„Dobrý
večer, zdravím všechny diváky. Dnes brzy ráno
přišel na ministerstvo zdravotnictví zvláštní
balíček podepsaný doktorem Hannibalem "kanibalem"
Lecterem. Uvnitř balíčku byl vzorek zvláštního
roztoku a dopis od samotného Lectera. FBI právě
potvrzuje jeho rukopis. Zastihnuli jsme zvláštní
agentku Clarice Starlingovou, která se s Lecterem již
několikrát setkala tváří v tvář.
Poprvé v Baltimorské věznici pro duševně choré,
kde od něj získala důležité informace o Buffalo
Billovi. A naposled při jejím nevydařeném pokusu o
jeho zatčení." „Prosím vás, zvláštní
agentko, napsal to opravdu dr. Lecter? O co v tom dopise
šlo?"."
Všichni okolo utichli, jak se Clarice rozhodla
odpovědět.
„Ano, víme jistě, že to napsal doktor
Lecter." – „O co tam tedy šlo?"
Clarice se zhluboka
nadechla. „Dr. Lecter našel lék na rakovinu." V davu
okolo to zašumělo.
„Lék na rakovinu? A co s tím
zamýšlí, agentko?" – „Omlouvám se, ale JÁ
nemám právo vám k tomu nic víc sdělit.
Prezident bude mít projev během deseti minut." S tím
se rozešla pryč. Ještě se ale podívala přímo do
kamery a se smutným výrazem zakroutila hlavou.
Muž
v útulně zařízeném obýváku
prozatím vypnul na televizi zvuk a napil se vína. Moc
dobře věděl, že to její gesto bylo na něj. Na jeho rtech
se objevil úsměv. Jeho malá Clarice četla ten dopis a
všechno jí nejspíš došlo. Chvíli ještě
přemýšlel, než se na obrazovce objevil prezident USA.
Zapnul zvuk a začal poslouchat projev, který byl zajisté
určený jemu.
„Děkuji…" pronesl prezident, když se
všichni utišili. Crawford s Clarice po boku stáli kousek od
prezidenta. Oba se rozhlíželi, jako by Hannibala čekali
někde poblíž, na tváři klasický neutrální
výraz.
„Abych vám vysvětlil o co jde, tak začnu
od začátku. Dnes ráno na ministerstvu zdravotnictví
obdrželi balíček podepsaný doktorem Hannibalem
Lecterem. V balíčku byl vzorek jisté látky,
kterou doktor určil jako lék proti rakovině. Nejlepší
vědci na tom vzorku pracují už od rána a před pár
minutami jsem od nich dostal zprávu, že lék opravdu
zabírá.
Dále byl v balíčku dopis od
doktora Lectera, FBI nám potvrdila jeho pravost. Dr. Lecter
přislíbil, že nám pošle vzorec léku, ale má
tři podmínky. Cituji: Pokud by se vám snad podařilo
mě zatknout, tak nedostanu trest smrti. Dále chci mít
mnohem lepší podmínky než ve věznici v Baltimoru a
konečně, jedna speciální osoba ke mně bude mít
neomezený přístup. Samozřejmě nebudu mít
žádné ochranné prostředky a bude moci přímo
do mé cely. Sám si vyberu, kdo to bude." Kamera dala
záběr na Clarice a Hannibal se musel usmát.
Prezident
se na chvilku odmlčel a pak kontrolovaným hlasem
pronesl.
„Doktore Lectere, já George Bush, nynější
prezident Spojených států Amerických Vám
slibuji a taky podepisuji místopřísežné
prohlášení, že všem Vašim podmínkám
bude vyhověno v případě, že lék bude působit a vy
zatčen…" Prezident ještě dál něco mlel, ale Hannibal
ho neposlouchal. Zíral na dva zvláštní agenty
behaviorálního oddělení FBI, kteří
prezidentovi dělali křoví.
Jack Crawford se tvářil
kysele a naštvaně. Tolik se Hannibala pokoušel chytit a nejradši
by ho viděl mrtvého, ale teď mu prezident udělil „milost".
A vedle něj Clarice. Zamyšleně tam stála a zírala na
prezidenta. Všem ostatním mohlo uniknout to, jak se zoufale
snažila potlačit úsměv, ale Hannibalovi ne. I když si ze
začátku myslel, že je to jen výplod jeho fantazie.
Co
ale upoutalo jeho pozornost bylo, když se Jack postavil ke stolku s
mikrofonem.
„Hannibale," Jack mu vždycky tykal, poukazoval
tím na to, že jím opovrhuje. „máme k tvým
požadavkům nějaké připomínky. K prvnímu není
co říct, to bylo určeno jasně," řekl znechuceně. „K
druhému… pokud tě chytíme, což se určitě stane,
tak tě pošleme na malý ostrůvek asi o průměru 200m a tam
bude tvoje „cela". Na půlce ostrova bude tvoje ochranka a v
druhé ty. Víc až tě dostanem. A k tomu třetímu…
musíš vědět, že ani FBI nemůže nikomu přikázat
aby šel k TOBĚ do cely. Pokud někdo není sebevrah, tak tam
nevkročí. Ale kdyby přece jen ta osoba, kterou si vybereš
souhlasila, tak samozřejmě vyhovíme. Jinak, pokud budeš mít
masku a kazajku…"
Hannibal tomu rozuměl, kdyby chtěl, tak by
mohl vyžadovat, aby mu tam poslali přesně koho si řekne, ale on
už měl svůj tip a myslel si, že ta osoba má dost odvahy na
to, aby mu znovu čelila.
Už už chtěl vypnout televizi, když
se najednou reportéři vrhli na Clarice. Prudce se v křesle
napřímil.
„Agentko Starlingová… co si o tom
všem myslíte?"
Clarice na tohle nebyla moc zvyklá,
ale zvládla to bez chybičky.
„Co si o tom myslím?…
Že doktor Lecter udělal správnou věc."
„Nebyla by
správná věc kdyby se vzdal úřadům?"
„To
jistě ano, ale já neznám žádného
duševně zdravého člověka, který by se dobrovolně
vzdal svobody. A Hannibal Lecter je jeden z těch, kteří se
jí nevzdají za nic na světe. Popravdě mě překvapily
jeho podmínky."
Hannibal se usadil pohodlněji do křesla.
Nemohl si nevšimnout s jakou radostí Clarice vyslovila jeho
křestní jméno.
„O doktorovi se ale říká,
že není duševně zdravý."
Clarice se pousmála.
„Ano, je… zvláštní to, že své oběti jí,
ale je duševně zdravější než spousta lidí o
kterých si myslíte, že jsou normální."
„Jaká
byla Vaše večeře s „doktorem hrůzy" v Chesapeake?"
Clarice
tahle otázka zarazila. „Popravdě… měla jsem v sobě
spousty morfia, takže si z toho moc nepamatuji."
Hannibal se
opět posadil rovně ve svém křesle. „Jak ošklivé
je slyšet lež z těch korálových úst."
Zamumlal.
Ostatní si nevšimli emocí hrajících
si na její tváři. On ale moc dobře věděl, že si to
pamatovala všechno a potvrdilo se mu to při další
otázce.
„Agentko, kdyby chtěl doktor, aby jste za ním
šla do cely Vy, šla byste?"
Hannibal čekal na odpověď se
zatajeným dechem. Čekal, že řekne ne. Na veřejnosti by
měla říct ne. Byl si jistý, že za ním do cely
půjde, až ji poprosí, ale ne, že to přizná v
médiích. Nebo bude dál chránit jehňata a
svede to na nemocné?…
„Víte kolik lidí na
této planetě má rakovinu? Spousty a já nehodlám
ohrozit jejich životy jen tím, že nepůjdu do cely za dr.
Lecterem."
„Ach, Clarice… lež…" vzdychl Hannibal, ale
očekával to.
Reportér pokračoval. „Víte,
že to ale taky může znamenat, že jdete na smrt?" ještě že
tohle byli seriózní reportéři. Jinak by čekala
otázku, jestli si myslí, že ji Lecter chce „do
postele".
„V jistém smyslu ano. Pokud by mě chtěl
doktor zabít, tak se mu naskytuje jedinečná
příležitost. Omluvte mě, pánové…"
„A
chce Vás Lecter zabít?"
Clarice se opatrně
otočila se zmateným výrazem. Nikdy nad tou otázkou
nechtěla přemýšlet. Věděla, že až do událostí
v Chesapeake to udělat nechtěl, ale po tom co ho odmítla?
Kdo ví?
„Je to DOKTOR Lecter. Nevím… nevím.
On není jeden z těch vrahů, co zabíjejí na
potkání. Relativně vzato, pokud nejste neslušní
a pokud mu nestojíte v cestě, tak jste v bezpečí.
Mohli byste ho klidně v noci potkat na opuštěné ulici a on
by vám ještě popřál dobrý večer, ale ne…
nevím, co by udělal mně. Sbohem." Zamumlala Clarice a
rozešla pryč od jejich skupinky.
Hannibal se usmál a
vypnul televizi. „Hm… takže nevíš, co bych ti
udělal?"
Zvednul se z křesla, z věšáku shrábnul
kabát a vyšel ven z domu.
Clarice u auta dostihl
reportér od Tattleru.
„Myslíte si, že když si
řekne o Vás, tak že bude vyžadovat nějaké sexuální
služby?"
Clarice se na něj znechuceně otočila.
„Být
vámi, dávala bych si pozor na jazyk." Zasyčela a
začala otevírat auto.
„Nebo si myslíte, že si
nechá zavolat šlapku?"
„Víte, kde mi to všechno
leží!" otočila se na něj nevrle.
Potom hned
nasedla do auta a odjela. Cestou se ještě stavila v obchodě a pak
už hurá domů. Plánovala horkou sprchu a pak postel.
Od pěti ráno seděla v laboratoři a pozorovala techniky, jak
zkoumali jeho dopis. Crawford tam byl samozřejmě taky, on chtěl
Lectera dostat a ona dělala na jeho případu. Před domem ji
ale čekal ten dotěrný reportér Tattleru.
„A co
kdyby Vás tam znásilnil?" pokračoval v nesmyslných
otázkách.
Clarice už to nevydržela.
„Hannibal
Lecter není takový nicotný perverzní
prase, aby musel ženy znásilňovat. To bych čekala od někoho
jako jste Vy! On je gentleman… ale pochybuju, že víte, co
to slovo znamená." Odsekla Clarice a rozešla se ke dveřím
jejího domu.
Akorát vrazila klíč do zámku,
když se znovu ozval reportér. „A co když…?"
„Vypadněte!"
zařvala na něj a už se ani neotáčela.
Pak bylo kupodivu
ticho. Prvně jí to nedošlo, ale po pár vteřinách
se podívala, co se stalo. Reportér nikde. „Haló?
Kde jste? Hej!"
Nic, jen ticho. Bylo to maximálně
podezřelé, ale co, aspoň měla klid. S povzdechem vešla do
domu a zabouchla za sebou dveře.
Reportér stál ve
stínu stromu. Jeho srdce bušilo o sto šest, popravdě čekal,
že mu vyletí z hrudi. Měl plytký dech a v očích
hrůzu. Na krku mu totiž někdo držel nůž. Harpy.
„Prosím,
nezabíjejte mě, mám peníze…"
Zpoza něj
se ozval známý hlas. „Peníze? Hm… zajímavé…"
Harpy se najednou přestal dotýkat reportérova krku,
pak ale dostal ránu do hlavy a ztratil vědomí. (žádná
večeře nebude:)).
Clarice tím byla ještě chvilku
vyvedená z míry, ale pak se rozhodla, že si tedy dá
tu koupel. Napustila si plnou vanu, dala si tam pěnu a hned tam
vklouzla. Požitkářsky zasténala, zavřela oči a
hlavu opřela o okraj vany.
Vůbec si nevšimla, že se otevřely
dveře a někdo vešel do místnosti... až do té doby,
než promluvil:
„Dobrý večer, Clarice."
Málem
dostala infarkt. Okamžitě otevřela oči a prudce trhla hlavou
nalevo, kde doktor stál.
„Doktore Lectere!" vykřikla
vyděšeně.
Mírně se pousmál. „Clarice."
„Co
tady k čertu děláte! Ještě k tomu v koupelně!"
Pořád
se usmívajíc si sedl na okraj vany. „Víte
Clarice, musel jsem udělat pár opatření… třeba ty,
že hned nezavoláte „přátele" z FBI a taky že na
mě nevytáhnete zbraň, nebo dokonce pouta."
Nevěřícně
zakroutila hlavou, ale neměla strach. „A to jsem před chvílí
řekla, že Vy byste něco takového neudělal."
„Vím,
byl jsem tam."
Clarice ho prvně neslyšela a dál
pokračovala ve svém monologu. „Ještě že jste neslyšel
toho…" BLIK! CVAK!
„Co jste s ním provedl!"
vykřikla.
Lecter se pořád usmíval a levou rukou
zkoušel teplotu vody. „Omráčil… nemám náladu
a chuť udělat něco víc, Clarice."
Potopila se hlouběji
do vany, ještě že tam měla pěnu.
„Proč jste tady,
doktore?"
„Přišel jsem si promluvit, Clarice. Ještě
spoustu toho musíme probrat."
Clarice se ironicky usmála.
„Aha, a když jsem oblečená jste přijít
nemohl?"
Jen se usmál a přešel její otázku.
„Co
si teď s půlročním odstupem myslíte o naší
poslední večeři, Clarice? Straší Vás ve
snech? Straším Vás já místo naříkajících
jehňat?"
Začala hrát jeho hru. „Quid pro quo,
doktore. Ano?"
Učila se rychle hrát jeho hry. Ale proč
ne? Co mohl ztratit?
„Zajisté. Odpovězte prosím."
„Paul
Krendler mě straší, doktore. Pořád ho vidím
chodit po chodbách našeho oddělení s odříznutou
lebkou. Vy mě nestrašíte… ne, že by jste tam nebyl, ale
ne… nestrašíte mě." Chvilku se odmlčela, jak se sluší
a přišla její otázka. „Proč jste si usekl svůj
palec, doktore, proč jste mě tam políbil?" zeptala se
skoro zoufale, jako by mu to vyčítala.
„Myslel jsem, že
jsem to dal dobře najevo, když jsem odcházel."
Clarice
ta odpověď vytočila.
„Doktore! Odpovídejte, prosím
Vás, přímo!"
Nic neřekl, jen jí zůstal
zírat do očí. Clarice se po chvíli odtrhla
pohledem. Tohle by jí neměl dělat. Jeho pohled toho mohl
znamenat tolik a hlavně musel poznat, že se pod ním doslova
rozpouštěla.
„Podal by jste mi prosím župan, doktore?
Je tam hned za Vámi."
Pousmál se, vstal a podal jí
ho. Když už chtěla vylézt z vany, tak se gentlemansky
otočil zády. Clarice potom vylezla z vany a šla k umyvadlu.
Hannibal se otočil zpět a podíval se, co dělá.
Zničehonic na něj ale byla namířena její zbraň.
To
byla novinka. Ještě na něj vlastně nikdy zbraní nemířila.
Nic neřekl, ani nehnul brvou, jen se na ni překvapeně
podíval.
„Doktore, nevím, jestli Vám
uniknul fakt, že jsem stále agentka FBI, která má
za úkol vás zatknout?"
Překvapeně naklonil hlavu
na stranu a jednou pomalu mrknul, než k ní udělal
krok.
„Ano? Tak střílejte, zvláštní
agentko FBI." Udělal další a ona pořád nestřílela.
Nemyslel si, že to udělá, ale nepřekvapilo by ho
to.
„Stůjte!" vykřikla a udělala malý krůček
zpět.
Hannibal šel ale dál.
„Víte, zvláštní
agentko, máte veliký problém. Vy mě nemůžete
zastřelit. Tak moc by jste chtěla, že agentko? Ale Clarice, ta
zamilovaná žena, vaše druhé já, Vám v
tom brání. Proč si myslíte, že jsem Vám
neuseknul ruku? Myslíte, že by to byl takový problém
pro sociopata, masového vraha, nepříčetného
šílence? Já mám taky své druhé
já, muže, který by Vám dal všechno."
Jakmile
zazněla poslední slova, tak jí vzal zbraň z rukou a
hodil ji do umyvadla.
Clarice na něj nevěřícně zírala.
„Cože?"
„Chcete to slyšet po lopatě, Clarice? Hannibal
kanibal se zamiloval." Zašeptal. „Je jedna věc, po které
toužím už spoustu let… vlastně jejich víc. Když
jsem se o to ale minule pokusil, neskončilo to zrovna
šťastně…"
Clarice ho nenechala dopovědět větu. Chytila
jeho tvář do dlaní a přitáhla si jeho rty k
těm svým. Zprvu prudký polibek se pomalu měnil na
pomalý, vášnivý.
Ale ještě dřív,
než ho stihnuli ukončit, tak se nad domem ozval nezaměnitelný
zvuk helikoptér.
Hannibal se od Clarice odtrhnul a vzhlédl,
jako by mohl vidět skrze strop.
„Že by nakonec starý
Jackie měl mozek?"
Clarice na něj zůstala přepadeně zírat.
Z přízemí šlo slyšet, jak přepadovka vyrazila
dveře.
„Utečte přece!" vykřikla zděšeně.
Hannibal
se na ni usmál. „Ne, Clarice. Tentokrát Vám
pomůžu."
Clarice absolutně nechápala a jen zůstala
zaraženě zírat na Hannibala, jak z umyvadla vytáhl
její zbraň a vložil jí ji do ruky, hlavní k
němu.
Když zaslechl přepadovku na schodech, tak se na ni
naposledy usmál a spustil.
„Takže jste mě konečně
dostala, zvláštní agentko? Čekal jsem něco jiného,
ale nepřekvapuje mě to…"
Zůstala jen nechápavě
zírat, ale instinktivně držela zbraň namířenou
pořád na něj.
Do místnosti najednou vletěla
přepadovka a jí došlo, co pro ni právě udělal.
Vzdal se pro ni své svobody.
„FBI, ruce vzhůru!"
křičel jeden chlap.
Hannibal měl na tváři ten jeho
příjemný úsměv, jako kdyby se vůbec nic
nedělo. „Jistě, pánové." Dal ruce za hlavu a
nechal se prohledat.
Clarice se pořád nemohla probrat z
šoku, když v tom se přiřítil i Crawford.
„Dobrá
práce, Clarice!" usmíval se už ode dveří.
Letmo
se na něj podívala, kývla a zase se podívala na
Hannibala, který už měl ruce spoutané za zády.
„Žádné
kousání, doktore." Zaslechla, co mu jeden muž říkal.
„Samozřejmě." Odpověděl Hannibal s ledovým klidem, a
pak ho vyvedli ven z místnosti.
Clarice pak jen zamumlala.
„Jedu s vámi." A odběhla se do svého pokoje
převlíct.
Za pár minut už seděli v policejním
antonu. Ona, Dr.Lecter, Crawford a tři agenti FBI seděli vzadu,
přičemž tři další agenti vepředu. Hannibal měl zase
svoji masku a svěrací kazajku. Crawford na něj chvíli
povýšeně civěl a prohodil. „Říkal jsem Ti, že Tě
dostanu."
Hannibal se za svojí maskou usmál. „Jak
sobecké, Jacku. Nedostal jsi mě ty, ale Clarice."
Ta se
snažila co nejvíc vyhýbat Crawfordově pohledu. Ale
jelikož seděla přímo naproti Hannibalovi, tak nebylo nijak
divné, že zírala na něj. Zírala mu do očí
a viděla v nich něco jiného, než když se viděli poprvé
a on jí řekl tolik bolestivých, ale přesto pravdivých
věcí. Žádná arogance a neproniknutelná
bariéra. Viděla v nich lásku. Jeho úsměv,
který šel poznat i přes „protikousací" masku a
jeho upřený pohled ji hypnotizoval.
Měla chuť ho znovu
políbit, naštěstí anton zastavil a agenti FBI vyvedli
dr.Lectera ven. Clarice s Crawfordem je následovali.
Venku
jim Jack řekl, že musí jít něco zařídit a
nechal Clarice s doktorem a agenty ve výslechové
místnosti.
„Jděte prosím ven, pánové."
Požádala je Clarice.
Nedůvěřivě se na ni podívali
a potom hodili hlavou směrem k doktorovi.
„To já jsem ho
zatknula, krom toho teď má kazajku a masku. Běžte!"
začala být naštvaná.
Jakmile vypadli, tak se
otočila k Hannibalovi, který hned začal mluvit.
„Zatknula
jste mě, Clarice. Teď budete ještě slavnější." Pronesl
kapku sarkasticky.
Clarice hned pochopila, na co naráží.
„Promiňte mi, doktore, to co jsem jim řekla, ale musela jsem je
odtud dostat…"
Hannibal jí neslušně skočil do řeči.
„V pořádku."
Chvíli bylo napjaté ticho,
než se Clarice odvážila zeptat:
„Proč, doktore? Proč
jste tohle udělal!"
Znovu šel na jeho tváři poznat
úsměv. „Clarice, myslím, že po tom všem, byste mi
mohla začít říkat křestním jménem.
Vím, že mě viníte z většiny špatných věcí,
které se Vám ve Vašem životě přihodily… proto
jsem se vám rozhodnul pomoct. Jestli tohle bude i naposledy
záleží jen na Vás."
Přepadeně se na něj
podívala.
„Ale za jakou cenu!"
„Radši budu občas
ve vězení s Vámi než na svobodě bez vás."
Opáčil.
Clarice to naprosto odzbrojilo. Co že jí
to právě řekl? Že se vzdal toho nejdůležitějšího
na světě, jen aby s ní mohl aspoň chvíli být?
„Ale…
mohli jsme spolu jednoduše utéct."
„Jednoduše… ale
ne, Clarice, zamyslete se. Opravdu byste se mnou utekla? Kdybych Vám
nabídl život daleko od FBI? Ne! Jakkoli by jste někde v
hloubi duše chtěla, tak byste to neudělala. Přísahala
jste, že budete bránit lid a zákony této země…
což přece po boku „kanibala" nejde. Opravte mě, pokud se
pletu." Pronesl.
„Ale…" začala Clarice.
„Žádné
ale, Clarice. Pokud přijmete mou nabídku a občas se u mě v
„cele" stavíte, tak Vám postupně ukážu,
jak Vás FBI a starý Jackie využívají. Že
i oni jsou vrazi, jen k tomu mají povolení." Na
chvíli se odmlčel, aby o tom Clarice měla možnost aspoň
chvilku přemýšlet a dodal.
„Teprve pak, Clarice, bude
mít cenu se vás zeptat, jestli se mnou
půjdete."
Clarice se na něj nechápavě podívala.
„To ale budeš ve vězení, Hannibale!" křikla
zoufale.
Znovu se pousmál. „Možná ano, možná
už ale ne."
Nevěřícně si ho zkontrolovala pohledem.
Co měl v plánu? Co všichni přehlídli? Dřív
než se stihnula na cokoliv zeptat, tak se vrátil
Crawford.
„Clarice… budete muset jít všechno sepsat,
ředitel to chce ještě dnes v noci."
Kývla na něj a s
posledním pohlédnutím na Hannibala se
rozloučila. „Sbohem."
Hannibal mírně nahnul hlavu a
zvědavě se podíval na Clarice. „Nashledanou."
Opáčil.
Clarice se zhluboka nadechla, že to hned Jackovi
vyklopí, ale Hannibal ji předběhnul.
„Clarice je ta
osoba, která ke mně má neomezený přístup."
Pronesl.
Jack se zvědavě otočil na Clarice. Kývla a beze
slova zmizela z místnosti.
Potom se otočil zpět k
Hannibalovi. „Co po ní chceš! Nech ji na pokoji, už tak
si kvůli tobě zažila své! Konečně by měla
klid…"
Hannibal nasadil mrazivý a nepříjemný
tón. „JÁ jsem ji požádal, aby přišla…
bylo by neuvěřitelně rude nutit ji k něčemu takovému."
Jack
se na Hannibala naštvaně zadíval.
Během čtyř dnů,
byl Hannibalův ostrov připraven a Jack ho přišel informovat o
tom, že bude převezen.
„Tak Hannibale, pořádně se
rozhlédni. Už nikdy neuvidíš nic víc, než
ostrov na který tě odvezeme." Šklebil se
škodolibě.
Hannibal to neokomentoval, zbytečné plýtvání
časem na takového člověka. Ochranka ho začala navlékat
do svěrací kazajky, když v tom se otevřely dveře a do
místnosti nakráčela Clarice.
Hannibal měl příjemně
překvapený pohled. „Dobré ráno, Clarice.
Nevěděl jsem, že přijdete už dnes."
Clarice nestihla ani
pozdravit a Jack vrčel na Hannyho.
„Není tu pro tvé
potěšení! Dostala rozkaz jet s eskortou."
Hannibal se
neobtěžoval podívat na Jacka. Zůstal zírat na
Clarice s malým úsměvem na tváři a klasicky
nakloněnou hlavou. Ta jako by taky přešla Jackovu hlášku a
s upřeným pohledem ho pozdravila. „Dobré ráno,
Hannibale."
Nepřestal se usmívat, ani když mu nasadili
masku.
"Takže Clarice... myslíš si, že to bylo
fér? Nevyužil tě jen náhodou?" - "Určitě
nechtěl, aby to dopadlo… jak to dopadlo." dodala Clarice méně
sebejistým tónem.
„Určitě? Jak si myslíš,
že chtěl, aby to skončilo? Já jsem ve vězení, co
víc si starý Jackie může přát?"
Clarice
se zhluboka nadechla, ale dřív než stihla odpovědět, tak
Hannibal pokračoval.
„Možná jsi to dosud neviděla, ale
proč myslíš, že tě za mnou poslal? … Už jako studentka
jsi byla lepší než on… a nemyslíš si, že tě
chtěl zkrotit tím, že u mě neuspěješ? Ne, ty si myslíš,
že ti natolik věřil, že tě poslal ke mně, že?"
Chvilku
bylo ticho. Clarice se z hlavy skoro kouřilo.
„Pokud ano, tak
proč ti neřekl, že budeš návnada? Že by ti už nevěřil?
Heh. Myslíš si, že jste s Jackem dělali prezidentovi
„křoví" jen tak? Bezdůvodně? Ne, na to je starý
Jackie moc chytrý."
Clarice na něj chvíli
nevěřícně zírala. Seděli spolu na lavečce pod
stromy a popíjeli tam spolu víno. Celou tu dobu, co za
ním chodila nikdy nevznesl tak vážná obvinění.
Vždy jen okrajově narážel na Jacka a FBI, ale teď už
zašel celkem daleko. Už měsíc byl „zavřený" na
tom ostrově a Clarice ho denně navštěvovala. Nic intimního
se za tu dobu nestalo, teda snad krom toho, že si už přivykla mu
říkat Hannibale…
„Myslíš si,
že…?"
Nevychovaně jí skočil do řeči. „Ne,
nemyslím… vím to, Clarice."
Zase bylo chvíli
ticho. Clarice se v hlavě honilo milion myšlenek, jedna skákala
přes druhou, pořádně se nemohla soustředit na žádnou
z nich. Co když to byla pravda? A co když ne?
Hannibalův hlas
za chvíli zase přerušil ticho.
„Podívej se třeba
na mě, Clarice… co dělám já?"
Clarice nevěděla
tak přesně co po ní chce. „Zabíjel jsi lidi."
„Ne."
Opáčil stejným stylem jako v Memphisu.
„Ne?"
zopakovala překvapeně.
„Zabíjel jsem rude
people."
Clarice měla na jazyku tu ironickou větu, že je v
tom veliký rozdíl, ale radši si ji nechala pro sebe.
Nic by jí neudělal, ale nechtěla ho naštvat a nechtěla být
rude. Hannibal pokračoval.
„A co dělá Jackie? Zabíjí
„špatné" lidi."
Clarice už konečně pochopila kam
tím Hannibal míří. Chtěla namítnout, že
to není to samé, ale Hannibal ji nenechal nic
říct.
„Ne, Clarice… Jaký je mezi nimi rozdíl?
Velký? Ne. Jaký je rozdíl mezi mnou a
Jackiem?"
Clarice se zahleděla na zem. Nemohla se mu podívat
do tváře a poslouchat ho, jak se srovnává s
Jackem Crawfordem. Nevzhlédla ani když začal mluvit…
jakkoliv rude to mohlo být.
„Řekněme, že by mě třeba
Jackie chytil." Usmál se při té představě.
„Nebránil bych se… ale on by mě zastřelil…"
Až v
té chvíli k němu Clarice vzhlédla.
„Naprosto
bezdůvodně. Nejsem svatý, ale v tu chvíli by neměl
žádné právo mě zabít. A přece by to
udělal a nikdo by mu to nevyčítal, i když by z něj byl
VRAH… ani FBI… ani veřejnost. Nezákonně by zbavil svět
jednoho z těch, které nesnáší. A já?
Taky zbavuji nezákonně svět těch, které nesnáším.
Rozdíl mezi mnou a Jackiem? ON nosí ODZNAK, já
ne. On se snaží úskoky a podvody těch, kteří
mu věří, dosáhnout slávy a moci… já
ne. Vím, že jako studentka jsi věřila tomu, že to dělal
kvůli přísaze, ale co teď zvláštní agentko
Starlingová?"
Clarice na něj zůstala zírat a do
očí se jí valily slzy. Proč musel k tomu podělanýmu
přirovnání použít zrovna jeho smrt! Zase si s
ní hrál a tentokrát ještě horším
způsobem než kdy před tím. Prakticky mu řekla, co k němu
cítí a on jí teď provede tohle…
Ještě
pokračoval.
„A FBI? Jsou podplacení a pokud jim
odmítnete „služby" tak vám zkazí kariéru…
a život."
Clarice po dlouhé době promluvila. Tohle byla
poslední kapka… jako by nestačilo to, co řekl před tím.
Ještě jí musel připomínat Krendlera, toho hnusnýho,
slizkýho, hajzla, kvůli kterýmu byla deset let
nešťastná. A když si myslela, že by se to snad mohlo
zpravit, tak s tím na ni muž, o kterém si myslela, že
ji miluje, vyrukuje a způsobí jí tím pořádnou
bolest.
„Doktore…" vydechla a naštvaně si utřela oči,
aby jí nezačaly téct slzy. Když Hannibal uslyšel to
oslovení, tak si uvědomil, že to tentokrát
přehnal.
„… nesnáším FBI, kvůli tomu, co mi
udělala. Nesnáším zločince kvůli tomu, co udělali
jiným a nesnáším psychiatry, kteří
záměrně otevírají staré rány!"
vyštěkla na něj a svižně se rozešla k východu z jeho
„cely".
Asi minutu se prodírala malým lesíkem.
Vůbec neslyšela, že by ji nějak předešel, najednou jí
prostě stál v cestě.
„Doktore, já odcházím.
Nechtě mě odejít." Vrčela, zoufale si utírajíc
slzy. Nebylo to tak strašné kvůli tomu, co jí bylo
řečeno, ale kvůli tomu, kým to bylo řečeno. Až se
uklidní, tak za ním možná přijde, ale teď s
ním mluvit nechtěla.
Hannibal věděl, že to, co řekne
to mohlo ještě zhoršit, ale musel se zeptat:
„Kdyby sis měla
vybrat mezi zkorumpovanou FBI a masovým vrahem, který
se pro tebe vzdá svého „řemesla", co by sis
vybrala?"
Clarice k němu naštvaně vzhlédla.
„FBI
už mě víc zranit nemůže… za to muž kterého
miluju ano." S tím na rtech si ho obešla a rozešla se
ven.
Hannibal se za ní otočil. „Může tě FBI milovat
víc než já?"
Byla to řečnická otázka,
přesto by na ni Hannibal rád slyšel odpověď. Clarice,
která se při těch slovech otočila jen udělala smutný
náznak úsměvu a zamumlala. „Bye, Hannibal."
Otočila se a rozešla se ven.
Hannibal to musel říct.
„Omlouvám se, Clarice."
Zasekla se při těch slovech,
ale jen na zlomek sekundy, a pak odešla z jeho „cely" pryč.
Oba
moc dobře věděli, že to nebylo konečné sbohem. Že
Clarice jen potřebuje čas.
Clarice seděla doma v křesle,
znuděně přepínala na televizi programy a myslela na to, co
jí kdy Hannibal Lecter řekl. Často to bolelo, ale vždy to
byla pravda. Nechtěla uvěřit tomu, že ji Jack jen využíval,
ale čím víc o tom přemýšlela, tím
pravděpodobnější to bylo. Byl to už týden, co se
pohádala s Hannibalem. Nevěděla, jestli za ním má
jít, ne tak brzy… nechtěla aby ji znovu ublížil.
Když si ale vzpomněla na jeho výraz, když se jí ptal
na to, jestli ji FBI může milovat víc než on, tak si byla
jistá, že už to záměrně nikdy neudělá… no
dobře, na 90. Hannibala Lectera nikdy nepřečtete na 100.
„Zítra
za ním půjdu…" najednou si vzpomněla na jejich dřívější
rozhovor: „„To ale budeš ve vězení, Hannibale!" –
„Možná ano, možná už ale ne."" Co tím
myslel? Jak se chce dostat z vězení? Clarice před sebou živě
viděla Crawforda, jak pro Hannibala Lectera vyžaduje hluchou
ostrahu. I když to bylo vlastně zbytečné… Hannibal se jim
na očích často neukazoval, spíš se jim vyhýbal.
Všem bylo celkem jedno jestli se sám zabije. Jackie v to
popravdě doufal… doufal že Hannibal spáchá
sebevraždu nebo něco.
Clarice se zase vrátila ke své
prvotní otázce… jak se odtamtud chce dostat?
Ten
ostrov je moc daleko na to, aby to přeplaval a stejně jsou tam
žraloci a Bůh ví co ještě. Tak jak to chtěl Hannibal
udělat?
Z úvah ji vytrhl mobil. Kdo jí to mohl
volat v deset večer?
„Starlingová." Vydechla.
„Hoj,
děvče, tady Delia… poslouchej, musím ti něco důležitého
říct."
Clarice byla mírně rozhozená. „Co
se děje?"
Delia se zhluboka nadechla. „Víš… k tobě
se to nikdy nemělo donést, Jack Crawford to všem, co se o
tom dozvěděli, výslovně zakázal."
„Nenapínej
mě a vymáčkni se." Pronesla netrpělivě
Clarice.
„Hannibal drží hladovku. Od toho, co jsi odešla
nic nesnědl… nikdo neví jestli vůbec něco pije. Jack ho
chce nechat umřít! Holka jeď tam, nebo to skončí
špatně."
Clarice byla překvapená… překvapená
tím že Hannibal drží kvůli ní hladovku…
„spíš jen nemá hlad po tom, co mi provedl."pomyslela
si, ale mnohem víc ji překvapilo, že Delia jí volala
a to, co ji nejvíc překvapilo bylo to, že PŘES zákaz
Jacka Crawforda.
„Cože? Jack to zakázal? Jak
to!"
„Nevím Clarice… nevím… ale měla bys
tam jet."
Chvíli bylo ticho.
„Ardelie?"
„Jo?"
„Jak
si přišla na to, že já a Hannibal…?"
„Proboha, šlo
to na tobě vidět od té chvíle, co jsi se od něj
poprvé vrátila z vězení."
„Děkuju. Měj
se." Zamumlala Clarice a položila to.
Takže Hannibal drží
hladovku, Jack mi to nechce říct a Delia o tom ví už
deset let. Tolik novinek na jednou? Až tehdy ji ovládl vztek…
Jack Crawford chce nechat umřít Hannibala? „Já ale
ne!"
Zavrčela si pro sebe, shrábla klíče od auta
a už si to šinula na Hannibalův ostrov.
Hannibal se
dozvěděl, že má návštěvu hned, jak Clarice
nastoupila na loď. Nedočkavě čekal, co nejblíže plotu,
který odděloval jeho půlku ostrova. Nedočkavost… to
nebyla zrovna jeho vlastnost, ale v tomto případě se to
zdálo naprosto normální. Nedržel hladovku, jak
si mysleli ostatní … prostě jen neměl hlad… jak si
myslela Clarice.
Čekal ve skrytu stromů co nejblíže k
plotu a čekal až dorazí Clarice. Nebyl by překvapen ani tím
kdyby mu řekla, že už ho víckrát nechce vidět, ale
ani tím, kdyby se mu vrhla do náruče. Nevěděl, co
čekat. Všechny tento pocit deprimuje, ale on si ho užíval.
Konečně ji zahlídnul. Spolu s jedním z ochranky
se blížila k plotu. Nervózně přešlápnul a
zíral na ni.
Ona ani hlídač ho nemohli vidět
jejich strana plotu byla dokonale osvětlená a ta jeho naopak
skoro vůbec. Clarice něco prohodila na adresu hlídače a s
tím vešla za plot. Nic sebou neměla, jen klíče od
auta, Hannibal přemýšlel nad tím, proč tak
spěchala.
Clarice se bez váhání rozešla po
malé pěšince směrem k „příbytku" dr. Lectera.
Hannibal neudělal žádný pohyb, aby se ji pokusil
zastavit. Chtěl vědět jak bude reagovat, když ho tam nenajde. V
tu chvíli, si to ale rozmyslel s myšlenkou, že si s ní
už více nebude hrát. Akorát chtěl vylézt
zpoza stromu, když se Clarice najednou sama zastavila a podívala
se jeho směrem. Překvapeně naklonil hlavu na jednu stranu.
Clarice
se jen pousmála a rozešla se k němu. Hannibal byl vyvedený
z míry. Ani se nehnul, nemohla ho nijak vidět… nikdy ho
nikdo neviděl, když on sám nechtěl!
Dřív než
stihnul začít, jak k němu přišla, tak promluvila Clarice.
Byl to nezvyk, že mluvila první…
„Promiň Hannibale,
to jak jsem předtím odešla…"
Hannibal k ní
udělal krok, takže od sebe stáli jen malinký kousíček
a položil jí prst přes rty.
„Ne, ne, ne, ne, ne. Ty
nejsi ta, co se má omlouvat, Clarice… ty věci, co jsem
řekl… jakkoliv byly pravdivé, tak tě zranily a já…
slibuji, že už to víckrát neudělám."
Clarice
překvapeně vzhlížela k Hannibalovi. Na očích mu
viděla, že toho litoval a že ten slib myslí smrtelně
vážně. Ještě nikdy neslyšela Hannibala Lectera mluvit
tak, tak… něžně. Ještě pokračoval.
„Udělám pro
tebe všechno, Clarice, jen tu se mnou chvíli zůstaň."
Žadonil. „Přestanu zabíjet. Cokoliv!"
Clarice byla
ohromená. On byl ten poslední, od koho by tohle čekala.
Byla tím fascinována… Hannibal Lecter, MD (v
angličtině je to božííí) doslova žadonil,
aby tam s ním zůstala. Rozhodla se ho kapku potrápit…
„Ne,
Hannibale, nezůstanu…" odmlčela se. Hannibal přestal dýchat.
„…Ty půjdeš se mnou, pokud dodržíš ten slib."
Výraz, který Hannibal v tu chvíli měl, by
se měl dát zarámovat. Prvně to byl smutek, po té
překvapení a nakonec čistá radost. Bylo to vůbec
poprvé, kdy na Hannibalovi šlo vidět jeho přesné
rozpoložení a Clarice si to opravdu užívala.
Po
pár vteřinách se Hannibal „uklidnil" a zůstal jí
s příjemným úsměvem zírat do očí.
Clarice se na něj usmívala zpět. Hannibal zase udělal jeho
pověstné gesto… naklonil hlavu na stranu, ale tentokrát
z jiného důvodu. Pomalu se ke Clarice nahnul a pak se konečně
jejich ústa střetla. Nebylo to poprvé… ani podruhé…
ale byl to to nejkrásnější. Jejich první
polibek skončil tragicky a vlastně se tomu ani pořádně
nedalo říct polibek. Ten druhý? Plný touhy…
ale přerušený FBI a ani jeden si ho pořádně neužil.
To všechno se v tom třetím změnilo.
Začali pomalu,
něžně. Oba měli zavřené oči a vychutnávali si
polibek. Clariciny ruce se mu proplazily okolo krku a Hannibalovy
ruce jí okolo zad, přitisknul si jí k sobě, co nejvíc
to šlo. Nejradši by ji z objetí už nikdy nepustil. Po
několika minutách se od sebe odtrhli a Clarice si položila
hlavu na Hannibalovo rameno.
„Tak moc Tě miluju, Hannibale.
Řekni, že už mi neublížíš." Vzdychla
Clarice.
Políbil ji do vlasů a pohladil ji po zádech.
„Nikdo, už nikdy." Zašeptal.
Tak tam spolu stáli
několik dalších minut. Vůbec si nevšímali okolí,
jen se objímali. Z druhé strany plotu byli dobře
vidět, což jim taky nedošlo, ani někomu tak vyjímečně
bystrému jako je Hannibal.
Přirozeně to byl Hannibal,
kdo přerušil ticho. „Jak mi odtud chceš pomoci?"
Clarice k
němu vzhlédla. „Ještě nevím… ale udělám
to."
Hannibal se usmál a políbil ji na rty. Potom
hodil hlavou směrem k jeho „příbytku" a usmál se
na ni. „Dala by sis kávu?"
Clarice málem
dostala záchvat smíchu. Moc dobře znala tuhle starou a
ohrátou fintu, kterou používají zamilovaní.
Ale od Hannibala to nečekala… ten večer to nebyla ani zdaleka
první věc.
Hannibalovi došlo až záhy, co si pod
jeho nabídkou představila. „Nemyslel jsem to takhle,
Clarice." Pokáral ji zlehka.
Pořád se hihňala.
„Ráda." Vysoukala ze sebe.
Hannibal jí tedy
nabídl rámě a společně se rozešli k „němu".
Bush
se ujistil, že Hannibal bude mít vhodné ubytování,
a tak měl něco jako malý dům na pláži… ;oD.
Hannibal usadil Clarice na pohovku a začal dělat kávu.
Během minuty se vrátil z kuchyně se dvěma hrnky kávy
a posadil se vedle Clarice. Chvíli jen tak seděli, každý
ztracený ve svých vlastních myšlenkách
„Clarice,
zeptám se tě na něco… ale pokud ti to bude nepříjemné,
tak přestanu, dobře?"
Ne zrovna moc šťastně kývla.
„Přemýšlela si o těch věcech, co jsem ti posledně
řekl?" Clarice se otočila čelem k němu.
„Ano,
Hannibale… a jako vždy jsi měl ve všem pravdu."
Hannibala
opravdu překvapilo, že to vzala s klidem. Pousmála se jeho
překvapenému výrazu a přitulila se k němu.
Tiše
tam hrála hudba.
Hannibal si ještě hodnou chvíli
užíval fyzickou blízkost jejich těl. Pak ale najednou
beze slova vstal a postavil se před Clarice, která k němu
nechápavě vzhlížela. Znovu se na ni usmál a
natáhnul k ní ruku. „Smím prosit?"
Clarice
opět nevěřila svým očím a uším. Od toho, co
se vrátila, byl Hannibal tak úžasný, že pomalu
ani nevěřila, že by to mohla být pravda. Když se probrala
z šoku, tak mu úsměv vrátila a vstala. Hannibal si ji
za packu odvedl si ji na verandu. Venku akorát vysvitl měsíc
a bylo to náramně romantické. Začali tam spolu pomalu
tančit navzájem si zírajíc do očí.
Clarice doufala, že Hannibal neumí číst myšlenky,
protože v té chvíli byla středem jejího zájmu
otázka, jestli bude jejich „poprvé" tam, ve vězení
nebo jestli až ho odtamtud dostane. Ona osobně upřednostňovala tu
první možnost, protože po tom všem, co se ten večer stalo,
ho příšerně chtěla. Hannibala ale přečíst
neuměla. Nevěděla, co zamýšlí.
Na Hannibalův
ostrov přijel další návštěvník – Jack
Crawford. Chtěl se podívat, jestli už to Hannibal zabalil.
Moc by ho potěšilo vidět ho nešťastného z toho, že za
ním Clarice nepřišla a nejraději by ho viděl, jak se houpe
na nějaké větvi. To, že začal držet hladovku se Jackiemu
náramně hodilo do krámku, ještě musel ale zajistit
to, že za ním Clarice nepřijde. Bylo na první pohled
jasné, že Hannibal ke Clarice něco cítí.
Hannibal se tím vlastně ani netajil, aspoň ne od té
doby, co ho Clarice „zatknula". Jack to tak úplně
nechápal, měl by ji spíš nenávidět.
Když
přišel k ostraze:
„Jdu za Lecterem." Oznámil jim
stroze.
Ostraha se na něj překvapeně podívala. „Jistě,
pane… máte u sebe nějaké zbraně?"
„Služební
zbraň." Opáčil Jackie netrpělivě.
„Musím Vás
požádat, aby jste mi ji tady nechal, pane."
Jackie se na
něj naštvaně podíval. „A to si myslíte, že polezu
za Lecterem neozbrojený!"
Hlídač věděl, že
tohle nesmí. „Pane, ale mám přísný
zákaz…"
Jackie k němu udělal výhružný
krok. „A řekněte mi, kdo vám to zakázal?"
„Je
to podle předpisů."
Jackie se pohrdavě zašklebil. „A víte,
kdo ty předpisy dělal?… já, takže buďte tak laskavý
a pojďte mi otevřít!" vrčel na něj.
Chlápek z
ostrahy se teda nerozhodně rozešel. Sice poruší x pravidel,
ale pořád to bylo lepší než čelit rozzuřenému
Crawfordovi.
„Pane, já…" začal, když přišli k
plotu.
Jack nahodil znuděný výraz. „Dobře, je to
na mě." S tím vlezl dovnitř a hlídač za ním
zavřel dveře.
Jackie se opatrně prodíral lesíkem.
Ještě nikdy tam sám nebyl a už vůbec ne, když se někde
okolo pohyboval Lecter. Rozhodl se, že to prvně zkontroluje u něj
„doma". Už z dálky slyšel hudbu. „Tak se neoběsil."
Zavrčel si pro sebe.
To, co ale uviděl, když vyšel z lesíku
se mu vůbec nelíbilo!
Hannibal se na Clarice nevydržel
dívat déle než minutu, aniž by měl nesnesitelné
nutkání ji políbit, pohladit ji… milovat se s
ní. Tak moc, jak si užíval tanec s ní, tak moc
si ji chtěl okamžitě odnést do „ložnice" a ukázat
jí, jak moc ji miluje. Polibek se ale s tančením dal
spojit. Podruhé ten den se k ní sehnul a začal ji
vášnivě líbat. Po několika sekundách ale byli
přerušeni ostrým vzdechem
„Proboha!"
Okamžitě se
od sebe odtrhli, aby se mohli podívat na maximálně
vytočeného Crawforda, který absolutně nechápal.
„Co
to?… co jsi jí to k čertu udělal!…" Jackie byl úplně
mimo. „Clarice…" vydechl.
Clarice se krátce podívala
na Hannibala, podívala se mu do očí a pak od něj
prudce ustoupila.
„Donutil mě Jacku, díky Bohu, že jsi
sem přišel!" s tím se k němu rozběhla. Po cestě se
přiměla k tomu, aby se rozbrečela.
Hannibal zůstal stát
na své verandě a zíral na to, jak se Clarice přitiskla
k Jackiemu.
„Za tohle tě zabiju, Hannibale." Zavrčel
Jackie.
Hannibal se na něj usmál. „Nezabiješ, Jacku."
Jackie zas nechápal. Až když Hannibal pokývl
hlavou směrem za něj… moc toho už ale neuviděl, protože ho
Clarice vzala velikou větví po hlavě.
Crawford se skácel
na zem a cestou upustil zbraň.
„To máš za to."
Zavrčela Clarice se svým přízvukem a hodila větev na
zem vedle něj. Vůbec si nevšimla, že Hannibal taky sešel
dolů.
Když se k němu ale otočila a podívala se mu do
tváře, tak začala pochybovat o tom, že Hannibal dodrží
svůj slib o nezabíjení. Ten výraz, který
Hannibal měl… běhal jí z toho mráz po zádech.
Hannibal nějak vycítil její pochyby a vzhlédnul
k ní.
„Svůj slib dodržím… ale tohohle… muže…
nenávidím." Ujistil ji.
Clarice už se
nadechovala, že se ho na něco zeptá, ale Hanny jí
odpověděl dřív než to stihnula.
„Nenávidím,
kvůli tomu, co udělal tobě, Clarice."
Mírně se na něj
usmála a stoupla si k němu, berouce ho za ruku. „Teď nám
pomůže pryč, Hannibale."
Hannibal si ji k sobě pevně
přitisknul a bradu jí položil na vrch hlavy. S úšklebkem
se zeptal. „Mám ho začít mít rád?"
„Ne."
Opáčila prostě.
Hannibal chvíli počkal s další
otázkou. „Takže, jaký máš plán?"
Clarice
začala povídat a Hannibal jí do toho neskákal.
Až na konci jí řekl, co by udělal jinak a bylo naplánováno.
Hlídači uslyšeli nějaký křik a okamžitě
se rozběhli směrem k plotu. Z lesíku akorát vylezla
Clarice a táhla za sebou ;oD Jackieho.
Nechápavě na
to zírali a Clarice okamžitě nasadila naštvaný tón.
„Pojďte mi k čertu pomoct! Lecter ho napadl, ten šílenec
ho kousl do obličeje! Střelila jsem ho do nohy Crawfordovou zbraní!
Je tam svázaný u toho domu. Běžte tam jeden!"
Clarice
s Hannibalem využili toho, že celkem byli na ostrově jen dva
hlídači. Nikdo si nemyslel, že by snad Hannibalovi mohl
chtít někdo pomoct ven. Jeden se tedy rozběhl směrem, kde
měl údajně být Hannibal a druhý zůstal s
Clarice a chtěl dát Crawfordovi první pomoc.
Když
se na něj ale podíval, tak si uvědomil, že Jackie má
obličej v pořádku. Dřív než se ale vzpamatoval, tak
na něj Clarice mířila zbraní.
„Co se to…?"
začal nechápavě.
„Otočte se!" vykřikla na něj
Clarice.
Chlap tedy vstal a otočil se, neodpustil si ale
komentář. „Co to sakra děláte ženská!
Zbláznila jste se!"
Pak už pro něj bylo jen
černo.
Během minuty přišel i Hannibal. Usmál se, když
uviděl, že Clarice zpracovala hlídače. Clarice se na něj
podívala a poslala mu nevyřčenou otázku. Znovu se
pousmál.
„Je jen omráčený, ujišťuji tě,
Clarice."
Kývla na něj, vstala od Crawforda a hodila
hlavou směrem k otevřeným dveřím.
The End
© Marty
