Clarice
teď po tmě stála u stěny ve sklepě Jama Gumba a křečovitě
svírala svoji zbraň. Vůbec nevěděla, kde Gumb je. Jeho
dýchání nemohla přes svoje slyšet. Roztržitě
pře sebou mávala zbraní. Otáčela se za každým
zvukem. Gumb už natáhnul kohoutek a akorát se chystal
vystřelit, když se najednou v místnosti rožnulo. „Někdo
nahodil pojistky." pomyslela si Clarice a pokusila se vystřelit na
Gumba. Ten byl ale rychlejší a i přes to, že ho to světlo
najednou překvapilo, tak Clarice zasáhnul. Střelil ji do
nohy.
Clarice teď ležela na zemi, s krvácející
ránou na pravém stehně. Zoufale se snažila dosáhnout
na svoji zbraň, kterou při pádu upustila.
Jame se k ní
nebezpečně přibližoval. „Půjde to dolů za tamtím."
Zavrčel.
Když se ke Clarice přiblížil ještě víc,
tak se ho rozhodla vzdorovitě nakopnout do rozkroku. Gumb chvíli
kvičel, než se vzpamatoval a se zbraní namířenou na
Clarice. „Ne, dostane to kulku!"
Znovu natáhnul
kohoutek, pak se za ním ale najednou někdo objevil. Clarice
nepostřehla tvář, podstatné bylo, že ta osoba
zneškodnila Gumba. První chvíli Clarice doufala, že
to byl nějaký agent FBI. Když ale uviděla, že Gumb má
prořízlé hrdlo, tak jí bylo jasné, že
od FBI to nikdo nebyl. Opět se pokusila dosáhnout na svoji
zbraň. Pokoj nebyl ani s rožlými světly dokonale osvětlen
a ona neviděla tomu MUŽI, co ji zachránil do tváře…
až když se rozešel pro její zbraň.
„Doktore
Lectere!" vykřikla zděšeně.
„Dobré odpoledne,
Clarice." Pozdravil ji slušně a zvednul ze země její
zbraň. Už už se nadechovala že se na něco zeptá ale
Hannibal už jí odpověděl dopředu. „Zajímalo mě,
jak si povedete. Proto jsem tady… vidím, že vám to
ještě moc nejde."
Clarice se na něj zašklebila.
Hannibal
si stoupnul před ni, ale do bezpečné vzdálenosti, aby
nedostal zásah na ono místo.
„Teď se Vám,
Clarice, s Vaším dovolením, podívám na
tu ránu. Nemusím doufám zdůrazňovat, že by
bylo velice neslušné nakopnout mě po tom, co jsem Vám
zachránil život a když vás chci ošetřit. Vy myslím
víte, co si myslím o nezdvořácích…"
Clarice
konečně promluvila. „Za chvíli sem přijede FBI,
nepotřebuju vaši pomoc, doktore."
Hannibal překvapeně
naklonil hlavu na stranu a se zájmem se na ni zadíval.
Clarice si až teď uvědomila svoji hrubku! Zhluboka se nadechla na
tváři maje nevěřícný výraz. „Proč
jsem to ksakru řekla! Ještě jsem před chvilkou myslela na to, že
to nesmím prozradit!"
Pousmál se. „Nemusíte
se vinit, Clarice. Já už vím, že jsou na cestě.
Přesto bych se Vám na to ale rád podíval…
myslíte si, že Vám chci ublížit? Bojíte
se?" ptal se samolibě.
„Netroufám si uvažovat nad tím
jestli mi chcete ublížit, doktore. Ale ano, bojím
se."
Hannibal udělal krok k ní, teď stál akorát.
Kdyby ho Clarice chtěla nakopnout, tak mohla. Neodvážila se,
vlastně ani nechtěla. Lecter si k ní přidřepl a opatrně
oddělal kus látky z její nohy. Neodvážila se
ani syknout.
Po pár vteřinách prohlásil:
„Lehké
zranění to není, Clarice. Ale pokud vaše milovaná
FBI dorazí dřív než zítra, tak nevykrvácíte.
Chcete první pomoc?" zeptal se s úšklebkem.
Clarice
k němu pochybovačně vzhlédla.
„Pouze bych Vám
to vyčistil… na víc už nebudu mít čas. Nebojte se
nepokusím se Vás otrávit, co bych z toho
měl?"
Clarice si poposedla blíž ke stěně. „Není
zrovna podle předpisů nechat se ošetřit od masového vraha,
doktore." Zamumlala.
Lecter kývnul. Samozřejmě, co taky
mohl čekat? „Nebudu se s tím nikde chlubit, Clarice… čím
dřív si to necháte ošetřit, tím dřív
se to uzdraví." Poznamenal.
Clarice tedy kývla.
Hannibal se samolibě pousmál a začal jí čistit ránu.
Když už měl hotovo, tak jí na to přiložil čistý
kapesník.
„Tu chvíli to budete muset vydržet,
Clarice. Pokud se teď nepokusíte naši situaci nějak
zpestřit, tak vás opustím… a mimochodem uvítal
bych, kdyby jste mě z tohohle všeho vynechala."
„Doktore?…"
Clarice se zadívala na zem. „Děkuju Vám."
Hannibal
se samolibě usmál. Chytil ji za bradu a zvednul jí
hlavu tak, aby mu zírala do očí.
Zničehonic se k
ní prudce naklonil a políbil ji na rty, hned po té
vstal a odešel pryč z místnosti. Clarice byla ještě hodnou
chvíli v šoku.
On ji políbil. „Ten chlap mě
políbil! Tenhle chlap mě políbil? Tenhle nepříčetný
sociopat?"
Pořád na sobě cítila jeho rty. Ta
místa kde se jejich těla střetla ji teď pálila jako
žhavé uhlíky. Překvapeně si položila prsty na
rty.
Za deset minut dorazila k Jameově domu místní
policie. Jackie jim volal hned, když mu došlo, že to Clarice šla
k Billymu.
Clarice odmítla sanitku… řekla, že prvně
vše nahlásí Jackovi a že až pak se nechá
odvést do nemocnice. Jediné, co po policistech chtěla
bylo, aby jí pomohli ven z toho sklepa, že tam nebude sedět
a zírat na mrtvolu Gumba.
Když přijeli i její
„kamarádi" z FBI, tak už seděla venku na schodech, před
vchodem a na zraněné noze si držela obvaz. Dr.Lecter to
ošetřil výborně… dokonce to přestalo krvácet.
Jackie
si ke Clarice okamžitě přisedl a přitisknul si ji k sobě.
Clarice mu pak řekla, jak to tam dole proběhlo… ovšem vynechala
tu scénu s Hannibalem… prostě Gumba sejmula ona ;). Byla
pořád trochu roztřesená a Jack si ji k sobě
přitisknul ještě blíž. Kdo by nebyl roztřesený po
tom, co ho málem zabil masový vrah? Zvlášť,
když to byl její první masový vrah…
Jenže
Clarice nebyla roztřesená kvůli tomu, že ji Gumb málem
zabil… ze začátku možná, ale teď byla hlavně
rozhozená tím, co jí udělal druhý masový
vrah. PROČ ten sociopat přišel, zachránil jí život,
ošetřil ji, POLÍBIL JI a odešel?
„People will
say we're in love." vzpomněla si na jeho hlášku.
„Are you, Doctor?" zapřemýšlela.
Z přemýšlení
ji probral Jackie.
„Pojďte, Clarice… zavezu Vás do té
nemocnice."
Vzhlédla k němu, pousmála se a
pokusila se vstát. „Au." Sykla a radši zůstala
sedět.
Jackie se na ni překvapeně podíval, a pak mu
došlo, že asi jen tak nepůjde… sehnul se k ní a vzal ji
do náručí.
„Pane Crawforde, to není nutné,
já…"začala Clarice protestovat.
Jackie se na ni usmál.
„Nechejte toho, Clarice."
Tak ho tedy poslechla a opatrně mu
položila jednu ruku na záda, aby se mu lépe nesla.
Posadil ji do auta jednoho z policistů, sedl si k ní a
policistovi přikázal, aby je hodil do nemocnice.
Clarice
si unaveně opřela hlavu o okýnko. Akorát když už
odbočovali do jiné ulice, tak na rohu stál muž ve
světlém klobouku a dlouhém černém plášti.
Když okolo něj auto projíždělo a Clarice se na něj
podívala, tak se na ni ten muž usmál a gentlemansky
nadzvednul klobouk. Nebylo pochyb o tom, kdo to byl. Clarice sebou
cukla a hned se otočila, že se podívá zadním
sklem, muž už tam ale nebyl.
Jackie se na ni divně podíval.
„Děje se něco, Clarice?"
Zhluboka se nadechla. „Jen jsem
myslela, že jsem zahlédla někoho známého. Nic
víc."
Jackie se překvapeně podíval dozadu, ale
nikoho tam neviděl.
„Asi jsem moc unavená." Pípla
ještě Clarice než zavřela oči a pokusila se usnout. Jakmile to
ale udělala, tak na sobě zase ucítila jeho rty, jeho pohled,
jeho ruce a viděla jeho tvář.
Prudce otevřela oči a
sednula si na sedadle rovně. „Ne, nechci ho teď vidět."
Jackie
ji jen nechápavě pozoroval.
Z nemocnice ji pustili
téměř okamžitě, jen co měla nohu zašitou. S Jackiem
nasedli na letadlo a vrátili se do Quantica. Delia hned začala
Clarice připravovat na zkoušky. Díky jejímu zranění
jí zrušili fyzické testy. Všichni věděli, že
Clarice je na tom fyzicky velice dobře a když vzali v úvahu
její průměrné výkony, tak ty zkoušky vůbec
nemusela dělat.
Úspěšně prošla akademií a teď
z ní byla zvláštní agentka. Opravdu si ten
titul užívala. Jackie si prosadil svou a Clarice začala
pracovat v Behaviorálním oddělení.
Byl
to už celý měsíc, co tam pracovala, když jí
Jackie řekl, že si má vzít dovolenou. Clarice se
zdráhala, nechtěla zrovna teď někde ležet na pláži
a přemýšlet o životě. Chtěla něco dělat… něco při
čem by zapomněla na osobní problémy… A… na Dr.
Lectera!
„No tak, Starlingová! Oddech Vám jen
prospěje. Měsíc tady bez přestání pracujete a
před tím jste zabila Gumba a musela jste čelit Lecterovi…
zasloužíte si oddech… a ta vaše noha taky. Kdyby jste si
ji tak dobře neošetřila, tak by jste právě teď ještě
nechodila."
Clarice mu poslala vzdávající
se pohled. Crawfordovi nemělo cenu vzdorovat. Kdyby chtěl, tak jí
to mohl dát klidně i rozkazem.
„Všechno to bude na
náklady FBI… něco Vám dlužíme… takže si
vyberte nějakou pěknou dovolenou… co byste řekla na
Karibik?"
Clarice se jen usmála.
Tak tedy Clarice
odjela na dovolenou do… jak jí Jackie doporučil, Karibiku.
Rozhodla se, že tam pojede sama. Chtěla si odpočinout… ode
všeho! Včetně Hannibala a jeho poznámek.
V klidu, si
přišla na pláž, roztáhnula lehátko (kousek
stranou od ostatních), nasadila si sluneční brýle
a zavřela oči. Snažila se na nic nemyslet, prostě se jen
opalovat. Ale to bylo téměř nemožné… každá
její myšlenka skončila u Něj…
My o vlku a vlk taky v Karibiku…
Seděl v malém plážovém
baru, když ho najednou přes nos praštila známá vůně.
Chvíli přemýšlel, kde tu vůni naposled cítil.
„Vězení? Proč vězení?… ach ano…
Clarice… zvláštní agentka Clarice Starlingová."
přemýšlel Hannibal.
Začal očima těkat po pláži
a hledat onu osobu. Nakonec ji našel kousek stranou od ostatních.
Přemýšlel, jestli ji má pozdravit nebo ne. Věděl,
že ho okamžitě bude chtít nahlásit… jako správná
agentka… ale on stejně plánoval odcestovat někam dál…
Pak se taky zamyslel, jestli to není past. Jestli FBI
neposlala Clarice jako návnadu. Ne, nemyslím si, že
by jim to Clarice řekla
Stejně se ale radši rozhlídnul
okolo. Nikde nikdo, kdo by mu připadal, jako „nenápadný"
agent FBI. Ne, nikde nikdo.
Pousmál se, posunul si na hlavě
klobouk a vstal ze židle.
Bez dalších pohyb se rozešel
k ležící ženě.
Zase na něj musela myslet.
Prostě musela… ani za ten měsíc ji nepřestal lézt
do snů. Viděla ho všude! Naštvaně si strhla brýle z očí
a zůstala zírat na moře. Kdy to skončí? Kdy od něj
bude mít klid?
„Líbí se Vám Karibské
podnebí, zvláštní agentko?"
Okamžitě se
otočila, aby se ujistila, že to není jen sen. To přece
nemohla být pravda! Co by tam dělal? Proč by ji zdravil?
Proč by…? Teď se vykašli na proč a zastav ho,
Clarice!
Okamžitě zašmátrala do své tašky,
ale její zbraň tam nebyla.
Hannibal zakroutil hlavou.
„Nechci Vám ublížit, agentko, a uvítal
bych, kdyby jste mi prokázala stejnou službu. A také
byste nemusela křičet, protože pár mých starých
známých čirou náhodou ví, kde se
momentálně pohybuje Ardelie Mappová… myslím,
že se znáte."
Nevěřícně na něj zůstala
zírat… kupodivu už se ho nebála tolik, jako před
tím. Ať už chtěla nebo ne, tak ji ten muž přitahoval a
nezměnil to ani fakt, že je to kanibalistický masový
vrah.
Posadil se vedle ní.
„Co dělá noha,
Clarice?"
Nevěřícně se na něj podívala a
zakroutila hlavou. Nemohla tomu uvěřit… nemohla uvěřit tomu, že
si prostě povídala s vrahem a nepokusila se nic
udělat.
Hannibal jí četl myšlenky jako vždy.
„Nemůžete
uvěřit tomu, že tady jen tak sedíte s kanibalem? Ne?"
namířil na ni její zbraň. „Lepší?… Pro mě
tedy ne."
Potom ze zbraně vytáhl zásobník
a prázdnou zbraň jí podal.
„Vidím, že se
Vám moje společnost nelíbí, tak odejdu. A
Clarice… jehňata přestala naříkat, že?"
Podle
výrazu na její tváři věděl, že ano… že
teď vídá něco jiného… a docela dobře si
dokázal představit co. Usmál se na ni tím jeho
stylem a klidně odešel z pláže.
„Proč mě tentokrát
nepolíbil?" bylo jediné, co Clarice proletělo
hlavou. Vteřinu na to se za to sice mentálně nakopávala,
ale už to bylo vysloveno.
Hannibal byl už sice z doslechu, když
to pronesla, ale když odcházel, tak jí to mohl číst
ve tváři. Ještě hodnou chvíli si na tváři
nesl samolibý úsměv.
Clarice večer přemýšlela,
jestli si někam nemá zajít. Prvně si řekla, že by
celkem šla. Už, už se sbírala, když tu jí na mysl
přišlo její ranní setkání s doktorem a
rychle si to rozmyslela. Nemyslela si sice, že by tam ještě
zůstal, ale zároveň nebyla připravená na to, aby ho
potkala. Ne, ve stavu v jakém byla. Radši si místo
toho zalezla do vany. Všude možně po koupelně si zapálila
svíčky, do vany si nalila koupelový olej a zalezla
tam.
Asi po hodině se uráčila vylézt ven. Oblékla
si župan a chtěla se převlíct do pyžama, když tu najednou
uslyšela tiché klepání na dveře. Podívala
se na hodinky. Kdo ji mohl něco chtít v deset večer?
Pořád
ještě v županu se rozešla ke dveřím. „Už jdu."
Zavolala.
Prudce otevřela dveře a chtěla seřvat příchozího.
Když tam ale uviděla stát muže v obleku, držícího
rudou růži a usmívajícího se na ni, tak si to
rozmyslela. Řvát na někoho, kdo vám přinese růži
se nesluší… a už vůbec ne, když je ten někdo Hannibal
Lecter.
Dřív než stihla jakkoliv zareagovat, tak
promluvil:
„Směl bych Vás pozvat na večeři,
Clarice?"
Jeho jedinou odpovědí na její nevěřícný
pohled byl úsměv.
Váhala. Moc váhala. Kdyby
to byl kdokoliv jiný, tak by ho vyrazila… ale Hannibal
Lecter byl Hannibal Lecter nejen „ten" vrah.
„Můžete
chvíli počkat, doktore? Musím se převléct."
Promluvila konečně.
„Ale jistě." Usmál se. „Směl
bych počkat vevnitř, Clarice?"
Clarice se zhluboka nadechla.
„Nemyslím, že je to dobrý…"
Skočil jí
do řeči. „Clarice, Vy se mě přece nebojíte… kdyby jste
se mě bála, tak byste nikdy nešla na tu večeři a FBI už
by tady byla."
Ustoupila teda ze dveří. „Jestli se ale
o něco pokusíte, doktore, tak vás bez váhání
zastřelím." Informovala ho chladným hlasem.
Hannibal
se jen usmál. Oba moc dobře věděli, že by ho jen tak „bez
váhání" nezastřelila.
„Jistě, nemusíte
spěchat."
Když už chtěla odejít do ložnice, tak na
ni ale zavolal. „Clarice… vaše růže."
Clarice se zasekla
a pomalu se otočila. Lecter tam stál s úsměvem na
tváři a v natáhlé ruce svíral její
růži. Váhavě se vrátila a vzala si od něj tu růži.
Znovu se na ni usmál.
Pak teda zapadla do ložnice a váhavě
si k ní přivoněla. Voněla kráásně. Ještě
chvilku se rozplývala nad její vůní a nad JEHO
vůní, než se pak přiměla k tomu, aby se oblékla.
Za
dvacet minut konečně vylezla z ložnice. Měla na sobě rudé
večerní šaty s velikým výstřihem.
Hannibal
na ni zůstal zírat se zatajeným dechem. Než k němu
ale přišla, tak se zase vzpamatoval.
„Vypadáte úžasně,
Clarice." Zalichotil jí pravdivě.
Clarice se na něj jen
nesměle pousmála a obešla ho velkým obloukem. Zůstala
stát u dveří. „Půjdeme?"
Hannibal se chtěl
nechtě musel znovu usmát. „Zajisté." Nabídl
jí rámě.
Na pár dalších vteřin se
zase zarazila, ale pak se do něj tedy zavěsila. Moooc pěknej pár,
pomysleli by si přihlížející.
„Kam
půjdeme?" zeptala se Clarice, když vyšli z domu.
„Do
restaurace, pokud máte na mysli toto. Předpokládám,
že moji kuchyň byste zrovna neuvítala." Pousmál se
Hannibal svým starým stylem.
Clarice sebou při
slovním spojení „moje kuchyň" trhla.
Hannibal
se k ní otočil. „Clarice, pokud se budete cítit
lépe, tak Vám něco slíbím… nikdy se
Vám nepokusím podstrčit člověka a pokud to nebude
nezbytné tak ve Vaší přítomnosti ani žádného
nezabiju, co říkáte?"
Clarice se na něj
překvapeně podívala. „Co za to budete chtít,
doktore?"
Samolibě se usmál. „Jen to, že na mě během
večera nevytáhnete zbraň, co jste si zastrčila do
šatů."
Nevěřícně se na něj podívala. Jak to,
že to věděl? Hannibal jí obtočil packu okolo pasu a z šatů
ji vytáhnul maličkou zbraň.
„Mluvím o téhle."
Ukázal jí ji.
Clarice vzdychla. „Je něco co o mně
nevíte, doktore?"
Hannibal byl chvíli zticha, což
Clarice maximálně překvapilo. Akorát dorazili do
vybrané restaurace a Hannibal ji přivedl k rezervovanému
stolu. Gentlemansky jí odsunul židli a sám se posadil
naproti ní.
Hned k nim naklusal číšník.
„Madam… pane… co si budete přát?"
Hannibal
objednal nějaký ten aperitiv a číšník pak
zase odběhl. Clarice to nevydržela.
„Doktore? Neodpověděl
jste mi… vím, že to byla řečnická otázka…
ale přesto jsem na ni od Vás čekala nějakou reakci… ptala
jsem se…"
Hannibal kývnul. „Vím na co jste se
ptala, Clarice." Chvíli se odmlčel. „Je jedna věc,
kterou o vás nevím… nevím jaké jsou
vaše city ke mně."
Clarice se na něj přepadeně podívala.
Myslela si, že ON pozná všechno… ale ne, on se jí
na to zeptal… nebo si s ní jen hrál? Pohlédla
mu přímo do očí, nic lepšího ji nenapadlo. Až
pak si uvědomila, že v těch očích nikdy nic nevyčte.
Udělal to schválně? Chtěl jí tím ublížit?
Od
odpovědi ji zachránil příchozí číšník,
který jim donesl víno.
Hannibal jako by zapomněl,
že se Clarice na něco ptal, objednal jim večeři a když už byl
číšník zase pryč, tak nadhodil jiné téma.
Clarice absolutně nechápala, ale byla ráda, že to
udělal. Celý večer se pak vybavovali o nejrůznějších
věcech… jen se záměrně vyhýbali tématům,
vraždy, FBI, zákony a spol.
Když odcházeli z
restaurace, tak už bylo něco málo po jedné v noci.
Nebylo už zrovna nejtepleji a Clarice byla celkem zima. Hannibal,
jako správný gentleman, si sundal sako a přehodil ho
Clarice přes ramena. Unaveně se na něj usmála, přesto to
pro něj byl ten nejkrásnější úsměv za celou
tu dobu, co se znali, protože tenhle byl upřímný.
Zanedlouho
už byli u jejího apartmá. Hannibal ji doprovodil pěkně
až ke dveřím. Nečekal, že se ještě něco stane…
předpokládal, že mu jen vrátí sako a při
troše štěstí popřeje dobrou noc.
Clarice ho ale znovu
překvapila. Otočila se k němu s nervózním
výrazem.
„Doktore… byl to příjemný
večer… a vzhledem k možnostem se mi opravdu líbil." S
tím si sundala jeho sako z ramen a podala mu ho. Celou dobu mu
zírala do očí. Už sice vzdala snahu z nich něco
vyčíst, ale přesto pořád doufala. V mysli sváděla
bitvu… přemýšlela, jestli ho má políbit na
rozloučenou nebo ne. „No tak, co taková malá pusa na
tvář udělá? - JE… TO… VRAH!… Co asi jedna malá
pusa udělá agentce FBI!" dohadovala se sama se sebou v
duchu.
Hannibal, který jako již tradičně věděl, co se
v ní děje, se sám pro sebe usmál a rozhodl se
jí ulehčit rozhodování.
„Dobrou noc,
Clarice. Dobře se vyspěte, možná se ještě někdy
uvidíme." S tím se od ní otočil a chtěl jít
pryč. Bylo to, to nejtěžší, co měl ten den udělat…
prostě odejít. Navenek nešlo ale nic poznat… ještě k
tomu měl na tváři mírný úsměv, takže
vypadal spokojeně s tím, jak to je.
Clarice po tomhle
přehodnotila všechny své dohady v hlavě a pevně se
rozhodla udělat to, co se jí honilo hlavou.
Hannibal už
měl nakročeno pryč, když to se za ním ozvala
Clarice.
„Doktore?"
Otočil se, aby se podíval, co
potřebuje, ale když tak udělal, tak se k němu Clarice přitáhla
a s letmým polibkem na tvář pronesla:
„Vám
taky dobrou noc."
Rychle pak zapadla do apartmá, jako by
se za svoje činy okamžitě styděla. Ano styděla,
NELITOVALA.
Hannibal se překvapeně usmál. Nečekal to! Se
samolibým úsměvem se potom rozešel do svého
apartmá.
Clarice zapadla do křesla. „Cos to právě
udělala? Tys ho políbila? Proboha!" mumlala si.
V
hloubi duše toho ale ani za mák nelitovala. Stálo to
za to! Vidět ten překvapený výraz na jeho tváři.
Bylo
už celkem pozdě, a tak si šla hned lehnout.
V pohodičce
si usnula, Zdál se jí sen o Hannibalovi. Byli spolu na
pláži, leželi vedle sebe… dobře Clarice měla hlavu na
jeho hrudi a on ji objímal. O něčem se spolu bavili, pak
najednou ale z moře vylezl Jackie Crawford a Hannibala jí
zabil. V tom se probudila těžce oddechujíc.
„Kruci!
Dost! Dost těchhle snů!" zavrčela si pro sebe.
V ústech
měla vyschlo, tak vstala a šla se do kuchyně napít.
Hannibal
na rozdíl od ní nemohl usnout. Byl pořád
rozhozený jejím polibkem. Asi o půl čtvrté
vzdal pokusy usnout a rozhodl se, že se na ni půjde podívat.
Jen se na ni podívá a odejde. Ona se o tom vůbec
nedozví.
Potichu se prokradl k ní do apartmá.
Nic neslyšel bylo tam naprosté ticho. Prvně si to tam chtěl
omrknout než se půjde podívat na ni. Přestože ji chtěl
vidět okamžitě, tak se šel podívat po případných
únikových východech. U Clarice nikdy nevíte,
co udělá… ;)
Podíval se na kuchyň a akorát
už chtěl jít do její ložnice, když se mu najednou
doprotivky někdo rozešel. Nebylo pochyb o tom, kdo to byl. Hannibal
zůstal zamrzle stát. Jak to, že ji neslyšel vstávat!
Co se to s ním dělo?
Clarice si ho zatím nevšimla,
mnula si oči. Hannibal neměl kam utéct, aniž by ho viděla.
Tak zůstal stát, doufajíce, že na poslední
chvíli změní směr. Ale ne, vypadalo to, že míří
právě do kuchyně. Najednou se ale zpomalila a nakonec
zastavila, tak dva metry od něj. Otočila se ke stěně a zamumlala.
„Dost!" Praštila do stěny vší silou. „Přiznej si to,
ty toho chlapa miluješ!"
Nevěřícně se uchechtla,
zakroutila nad sebou hlavou a zase se rozešla do kuchyně.
Hannibal
zůstal stát doslova s otevřenou hubou. Doslova. Zíral
jak se k němu její postava přibližuje.
Po cestě okolo
jejího apartmá akorát projelo auto a Clarice,
která už se dívala před sebe uviděl Dr.Lectera.
Stál
tam, překvapený, s ústy dokořán a nevěřícně
na ni zíral.
Nějak se ještě nevzpamatovala ze svého
snu a překvapeně pronesla. „Hannibale?"
Tak to už bylo
příliš i na něj. Už se prostě nedokázal držet
zpátky, už ne. Vzhledem k tomu, že od sebe stáli tak
dvacet čísel Clarice nestihla nijak zareagovat. Jednu vteřinu
stál před ní a druhou byla zády opřená
o zeď, Hannibal se tisknul k ní a vášnivě ji líbal.
V první chvíli jí hlavou prolétla
mališká, tichoušká myšlenka, že by se asi měla
bránit, ale byla úplně bezvýznamná při
stylu jakým Hannibal Lecter líbal. Clarice bylo úplně
jedno, že ji TEN masový vrah drží oproti stěně.
Nebyla vystrašená, jako by zbytek světa byl, byla
vzrušená.
Ani nevěděla jak a ocitla se v posteli…
zatím ještě oblečená s Hannibalem nakloněným
přes ni.
Hannibal se na chvíli přiměl zabrzdit a vážně
k ní vzhlédl.
„Clarice, pokud…" zhluboka se
nadechl. „… pokud si nejsi jistá, že tohle chceš, pokud
je možné, že toho budeš ráno litovat, tak mě zastav
teď. Potom už by mohlo být pozdě."
Clarice se na něj
zadívala. Myslel to vážně. Kdyby mu v tu chvíli
řekla, ať jde pryč, tak by šel. I přes to jak moc by ho to
bolelo, by šel.
Opravdu ho miluju? zeptala se sama sebe a
podívala se mu do očí. Zíral na ni a zranitelně
čekal, co řekne. Zranitelně? Ano, opravdu zranitelně. V tu chvíli
mu mohla moc ublížit. Mohla…
„Miluju tě, Hannibale
Lectere." Zamumlala a usmála se na něj.
Na Hannibalovi
šla vidět úleva. Nadechl se, že jí odpoví,
ale to už nestihnul, protože ho Clarice utišila svými rty.
Milovali se celý zbytek noci. V pevném obětí
usnuli až za svítání.
Hannibala probudil
telefon. Clarice ho měla na stolku hned vedle postele. Nechtěl, aby
ji to probudilo. Prvně přemýšlel o tom, že to prostě jen
vyvěsí, ale taky to mohlo být něco důležitého.
Zvednul to, ale nijak se neohlásil. Na druhém konci se
ozvalo:
„Dobré ráno, Starlingová, tady
Crawford…" Hannibal nadzvedl obočí a poslouchal, co bude
chtít dál. „Musel jsem si vzít dovolenou, a
tak jsem si řekl, že bych se mohl stavit za Vámi, co říkáte?
Přiletím asi tak za… dvě hodiny. Vadilo by Vám
sejít se se mnou?"
(0.o)? zatvářil se Hannibal a
podíval se na ženu spící na jeho
hrudi.
„Clarice už má společnost, Jacku. Pánskou."
Pronesl po sléze.
Jackie byl maximálně překvapený
a maximálně vytočený. „Kdo je to? Kde je Clarice?
Okamžitě mi ji dejte!"
Hannibal se samolibě usmál,
když uviděl, jak se Clarice probrala a vzhlížela k němu.
„Tsk, tsk, tsk, Jacku, nekřič na mě. Clarice je hned tady
vedle mě. Chceš s mluvit s Jackem?"
Ozvalo se tichý
zamumlaný vzdech v podobě „Ne."
„Smůla, Jacku."
Pousmál se Hannibal a položil mu to.
Jackiemu byl ten
hlas povědomý. Kdo to k čertu jen mohl být? A jak to,
že s ním Clarice nechtěla mluvit!
„Ten hlas, ten hlas…
já ho znám…" mumlal si pro sebe. Pak se mu najednou
rozsvítilo a přes celé letadlo zakřičel.
„Lecter!"
Všichni se po něm ohlédli. Jackie na to
kašlal a rozběhl se do pilotní kabiny.
Hannibal se
podíval na rozespalou Clarice, která k němu překvapeně
vzhlížela.
„Byl to ten Jack, který si myslím,
že to byl?" zívla a políbila ho na rty.
„Pokud
myslíš, Crawforda, tak ano."
Vzdychla a znovu si mu
ustlala na hrudi, hladíce ho.
„Co nám
chtěl?"
Hannibal byl chvíli zticha, užívajíce
si její spontánní vyslovení toho slovíčka
„nám".
„Volal, že taky letí sem a že by se
s tebou rád sešel. Přiletí za dvě hodiny." Oznámil
jí absolutně klidně.
Překvapeně mu zvedla hlavu z hrudi
a zadívala se na něj. Byl naprosto klidný, vůbec ho
nerozhodil fakt, že mluvil s Jackiem a že je právě na cestě
za nimi. „Myslíš, že ví, že jsi to byl ty?"
zeptala se ho mírně rozhozeně.
Hannibal se usmál
jejím starostem.
„Když jsme spolu mluvili tak o tom
neměl nejmenší tušení… ale myslím, že mu
to za chvíli dojde." Dodal posmutněle.
Clarice
posmutněla taky a sklopila oči. „To znamená, že
odjíždíš." Byl to spíš poznatek než
otázka.
Hannibal se zhluboka nadechl. „Přirozeně." Na
chvíli bylo ticho. „Otázkou ale zůstává
jestli sám…"
Nevěřícně k němu vzhlédla.
„T… tím chceš říct, že…" vyhrkla
Clarice.
Hannibal se usmál. „Clarice… jsi jediná
žena, kterou jsem kdy miloval a jak to tak vypadá i budu
milovat. Za normálních okolností bych po tobě
nikdy nechtěl odpověď během dvou hodin, ale teď nemám na
výběr. Samozřejmě bych ti na sebe mohl nechat kontakt, ale
neodpustil bych si, kdyby ho naši přátelé z FBI u
tebe našli a podezřívali tě z něčeho. Jen tě, Clarice,
prosím, rozhodni se správně. Jak určitě víš,
tak už nebude cesty zpět."
Clarice na něj pořád
překvapeně zírala. Vypadalo to, že z jeho proslovu
pochytila jen první souvětí.
„Řekl jsi to."
Pronesla.
Hannibal poprvé v životě nevěděl, co tím
myslí a nechápavě se na ni podíval.
„Ty
jsi řekl, že mě miluješ." Dodala Clarice.
Už, už se
nadechoval, že jí odpoví něco ve smyslu, že to jí
muselo být dávno jasné, ale už to nestihnul.
Clarice se na něj vrhla a začala ho vášnivě líbat.
Hannibal neměl to srdce… a chuť ji přerušovat a ptát se
jí, jestli si už tedy vybrala a jestli si je jistá
svým rozhodnutím.
Po několika minutách se
už ale rozhodl, že se jí musí zeptat, protočil je a
odtrhnul se od ní.
„Clarice, nechci abys toho později
litovala. Nemůžu tě za několik měsíců nechat
odejít."
Clarice ho pohladila prsty po tváři.
„Hannibale, mě od tebe nikdo nedostane!"
Hannibal už ji
chtěl napomenout, ať si z toho nedělá srandu, ale Clarice
najednou nasadila vážný výraz.
„Hannibale,
od toho, co se mnou naposledy mluvil táta, byl okamžik, kdy
jsem se vedle tebe probudila, ten nejkrásnější v mém
životě! Myslím to vážně a jsem si jistá, že
s tebou budu šťastná."
Nervózně se pod ním
zakroutila. Hannibal si konečně začal užívat realitu a
fakt, že mu řekla ano. Řekla že s ním půjde. Bože, jak
moc ji miloval. Obtočil jí packy okolo zad a sehnul se dolů
k dalšímu polibku. Tentokrát to nebyl žádný
prudký polibek. Byl pěkně něžný a procítěný.
Takhle Clarice ještě nikdy nikdo nepolíbil. Když se od ní
Hannibal pomalu odtáhnul, tak na něj zůstala zaraženě
zírat. Na tváři měla příjemně překvapený
výraz.
„Um, neměli bychom balit?" vykoktala
nakonec.
Hannibal se mírně pousmál a podíval
se na hodinky. „Ještě máme celou hodinu, než to začne
být aktuální."
Clarice se na něj zazubila
s očima plnýma touhy…
Jackie mezitím seděl
nervózně v letadle. Piloti ho vyhodili s tím, že
takový odznak si koupí v jakékoliv trafice.
Takže nemohl nijak urychlit jeho přesun do Karibiku. Mohl sice
zavolat FBI, že Lecter je u Clarice a že je v ohrožení, ale
co když se spletl?
A je Clarice vůbec v ohrožení!
„Co
mi to řekl? – „Clarice už má společnost, Jacku. Dokonce
pánskou." – no dobře… od Hannibala Lectera to může
znamenat cokoliv. - Tsk, tsk, tsk, Jacku, nekřič na mě. Clarice je
hned tady vedle mě. Chceš s mluvit s Jackem? – Ne,
zamumlala."."
Mohlo to znamenat, že byla nadrogovaná
nebo že mohla mít roubík. Mohl na ni dokonce mířit
nějakou zbraní. Pak se mu ale v hlavě zrodila kousavá
myšlenka. „A co když byla jen rozespalá? Co když byla jen
rozespalá po prohýřené noci! – No tak!
Nechej toho! Je to přece Agentka FBI a on je vrah!"
Okamžitě
myšlenku zavrhl, ale stejně mu v žaludku zanechala nepříjemný
pocit.
Když se v posteli dostatečně vyřádili
narychlo sbalili Clariciny důležité věci a odešli k
Hannymu. Ten už měl připravené pasy pro OBA a zamluvené
letenky na 12:00. Měli čtvrt hodiny, aby se dostali na letiště.
Stihli to sice jen tak, tak, ale povedlo se.
Když Jackie přijel
do Claricina apartmá, našel na stole dopis psaný jejím
písmem.
"Jacku, nehledej mě, stejně to nemá
cenu. Hannibala nikdy nenajdete, a tak ani mě. Sbohem. Měla jsem tě
ráda. Clarice."
O Hannibalovi ani o Clarice už nikdy nikdo neslyšel...
The End
© Marty
