„That's
my girl." Zašeptal Hannibal a rozhodnul se ji políbit.
Přestože to bez jejího svolení bylo rude, tak to
musel udělat. Věděl, že když to neudělá v ten okamžik,
tak už možná nikdy. Potřeboval se jí dotknout nějak
intimněji. Pouhé pohlazení prstu nebo jejich dřívější
„bitka" mu ani zdaleka nestačili. Chtěl se s ní
rozloučit patřičně… a taky v ní zanechat neurčité
pocity. Věděl, že ho milovala, ona to věděla taky, ale nehodlala
si to přiznat a jednat podle toho.
Násilím se k ní
přitisknul, ale ona se nebránila. Vlastně nehnula ani brvou…
až když pak najednou, až už se Hannys chtěl odtáhnout,
tak ho chytila za kravatu a přitáhla si ho k sobě zpět.
Hannibal byl příjemně překvapen a pokusil se ji políbit
tak, jak se slušelo a patřilo. Oba se do polibku tak pohroužili,
že jim nedošlo, že k nim směřuje spousty polišů.
Až když
už byly vyraženy dveře, tak si Hannibal uvědomil svoji chybu.
Nechal se unést jejím polibkem a zapomněl na
útěk.
„Poslední polibek před popravou…"
blesklo mu hlavou známé klišé a rozhodl se, že
si tedy ten polibek patřičně užije…
„Policie! Ruce za
hlavu a ustupte od ní!" křičel jakýsi
maník.
Hannibal si uvědomil, že z pohledu policajtů
nebylo vidět to, jak si ho u sebe Clarice drží za kravatu,
ale jen to, že on ji drží za paže oproti ledničce. Všichni
si mohli dost dobře myslet, že jí prostě chtěl ublížit,
nebo že ji násilně políbil.
Clarice prostě
využila toho, že je do ní zamilovaný, aby ho poslala
zpět do cely, nebo možná na křeslo. Nebyl překvapený,
byl zklamaný. Odtrnul se od Clarice, na pár okamžiků
se na ni zvědavě zadíval, pak od ní ale ustoupil,
zvednul ruce nad hlavu a otočil se čelem k týpkům od
policie.
Dřív než se k němu někdo z nich odvážil
přiblížit, tak měla Clarice vlasy vytáhlé z
ledničky a stála těsně za Hannibalem.
„Ruce za záda,
doktore." Řekla zřetelně, aby i ostatní věděli, že ho
ona zatýká.
Hannibal k ní otočil hlavu, pak
se z úšklebkem otočil zpět k chlapům, dávaje ruce
dolů za záda. Kupodivu to nechal bez komentáře.
Ucítil, jak mu zaklapla okolo obou zápěstí
pouta. „Proč to muselo skončit takhle, Clarice?" ptal se
jí v duchu.
Nečekal žádnou odpověď, ale dostalo
se mu jí. Ne, že by byla verbální… prostě
ucítil, jak mu do pravé ruky položila malý
kovový předmět. Okamžitě ho poznal… dala mu klíček
od pout!
Přestože byl v duchu maximálně zmatený,
tak na sobě navenek nedal nic znát. Clarice se ujistila, že
Hannibal ví o klíčku a že si ho schoval, než si ho
obešla. Na pár vteřin se mu zadívala do očí.
Uviděla tam úlevu a radost. Hned se otočila k poděšeným
polišům. Ještě nikdy nejspíš nezatýkali nikoho ze
seznamu deseti nejhledanějších uprchlíků.
„Tak…
buďte k němu slušní a on bude také, že doktore?"
mírně k němu otočila hlavu.
„Jistě."opáčil
Hannibal. Pochopil, co tím chtěla říct – nechtěla
žádného z těch lidí, co ho budou převážet,
mrtvého.
Otočila se k doktorovi zpět čelem. „Půjdeme,
doktore."
Nikdo se neodvážil nic navrhnout nebo
komentovat. Clarice, jako agentka, jim všem prakticky velila. Nikdo
až na nějakého mladého zelenáče.
„Prohledávat
ho nebudete, zvláštní agentko?"
Clarice se na něj
znuděně podívala a otočila se k Hannibalovi. „Prosím,
rozkročte se, doktore."
Ze zadu zaslechli, jak se někdo ptá.
„Proč ho prosí?"
Hannibal se tím směrem
zadíval a Clarice k němu vzhlédla. Byl naštvaný.
Rozhodla se, že radši upoutá jeho pozornost na sebe a
začala ho prohledávat. Hannibala to efektivně odtrhlo od
toho maníka a zadíval se na Clariciny bezchybně
pracující ruce. Prvně nohy, pak pas, záda,
ruce…
Něco našla. V jeho pravém rukávu. Opatrně
to „něco" vytáhla. Byl to Harpy… ten Harpy, kterým
rozkuchal Pazziho, ten, kterým zabil Mattea, ten, kterým
ublížil spoustě lidí. Překvapeně si ho prohlédla
a vrazila si ho do kapsy. Věděla, že ho Hannibal bude chtít
zpět, až uteče… jakýmkoliv způsobem to bude.
Hannibal
si dost dobře uměl odemčít pouta přestože to už nějakých
sedm let nedělal. Šlo to lehce a bez povšimnutí, protože
ruce měl opět spoutané za zády. Clarice zajímalo,
jak to chce Hannibal udělat. Dva strážní seděli po
jeho stranách a ona sama naproti němu.
Po několika málo
minutách se na ni usmál a jí bylo jasné,
že ruce už má volné. Jen nevěděla, co bude dál.
Hannibal se na ni pořád usmíval a pronesl:
"Gentlemani?" Chlapi se na něj podívali, ale pak je
najednou přetáhnul po hlavě. Každou rukou jednoho. Udělal
to tak surově, že každému se z nosu spustila krev a jak se
hlavou praštili o stěnu, tak ztratili vědomí.
"Co
se tam vzadu děje?" zeptal se řidič.
Clarice se ujala
slova, načež na ni Hannibal zůstal překvapeně zírat.
"Nic. Agentu Barretovi je nevolno, zastavil byste
prosím?"
Řidiči se to nelíbilo, ale co měl
dělat? Asi během dvou minut zastavil a vystoupil z auta, že
agentům otevře. Zevnitř to totiž z určitých důvodů
nešlo.
"Clarice, dejte mi svoji zbraň." Promluvil
konečně Hannibal.
Nevěřícně si ho změřila pohledem.
"A lehněte si na zem. Jen ho omráčím jako ty
dva, slibuju."dodal Hannibal… spíš rozkázal.
Clarice
se na něj zamračila, podala mu svoji .45 a lehla si na zem tváří
k podlaze. Když agent otevřel dveře, tak uslyšela jen:
"Co
to…?" ucítila jak Hannibal vysedl z antonu, pak už jen
zazněly dvě tlumené rány. První jak agenta
praštil a druhá jak dopadl na zem.
Clarice se zvednula ze
země a vysedla taky z antonu. Zkontrolovala agenta a pak se otočila
k Hannibalovi, který si akorát úplně sundal
náramky a hodil je do antonu.
"Omlouvám se,
doktore, nechtěla jsem, aby Vás…" začala váhavě.
Hannibal ji toho ale ušetřil. "Clarice, to všechno je v
pořádku. Stálo mi to za to, nechat se na pár
minut zatknout."
"Ale co kdybych…?"začala
Clarice protestovat.
Hannibal se na ni usmál a přistoupil
k ní. "I tak by to stálo za to, Clarice."
Zašeptal. "Nechci na Vás naléhat, ale nemám
moc času. Půjdete teď se mnou?" zeptal se s nadějí v
očích.
Sklopila oči a zakroutila hlavou. "Ne,
doktore, nemůžu." Dřív než na to stihnul nějak
zareagovat, tak vytáhla z kapsy jeho Harpy a podala mu ho.
"Slibte, že nebudete zabíjet, když Vás teď
nechám odejít."
Hannibal slyšel, jak se jí
třepal hlas a taky nejspíš brečela. Nevěděl to, měla
skloněnou hlavu. Něžně ji chytil ta bradu a donutil ji se na něj
podívat. Nic neřekl, věděl, že už se rozhodla a nechtěl
ji k ničemu nutit. Sklonil se k ní a jemně otřel svoje rty
o její. Neprotestovala, tak se k ní přitisknul
pevněji. Líbali se tam hodnou chvíli, než se Hannibal
konečně odtrhnul. Věděl, že to klidně mohl být i jejich
poslední polibek. Prsty jí naposledy přejel po tváři
a ustoupil od ní.
"Kam půjdete, doktore?" Pípla
Clarice ještě roztřepanějším hlasem.
Hannibal se na ni
znovu usmál. "To není důležité."
Odvrátila se od něj pohledem, aby neviděl ty další
potoky slz. "Sbohem." Pronesla téměř
neslyšitelně.
"Nashledanou." Odpověděl na to
Hannibal.
Když se pak za několik desítek vteřin otočila,
tak už tam Hannibal nebyl. Nikde po něm nebylo ani stopy.
"Miluju
tě." Kuňkla a rozešla se ošetřit omráčené
agenty.
…
Rok a půl. Už to byl rok a půl, co ho
nechala odejít. Každý den, každou hodinu, každou
minutu si uvědomovala, jako tehdy udělala chybu. Ne, že ho nechala
jít, ale tu že nešla s ním.
Už dávno
nebyla agentkou. Velice brzy po jeho "útěku" si
uvědomila, že nemůže dál být mezi těmi, co ho
hledají s podtitulkem "živý nebo
mrtvý".
Odstěhovala se z DC a v jednom menším
městě se přidala k policii. Už ale nechodila na akce, vzala místo
koronera.
Nebylo to nic příjemného, ale jí
to vyhovovalo. Mrtví neměli blbé otázky.
Akorát
byly Vánoce a Clarice si pod krédem "mrtví
neutečou" vzala volno. I jako ty předešlé Vánoce
si chtěla doma sednout k nějakému filmu a opít se do
bezvědomí. Začala pít… ale ne nijak moc. Bylo to
víc než dřív, ale pořád v mezích…
snad kromě svátků, kdy bývaly rodiny pohromadě. To
používala taktiku prášky na spaní, nebo
přítele Jacka Danielse… jindy se prostě zahrabala do své
práce.
Tentokrát vyhrál Jack Daniels, ale
Clarice usnula dřív, než se stihnula pořádně opít.
Pěkně na pohovce, před zaplou televizí.
Dvě hodiny na
to, do stejného pokoje vešla postava v klasickém
obleku a klobouku. Jak moc by byla Clarice šťastná, kdyby ho
tam viděla! Ze stolku vzal ovladač a vypnul televizi u které
byl předtím stejně vyplý zvuk a zase ovladač vrátil
na původní místo.
Sehnul se ke spící
Clarice a vzal ji do náručí. Spontánně mu
obtočila ruce okolo krku a přitiskla se mu tváří k
ramenu. Onen muž se sám pro sebe usmál a rozešel se s
ní v náručí do druhého patra, kde měla
ložnici.
Opatrně ji tam položil na postel a odhrnul jí
pramen vlasů z tváře. Znovu se usmál, když se
Clarice naklonila k jeho ruce. Přisednul si k ní na postel a
sklonil se nad ni. "Je to tak dlouho." Zašeptal než ji
políbil na rty.
Věděl, že se Clarice jen tak neprobudí,
takže si to mohl dovolit.
Ráno. Clarice probudilo
vycházející slunce. Nechtěla ale otevírat
oči, věděla, že to po propité noci nebude nejlepší
nápad. Otočila se na bok, aby na ni nesvítilo. Když
jí po pár vteřinách začal pracovat mozek, tak
jí přišlo divné, že na ni svítí
slunce.
Co to? Přece v obýváku nemám
okno na východ… Prudce sebou trhnula a otevřela oči
dokořán.
Pár vteřin se rozkoukávala než
mohla zaostřit na stěnu její ložnice.
Přece jsem v
noci nešla sem… zůstala jsem dole… co se to sakra!… její
myšlenkový posun přerušil hlas za jejími zády.
"Dobré ráno, Clarice."
Prudce se
otočila… což byla velká chyba. Zaprvé to nebylo nic
hezkého na její bolavou hlavu, za druhé jí
svítilo slunce do tváře a hlava ji rozbolela ještě
víc a za třetí… skončila přímo na muži,
který na ni promluvil. Nemohla uvěřit tomu, že ho znovu
vidí. Co vidí! Leží na něm na své
posteli.
"Zajímavý pozdrav, Clarice. Stačilo
by, dobré ráno, ale tohle je samozřejmě mnohem
příjemnější."culil se na ni.
Clarice přemohl
ten rok a půl vzteku, kvůli tomu, že se neukázal a praštila
ho. Prostě mu jednu vrazila. Hned toho taky litovala… a to nejen
proto, že se jejich pozice teď obrátily a Hannibal ležel na
ní, pevně ji drže oproti posteli. Naháněl tak hrůzu
a Clarice si přála vrátit čas. Měla ho políbit
ne praštit. Poslední dobou jednala moc impulzivně. U mrtvol
to bylo jedno, ale u Hannibala Lectera to nebyl nejlepší tah.
Začaly jí téct slzy… ne kvůli tomu, že by se ho
bála, ale kvůli tomu promarněnému roku a půl.
"Přišel
jsem sem v míru, Clarice… co si myslíte, že bych vám
teď měl udělat?"
Vzdorovitě k němu vzhlédla.
"Dělejte si, co chcete… MĚ je to jedno, doktore! Pro mě za
mě si mě třeba upečte na rožni! Proč jste se vrátil!
Nebo spíš proč jste se nevrátil dřív… hned!
Víte a už tehdy jste věděl, že jakmile zmizíte za
rohem, tak mi budete scházet! Proč jste se jen prostě
neotočil zpět! Určitě moc dobře víte, jak jsem se
posledního půl roku měla… takže už je mi všechno jedno!
Hůř už být nemůže! Doufám, že máte nějaký
dobrý recept!" zoufale se ho snažila vytočit, aby jí
ublížil, aby ho mohla vinit.
Pár vteřin na ni
zůstal nevěřícně zírat. Opravdu si myslela, že by
jí byl schopný ublížit? Prudce se k ní
naklonil, jako tehdy u ledničky, tentokrát se ale zastavil
jen pár milimetrů od její tváře. Ani se
nehnula, jen dál brečela.
"Nikdy bych ti nemohl
ublížit." Zašeptal aniž by se od ní odtáhnul,
jejich rty se navzájem dotýkaly, když mluvil. Tykal
jí… poprvé v životě jí tykal.
"Fyzicky
možná…" zabrblala mu proti rtům vzdorovitě.
Hannibal
toho využil k tomu, aby ji políbil. Pokud byla pravda to, co
říkala a on VĚDĚL, že byla, tak by se neměl dočkat
negativní reakce. Nedočkal. Vrátila mu polibek a
konečně přestala vzlykat. Pustil jí tedy ruce, které
se mu hned na to, obtočily kolem zad a přitáhly si ho k sobě
pevněji.
Hannibal se jí usmál oproti rtům a jeho
ruce se proplazily k jejímu pasu…
Okolo šesté
hodiny večer se Hannibal probudil. Clarice ještě v poklidu spala.
Tolikrát ji viděl v noci, když spala, ale nikdy nevypadala
tak krásně. Vlasy jí trčely na všechny světové
strany, ale pro něj byla tou nejnádhernější ženou
na světě. Nemohl se nebažit pohledu na její krásnou
tvářičku na jeho hrudi. Jednou rukou ji hladil po zádech
a druhou svíral její ruku, která mu spočívala
na hrudi.
Tolik ji miloval. Proč jen nepřišel dřív?
Chtěl aby si opravdu pořádně uvědomila, co k němu cítí?
Bylo to téměř nesnesitelné čekání i
pro něj. Následující den budou Vánoce.
Má pro ni skvělý dárek, který se jí
bude určitě líbit.
Opatrně začal vstávat.
Nechtěl ji probudit, chtěl aby si odpočinula a on mohl v klidu
připravit večeři. Tentokrát radši nebude vařit nic
pohoršujícího, spíš něco
vegetariánského…
Clarice se probudila hned jak byl
pryč z postele. Zívla a zůstala spokojeně zírat na
nahého muže, který akorát odcházel do
koupelny. Najednou jako by se jí rozsvítilo a byla také
ven z postele, následujíce svého "nového"
milence do koupelny.
Po společné koupeli vylezli už
oblečení ven. Když ale slezli dolů do kuchyně, tak je
čekalo velice nemilé překvapení.
Na kuchyňském
stole seděl Jackie Crawford, míříce na ně svou
zbraní.
Clarice, která šla až za Hannibalem si ho
obešla a zůstala stát před ním, relativně vzato ho
kryjíc. Hannibalovi se to nelíbilo, ale dřív
než stihnul něco udělat, tak promluvil Jackie.
"Clarice,
nevěřil jsem spoustě věcí, ale teď vidím, že jsem
se pletl. Zajímalo by mě, co jste mu nabídla za jméno
Buffalo Billa… nebo jste mu nakonec opravdu pomohla utéct?
Jsem znechucený. Agentka FBI a dělá šlapku,
takovémuhle…"
Tohle Jackie přehnal a on to věděl.
Byl to účel. Věděl, že ten nejhorší trest pro
Hannibala bude smrt Clarice. Mohlo by se myslet, že Crawford by tak
daleko nezašel… dřív možná ne. Teď už ale
začínal být senilní a za KAŽDOU cenu se chtěl
proslavit zatknutím Hannibala Lectera, než odejde do důchodu.
Clarice po něm vystartovala a dřív než ji Hannibal
stihnul zadržet, tak padnul výstřel.
Hannibal Lecter
podruhé v životě odmítal uvěřit vlastním
očím a přál si, aby to všechno byl jen zlý
sen. Stala se věc které se bál nejvíc. Až do
této chvíle si odmítal představit, co by dělal,
kdyby se to opravdu stalo. Vždy si myslel, že by ji ochránil,
že by nikomu nedovolil, aby jí ublížil! Teď ji ale
viděl padat zraněnou k zemi.
Rychle se k ní natáhnul
a zachytil ji, aby nespadla na zem… nechtěl, aby si ublížila
ještě víc. Pořád mu ještě hořel malý
plamínek naděje, že by to snad nebylo nic vážného.
Když se nad ní ale sklonil a podíval se na její
hruď, tak plamínek zhasnul. Clarice byla mrtvá dřív
než ji zachytil. Sesunul se s ní na zem a nevěřícně
vzhlédnul k Jackovi.
V jeho pohledu nebyl žádný
vztek, byla tam bezmocnost, čistá bezmocnost.
Jackie
seskočil ze stolu a udělal pár kroků k Hannibalovi a
Clarice, vítězně se na Hannibala šklebíce.
Hannibal
měl poprvé pocit, že by se snad mohl rozbrečet. Takový
triumf, ale Jackiemu nemohl dovolit. Namísto toho naprosto
kontrolovaným hlasem pronesl.
"Tak, Jacku, užil sis
to? Rád zabíjíš nevinné, že? Tak rád
jako jsi mi předhazoval svoje FBI hračky? Tak si posluž a konečně
mě zabij. Chceš to už tak dlouho…"
Jackie se na
Hannibala povýšeně zašklebil a přidřepnul si k němu.
"Hannibale, já chci abys trpěl. Ne, abys byl
nezbytně mrtvý a…" podíval se dolů na Clarice.
Věděl, že Hannibal mu teď nic neudělá. Věděl že na to
nemá dost sil. Odhrnul jí pramen vlasů z tváře
a pečlivě jí ho zasunul za ucho, jak to vždy dělal
Hannibal. "A přišel jsem na to, že nejjednodušeji to půjde,
když zabiju ji… a tebe nechám hnít v nějaké
kobce do konce života."
Hannibal na něj znechuceně zíral.
Nic ale neudělal. "Pokud mě teď nezabiješ ty, Jacku, tak se
zabiju sám a to ty moc dobře víš. Takže konečně
vystřel. Budeš si do konce života vyčítat, žes to
neudělal."
Jackie se nad tím viditelně zamyslel…
nakonec se ale jen usmál. "Dobrý pokus, Hannibale.
Sám se nezabiješ, o to se osobně postarám."
Na
to tam vletěla přepadovka a obklíčila Hannibala pořád
ještě svírajícího Claricino tělo.
"Ruce
vzhůru, doktore, vstaňte a postavte se ke zdi."
Hannibal na
ně vůbec nereagoval jen stále zíral na Clarice a něco
jí šeptal.
Když ho vyzvali napotřetí, tak
konečně vstal, naposledy hladíc Clarice po tváři.
Další den byl na všech titulních stranách všech novin palcový titulek: "Hannibal "kanibal" Lecter zatčen! Ex-agentka FBI zastřelena při pokusu o napadení zatýkajícího agenta Jacka Crawforda…"
A
následující den byl na titulních stranách
další palcový titulek: " Hannibal "Kanibal"
spáchal sebevraždu ve své vězeňské cele, kde
si měl odpykávat svůj doživotní trest!"
Ani
Jackie mu v tom nezabránil…
THE END
© Marty
