi tak
viděl? Venku zuří blizard. Nenechte se prosit."
V tu
chvíli měl nejpřekvapenější výraz, který
kdy nasadil. Znělo to paradoxně, slyšet od někoho, kdo víc
než dobře ví, kdo Hannibal je, prosbu, aby zůstal. A taky
ho dost překvapila Claricina vstřícnost. Ne, že by se mu to
nelíbilo, ale zaráželo ho to. Že by s ním měla
jen soucit díky tomu škrábanci na hlavě? Hannibal
moooc dobře věděl, že nemá ani slabý otřes mozku,
ale vyhlídky toho, že ho bude Clarice bavit celou noc se mu
zamlouvaly. Stačilo jen kapku zasimulovat. Laciný trik, ale
účinný.
"Clarice, pokud zůstanu, tak se budu
muset nějak udržet vzhůru…"
Clarice si sedla na stůl,
který stál před pohovkou.
"Fajn, tak třeba…
jak jste se měl těch pět let?"
…
Po třech
hodinách.
…
"Clarice, jděte se vyspat."
Pokusil se rozkázat Hannibal, ale Clarice ho
neposlouchala.
"Ne," zívla. "ještě se mi
ne-" znovu zívla "-nechce. Zahrajete si Scrabble?"
kuňkla. Oči se jí klížily, ale byla odhodlaná
zůstat vzhůru.
Hannibal se zhluboka nadechnul.
"Clarice,
řeknu Vám to ještě naposledy: jděte spát. Jestli
okamžitě nepůjdete, tak Vás osobně uložím."
Dostala
záchvat ospalého smíchu.
"No, to bude
problém… trochu víc mi zmokla postel."
Hannibal
protočil panenkama. Šikovná holka.
"Tak pojďte sem
na pohovku. Já si sednu do křesla."
"Ne, já
nebudu spát." Pronesla Clarice, ale přesto si sedla k
Hannibalovi na pohovku. "Tak něco řekněte, ať neusnete."
Pípla.
Hannibal se pousmál. Seděla tam zkroucená
na pohovce pár cm od něj a scházelo jen velice málo
k tomu, aby totálně vytuhla. Jemu se naopak nechtělo spát
vůbec. Ne, pokud měl možnost a "povolení" zírat
na ni. Opatrně se posadil a něžně ji položil na pohovku. Akorát
se chystal vstát, když mu obtočila packy okolo pasu a
zabrblala něco jako:
"Zůstaň tady se mnou, brouku."
"Tvoje
přání je mým rozkazem, beruško." Odvětil
zpět a lehnul si k ní.
Usnula mu na hrudi se spokojeným
úsměvem na tváři. Tak moc, jak Hannibal nechtěl
usnout, tak nakonec usnul, ale co víc, s Clarice v objetí.
Ráno se probudil přirozeně první. Spal sotva
tři hodiny, ale cítil se skvěle. Slunce už bylo vysoko na
obloze, po noční bouři ani stopy. Pousmál se a
zasunul Clarice vlasy za ucho. Měl by odejít. Odejít
aby nikdy nezjistila, že to na ni jen hrál. Ale nemohl se k
tomu donutit. Cítil se tam na té pohovce skvěle,
naposledy se tak cítil když mu bylo šest. Objal ji pevněji
a znovu zavřel oči. Netrvalo však ani pár minut a Clarice
se začala ošívat. Naordinoval si pravidelné dýchání,
aby to vypadalo, že ještě spí. Netroufal si odhadnout její
reakci, až se probudí. Teoreticky by si měla pamatovat, co
se dělo, ale člověk nikdy neví.
Clarice se probudila a
zívla. Chtěla se protáhnout, jenže vedle sebe ucítila
něco teplého. Opatrně zvedla hlavu a zůstala zírat
na Hannibala. Čekal, že se zvedne a uteče, ale ona nasadila
vyděšený výraz a okamžitě mu kontrolovala tep.
Hluboce si oddechla, když ho nahmatala. Silný a stabilní.
85 tipovala. ;)
Až po té zřejmě začala přemýšlet
o tom, co se stalo dál. Na několik desítek vteřin
přestala dýchat a div se jí nekouřilo z hlavy, když
si snažila vzpomenout, jestli se mezi nimi něco stalo nebo ne.
Nakonec přišla k závěru, že BOHUŽEL ne.
Hannibal
přesně věděl, na co myslela. Taky aby ne, podle výrazu,
který měla by to poznal každý. Teď měl obrovské
dilema jestli zůstat gentleman, nebo ji políbit, jak ještě
nikdy políbena nebyla. No, každopádně by se prvně
mohl "probudit". Pomalu otevřel oči a zůstal na ni
zírat. Clarice se od něj kousek překvapeně odtáhla,
ale neměla se k tomu vstávat z postele.
"Jak se
cítíte, doktore?" zeptala se nakonec.
Hannibal
byl mile překvapený. "Dobře, děkuji. Vyspala jste se
dobře?"
Ano, vyspala. Nevěděla nebo dobře věděla, čím
to bylo… jen jí to bylo kapku víc proti srsti, říct
to nahlas.
"Dobře. Vy?"
Hannibal se usmál.
"Víc než dobře."
"Co rána?"pokračovala
ve zpovědi.
"V pořádku, Clarice. Opravdu. Cítím
se skvěle."
Nikdo z nich se ale neměl k tomu, aby vstal.
Clarice nevědomky a Hannibal ani nemohl… ne, že by snad
chtěl.
Clarice nevěděla, co dál říct… až
tehdy si všimla, jak leží. Jednu nožku měla ladně
přehozenou přes něj a ruku, kterou mu kontrolovala tep nechala v
klidu odpočívat na jeho hrudi.
"N-nejspíš
jsem v noci usnula." Pípla Clarice a strategicky začala
přesouvat končetiny pryč z Hannibala Lectera. Okamžitě se zvedla
z pohovky a nervózně, skoro až rozpačitě se omluvila, že
si jde dát sprchu.
Hannibal velice dobře pochopil, že je
čas vyklidit prostor. Přes noc jejich vztah poskočil o velký
krok dopředu a Clarice si teď nutně potřebovala urovnat myšlenky.
Na kousek papíru napsal krátký vzkaz a
zanechávajíce ho na stole, se rychle vypařil…
Když
Clarice vylezla z vany, tak se jí celkem ulevilo, když už
tam Hannibal nebyl. Ale byla ráda, když zjistila, že jí
nechal vzkaz:
"Clarice, omlouvám se, že jsem odešel
tak bez rozloučení, ale kdybych neodešel teď, tak už bych
neodešel vůbec. Spousta věcí se změnila a já Vám
děkuji za všechno, co jste pro mě v noci udělala. Jak vědomě,
tak nevědomě.
Brzy se znovu uvidíme. Do té doby
nashledanou. H."
Clarice se usmála. Líbil se jí
styl, kterým s ní teď Hannibal jednal. Už na ni
netlačil, jako v Chesapeake, ale dával jí čas. Jen
doufala, že to jeho "brzy" nebude dalších pět
let…
Už to byl měsíc, co tak náhle
přišel a odešel. Clarice si popravdě přestávala myslet,
že ještě přijde. Došlo jí, že to možná bude i
dobře. Konečně by se měla přestat zabývat minulostí
a dívat se dopředu. Ulovit nějakého samečka a mít
spoustu mláďat. Ještě pořád byla dost mladá,
byla inteligentní a celkem pohledná… tak wo co go?
Přestěhuje se někam daleko od Washingtonu a bude!
Jenže při
jejím štěstí by ji Hannibal našel, samečka by jí
zabil a mláďata unesl.
"Ne, tohle by ON nikdy
neudělal." Zabrblala si pro sebe tiše, když se v noci vracela
domů z práce. Auto měla v opravně, takže kus jela metrem,
a pak šla pěšky.
Celou cestu byla ztracená v podobných
myšlenkách… takže si nevšimla, že ji už nějakou dobu
sleduje jakýsi maník.
Všimla si ho, až když jí
mířil revolverem do tváře.
"Dej sem prachy!
Dělej!" křikl na ni.
Clarice se na něj nevzrušeně
podívala. Přestože zbraň s sebou neměla, tak ji dost
dlouho cvičili na to, aby se v takovýchto situacích
ubránila.
Jenže ten "potulný zlodějíček"
nebyl taková nicka jako si myslela, že bude.
Když na něj
chtěla udělat výpad, tak ho vykryl a Clarice dostala do
zubů.
"Takže si chceš hrát, jo holčičko?"
zeptal se ten maník, zasunul zbraň za pas a připravil se na
pěsti.
"Možná si spolu pohrajeme, až tě trochu
zkrotím." Zatlemil se úlisně.
Clarice si
utřela krev, která jí vytékala z natrženého
koutku a znechuceně se podívala na zloděje. Měla v plánu
se na něm pořádně vymlátit. Když se ještě tlemil,
tak mu jedna přistála. Byl to pěknej pravej hák.
Clarice by si byla vsadila, že mu vyrazila aspoň dva zuby. Maníka
to rozzuřilo a slepě se vrhnul na Clarice. Ta to tentokrát
neubránila a skončila na zemi s rudým obtiskem ruky na
tváři - v bezvědomí.
Zlodějíček se
maximálně vytočeně napřímil a podíval se na
ni.
"Vystrkujeme drápky?" Zeptal se a začal si
rozepínal poklopec. Náhle se ale zaseknul, když na
krku ucítil chladné ostří nože.
"Správně,
vystrkujeme drápky." Pronesl zpoza něj pevný
mužský hlas. Kdyby byla Clarice při vědomí, tak by
ho zajisté poznala.
"Co jsi sakra zač!" řval
vytočeně zlodějíček.
"Ta poslední osoba na
světě, kterou byste si přál potkat." Odpověděl
Hannibal Lecter kontrolovaně.
"A to je jako kurva co!"
prskal zloděj.
Hannibal mu přitiskl Harpy na krk
silněji.
"Zamilovaný kanibal."
Zlodějíček
se chtěl otočit a podívat se, jestli se muž za ním
náhodou nezbláznil, ale jakmile se o to pokusil, tak
měl prořízlé hrdlo. Hannibal ho uklidil do blízkého
křoví, aby jen tak neležel na chodníku a okamžitě
se vrátil k omráčené Clarice. Přál si,
aby toho maníka zabil už když ji začal sledovat.
Sehnul
se k ní a vzal ji do náruče. Chtěl ji odvést
domů, ale akorát když udělal první krok, tak se
probrala.
"Clarice, jste v pořádku?"
Malátně
se rozhlédla. "Co?" ale pohled na Hannibala ji
okamžitě probudil úplně.
"Doktore?"
"Dobrý
večer, Clarice. Ptal jsem se, jak Vám je?"
Clarice
vzdychla, když si vzpomněla, co se stalo. "Postavíte
mě, prosím, na zem, doktore? Kde se tady vůbec bere--"
Zvědavě na ni pohlédl. "Že se vůbec ptám."
Zavrtěla nad sebou hlavou.
Hannibal poslechnul její přání
a postavil ji na zem. Nedal se ale jen tak odbýt. "Clarice,
ptal jsem se Vás na něco."
Clarice k němu vzhlédla.
"Ah, jistě. Promiňte. Je mi fajn. Teď už ano. Kde
je?"
Ukázal směrem ke křoví.
"A
je.." začala se ptát Clarice.
Hannibal se mile usmál.
"Nesnáším rude people a tento… muž se
pohyboval na hranicích mezi lidmi a zvěří."
Clarice
jen vzdychla. "Baví Vás zabíjet mé
nepřátele, že?" Beat. "Tohohle Vám vyčítat
nebudu." Dokončila.
"Litujete Paula Krendlera,
Clarice?" zeptal se nevzrušeně, jako by se jí ptal,
kolik je hodin.
"Upřímně? Ne." Opáčila
stručně Clarice.
Hannibal se znovu usmál a nabídl
jí rámě. Clarice se jej bez sebemenšího
zaváhání chytila. Společně se rozešli k
jejímu domu.
"Skoro už jsem si začala myslet, že se
nevrátíte." Pronesla po chvilce chůze.
Otočil
se k ní. "Vždy dodržuji sliby, Clarice."
Clarice
se na něj taky podívala. "Ano? V tom případě
nevím, kdo to byl, kdo mi v jednom telefonátu slíbil,
že mě nemá v úmyslu navštívit."
Provokovala.
"Clarice, bylo to pod tou podmínkou, že
se Vy nebudete pokoušet "navštívit" mne. A mimo
to, tváří v tvář jsme se nakonec nestřetnuli
z mojí iniciativy." Obhajoval se Hannibal.
Clarice se
pousmála. "Máte pravdu… jako ostatně
vždy."
Chvíli bylo zase ticho, které znovu
přerušila až Clarice. Hannibal to tento večer chtěl nechat na
ní. Jemu osobně stačil ten pocit, že se jej držela za
paži.
"Takže, kdybych nevzala Váš případ,
tak byste se nikdy nevrátil do Států?" zeptala se
tichoučkým hlasem.
Hannibal se zhluboka nadechnul.
"Celých
deset let jsem pozorně sledoval Vaši kariéru, Clarice. Věděl
jsem o všem, co se okolo Vás dělo."
"To ale
není odpověď."
"Dobře, za tu dobu… co si
myslíte, že jsme se neviděli jsem byl v USA nesčetněkrát.
Spousty nocí jsem proseděl ve Vaší ložnici zíráním
na Vás."
Clarice se na něj nevěřícně
podívala. Jak to bylo možné? Nikdy si ničeho
nevšimla! Nikdy ji neprobudil žádný zvláštní
zvuk. Vždy když se probudila z té příšerné
noční můry, tak byla v pokoji sama. Nikdy nikde nebyl nikdo,
kdo by ji utěšil. Nikdy. … Nebo to si aspoň myslela.
"Ano,
Clarice, byl jsem tam i když jste měla noční můry a
nedokážete si představit, jak bylo obtížné
zůstat ve stínu pokoje. Stejně jako tolikrát za
posledních pět let."
Zastavili se před jejím
domem. Clarice pořád nemohla uvěřit vlastním uším.
Chystal se jí říct něco… podstatného?
Důležitého? To, co chtěla tolik slyšet?
"Ale
nemohl jsem udělat nic víc. Nebyla jste připravená
slyšet věci, které jsem chtěl říct. Možná
ještě pořád nejste, Clarice, ale já už jsem se
držel zpět spoustu let. Teď už ne."
Otočil si ji k sobě
a vážně se jí zadíval do očí. "Miluji
Vás, Clarice. Téměř od začátku." Pomalu
se k ní začal naklánět.
Byla příšerně
nervózní. Ne, že by se ji pokusil políbit
poprvé, ale ona se ho poprvé chystala políbit
zpět. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Už nemohla viděl
Hannibalův krásný vítězný úsměv,
když zpozoroval její kapitulaci.
Okamžitě, když se
jejich rty střetly, tak se Clariciny ruce proplazily Hannibalovi
okolo krku a začali se vášnivě líbat. Musela být
nutně v ráji. Nikdo na zemi, mezi živýma nemohl líbat
tak, jako líbal On. On, Hannibal Lecter, údajně
bezcitný masový vrah, jehož úst se bál
celý svět. Jeho úst. Clarice si je ba naopak velmi
užívala.
Hannibal v ten moment, kdy ho políbila
zpátky začal vidět svět znovu i z té lepší
stránky. Ne, jen jako šedivé, monotónní
místo, kde zábavu, a to pouze minimální,
přinášelo hrát si s psychikou většinou nezajímavých
lidí.
Z náádherného momentu je
vytrhlo skřípění pneumatik.
Překvapeně se od
sebe odtrhli a současně se podívali, co se to děje.
Ardelia
k nim běžela od svého auta, zaparkovaného velice
nešetrným způsobem. K jejich překvapení neměla v
rukou zbraň ani nic podobného.
"Pojďte, rychle! FBI
na něj přišla! Nevím jak, ale oni vědí, že je
tady! Rychle pojďte se mnou, už jsou na cestě!"
Clarice z
Delie absolutně nechápala. "Co?"
Delia se
roztržitě rozhlížela všude okolo. "Pokud se odtud
chcete dostat celí, tak pojeďte se mnou! Nemáme moc
času! Nevím, jak jinak než se mnou byste se teď odtud
dostali. Vím, že On je mistr útěků, ale teď se sem
žene celá armáda!"
Hannibal si Delii změřil
pohledem. "K čertu! Pokud s Vámi bude šťastná,
tak je mi úplně jedno, co jste zač, doktore! Nasednete si
konečně!"
Clarice se podívala na Hannibala. Ten už
měl na tváři znovu svůj milý úsměv a
ukazoval Clarice směrem k Deliinu autu. Oba se tam velice svižně
rozešli.
"No hurá!" vyprskla Delie a skočila za
volant.
Během pár vteřin už byli o několik ulic dál.
Nad hlavami jim lítaly helikoptéry s reflektory a
projížděla okolo nich spousta policejních aut.
Clarice by byla přísahala, že viděla i auto Jackieho
Crawforda.
"Deli, kudy se odtud chceš dostat?"
Delia
se jukla do zpětného zrcátka, jak tam ti dva vedle
sebe seděli jak oukropci. "Vím, kde nestaví
zátaras."
Clarice tomu sice moc nevěřila, ale nijak
to neokomentovala. Namísto toho se podívala na stoicky
klidného Hannibala. Pozorně se díval okolo… nejspíš
plánoval únikový plán - kdyby bylo
potřeba.
Chytila ho za ruku a když se na ni podíval, tak
se usmála.
Usmál se na ni zpět, přitáhnul
si její ruku ke rtům a políbil ji. Potom znovu ruce
položil na sedadlo. Už ji nepustil.
Ani pořádně
nevěděli jak a najednou nebylo po sirénách a
helikoptérách ani vidu, ani slechu. Delia si hlasitě
oddechla.
"Tak z toho nejhoršího jsme venku."
Clarice se podívala na cestu.
"Kam teď jedeme?"
zeptala se.
"Co nejdál odtud. Pak už je to na vás."
Opáčila Deli soustředíce se na cestu.
Chvilku bylo
ticho než se ozval Hannibal. Delia skoro poskočila, když uslyšela
jeho hlas:
"Agentko Mappová, myslím, že by
bylo dobré se řídit předpisy. Ani pro jednoho z nás
by nebylo příjemné, nechat se zastavit hlídkou."
Delia
kývla, že rozumí a trochu zpomalila. Pořád ale
jela největší povolenou rychlostí.
Po několika
minutách ticha se podívala do zpětného zrcátka,
aby ty dva zkontrolovala. Pohled to byl nečekaný, ale
přirozený. Nejspíš si nikdy nezvykne, dívat se
na to, jak její nejlepší kamarádka líbá
kanibalistického vraha, ale teď aspoň věděla, že je
Clarice znovu šťastná…
Clarice seděla na
terase s kráásným výhledem na osvětlenou
Eiffelovu věž (hej, píše se to tak? Jsem barbar, já
vím, ale snažím se ;)) a četla si dopis. Byl od
Delie:
"Ahoj, Clarice,
spousty věcí se tady
změnilo, od té doby, co jste odletěli. Odteď jsi v
záznamech vedená jako pohřešovaná. Spousta
lidí, hlavně v FBI, ale tuší že jsi utekla s
Hannibalem. Tattler se na tom parádně vyřádil, to si
dokážeš představit. Dům ti převrátili vzhůru
nohama. Nenechali kámen na kameni a našli dost Hannibalových
otisků. Spousty věcí zabavili, ale nějaké dali mně.
Posílám ti aspoň tu fotku, kdybys chtěla ještě
něco, tak stačí napsat mail nebo něco.
Doufám,
že Vám to spolu klape.
Jo a málem bych zapomněla:
Byl za mnou Barney. Ten Barney. Ptal se, jak prý na tom vy dva
jste. Doufám, že nevadí, že jsem mu to řekla
popravdě. Když tak řekni Hannibalovi, že ví, kde mě
najít, aby si to se mnou vyřídil. ;)
Mějte se oba
fajn!
Delia."
V obálce byla přiložená
fotka Clarice s mámou a tátou. Přejela prstem přes
tváře všech tří osob na fotce a usmála se. Už
jí ta fotka začala chybět.
Někdo jí položil
ruce na ramena a jemně jí je stisknul.
"Bon soir.
Jak jsi se měl?" zeptala se aniž by se otočila. Víc
než dobře věděla, kdo to je. Ani to nemohl být nikdo jiný
než Hannibal.
"Přijatelně." Opáčil, obešel
si ji a nabídl jí ruku.
Clarice se jí
chytila a vstala. Hannibal potom z kapsy svého obleku vytáhnul
malou, sametovou krabičku a s úsměvem ji otevřel.
Překvapeně vzdychla, když uviděla její obsah.
"Hannibale…" vydechla zaraženě.
Pořád se
usmívaje ji chytil za ruku a na prsteníček jí
navléknul prstýnek. "Odteď jsi jen moje,
Clarice."
Usmála se na něj a vytáhla z
krabičky druhý prstýnek. Navlékla mu ho na
prst. "A ty jsi můj."
"To jsem byl vždy."
Opáčil Hannibal a přitáhnul si ji k sobě.
Pomalu
spolu začali tančit na hudbu, co jim potichu hrála z
pokoje…
THE END
© Marty
