Clarice
se rozhodla, že si trochu zarelaxuje. Byl horký letní
den, a tak že si skočí na bazén. (hehe, hrůza, já
vím) Od té doby, co ji vyhodili z FBI žila v západní
Virginii v jednom malém městě a dělala ochranku v bance.
Měla celkem slušnej plat a její spolupracovníci se k
ní chovali jako ke člověku, ne jako v FBI. Skoro jako by ani
nevěděli, kdo je. Všichni v FBI ji nenáviděli za to, že
bez škrábnutí přežila setkání
s Dr.Lecterem. Fyzické škrábnutí žádné
neměla… aspoň od něj ne, ale na duši jich měla spousty. Dnem i
nocí přemýšlela nad tím, proč to udělal,
proč se jí zeptal na tu otázku a proč ona odpověděla
tak, jak odpověděla. Byl to necelý rok, co jí řekl,
že se k ní už v životě nepřiblíží, že si
toho kvůli němu vytrpěla dost.
A ona teď stojí v
plavkách u bazénu a přemýšlí jestli by
Hannibal Lecter někdy porušil slovo a vrátil se. V bazénu
akorát začaly takový ty umělý vlny. "Hm,
děckám se to líbí." Zabrblala si Clarice.
Stála opřená o sloup v rohu bazénu a jen
tak zírala do blba. Kousek od ní se pošťuchovala
parta děcek. Najednou do ní jedno z nich vrazilo. Clarice to
neustála a po hlavě letěla do bazénu. Do vody to bylo
asi metr a půl.
Muž opodál, taktéž v plavkách,
se škodolibě pousmál. Pak ale uviděl, jak Clarice smetla
jedna z těch uměle udělaných vln a praštila s ní o
okraj bazénu. To už vtipné nebylo. Zamrazilo ho a v
žaludku měl divný pocit. Byl to zvláštní
pocit… ještě nikdy ho v takové síle nezažil… že
by strach?
Tak desetiletý kluk se podíval do koho
to vrazil a když uviděl, že ona osoba spadla do vody, tak se
nahnul přes okraj a díval se jak je na tom, natahoval k ní
hned ruku, aby jí pomohl ven. Dobře na tom nejspíš
nebyla, obličej měla pod vodou a nehýbala se. Vyděšeně
vzhlédl a už už chtěl zavolat pomoc, když se najednou v
bazénu vedle přiutopené Clarice objevil postarší
muž.
"V pořádku to zvládnu." Mrknul na
kluka a vynesl Clarice na břeh. Položil ji na zem a zkusil jestli
dýchá… hmmm problém…
Kluci, co shodili
Clarice do vody se okolo toho muže seběhli. Chlap jako by chvíli
zaváhal, než se Clarice rozhodnul dát umělé
dýchání. Sehnul se k jejím ústům
s myšlenkou. "Kdyby tak věděla, co se právě chystám
udělat…"
Po pár pokusech se Clarice rozkašlala a
skoro vyprskla tomu muži všechnu vodu do obličeje.
Ještě
nebyla pořádně při sobě, když ten muž
promluvil.
"Clarice, víte, že je neslušné
poprskat osobu, která vám právě zachránila
život?"
Clarice si utřela ústa a zabrblala něco
jako. "Děkuju, omlouvám se." Ale pak se najednou
zasekla. "Já ten hlas znám!" bliklo jí
v hlavě.
Hned se k ní nahrnula ta parta kluků. "Promiňte
nám to, nevšimli jsme si Vás. Je Vám líp?"
ptali se starostlivě.
Clarice ale zajímala jen jediná
věc… kam se poděl ten muž, co jí zachránil život!
"Jsem v pořádku. Kam šel?" ptala se a hned se
stavěla na nohy.
Kluci vstali zároveň s ní. "Ten,
co Vás vytáhnul? Někam tam…" ukázal jí
směrem ke kabinkám. Hned se tím směrem rozběhla.
Úplně zapomněla na to, že by třeba měla být
naštvaná. Jediné, na co byla schopná myslet
bylo, že Hannibal Lecter je někde poblíž a že jí
právě zachránil život.
Dala se do běhu, ale po
pár desítkách metrů se zasekla. Co udělá?
Poděkuje mu nebo se ho pokusí zadržet? "Hahaha! Tak
teď jsi se sama rozesmála! Vrhneš se mu okolo krku, to moc
dobře víš!" provokovalo její svědomí.
Znovu
se dala do běhu. Proběhla okolo všech kabinek, ale žádná
nebyla obsazená.
"Kde jste, doktore?" zamumlala
si. Otočila se dokola. Rožkem oka postřehla postavu v tmavém
obleku a světlém klobouku, jak stojí ve stínu
pod velkým dubem, co byl na druhé straně silnice.
"Jak
to dělá?" zeptala se sama sebe a rozešla se tím
směrem.
Dr.Lecter zůstal kupodivu stát a jen tiše zíral
jejím směrem, jak se k němu pomalu přibližovala, ještě
pořád v plavkách a bosky.
Pousmál se, když
už se dostala do vzdálenosti vhodné pro
konverzaci.
"Myslím, že je na čase, Vás
patřičně pozdravit, Clarice. Dobré odpoledne."
Clarice kývla. "Dobrý den, doktore."
"Cítíte
se lépe? Praštila jste se do hlavy." Ptal se
starostlivě.
Překvapeně si sáhla na místo, které
ji až teď začalo bolet. Dřív neměla čas na to
myslet.
"Je mi fajn. Doktore, proč jste…?" opáčila
a hned se chtěla na něco zeptat, jenže Hannibal ji nenechal.
"Ano,
na to že jste před chvílí dostala umělé
dýchání od "kanibala" se tváříte
celkem spokojeně… a pokud bych mohl něco navrhnout, tak jak
zajisté víte, mám i křestní jméno
a byl bych potěšen, kdyby jste ho začala používat."
Clarice
na něj zůstala zírat. "Umělé dýchání…
fajn, no proč ne… dala bych mu ho taky, kdyby se topil… Bylo to
tak nevinné jak to vypadá? Nebo ne?"
přemýšlela. "Hmm, takže křestní jméno?…
VYKAŠLI SE NA TO! Už nejsi v FBI, tak není žádný
důvod proč mu netykat!"
Hannibal jí zase přesně
četl myšlenky. "Pokud vím, tak už nejste v FBI a i
kdyby, tak tykání není "bratříčkování"."
Byla
ráda, že se nezmínil o tom umělém dýchání…
hehe, ale on ještě nedomluvil. "Omlouvám se, pokud Vás
nějak pohoršil můj polib… umělé dýchání.
Chci vás ujistit, že jsem to udělal kvůli Vašemu životu,
ne kvůli chtíči se Vás dotknout."
Hannibal se
nepřeřekl neúmyslně. Byl to záměr, on se
nepřeříkává!
Clarice se na něj překvapeně
podívala, když se kapku zklidnila, tak pronesla. "Ani
jsem o tom jinak nepřemýšlela, dok… Hannibale."
Hanny
se na ni zvědavě podíval, ale neokomentoval to. Zeptal se na
něco jiného:
"Překvapuje mě, že jste se mě ještě
nepokusila "zneškodnit", Clarice. Pouta a zbraň sebou
zajisté nemáte, ale přece jen." Nepokoušel se
schovat svůj samolibý a vítězný škleb.
Clarice
na tu otázku byla připravená.
"Víte,
teď už nejsem u FBI a nevidím jediný důvod, proč
bych měla dělat jejich práci. Krom toho, Vy aspoň nelžete
člověku přímo do očí s kamarádským
úsměvem." Odvětila jednoduše.
Hannibal nemohl skrýt
svůj úsměv a zároveň překvapení.
"Ah,
jaká velká změna v chování mé
statečné Clarice. Co tak ošklivého vám FBI
udělala, že jste otočila o 180 stupňů?"
Clarice si
povzdechla. "Jen jsem si sundala růžové brýle,
doktore a přestala si nalhávat, že všichni nejsou
zkorumpovaní… dokonce i Delia…"
"Dokonce i
Ardelia co, Clarice? A prosím, tykejte mi, ať smím
také…" vyzvídal Dr.Lecter už bez
úsměvu.
Hluboký nádech. "Pomáhala
jsem jí s jedním vrahem… a na konečné zprávě
se moje jméno prostě neobjevilo… všechnu moji pomoc
popřela. Kamarádka." Clarice se sarkasticky uchechtla. V
očích měla slzy, ale na tváři statečný a
odhodlaný výraz. Přece se nenechá položit
na lopatky zkorumpovanými šmejdy. Zahnala slzy a
vzhlédla doktorovi do tváře.
Potěšeně ji
sledoval. "Jehňata mlčí nemýlím se?"
zeptal se po chvíli.
Clarice kývla. "Dlouho mi
trvalo, než jsem pochopila, že to jediné jehně, které
potřebuje od dob Catherine Martinové zachránit jsem
já."
Po tváři jí stekla jedna slza,
jako tehdy v Chesapeake.
Hannibal se usmál, zvednul k ní
ruku, že jí ji z tváře utře, ale najednou za nimi
zastavilo auto. Clarice se otočila a uviděla tam jejího
spolupracovníka z banky.
"Ahoj, Clarice, vím,
že máš volno, ale potřeboval bych s tebou mluvit."
Ozval se mladý pohledný muž. Zjevně se mu Hannibal
nijak nelíbil
Clarice se na něj pousmála a utřela
si onu slzu sama. "Ahoj, Jesse. Co potřebuješ? Klidně mluv."
Jesse si znovu nedůvěřivě prohlédl Hannibala,
vystoupil z auta a políbil Clarice na tvář. Hannibal
jednou pomalu mrknul s upřeným pohledem na mladíčka,
co si dovoluje něco zkoušet na jeho vyvolenou.
"Víš,
pan Hyde, on… je v nemocnici a…"
"Hyde je místí
patolog, že?" přerušila jej Clarice, vysluhujíc si
káravý pohled od Hannibala.
Jesse kývnul.
"Jo, jak už jsem řekl, je v nemocnici a není tady
koroner… vím, že ty v tomhle oboru máš praxi, a tak
tě chtělo přes mě město požádat, jestli by ses
nepodívala na jedno tělo. Nový koroner přijede až za
týden."
Clarice na něj zůstala pár vteřin
překvapeně zírat, a pak se otočila na Hannibala.
"No,
víš, Jesse, já už to strašně dlouho nedělala."
"Místní doktor kategoricky odmítá.
Nenechej nás v tom! Řádí tady vrah a policie
potřebuje vědět co nejvíc."
Clarice se ještě
jednou otočila na Hannibala.
"Dobře, ale doktor pojede s
námi."
Jesse ne zrovna nadšeně přikývnul.
"A má ten doktor jméno?"
Hups! Clarice
nevěděla jak Hannibala představit.
"Jsem doktor Philip
Starling." Pronesl Hannibal s milým úsměvem a
podal mladému muži packu. Clarice se na něj zděšeně
otočila.
"Jesse Evans. Starling? To jako strýc?"
zeptal se překvapeně.
Hannibal zakroutil hlavou. "Ne,
manžel."
Nebýt Hannibalovy ruky proplazené
okolo Claricina pasu, tak by v tu chvíli ležela na zemi.
Jesse se na dvojici překvapeně zadíval.
"Clarice,
neříkala jsi, že jsi vdaná."
Clarice ještě
pořád nevěřícně zírala na Hannibala. "Jo,
já vím."
Když Jesse pochopil, že se
vysvětlování konat nebude, tak udělal pár
kroků k autu.
"Dobře, mám na Vás počkat,
nebo se uvidíme až na místě."
"Počkej."
- "Až tam." Vyhrkli naráz Clarice s Hannibalem.
Clarice se zhluboka nadechla. "Tak jo, počkej na nás
tam. Jsme tam za půl hodinky."
Hned jakmile byl Jesse
pryč, Clarice ustoupila od Hannibala a naštvaně se na něj
zadívala.
"Nemyslíte, že byste se mě mohl
aspoň zeptat, než se veřejně prohlásíte za mého
manžela?"
"Omlouvám se, Clarice ale nelíbilo
se mi, jak se ten muž k Vám choval. Až moc vroucně, podle
mého názoru."
Clarice zatnula pěsti. "Podle
mého taky, ale to ještě neznamená, že řeknete, že
jste můj manžel."
"Omyl, Clarice. Dost věcí
se tím pro něj vyřešilo." Opáčil Hannibal.
"A
na mě byste třeba myslet nemohl? Co když mám přítele?
A co když se teď se mnou kvůli Vám rozejde!" vyhrkla
Clarice.
Hannibal se usmál a přistoupil k ní.
"Nemáte přítele, Clarice. Vím to."
Zawrčela na něj a hodila čelem vzad. "Jdu se převléct."
Hannibal se pořád usmíval. Úplně měl na
jazyku tu větu: "Nechceš pomoct?" Nakonec ji ale
nevyslovil. Namísto toho se rozešel za roh pro svůj jaguár.
Netrvalo to dlouho a Clarice konečně opustila bazén. S
batohem přes rameno, v krátké sukni a uplém
tričku vyšla na parkoviště. I kdyby jej pohledem nehledala,
okamžitě by upoutal její pozornost. Elegantní muž v
klobouku, opírající se o své nablýskané
auto, její pozornost upoutá mnohem rychleji, než
samotný Brad Pitt jen ve spoďárech.
Zapudila návrh
svého naughty ega, které jí radilo, ať jej
znásilní přímo na kapotě toho tmavozeleného
jaguáru, a rozešla se k němu. Hannibal si ji potěšeně
prohlížel.
"Příjemná změna."
Pomyslel si a miloučce se na ni usmál.
Clarice se při
jeho ‚prohledávání očima' mírně
začervenala.
"Víte, že byste na mě neměl takhle
koukat? Jste přece můj manžel. Máte mě doma. Nemůžete se
na mě dívat jako mlsný pes." Ušklíbla se.
Hannibal byl pár vteřin zticha, což v praxi znamenalo,
že jej překvapila… ne ale na dlouho:
"Ovšem, když jako
podtitulek dodáme, že jsme se neviděli několik měsíců,
tak můj pohled bude zcela na místě, nemyslíte?"
opáčil a otevřel jí dveře na straně spolujezdce.
Clarice s úsměvem vzdychla a nasedla. Hannibal s podobným
úsměvem obešel auto a sedl si za volant.
"Bydlím
pár ulic odtud. Chtěla bych se ještě převléct."
Hannibal se na ni otočil. "Takhle mi připadáte
neuvěřitelně kouzelně. Není důvod pro změnu. A propos…
vím, kde bydlíte."
Clarice na něj zůstala
pár vteřin zírat.s "Jak by taky ne, jste Hannibal
Lecter, ne?"
Do márnice to byl jen kousek, za což
byla Clarice neuvěřitelně vděčná. Nemohla si totiž
nevšimnout Hannibalových, sic nenápadných,
pohledů na její dlouhé opálené nohy.
Před márnicí na ně už čekal Jesse. Jen co se
auto přestalo pohybovat, Hannibal vyskočil z auta a otevíral
Clarice dveře. Zhluboka se nadechla a vysedla. Už ji ani
nepřekvapilo, když jí obtočil packu okolo pasu. Už byla
připravená i na to, že se k ní skloní a políbí
ji. Byla zvědavá, co by ten slavný Hannibal Lecter
udělal, kdyby mu provedla tak nedůstojnou věc, jako že by jej
svalila na zem a začala jej líbat uprostřed ulice, přede
všemi. Nebo kdyby jej tam začala dokonce smyslně osahávat.
Přestala přemýšlet nad takovými věcmi, až když se
zastavili před Jessiem.
"Ahoj… půjdeš tam s námi?"
zeptala se jej a celkem doufala, že půjde. Hannibal se přece jen
aspoň ve společnosti jiných osob choval konzervativněji
než, když spolu byli sami.
"Jo. Půjdu… snad se tam
nesložím." Pousmál se na ni Jesse, což se
Hannibalovi nelíbilo.
"Fajn." Pousmála se
Clarice, vyškubla se Hannibalovi a rozešla se dovnitř. Už měla
tu čest, se tam projít. Musela jednou přijít
k identifikaci jejího souseda.
Netrvalo to dlouho a
všichni tři stáli oblečení v pláštích,
blížíc se k pitevně. Clarice odsunula těžké
dveře a vešla dovnitř, za ní potom Hannibal, který
jí dveře podržel a nakonec Jesse.
Clarice a Hannibal se
postavili k pitevnímu stolu, na kterém už leželo
tělo. Jesse zůstal stát co nejdál od mrtvoly. Clarice
se zhluboka nadechla a Hannibal stáhnul z těla prostěradlo
(prostě takový to, co dávají na mrtvoly).
Záhadně se pousmál a vzhlédl ke Clarice. Ta na
mrtvého muže zhypnotizovaně zírala. Byl to Clint
Pearsall (proč já si pořád zabíjím
Davida! ;)). Dramaticky vzdychla a dala se do práce. Hannibal
jí ochotně pomáhal, přestože věděl, jak Clint
zemřel. Clarice to zjistila až po pár minutách.
"Proboha!" zawrčela. Nebyl to zděšený výkřik,
byl naštvaný a znechucený. Vzhlédla k
Hannibalovi a i přestože měl roušku, věděla, že se usmívá.
"Co se děje?" připomněl se Jesse. Clarice už
zapomněla, že tam je. Teď si přála, aby ho bývala
nikdy nebrala s nimi. Nezbylo, než jí doufat, že není
informovaný. Musela mu říct pravdu o tom, co našla,
jelikož by se v Clintově mrtvole mohl ještě kdykoliv začít
někdo vrtat.
"Mrtvému chybí játra… a
brzlík." Vzdychla.
Jesse se na ni překvapeně
podíval. "Co! Tohle přece obětem dělá ten cvok
Lecter!"
Clarice letmo pohlédla na Hannibala a hned
se zase pohledem vrátila zpět k Jessemu. Než ale stihla něco
říct, ozval se vedle ní Hannibal:
"Doktor
Lecter."
Clarice vzdychla. Ach, ta jeho ješitnost. S
takovou se ještě prozradí. Jesse se na něj nechápavě
podíval.
"Co?" zůstal na něj zírat, pak
mu najednou ale něco bliklo. "Moment… pořád jsem si
říkal, koho mi připomínáte! Teď už to vím!"
"Jesse,..." pokusila se jej varovat Clarice.
Jesse,
ale nebral v potaz, jak nebezpečný Hannibal může být.
"Jasně! Vy jste Hannibal Lecter! A ty…" otočil se
na C. "Myslel jsem si, že všechny ty věci, co se psaly v
novinách jsou jen snůška nesmyslů! Teď vidím, že
je to pravda! Nevěstka Draculy, co!" křičel po ní,
vytahujíce služební zbraň.
Teď to byla Clarice,
kdo mu poslal mrazivý pohled. Jesse se na ně vítězoslavně
zatlemil a zvedl telefon, že si zavolá posily. C se podívala
na Hannibala, co plánuje dělat. Roušku už měl sundanou a
mile se usmíval. Podívala se mu na ruce. Držel
skalpel. Hned věděla, co se bude dít a hodila čelem vzad.
Jesse na ni zařval. "Hej! Otoč se!"
"Ne,
nepotřebuju vidět, jak tě zabije." Zavolala přes rameno.
"Jak mě co?" zasmál se Jesse.
Clarice se
zhluboka nadechla. Uslyšela výkřik a pak jen chroptění.
"Přestaňte s tím! Já se se svými
nepřáteli vypořádám sama!" začala ječet
po Hannibalovi. "Táhněte k čertu. Odmítám
být ve společnosti chladnokrevného vraha, bez citů!
Vypadněte!" vytáhla na něj svoji zbraň. "Ještě
jednou mi zkřížíte cestu a ustřelím Vám
hlavu!"
Myslela to vážně. Hannibal přikývnul,
že rozumí a rozešel se pryč, překračujíc Jesseho
mrtvé tělo. "Neshledanou, Clarice."
"Sbohem!"
zařvala na něj.
O měsíc později:
Clarice stála
na útesu a zírala na západ slunce. Pomalu
udělala další krok k okraji. Chvíli tam zůstala
stát. Pak zavřela oči a udělala další krok. Už
zbýval jen jeden. Posmrkla a kysele se zaksichtila. Zvedla
pravou nohu a chtěla všechno ukončit. Najednou se jí ale
okolo pasu obtočila něčí paže a odtáhla ji pár
metrů zpět. Naštvaně se otočila a zůstala zírat do tváře
muži, kterého už několikrát poslala k čertu.
"Myslím, že jsem Vám slíbila, že Vám
ustřelím hlavu." Zawrčela. Hlas se jí ovšem
třepal a z tváře si musela utírat slzy.
Hannibal
vzdychl a udělal k ní krok. Clarice ale ucouvla zpět směrem
k okraji útesu a zpod košile vytáhla služební
zbraň.
"Myslela jsem to vážně, doktore!"
wrčela dál, ale nezněla vůbec přesvědčivě. Bylo to spíš
zoufalým tónem, než výhružným.
Hannibal, aniž by mrkl, jí zbraň vzal z rukou a hodil ji
dolů, do propasti.
"Nenechám Vás to udělat,
dokud mi to nevysvětlíte. Proč se chcete zabít,
Clarice? Jste silná, takhle by to končit nemělo."
Ironicky se uchechtla a utřela si nos. "Proč to dělám?
Ah, náš jasnovidec to neví!"
Pár
vteřin rozmýšlela slova. "Víte Vy proč? Kvůli
Vám, jen a jen kvůli Vám! Teď už je mi to jedno,
klidně Vám to řeknu! Celou tu dobu celých osm let
jsem někde v hloubi duše věděla, že Vás mám
nebezpečně moc ráda! Že Vás miluju. A doufala jsem,
že Vy mně také! Říkala jsem si: No, Chiltona zabil,
Grahama zabil… mě nezabil. Neublížil mi, neposlal mi
výhružný dopis, který by mě měl zdeptat.
Život v FBI jsem trpěla jen, abych si byla jistá, že o mně
víte. Že víte, kde jsem, co dělám, kde bydlím.
Nesnáším FBI, vždy jsem ji nesnášela, hned
jakmile jste utekl a ten hajzl Krendler mě začal otravovat mi
došlo, že celé to ‚my jste tu, pro Vaše bezpečí'
je vlastně jen cesta do senátu, politika, podvody a touha po
moci. Ale zůstala jsem tam. Pak mi dali Váš případ.
Před rokem. Nehledala jsem Vás, abych Vás zatknula, k
čertu to vůbec ne! Chtěla jsem Vás vidět! Víte jak
je dlouhých bylo těch osm let pro lásku! Nikdy bych
Vás nenašla, kdybych Vás chtěla jen zatknout! Kdybych
zjistila, že s Vámi spí Usama bin Ládin, našla
bych si ho dřív než všichni Američani dohromady! (nevím
v kterým filmu to bylo, ale já si to prostě
neodpustila :)) Jenže to jak mi řekli, doveď ho živého
nebo mrtvého mě dostalo. Chtěla jsem v FBI skončit, jenže
to si usmyslel Mason, že Vás umučí. Pak u Krendlera?
Ruplo mi v bedně, zbláznila jsem se nebo nevím k čertu
proč, jsem Vás neznásilnila přímo v té
kuchyni! Možná to bylo tím, že jsem si začala
uvědomovat, že mě nemůžete milovat! Že jste vrah a kanibal a
abyste mi to dokázal… abyste mi dokázal, jak jste
bezcitný, naporcoval jste si Krendlera přímo přede
mnou. Ještě chybělo, abyste mi dal ochutnat! Konečně jsem pak
odešla z FBI, ti sice poslali echo, že mě vyhodili, ale to už mi
to bylo jedno. A pak! Vrchol všeho! Zabil jste Pearsalla a položil
ho mně na stůl! Já ho měla pitvat! Dozvěděla jsem se jak
to bylo s Hydem! Prý infarkt! A jak bezcitně jste zabil
Jesseho. Chtěl Vás udat, fajn! Říkal mi šlapko,
fajn! Mohl jste si ho odchytnout někde jinde, omráčit ho,
vím já co, ale zabít ho skalpelem na deset
metrů! Tehdy mi plně došlo, že jste bezcitný a nemůžete
znát nic tak krásného jako je láska! A
přišla jsem na to, že jsem se své kariéry, svého
života, všeho, vzdala kvůli lásce ke zvířeti!
Vzdala bych se toho všeho pro lásku s čistým
svědomím, ale to by musela být aspoň opětovaná!
A ona není! Tak už víte proč, chci spáchat
sebevraždu! Nebo si snad myslíte, že bych měla sepsat
paměti a nechat si je otisknout! Stoprocentně by to byl
bestseller! ‚Jak jsem se zamilovala do masového
vraha'!"
Hannibal na ni zíral naprosto ochromený.
Kde se to v ní vzalo? Nebyla to pravda, to, co řekla, aspoň
větší část z toho. Nikdy jí nechtěl dokázat
čeho všeho je schopen, uklízel její nepřátele
místo ní, neměla by mu snad být vděčná?
Z otázek jej probralo, když se otočila zpět k útesu
a došla si až na okraj. Pár rychlých kroků a pevně
ji držel dál od okraje.
"Clarice! Co chcete slyšet,
že Vás miluji? Myslíte si, že to slovo může
vyjádřit to, co k Vám cítím? Nemůže.
Nic nemůže! Udělal bych pro Vás cokoliv, chci abyste byla
šťastná, klidně i v náručí jiného
muže. Cokoliv, chcete být slavná, chcete, aby Vás
všichni brali vážně, abyste byla známou hrdinkou?
Tady stojím, zatkněte mě, odveďte mě do vězení.
Dám Vám cokoliv, svoji svobodu, svůj život. Udělám
pro Vás cokoliv, jen o jedno Vás prosím, a já
nejsem muž zvyklý někoho prosit, neubližujte sama sobě!
Jste silnější, než abyste to musela udělat! Jestli
skočíte, skočím za Vámi. Jediné, co po
mně nechtějte je, abych Vám dal pokoj, nikdy nedám.
Nebudu mít klid, dokud Vás nebudu moci obejmout,
políbit, dokázat Vám, že slovo láska je,
v porovnáním s tím, co k Vám cítím,
bezvýznamné!" křičel na ni.
Clarice byla
dokonale zaražená, zmatená, překvapená,
nechápající… Ještě nikdy neviděla Hannibala
Lectera v takovémto stavu. Neslyšela jej křičet. Ještě
nikdy nezněl tak… zoufale? Ano, zoufale. Její srdce začalo
opět pravidelně bít. Že by byl nakonec opravdu jen muž?
Teď už nebyl ten bezchybný, geniální,
neústupný, uzavřený, stoický a ďábelský
bůh. Byl… normální.
Ještě pořád brečíc
a vzlykajíc opatrně zvedla ruku k jeho tváři. Opatrně
jej pohladila, jako by se měl každou chvíli rozplynout. Vzal
ji za ruku a přitisknul k ní rty. Clarice se celá
zatřásla. Obtočil jí druhou ruku okolo pasu a
přitáhnul si ji k sobě. Hlavu jí zabořil do vlasů a
začal ji líbat na krku. Zavřela oči a kousla se do rtu.
Nemohla to být pravda… po osmi letech odříkání,
doufání, zoufání… Nemohla vydržet
pouze jeho doteky, chtěla… musela, potřebovala se jej také
dotýkat. Odtáhla od sebe jeho hlavu a jakmile se na ni
překvapeně podíval, vrhla se na něj s dalším
vzplanutím touhy. Líbala jej, jako by to byl jejich
poslední polibek. Přitisknul si ji k sobě oběma rukama,
přislibujíc, že už ji nikdy nenechá jít. Aniž
by se od sebe odtrhnuli, začali se pomalu sunout k zemi, do zelené
letní trávy. I kdyby chtěli, už by se nedokázali
zastavit. Jediný, kdo té scéně, mohl beztrestně
přihlížet, byl koloušek, který vylezl z lesíku.
Pár vteřin zíral na dvě, podivně se pohybující,
postavy, než zase zalezl zpět do lesa.
Ani jeden z naší
dvojice si nevšimnul, že slunce již dávno zapadlo.
Měli
jiné starosti.
THE END
