"Co
myslíte, doktore, může muž po ženě tak toužit?"
zeptala se Laura Pazziová Dr. Fella.
Potěšeně se na ni
pousmál a na pár vteřin se ztratil ve svých
vzpomínkách.
"Ano, myslím, že muž
může cítit mučivý hlad po ženě a žít jen z
pohledu na ni. Poznal jsem takovou ženu před sedmi lety."
Laura mu odpověděla úsměvem a Pazzi nervózním
trhnutím. Nebyl si tak docela jistý, jestli to doktor
Lecter, alias doktor Fell, myslel 'mučivý hlad' obrazně. V
opačném případě ale věděl, o které ženě
to mluvil. A v místnosti nebyl sám, kdo to věděl.
Žena s platinovými vlasy, otočená zády ke
trojici, to věděla taktéž… mluvil totiž o ní.
Pazzi se na poslední chvíli rozhodnul, že se
nepokusí dopadnout doktora na vlastní pěst a radši si
k sobě přizval FBI. To díky němu tam teď stála
Clarice Starlingová ve večerních šatech, pod které
se sotva vlezla pouta. Stála tam a nevěřícně zírala
do své sklenky.
Po cestě do Florencie se na sobě
pokoušela změnit, co nejvíc věcí, hlavně vůni, aby
na ni Dr. Lecter přišel, co nejpozději a nejlépe už s
pouty okolo zápěstí. Zatím se jí to
dařilo, byla tam už něco přes deset minut a vše se zdálo
být v pořádku.
Ve vysílačce zaslechla, jak
se Pazziovi loučí s Hannibalem a záhy odchází.
Bylo na čase jednat… ale nejprve se nějak vyhnout jeho
pronikavému pohledu. Nenápadně se chtěla skrýt
za jeden ze sloupů, ale to už na sobě cítila jeho oči.
Naskočila jí husina a odvážila se letmo podívat
jeho směrem. Šel přímo k ní.
Samozřejmě věděl,
že tam Clarice ani nemůže být sama, ale taky věděl, že
pokud agenti nebudou mít zatraceně dobrý důvod, tak
nebudou vytahovat zbraně.
"Nic nedělejte." Zašeptala
Clarice do vysílačky a zhluboka se nadechla, připravujíce
se čelit nejhoršímu.
"Dobrý večer,
Clarice." Chvíle napjatého ticha. "Je to
náhoda? Přišla jste mě navštívit? Nebo dokonce
zatknout?" zeptal se nevzrušeně zastavujíce se krůček
od ní.
Clarice se k Hannibalovi otočila čelem. Když tak
udělala, doktorovi se zastavil dech v hrdle. Nečekal, že jí
to bude v šatech tolik slušet. Navenek se to ale projevilo pouze
jako zdvořilý úsměv, muže čekajícího
na odpověď.
"Zatknout, doktore Lectere. To moc dobře
víte." Odpověděla snažíce se znít klidně
a vyrovnaně.
"Jistě. Dovolte mi otázku… to tolik
věříte agentům FBI, že nenosíte zbraň, když mě
jdete zatknout?" zeptal se polohlasem s ďábelským
výrazem v očích.
"Nevěřím jim,
doufám ve Vás a v to, že se mnou půjdete dobrovolně.
Bez zbytečného masakru."
Hannibal se pořád
mile usmíval. "Co Vás k tomu vede, Clarice?"
Rozhodla se, že proti němu použije to, co právě
vyslechla. "Váš rozhovor s Pazziovými."
Hannibal krátce přimhouřil oči a zpříma se jí
zadíval do jejích. Clarice si dovolila pomyslet, že ho
to zaskočilo. Dodalo jí to odvahy a kapku se uvolnila... což
byla fatální chyba. Bez sebemenšího varování
byla prudce přitlačena k jednomu ze sloupů a Hannibal ji k němu
pevně přišpendlil svým tělem, ruce opřené nad
jejími rameny. Udělal to plynule, takže to nevzbudilo ničí
pozornost a stejně byli v odlehlejším koutu místnosti.
Stihnul si všimnout několika nervózních trhnutí
od tajných agentů… teď už tak tajní nebyli.
"Nuže, agentko. Teď obvykle lidé ve vaší
situaci říkají něco jako 'Nechejte toho, nemá
to cenu. Stejně se odsud nedostanete. Vzdejte se mi a já se
za Vás přimluvím.' Nezkusíte to?" zeptal
se jí ironicky.
Clarice mohla přes strach sotva
přemýšlet, ale nakonec se jen usmála, jako by se nic
nedělo.
"Nevíte, co na to říct."
Věděla, že by ji nezabil, aniž by nad ní prvně vyhrál
v psychologické válce. Bylo by to pro něj jako útěk
z boje… a toho hodlala využít. Pokud ji dostane i v téhle
části boje, tak mu nic nebrání v další
vraždě a útěku. Nebo aspoň pokusu o útěk. Víc
než dobře věděla, že Hannibal se nikdy nenechá dobrovolně
zatknout. Radši se vrhne smrti do chřtánu sám, než
aby zemřel potupně rukou nějakého novodobého kata,
sledován ze všech stran euforickými agenty. Nechtěla,
aby takhle nedůstojně, ani nijak podobně skončil, ale bylo to buď
její práce a morálka, nebo úctyhodné
city k tomuto vrahovi. Vybrala si. Nevěděla jestli bude litovat
nebo ne, ale tím se teď nehodlala zatěžovat. Budoucnost
byla v tu chvíli tak daleko, jak smrt blízko.
"Clarice, nejste v pozici, aby jste mě mohla provokovat.
Ale když chcete hrát takto…" odmlčel se.
"Ano?
Poslouchám?" pokračovala Clarice.
Hannibal se
podíval na agenty, kteří neuposlechli rozkaz jejich
velitelky a obklíčili dvojici stojící u sloupu.
Vrátil se pohledem zpět ke Clarice.
"K čemu jsou
slova?" zeptal se jí, jako by byl návštěvník
z jiné planety a usmál se na ni.
Bylo to zbabělé,
ale bylo to tak. Clarice už tušila, že Hannibal na věčnost,
tento večer nepůjde sám. Jenže… JENŽE Clarice nebyla
médium a Hannibal Lecter se jinak dá jen velice těžce
předpovídat. Namísto toho, aby jí ublížil
nožem, který u sebe zajisté měl, se k ní
naklonil a začal ji vášnivě líbat. Prvně ji
napadlo, že ji chce jen zkompromitovat, než ji pošle do věčných
lovišť, ale ve vteřině to zavrhla a pohlcená zakázanou
touhou, tou dlouho potlačovanou touhou, mu začala polibky horoucně
vracet.
Nejen, že líbal dokonale, ale ještě k tomu,
vědomí toho, že vás líbá muž, který
vždy přesně ví, co chce a velice pečlivě si to vybírá,
že Vás líbá muž, který o Vás ví
víc než Vy sami, kdy budete a přesto všechno Vás
miluje, miluje, protože jinak by poslední věc, kterou kdy
plánuje udělat, nebylo políbit Vás, že Vás
líbá muž, který Vás miluje takovou jaká
jste se všemi plus i mínus, vědomí toho, že Vás
upřímně, bez přetvářky miluje muž, kterého
se bojí celý svět, líbají Vás
ústa, kterých se bojí celý svět, něžně
vychází Vašemu jazyku vstříc jazyk, který
ví, jak chutná lidské maso, když víte,
že Vás v náručí drží muž, který
k Vám cítí to SAMÉ, jako Vy k němu,
víte, že teď můžete umřít a nepřijdete o nic z
toho, čemu se říká život.
Ani ona, ani on.
"Lectere, ani hnout…"
THE END
A ještě
než někdo řeknete, 'co je to za dementní konec?', tak Vás
upozorňuju, že ten "normální" si musíte
domyslet a nebudu říkat jak bych si to představovala já…
A
že je ta pov divná? Vím… ale mě se jako jedna z
mála MÝCH pov líbí.
© Marty
