Celá
v černém, včetně černých brýlí, stála
Clarice Starlingová na hřbitově v Arlingtonu a z dálky
zírala, jak se okolo kněze schází spousty
afroameričanů a sem tam pár bělochů. Netroufala si jít
blíž. Nepatřila tam. Přestože byla Deliina spolubydlící,
tak s její rodinou se neznala a nechtěla je nijak obtěžovat.
Půjde si k Deliinu hrobu sednout až po pohřbu.
Bez mrknutí
zírala někam za horizont, když k ní najednou
přistoupila stará černoška. Clarice doslova poskočila,
když se jí Deliina babička dotknula.
"Dobrý
den." Pozdravila ji Clarice slušně. "Upřímnou
soustrast."
"Kéž by byl dobrý. Vy jste
Clarice, že? Ardelia mi o Vás vyprávěla."
Clarice
smutně přikývla a podepřela starou ženu.
"Povězte,
proč stojíte tady? Měla byste být přímo tam."
Vyptávala se bábuška a pořád se držíce
Clarice za ruku se rozešla směrem ke skupině lidí.
Clarice
se zhluboka nadechla.
"Nechci tam překážet, nebo
rušit."
"Nebudete. Ardelia by si Vás tam přála.
Pojďte."
Deliina babička se s Clarice protáhla hned
do první řady. Nikdo z Deliiny rodiny nic nenamítal,
ba naopak, většina dokonce Clarice zdravila.
Kněz začal:
"Sešli jsme se tu dnes…"
Clarice kněze
neposlouchala. Přemýšlela nad tím, co spolu s Deli
všechno prožily. Téměř všechno! Delia ji vždy podržela.
Vždy když se vrátila zničená domů po nějaké
akci, tak na ni čekala a dlouho si povídaly. Včetně toho,
když se vracela od Lectera. Ať už z Baltimoru, nebo z Chesapeake.
Byla to ta nejlepší kamarádka, kterou si Clarice mohla
přát. Proč jen ji neposlechla a šla na tu akci! Clarice jí
říkala, že to smrdí, ale Delia byla prostě
tvrdohlavá. Nechala se zabít pro pár gramů
heroinu. Clarice si to ani neuvědomila a obřad končil.
"…Popel
popelu, prach prachu."
Deliina rodina se začala pomalu
rozcházet, jen její babička tam s ní zůstala
stát.
"Clarice, slyšela jsem o Vás v televizi
velice nepěkné věci…" začala.
Clarice se
zhluboka nadechla. Teď to přijde zase. Zase se jí někdo
bude vyptávat, jak na tom je s dr. Lecterem, jestli se s ním
vyspala a tak dál. Vlastně na to měla být připravená.
Vždy když vylezla z domu se jí na to někdo ptal. Naštěstí
už nebyla úřední osoba a mohla všechny poslat tam,
kde slunce nesvítí.
"… Nic si z toho
nedělejte. Může Vám být naprosto jedno, co si o Vás
kdo myslí. Nejdůležitější je, co si o sobě myslíte
sama. Pokud věříte tomu, že jste udělala správnou
věc, tak to správná věc byla. Ať už si ostatní
myslí, co chtějí. Jediný, jehož názor
by Vás měl zajímat, je ten, koho milujete. Mínění
zbytku světa potom není podstatné." S tím
se Deliina babička rozkulhala pryč.
Clarice za ní zůstala
ještě dlouho zírat, než se otočila k hrobu své
kamarádky.
Koho miluje. Problém - Koho vlastně
miluje? Rodinu už nemá. Kamarádku taky ne. Instituce,
do které se zamilovala, ji zavrhla. A nějaký muž?
Milovala vůbec někoho? Měla za svůj život několik mužů, ale s
žádným to nebylo nijak extrémně vážné.
Všechno to spíš byly nerozvážné flirty.
Napadal ji jen jeden muž… ON. Hannibal Lecter, několikanásobný
vrah, kanibal a nejzáhadnější muž, kterého
kdy potkala. Nevím, jestli se podle Vás, paní
Mappová, počítá i názor vraha.
Co
si o ní myslel? Byla jeho statečný vojáček.
Statečný tvrdohlavý vojáček zamilovaný
do instituce. Zajímalo ji, jestli věděl, že ji z FBI velice
neslavně vyhodili. Jestli věděl? Stoprocentně to věděl! Ale
neozval se. Už ne. Bylo to kvůli tomu odmítnutí?
Nevěděla.
Po té, co ji vyhodili z FBI si myslela, že už
nemůže být hůř. Ale mohlo. To zjistila hned po tom
podělaným protidrogovým zásahu, který
Delia vedla! Ale přece jen mohlo být ještě hůř… a to
tak, že už by na ní absolutně nikomu nezáleželo.
Ani jemu.
Dlouho seděla u Deliina hrobu, než se konečně
zvedla a rozešla se ke svému Mustangu. Nechtělo se jí
domů. Do jejich domova… jenže nutně potřebovala pít.
Ne, pít… OPÍT se! Jenže do nějakého baru
prostě jít nemohla. Spousta lidí by se jí
vyptávala na osobní věci a kdyby se opila, tak by
okolo ní byl ještě větší skandál. Krom toho
nebylo bezpečné potulovat se opilá po Washingtonu…
jen Bůh ví, kolik psychoušů se tam toulá…
Opije
se doma.
Jeden z "psychoušů" ji momentálně
pozoroval. Sledoval ji již několik dní… několik od té
doby, co zavraždili zvláštní agentku Mappovou. Musel
na Clarice dát pozor, než aspoň částečně přejde
smrt svojí kamarádky. Nechtěl, aby si ublížila.
Ten den, když se to dozvěděla, byla moc v šoku na to, aby
něco provedla… a od té doby ji hlídal. Věděl, že
pohřeb je ta nejhorší část. Je to poslední
rozloučení se zemřelým. Proto čekal, že Clarice
bude řádit teprve dnes. Možná ale nebude… možná
už na to byla připravená. Koneckonců všichni okolo ní
už dlouho umírali. Ne, že by si v tom nesehrál svoji
roli. Třeba takový Paul Krendler…
Hannibal Lecter se
pomalu rozešel ke svému Jaguáru. Nemusel spěchat,
přestože Clarice odjela dlouho před ním. Věděl, kam
pojede…
Schválně za ní nepřišel, ani se jí
neozval. V Chesapeake mu dala jasně najevo, co chce a co ne. Ale on
ji znal moc dobře na to, aby tomu uvěřil. Musel si ale udržet
odstup. Nechtěl, aby se Chesapeake opakovalo… to odmítnutí
ho bolelo, přestože ho čekal. Rozhodnul se na ni jít
pomaleji… ale svého cíle se nevzdal a pravděpodobně
nikdy nevzdá.
Když přijel k jejímu domu, tak už
byla tma. Její Mustang stál před domem a dole, v
obýváku, se svítilo. Do ticha letního
večera zaznělo tříštění skla. Hannibal zrychlil
krok. Dalších pár hlasitých ran. Dovolil si
tipovat, že to tentokrát odnesly židle nebo stůl.
Tiše
vešel do jejího domu. Byl si vědom toho, že by ho přes ten
hluk, co dělala, neslyšela ani kdyby u toho hrál na
trumpetu, ale stejně…
Mlácení najednou ustalo,
což jej trochu znepokojilo. Nemyslel si, že by se tak rychle
uklidnila.
Naprosto neslyšně vešel do obýváku,
ale okamžitě se zarazil. Udělala si z obýváku
kůlničku na dříví. Naprosto nic nebylo na svém
místě. Uprostřed toho všeho seděla na zemi, kolena
přitisknutá k hrudi a hlavu položenou na zkřížených
rukách. Tiše vzlykala.
Hannibal se k ní opatrně
rozešel. Pozorně se vyhýbal rozbitému nábytku,
než stál přímo před Clarice.
Přidřepnul si k ní
a položil jí ruku na rameno.
Clarice sebou vyděšeně
trhla a vzhlédla. Oči měla úplně rudé, vlasy
rozcuchané a na tváři potoky slz. Soucitně se na ni
usmál a vzal ji za ruku, pomalu vstávaje.
Neměla
sílu absolutně nic říct, jen na něj nechápavě
zírat. Vstala současně s ním, pořád
brečíc.
Zhluboka se nadechl a chtěl něco říct,
když v tom se na něj Clarice sama vrhla. Pevně se k němu
přitiskla a obtočila mu packy okolo zad.
Hannibal chvíli
zaváhal, než ji objal nazpět, hladíce ji po zádech.
Původně se chtěl chovat nezaujatě, říct jí dalších
pár pravdivých a bolestivých věcí, ale
její stav ho dostal. Místo svého obvyklého
výsměšného nebo zlomyslného tónu
nasadil příjemný utěšující.
"Bude
to v pořádku, Clarice." Zašeptal.
Clarice nic
neřekla, jen ho objala pevněji a tiše mu brečela na rameno.
Po
několika minutách se od ní odtáhnul a zpříma
se jí podíval do očí. Bylo to lepší…
věděl to. Ale pořád to nebylo dobré. Měla by se
vyspat. pomyslel si.
Jenže Clarice se netvářila, že
plánuje někam, natož do schodů, jít. Bylo pro ni to
nejlepší, jít si lehnout. Moc dobře ale věděl, jak
je tvrdohlavá, a tak se ji ani nepokoušel přesvědčovat.
Prostě to udělal sám. Jedním rychlým pohybem
ji vzal do náručí a rozešel se směr schodiště. Než
mírně přiopilé Clarice došlo, kam ji nese, tak už
stál v její ložnici.
Nevěřícně se na něj
podívala, když ji pokládal na postel. Hannibal přes
ni ale jen přetáhl přikrývku a pousmál se.
"Vyspěte se, Clarice. Ráno to bude mnohem
lepší."
Nemělo cenu mu odporovat a neměla na to ani
sílu. Jediné na co se zmohla bylo:
"Zůstanete
tady, doktore Lectere?"
"Ne dlouho, Clarice."
Opáčil
Usnula okamžitě. Nevěděla proč, ale když
věděla, že je poblíž, tak se cítila překvapivě
bezpečně. I jehňata jí tu noc dala pokoj. Ráno se
probudila překvapivě v pohodě a odpočatá.
Když jí
došlo, co se v noci stalo, tak se prudce posadila a rozhlédla
se po pokoji. Nebyl tam. Byl to jen sen. Hloupej sen! Naštvaně
vstala z postele a rozešla se dolů. Když ale došla do obýváku,
tak se zarazila. Všechno bylo naprosto v pořádku a na svém
místě… tedy krom pár věcí, které v
záchvatu deprese rozmlátila na padrť.
Na stole
ležela bílá obálka a přes ni rudá
růže.
Doslova rozklepaně otevřela dopis a vytáhla
úhledně složený papír, popsaný ještě
úhlednějším písmem:
Drahá
Clarice,
Doufám, že Vám nevadí, co jsem
provedl s Vaším obývacím pokojem. Předtím
to bylo krajně neestetické, pokud smím říct.
Ovšem pokud se Vám to tak líbilo, tak myslím,
že nebude problém, si to tak znovu zařídit.
Hned
když jsem se dozvěděl o skonání agentky Mappové,
tak jsem Vám chtěl psát. Včera jste mne ovšem trochu
zaskočila, když jste si začala "upravovat" pokoj, takže
jsem přišel osobně. Nevím kolika lidem by pomohla útěcha
od kanibala, ale Vám zřejmě ano a já jsem rád.
Čas nezhojí rány úplně, Clarice, ale
pomůže částečně zapomenout každému. Jak Vám,
tak mně, ať už se jedná o cokoliv.
Kdybyste to byla Vy,
koho by požádali o pomoc a ona by se Vám to snažila
rozmluvit, poslechla byste? Ne, Clarice. Tohle je cesta kterou jste
si spolu před několika lety vybraly a musíte jí jít.
Nemohla jste jí v tom nijak zabránit, tak se přestaňte
zbytečně obviňovat.
A nezkoušejte si ublížit. Na světě
je spousty dalších lidí, pro které něco
znamenáte. Musím se přiznat, že jsem jedním z
nich.
Yours Hannibal Lecter.
P.S: Mějte prosím na
paměti slova paní Mappové, byla velice pravdivá.
A, Clarice, ještě se uvidíme. Slibuji.
Ta, H.
Už
to bylo několik dní, ale Clarice tomu pořád nemohla
uvěřit. Lecter byl u ní, utěšil ji a zase odešel. Žádné
Quid Pro Quo ani nic podobného. Přišel jen aby ji utěšil…
a napsal jí, že se ještě uvidí. Pak odešel.
A ji
to mrzelo. Když ji objímal, tak jí bylo tak dobře.
Cítila se tak bezpečně, tak důležitě. V tu chvíli
pro někoho něco znamenala. Ale teď byl pryč…
Když si
Clarice uvědomila, na co právě myslela, tak nemohla uvěřit
vlastnímu mozku. "Přiznala sis právě, že ho
miluješ, Ex-agentko?" zeptala se sama sebe nahlas. Nevěřícně
nad sebou zakroutila hlavou a ze stolku shrábla klíčky
od auta. Potřebovala si zaběhat. Akutně si potřebovala
zaběhat.
Klasicky si zajela zaběhat do Virginského
státního parku. Bylo celkem pozdě, takže tam nebylo
ani živáčka. Při běhu si pro sebe mumlala:
"Proč
teď? Proč do něj? Od toho, co jsem vylezla akademii jsem se
nezamilovala… tak proč--"
Zastavila se na mostě a
zadívala se dolů na líně tekoucí řeku.
"Je
to tím, že od té doby znám jeho? Miluju ho
celou tu dobu?" Prudce kopla do mostu. "Proč k čertu já!
To se nemůžu zamilovat do obyčejného prodavače? Musím
být jedinečná a být zamilovaná do
kanibala!"
Znovu se rozběhla. "To mě prostě jen
nemohl zabít po tom, co utekl? Nebo mě nemohl nechat na
pospas prasatům? - - - Ne nemohl. Musel mě zachránit,
ošetřit, udělat Krendlerovi "operaci" mozku přímo
přede mnou… políbit mě a utéct. Proč mě prostě
nezabil jako každého jiného? Proč na mě musí
být hodný? - - - Protože tě miluje Clarice
Starlingová, proto."
Přestože už tak byla dost
utahaná, tak ještě zrychlila. Její mozek ale běžel
ještě rychleji než ona. Miloval ji? Co když ano? A co když ne?
Co když příště přijde aby ji zabil?… A vadilo by jí
to tak moc, jak by si někdo mohl myslet?
Ani nevěděla jak a
byla u auta. Okamžitě jela domů. Potřebovala sklenku… a něčeho
tvrdýho.
Zabouchla za sebou dveře a okamžitě se
rozešla k ledničce. Vytáhla z ní Jacka Danielse a šla
do obýváku. Zdálo se jí, že měla vzkaz
na záznamníku… co kdyby to byl on?
Když přišla
k záznamníku, tak tam opravdu byla zpráva.
Zmáčkla tlačítko na přehrávání
a otevřela láhev. Neobtěžovala se se skleničkou a napila
se přímo z hrdla.
Ze záznamníku se ozval
Jackieho hlas. "Ahoj, Clarice…"
S Jackem si tykali od
toho, co ji vyrazili. Snažil se jí zachránit kariéru,
ale na to, aby uspěl byl moc malý pán. Na chvíli
se odmlčel a Clarice mezitím odložila flašku, aby si v
klidu vyslechla, co po ní bude chtít. Měl tak trochu
ustaraný tón.
"Prosím, zavolej mi až se
vrátíš." S tím to položil.
Překvapeně
zůstala zírat na telefon. Co po ní mohl chtít?
Rozhodla se, že to zjistí hned. Sednula si do křesla,
odložila Jacka Danielse a vytočila číslo Jackieho
Crawforda.
"Crawford." Ozvalo se unaveně.
"Ahoj,
Jacku, Clarice." snažila se nasadit uvolněný tón…
to ovšem jde velice těžce, když dojdete k závěru, že
milujete šíleného vraha.
Jack hned zněl zaujatěji.
"Clarice! Ahoj. Jsem rád, že voláš."
Clarice
se sama pro sebe usmála. Aspoň někdo. "Co
potřebuješ?" Velice silně pochybovala, že si chtěl "jen
tak" pokecat.
I přes to, že ho neviděla, tak poznala, že
mu poklesla nálada.
"Víš, Clarice, máme
tu problém…" Proboha snad nedostali Hannibala
pomyslela si Clarice.
"… máme podezření, že
jeden náš agent hraje na dvě strany."
Clarice si
oddychla. "A co s tím mám já
společného?"
Jackie se zhluboka nadechnul. "On
zná všechny naše dobré agenty a já se nechci
žádat nikoho z jiného oddělení, protože by s
ním mohli mít něco společného…"
Clarice
ho nenechala domluvit. "Jacku, nechceš po mě, abych ti dělala
tajného agenta, že ne?"
"Chci." Vzdychl,
vzdávaje okecávání.
"Jacku…"
začala protestovat Clarice.
"Já vím, já
vím! Vím, jak teď nenávidíš FBI a
všechno okolo, ale prosím! Uděláš to pro mě?"
škemral Jack.
Clarice se zhluboka nadechla. "A co na to
říká ředitel?"
Jackie už věděl, že mu
pomůže. "Že je to na moje triko… ale já ti věřím
jako nikomu. Třeba ti to pomůže…"
"Jacku!"
zarazila ho. "Udělám to kvůli tobě. Ne, kvůli FBI,
nebo kvůli tomu, aby mě vzali zpět. Nechci už do té
zkorumpované společnosti."
Jack se usmál.
"Dobře. Děkuju! Zítra ráno přijď ke mně do
kanceláře. Všechno ti vysvětlím."
"Dobře.
Dobrou." Rozloučila se s ním Clarice.
"Dobrou."
Opáčil Jack.
Hned po té položila sluchátko
a zase se vrhla na Jacka Danielse. Nechápala, proč se do toho
nechala znovu vtáhnout. A co by na to říkal Hannibal?
Ráno málem nevstala. Ještě že se s Jackem nedomluvila na přesnou hodinu. Ale živě si dokázala představit, jak se už teď strachuje, že nepřijde. Ona ale nikam nespěchala. FBI jí nemohla nijak poroučet a i kdyby přišla pozdě tak co? Nic jí nemohli udělat a i kdyby jí prostě nedali ten případ, tak by se pro ni svět nezbořil. Posadila by se doma k televizi a dopila Jacka Danielse.
Do budovy FBI ji pustili bez problémů - Jackie se činil. Během několika málo minut stála před jeho podzemní kanceláří, připravená vejít. Namísto toho se ale otočila a podívala se na konec chodby, kde byly dveře do její bývalé kanceláře. Ještě pořád tam visela její jmenovka a lísteček "tady bydlí Hannibal". Zhluboka se nadechla. Za těmi dveřmi seděla a snažila se ho najít. Najít a šoupnout za mříže. Nebo na křeslo. Přitom on ji nejspíš miloval. Zakroutila nad sebou hlavou a se zaklepáním vešla k Jackiemu do kanceláře.
Hannibal seděl ve svém jaguáru kousek od budovy, do které jeho Clarice vešla. Měl z toho nepříjemný pocit, ale nemyslel si, že by ho šla "prásknout". Věděl, že šla za Jackiem, ale ne proč. Nejspíš se bude muset zeptat… jen ještě nevěděl jestli Clarice nebo Jackieho…
"Ahoj,
Clarice, prosím, posaď se."
Clarice ho poslechla,
nehodlala tam stát, než se Jackie vykecá.
"Chceš
něco, kávu, čaj…"
Clarice se zhluboka nadechla.
"Ne, Jacku, díky. Přejdi k věci. Nechci tady dlouho
zůstávat." Odpověděla, když za Jackiem uviděla
obrovskou nástěnku věnovanou Hannibalovi.
"Dobře.
Takže, budeš sledovat agenta jménem Thomas Barry."
Položil před ni jeho složku. "Dnes večer by měl jít
na jeden večírek. Bude tam hodně důležitých lidí."
Začal Jack.
"Důležitých znamená
zkorumpovaných?" zeptala se Clarice, prohlížejíce
si jeho složku.
"Ano. Takže ty tam půjdeš taky, zbytek
našich agentů bude dělat securiťáky. Nedostali bychom tam
tolik lidí, přímo do hostů. A budou to nováčci,
většina z nich teprve vylezla akademii. Nemůžeme riskovat, že by
někoho poznal… Teoreticky by měl dnes předat tajné
informace a právě při tom ho máš chytit. Můžeš
sama, ale preferovali bychom, kdyby sis radši vzala posilu… i když
to jsou zelenáči."
Dokončil Jackie.
"V
jejich věku jsem zastřelila Gumba. Věřte jim trochu, Jacku."
Opáčila Clarice nezaujatě.
Jack na ni zůstal zírat.
Vůbec nic si nedělala z toho, že bude mít večer akci a že
tam půjde prakticky sama. Po pár vteřinách se
vzpamatoval a zeptal se:
"Nezrušila sis, ještě zbrojní
pas, že ne?"
Teď teprve k němu překvapeně vzhlédla.
"Ne. To jsem nezrušila. Nejsem sebevrah."
Jackie se
usmál. "Dobře. Takže v sedm hodin tady. Vše si s nimi
domluvíš sama, nebudeme ti do toho lízt. Jen tě
prosím… dávej na ně pozor."
Clarice se na
něj mile usmála a vstala, nesouce s sebou Barryho složku.
"Ahoj, Jacku."
"Víš, chtěl jsem tě na ten
večírek doprovodit, ale dostal jsem přísný
zákaz..." zamumlal Jackie
Clarice se k němu naposledy
otočila než odešla pryč. "Neboj se o mně, Jacku."
Hannibal
ji okamžitě uviděl vycházet ven. Nezdržela se tam moc
dlouho. Co jen po ní Jackie mohl chtít? Co, že musela
přijít až tam? Pomalu se za ní rozjel domů. Držel
si, co možná největší, odstup, aby ho nezahlídla
ve zpětném zrcátku. Nebyla ani zničená, ani
ráda. Když šla až do FBI, tak to muselo být něco
důležitého…
Zaparkovala před domem a pomalu se
došourala ke dveřím. Hannibal chvíli počkal a potom
vysednul z auta. Viděl, jak Clarice šla do sprchy. Měl jen několik
málo minut na to, aby zjistil, co Jackie chtěl.
Dostat se
k ní do domu nebyl nejmenší problém. Vstoupil
dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře. Opatrně se rozešel do
kuchyně. Tam našel to, co hledal - složku, kterou si sebou Clarice
přinesla.
Otevřel ji a rychle si přečetl, co obsahovala. Na
tváři se mu objevil úsměv a zase složku zavřel. Byl
by zůstal déle, kdyby neuslyšel, že voda přestala téct.
Musel rychle zmizet. Ještě nebyla ta pravá chvíle,
aby se znovu objevil před Clarice. Z domu se dostal v naprosté
tichosti a aniž by vzbudil něčí pozornost.
Clarice
si opravdu užívala to, jak mladým agentům dávala
příkazy a rady jak, co dělat, až budou v akci. Jackie tam
stál s ní a sám pro sebe se usmíval.
Věděl, že si vybral dobře.
"Tak, to by bylo všechno.
Když vám dám znamení, tak zaujměte pozice.
Všechno jasné?" zeptala se Clarice.
Všichni mladí
agenti kývnuli.
"Bezva. Tak já se jdu
převléknout." Pronesla a otočila se k Jackovi.
Jackie
se podíval na agenty a propustil je. "Běžte. Za deset
minut se hlaste v tom klubu." Pak se podíval na Clarice.
"V pořádku?"
Pousmála se. "Jistě."
A odešla se opravdu převléct.
Po několika málo
minutách vylezla z šatny v krásných krémových
šatech. Byly prosté, ale přesto víc než elegantní…
a tuplem na ní.
Jackie zůstal stát doslova s
otevřenou hubou.
"Páni. Sluší ti to. Odvezu
tě tam, co říkáš?" vysoukal ze sebe po
chvíli.
"Jak chceš." Pousmála se na něj
Clarice.
A všechno se tímto dalo do pohybu…
Jackie
jí zastavil před klubem a otočil se na ni. "Dej na sebe
pozor. Kdyby něco nešlo podle plánu, tak to
zabalte."
Clarice se na něj jen usmála a vysedla z
auta, usmívajíce se i na pikolíka, který
jí otevíral dveře. Bez ohlédnutí vešla
dovnitř.
Pár minut po té otevíral pikolík
dveře muži v tmavém italském obleku a klobouku. Muž
mu dal veliké spropitné, když mu říkal, ať na
jeho auto dá pozor. "Pokud se tomu autu něco stane, tak
už Vás nikdy nikdo nenajde, mladý muži." Pronesl
a zlomyslně se usmál. Pikolík polkl na prázdno
a vzal si od muže klíče. Do auta nasednul jako by bylo z
papíru a pomaličku se rozjel na parkoviště.
Muž si
prozatím sklonil klobouk více do tváře a svým
tanečním krokem se vydal dovnitř.
Clarice stála
kousek bokem od ostatních a popíjela šampaňské.
Nenápadně pokukovala po Barrym. Byl tam se dvěmi ženami.
No, Clarice spíš připadly jako lehké děvy, ale
klidně se mohla i plést. Jedna byla už trochu přiopilejší
a vytáhla mu z kapsy CD. Thomas se na ni rázem přestal
smát a vytrhnul jí ho z ruky, okamžitě ho vrážejíc
zpět do kapsy. Děva mu něco nehezkého řekla a vyplůžila
se pryč z klubu. Thomas se začal rozhlížet, jestli to někdo
neviděl. Clarice najednou začal hrozně zajímat obraz, co
visel za ní. Zbaštil jí to a začal se v klidu bavit s
druhou děvou.
Clarice se zhluboka nadechla a rozešla se přes
sál, jako na záchod. Cestou procházela okolo
jednoho agenta. "Má CD v náprsní kapse."
Špitla a šla dál. Mladý agent ani nemrknul.
Zanedlouho se vrátila a stoupla si tak, aby na Barryho
dobře viděla. Mladí agenti ji sledovali s obdivem a snažili
se být co nejlepší. Clarice na ně byla pyšná
ani nevěděla proč.
Najednou uviděla postavu v tmavém
obleku, jak se rozešla přímo k ní. Ale ne!
pomyslela si.
Doufala, že ten chlap není ten, kdo si
ona myslí, že to je a kdyby ano, tak že nejde k ní.
Ale muž nasadil příjemný úsměv a zastavil se
přímo před ní.
"Dobrý den, Clarice.
Jaké milé překvapení."
Clarice se
zhluboka nadechla. "Pane starosto." (evil grin
;oDDD)
"Dlouho jsem Vás neviděl, Clarice a je mi
upřímně líto, že Vás FBI nedocenila. Teď
povězte, co tady dělá tak krásná dáma
sama, bez doprovodu?" úlisně se na ni zatlemil.
Navalilo
se jí. A hodně! Starosta byl vychrtlý oplzlý
maník, který do postele dostal ženu jen díky
penězům. Ona ale nebyla jedna z těch… a vzhledem k tomu, že už
nebyla v FBI, tak si mu mohla dovolit "něco" říct.
Užuž
se nadechovala, že mu řekne pěkně od plic, co si o něm myslí,
ale nakonec se zarazila. Nepotřebovala si rozházet ještě
víc lidí.
"No víte, pane
starosto…"
Starosta se zatlemil. "Říkejte mi
Jime. Můžu ti říkat Clarice, Clarice? Musím se
přiznat, že jsem z tebe dnes nemohl spustit oči. Vypadáš
nádherně." Natáhnul k ní ruku. "Pojď
půjdeme si zatančit."
Teď teprve bylo Clarice na zvracení.
To je na celém světě jen jeden muž, který se chová
jako opravdový gentleman!
Chtěla se z toho nějak
vykecat, ale nakonec nemusela. K ní a starostovi se totiž
připojil někdo další.
"Clarice, drahá, kam
jsi se mi to ztratila?" zeptal se velice dobře vypadající
muž v italském obleku.
Usmál se na ni a podal ji
sklenku šampaňského a druhou, co přinesl, si nechal.
Stoupnul si vedle ní a volnou packu jí obtočil kolem
pasu mile se usmívajíc na starostu.
Starosta nemohl
skrýt překvapení. Vždy si myslel, že Clarice chlapi
nezajímají… nebo spíš, že ona nezajímá
chlapy, ale teď tu před ním stála s opravdu
elegantním mužem. Když se kapku vzpamatoval, tak se
zeptal:
"Clarice, nepředstavíš nás?"
Clarice
byla správně mimo. Nejen že po ní vyjel starosta, ale
ještě k tomu si k ní s milým úsměvem nakráčí
Hannibal Lecter, jako by se nic nedělo. A aby toho všeho nebylo
málo, tak si před starostou začne hrát na jejího
přítele.
Měla by ho zatknout! Měla by vytáhnout
tu pistoli co má na kotníku a měla by ho zastřelit!
Jenže to nechtěla a vlastně ani nemohla.
Prozradila by tím
celou operaci a všichni týpci na tom večírku, co je
FBI podezřívala by se velice rychle spakovali. I když zase
byla pravda, že Hannibal byl na vrcholu žebříčku deseti
nejhledanějších…
"Pane starosto, toto je… Peter…
Peter Webster. Petere… myslím, že znáš pana
starostu Jamese Wooda."
Oba muži si podali ruce. Přestože
se Hannibal mile usmíval, tak Clarice víc než dobře
věděla, jak odporný mu starosta je. A popravdě se divila,
že mu vůbec podal ruku.
Hannibal se hned po té otočil ke
Clarice. "Zatančíš si, lásko?"
Clarice
si v tu ránu myslela, že se sesype. Věděla, že to Hannibal
jen skvěle hraje, ale přesto, slyšet masového vraha, jak
Vás takhle osloví není běžné. Nevěřila
svým nohám, ale nutně si s ním potřebovala
promluvit "o samotě".
"Jistě."
Hannibal
jí nabídnul rámě a rozešli se spolu na parket.
Nezapomněl se ale rozloučit se starostou.
"Pane Woode."
Kývl na něj při odchodu.
Zastavili se na okraji
parketu a začali pomalu tančit. Čekala, že si ji Hannibal bude
držet ve formální vzdálenosti, ale nedržel.
Bylo to, jako by opravdu byli milenci. Měl na tváři pořád
úsměv a díval se na ni jako ještě nikdy předtím.
Clarice se odvážila mluvit až po pár minutách.
"Co
tady děláte, doktore?" ptala se smutně, skoro až
zoufale.
"Mohl bych se Vás zeptat na totéž, má
drahá." Opáčil a rozhlédnul se dokola,
jestli je někdo nepozoruje. Pozoroval. Většina securiťáků
teď zírala na něj a Clarice, namísto toho aby si
hlídali Barryho.
"Já tady pracuji, což zajisté
víte."
Hannibal se zase podíval na ni. "Ach
ano. Já Vás přišel zachránit ze spárů
pana starosty."
"Neprosila jsem se Vás o to."
Odsekla Clarice.
Hannibal se k ní sklonil a zadíval
se jí zpříma do očí. "Tak proč jste se
mě ještě nepokusila zatknout, dočasná - tajná -
agentko? Proč jste jednoduše starostovi neřekla, že nejsem Váš
přítel? Nebo proč jste mě nepraštila, když jsem za Vámi
přišel? Proč mě nepraštíte teď? Je Vám
příjemnější monstrum než starosta? Tsk tsk tsk,
Clarice."
Clarice mu chvíli vzpurně zírala do
kaštanově hnědých očí, než sklopila zrak.
"Odejděte, doktore. Je tady spousty agentů. Odejděte než
Vás některý pozná." Vydechla
tiše.
Hannibal ji něžně chytil za bradu a donutil ji, aby se
mu podívala do očí.
"Proč tohle, Clarice?
Proč mi to říkáte?"
Clarice už měla dost.
"Nemůžete jednou prostě odejít a přestat se ptát?
Potřebujete to slyšet, že? Potřebujete slyšet, že Vás
nechci vidět za mřížemi nebo v cele smrti! No tak prostě
nechci! Co je na tom tak špatného?" v očích se
jí začaly třpytit slzy.
Hannibala to potěšilo, ale
pohled na ni jej bolel.
"Jsem ten, kdo jsem, Clarice. Kvůli
tomu je to pro všechny ostatní špatné. Neměla
byste…"
"Co Vy víte, co bych neměla? Můžu,
co chci! Už nejsem jejich pěšák." S tím se od
něj odtrhla a rozběhla se pryč ze sálu. Nějaký
Thomas Barry ji v tu chvíli vůbec netočil.
Hannibal
se za ní otočil. Něco se od té doby, co se posledně
viděli, změnilo. Něco důležitého. Něco, v co nedoufal
ani v těch nejoptimistějších snech… aspoň co se týkalo
blízké budoucnosti. Možná proto to
nepostřehl.
Teď to ale plánoval napravit tak rychle, jak
rychle to zkazil.
Svižným krokem se za ní rozešel.
Do cesty se mu ale postavili dva securiťáci. Jeden ho
zastavil položením ruky na rameno.
"Co jste jí
provedl, chlape?" zeptal se jeden.
Hannibal k němu vzhlédnul
s výhružným výrazem a securiťák by se v
tu chvíli nejradši vzdejchl. Okamžitě Hannibala pustil.
Jenže on zůstal stát a nevraživě se po těch dvou díval.
"Do toho vám nic není, pánové.
Starejte se o svoje věci." Pronesl a hlavou naznačil směrem k
Barrymu.
Securiťáci absolutně nechápali. Když se
probrali z šoku, tak už Hannibala nikde nebylo…
Ti dva
mladí agenti měli příšerné štěstí,
že měl Hannibal něco důležitějšího na práci.
Kdyby neměl, tak by je zabil přímo tam a přede všemi.
Doufal, že Clarice neodjela domů. Potřeboval s ní mluvit
okamžitě. Vyšel až ven před klub a uviděl ji tam stát
zírajíce do dálky.
Beze slova k ní
přišel a zastavil se pár centimetrů za ní.
Proč
jí tohle musel říct? Proč se jí musel pořád
na něco ptát? Nemohl prostě přijít a říct jí
že ji miluje? Možná by se měla zeptat. Slyšela ho
přicházet. Spíš to vycítila než že by ho
opravdu slyšela.
Zhluboka se nadechla a zkřížila ruce na
prsou.
"Clarice…"zašeptal.
Celá se
zatřásla. Zajímalo ji, jestli si uvědomoval jak
neuvěřitelně svůdně to znělo.
Neodpověděla mu. Zůstala
dál zírat do tmy, jako by tam vůbec nebyl. Začínala
jí být pořádná zima, ale dovnitř už se
vrátit nehodlala. Už jen čekala na taxík. Doufala, že
přijede co nejdřív, protože už tam s Hannibalem nechtěla
být ani vteřinu. Nebavily ji jeho hry, jenže to vypadalo, že
on s nimi nikdy nepřestane.
Z ničeho nic jí přehodil
plášť přes ramena. Zhluboka se nadechla, aby se připravila
na to, že se otočí a velice nevybíravým
způsobem mu ho vrátí… ale když ucítila tu
vůni… jeho vůni, tak si vracení pláště
rozmyslela.
"Děkuju." Špitla rázem mnohem míň
naštvaná.
"Clarice, já-"začal Hannibal,
ale Clarice ho okamžitě přerušila.
Otočila se a vzhlédla
k němu. "Doktore, zeptám se Vás na jednu věc.
Odpovězte mi prosím přímo."
Hannibal
kývnul.
"Milujete mě?"
Poprvé zastihla
Hannibala Lectera nepřipraveného. Tuhle otázku vůbec
nečekal a to bylo jedině dobře.
"Samozřejmě, že Vás
miluji, Clarice. Ale nemyslím, si že tohle je vhodný
způsob a příležitost, jak Vám to-"
Nic víc
už neřekl a ani nemusel říct. Clarice se k němu přitiskla
a pevně ho objala. Hannibal ji objal zpět, hladě ji po
vlasech.
"Otázkou ovšem zůstává,
jestli cítíte Vy to samé, Clarice."
Překvapeně
k němu vzhlédla.
"Vy to nevíte,
doktore?"
"Hannibale. Tuším, ale je to moc
příjemné na to, aby to byla pravda."
Opáčil.
"Miluju tě, Hannibale Lectere."
Zavrněla a přitiskla rty na ty jeho.
Polibek si nestihli
patřičně užít a nad nimi na schodech od klubu se
ozvalo:
"Ani hnout, Lectere!"
Hannibal otevřel
oči, ale od Clarice se neodtrhnul.
Když uviděl, že mu pikolík
už přistavil auto, tak ho rázem napadlo, co udělá…
Clarice ani nevěděla jak a Hannibal stál najednou za ní
a ostří jeho nože se dotýkalo jejího krku.
Nestihla se ani nadechnout a Hannibal už šeptal:
"Věř mi,
Clarice."
Maníka z FBI, který na ně mířil
služební zbraní byl tak vyklepaný, že Hannibal
pochyboval, že by se vůbec trefil. Jenže teď už měl co ztratit.
Nejen svoji svobodu, ale i Clarice. Ta kývla, že
rozumí.
"Pusťte ji Lectere!"
Hannibal se na
maníka mile usmál. Od pikolíka, který
stál zamrzle uprostřed té scény si vzal svoje
klíče a opatrně spolu s Clarice nasednul do auta.
Jakmile
oba seděli vevnitř, tak se rychle rozjel pryč, projíždějíce
velikou kaluží a ochrstávaje pikolíka od hlavy
až k patě, špinavou vodou…
O Clarice už nikdy nikdo neslyšel. Někdo si myslel, že je někde zakopaná, někdo že ji Hannibal snědl. Pár romantiků, včetně Barneyho, doufalo, že spolu s Hannibalem žije v nějakém starověkém slunečném městě a popíjí s ním víno…
THE END
© Marty
(konce jsem nikdy psát neuměla, neumím a nikdy nebudu umět… you should know that already… a co se týče pov… budu ráda, pokud se vám bude líbit aspoň jedno souvětí! ;)) a kdyby Vám ten konec něco připomínal, tak Ixi jsem se ptala na autorský práva… ;D
jo btw… kdyby to nebylo moc tahle prosba… tak si někdo vemte příklad z Wolfi a pořádně mi to nandejte! ;) Zasloužím si to! ;)
Wolfi: stejně tě mám ráda! ;oD
