"No,
tohle je hrůza! Jak může někdo takový hrát v
orchestru? Proboha! Takhle to kazit!" brblala si pro sebe tiše
žena v hledišti.
Seděla na koncertu Baltimorského
filharmoniského orchestru.
"Myslíte toho
flétnistu, madam?" zeptal se jí šeptem muž,
který seděl vedle ní.
Překvapeně se k němu
otočila. "Přirozeně. Ah, omlouvám se, pokud Vás
svými prupovídkami obtěžuji. Už budu tiše."
Muž se na ni mile pousmál. "Vůbec ne. Stejně se to
takhle nedá poslouchat. Raspail hraje i obyčejně příšerně,
ale dnes je to, pokud se tak dá říct, ještě horší."
Žena kývla. "Ano. Neříkám, že bych
to zahrála lépe, ale jak mohou někoho takového
vzít do orchestru, to nechápu."
"Je jim
ho líto." opáčil ten muž.
Žena se na něj
opět překvapeně podívala.
"Znám Raspaila i
radu zdejšího orchestru." vysvětlil jí to.
V
tom se ozval někdo zpoza nich.
"Byli byste prosím
zticha?"
Muž se otočil a chladně se podíval na
mladíčka, co seděl za ním.
"Doktore
Lectere." vydechl ten mladíček překvapeně, vyděšeně
a s úctou.
"Pane Marlowe." opáčil ten
muž - Dr. Lecter - a otočil se zpět.
Žena se na něj omluvně
usmála s výrazem "tohle jsem nechtěla".
Dr.Lecter ale jen zakroutil hlavou s výrazem "to je v
pořádku".
Během pár minut nastala
přestávka. Dr. Lecter vstal a podíval se na ženu, se
kterou se předtím bavil.
"Jste zde sama, nebo s
doprovodem? Omluvte moji neomalenost, ale v tom prvním
případě, bych Vás velice rád pozval na
sklenku. Slečno..." usmál se na ni.
"Starlingová.
Clarice Starlingová. Stačí Clarice. Vaše pozvání
velice ráda přijímám." vrátila mu
úsměv.
"Doktor Hannibal Lecter. Stačí
Hannibale." opáčil a nabídl jí rámě.
Přišli spolu do baru a okamžitě k nim naběhnul číšník.
"Doktore Lectere... budete si přát stůl?"
"Samozřejmě. Děkuji."
Clarice se nestačila
divit. Všichni tam jejího nového známého
znali a co víc, chovali ho v té nejhlubší úctě.
Během pár vteřin seděli u stolu a Hannibal se jí
ptal, co si přeje na pití.
"Nějaký likér.
V celku je mi to jedno." pousmála se na něj.
"Skvěle.
Mně Chianti." dodal Hannibal na číšníkovu
adresu. Ten hned odklusal.
"Smím se zeptat, co tady
dělá tak krásná dáma sama?"
Clarice se mírně začervenala. "Děkuji. Nedávno
jsem se přistěhovala, takže tady ještě moc přátel nemám.
Slyšela jsem, že orchestr je výborný, tak jsem si ho
přišla poslechnout. Možná nebýt toho... Raspaila,
tak se jmenuje, že?" pořád se usmívala.
"Ano.
Neboj se, dlouho už v něm hrát nebude." záhadně
se při tom pousmál.
Clarice to ale brala jen jako, že si
Hannibal promluví s "radou".
"Ty jsi doktor?
Můžu vědět čeho?" zeptala se na oplátku.
"Psychologie." pousmál se. "Když už jsme
u povolání, copak děláš ty, Clarice?"
Při vyslovení jejího jména pocítila
známé, ale málem již zapomenuté,
mravenčení v podbřišku. To jak vyslovoval její jméno
bylo neobyčejné.
"Vystudovala jsem také
psychologii. Nějakou dobu jsem potom byla u policie, ale teď chci
zkusit práva."
Číšník jim během
jejich rozhovoru donesl pití a zase zmizel.
"Zajímavé.
Zamýšlíš tím něco?"
"Přemýšlela
jsem o FBI."
"Agentka?" zeptal se překvapeně,
ale s uznáním.
"Ano. Chtěla bych se dostat do
Behaviorálního oddělení."
Hannibal se
usmál. "Velice zajímavé povolání...
a taky nebezpečné."
Clarice se pousmála a
pokrčila rameny. "Možná právě proto, by se mi
to líbilo. Je to ale ještě daleko. Ty jsi psycholog nebo
psychiatr... nebo ještě něco jiného... Hannibale?
Mimochodem zvláštní jméno. Takové
záhadné... věděli proč Ti ho dali."
Hannibal
kývnul na souhlas. "Jsem psychiatr. Děkuji..."
chtěl ještě něco říct, ale ke stolu přišel muž v
ošuntělém obleku a kývnul na něj.
"Hannibale,
jak Vy to děláte, že vždy máte tak překrásný
doprovod?" pousmál se na Clarice příchozí
muž.
Oba vstali od stolu a Hannibal se jal představování.
"Clarice, Jack Crawford, Jacku, Clarice Starlingová."
Jack čapl Clarice za packu a políbil jí ruku.
"Těší mě... slečno?" zeptal se.
"Zatím
ano. I mě těší, pane." pousmála se zdvořile
Clarice. Vůbec to nebyl ten druh úsměvů, které od ní
ten večer dostával Hannibal.
"Jacku, prosím.
Smím Vám říkat Clarice?"
Clarice kývla
a Hannibal jí opět odtáhnul židli a pomohl jí
si sednout, po té se sám posadil. Jackie si k nim
mezitím bez dovolení taky přisednul a vysloužil si
tím vražedný pohled od Hannibala.
"Hannibale,
já před Vámi smekám! Povězte, kde člověk
může potkat, takovou ženu a nezadanou?"
Hannibal se
pousmál - VELICE neupřímně. "To si nechám
pro sebe, Jacku."
Jack to tedy zkusil na druhé
straně. "Povězte, Clarice, kde pracujete? Možná bych
se stavil..."
Clarice se z toho muže dělalo špatně.
"Momentálně nepracuji, studuji práva."
"Jacku, můžete na slovíčko? Omluv nás,
prosím, na chviličku, Clarice."
Kývla a
pozorovala, jak oba muži vstali od stolu a odešli pár metrů.
Jack k ní byl zády, za to Hannibalovi viděla do tváře.
Měl ji vážnou, nesmlouvavou a byl na ní náznak
hněvu.
"Jacku, víckrát už se
neopovažujte flirtovat s ženou, která je se mnou. Nejen, že
je to jí nepříjemné, jak jste si nejspíš
nevšimnul, ale je to krajně nepříjemné hlavně mně.
Nerad dostávám ženy do nepříjemných
situací, takže se držte dál. Aspoň tohle byste si ze
slušného vychování mohl pamatovat."
Hannibal měl sto chutí jej na místě zabít.
To by se ale nehodilo. Clarice ho velice zajímala a nechtěl
za žádnou cenu přijít o možnost strávit s ní
další půli představení... po případě si s
ní zajít na pozdní večeři.
S tím se
vrátili zpět ke stolu. Jackiemu viditelně sklaplo.
Hannibal
se jen usmál na Clarice a dopil svoji sklenku Chianti.
"Myslím, že už bychom se měli vrátit."
Pronesl a pokynul číšníkovi.
Clarice jen kývla
a sledovala Hannibala jak platí. Zvedl se ze židle, pomohl jí
z její a stručně se rozloučil s Jackem.
"Dobrou
noc, Jacku. Pozdravujte Bellu."
"Na shledanou."
dodala Clarice.
Když už opět seděli v sále, tak se
Hannibal otočil na Clarice.
"Omlouvám se za jeho
chování, Clarice, poslední dobou pije víc
než dřív. Možná to bude tvůj nadřízený."
Clarice na něj nechápavě zírala. "Jack je sekční
velitel Behaviorálního oddělení."
"Proboha." ujelo Clarice.
"Doslova."
přitakal Hannibal.
Akorát se začali vracet muzikanti.
Oběma se ulevilo, když tam Raspail nepřišel…
Zbytek
představení už proběhl v pořádku a DAL se
poslouchat.
Hannibal po skončení nabídl Clarice
rámě a společně vyšli ven z budovy, do kupodivu hodně
teplého jarního večera.
Clarice se venku otočila
na Hannibala a pousmála se.
"Děkuji za příjemnou
společnost. Třeba se ještě někdy uvidíme." Začala
se pozvolna loučit.
Hannibal se usmál na oplátku,
ale s loučením tak nespěchal.
"Chtěl jsem jít
ještě na večeři a bylo by mi ctí, kdybys mě doprovodila."
Clarice na něj chvilku jen beze slova zírala, ale na
rtech jí hrál úsměv. "Opravdu?"
Kývnul a znovu se usmál. "Jistě. Jsi tady
autem?"
Zakroutila hlavou. "Ne, přijela jsem taxíkem.
Musím si nějaké auto teprve pořídit."
"V
tom případě…" ukázal směr jeho auto a dal jí
přednost.
Přijeli do luxusní restaurace a hned k nim
naběhl číšník.
"Madam, doktore. Stůl jako
obvykle?" zeptal se okamžitě.
Hannibal na něj kývl
a společně se rozešli ke stolu na terase, ze které byl
výhled na město a na Chesapeake Bay. Možná kdyby to
nebylo klasické AMERICKÉ velkoměsto, tak by to
vypadalo i romanticky. Přesto odraz nočního města na vodní
hladině měl něco do sebe.
"Budete si přát?"
Clarice se podívala na Hannibala. "Omlouvám
se, vím, že jsi mě pozval na večeři, ale dala bych si jen
nějaké víno."
Hannibal se na ni usmál.
"V pořádku."
Číšník na to.
"Jakou značku?"
"Chateau d'Yquem. Máte
prosím ročník 74?"
Číšník
kývnul a Hannibal se sám pro sebe usmál nad
výběrem vína - skvělého.
"Mně to, co
dámě." Pronesl, když se číšník podíval
něj.
V tu ránu byl číšník pryč.
Hannibal zůstal s úsměvem zírat na Clarice a ta,
když postřehla jeho pohled, se jen nesměle usmála.
"Clarice, nepocházíš odtud, že ne? Myslím
z téhle části Spojených Států. Máš
lehký přízvuk…"
Pousmála se na něj.
"Ne, to ne. Jsem ze Západní Virginie. Táta
je tam šerifem a máma je umělkyně… malířka."
Pousmála se sama pro sebe. "Přišla na to, že umí
malovat, až když už mi bylo 15. Doteď ji překvapuje, že si
někdo vůbec kupuje její obrazy. Docela nám to
vydělává." Chvilku jakoby vzpomínala na
svá dětská léta, která trávila s
rodiči, pak se ale probrala a podívala se na něj, pozorně
si jej prohlížejíc.
"Ty nejsi odtud vůbec,
že? Možná odněkud… z Evropy? Itálie? Tam by se i
hodil ten Hannibal."
Hannibal se na ni usmál. Chytrá
holka.
"Já osobně jsem z Litvy, jako otec. Matka je
Italka." Přitakal.
Clarice s úsměvem na rtech
pokývla hlavou. "Ano? A co dělají rodiče?"
Hannibal se na chvíli zarazil. "Jsou mrtví."
Clarice odložila sklenku s vínem, kterou akorát
donesl číšník. "Promiň, nechtěla jsem…"
"V
pořádku. Nic se nestalo. Je to dávno." Opáčil.
Přesto ho, ale nějak přešla nálada.
Clarice se
rozhodla, že je čas na chvíli zavřít hubu a upila
vína. Zamyšleně se potom podívala na Baltimore.
"Je
to zvláštní město. Je jedno z těch starších
na tomto kontinentu, proto bydlím právě tady. Ovšem
plánuji se vrátit zpět do Evropy. Do Florencie,
nejspíš." Pronesl Hannibal tiše svým
uchvacujícím tónem, taky zíraje na záliv.
Clarice se na něj podívala, kapku vyvedeně z míry.
Hannibal věděl proč.
"Což se netýká
nejbližší budoucnosti." Pousmál se.
Viditelně
si oddychla. "Podle toho, co jsem slyšela je Florencie
nádherná." Pronesla, po pár vteřinách.
Hannibal jen kývnul. "Ano je překrásná.
Stejně jako všechna starověká města, italská
hlavně. Vždy se tam rád vracím. Byla jsi někdy v
Evropě, Clarice?"
"Oh, ne, to ne. Ale chystám
se tam, jen co si trochu vydělám. Nechci prosit rodiče o
peníze." Odpověděla Clarice.
Hannibal se pousmál
a upil vína. Jestli vše bude klapat tak skvěle, jak to
klapalo doposud, tak se SPOLU brzy do Evropy podívají.
Takhle o ničem a o všem plkali ještě hodnou chvíli,
než se sbalili a společně odešli.
Hannibal, jako pravý
gentleman, samozřejmě Clarice odvezl domů. Ne, že by mu to bylo
proti srsti! Krom toho, že mohl být o něco déle s ní,
tak se aspoň dozvěděl, kde bydlí.
Měla pěkný
domeček v jedné z okrajových částí
Baltimoru.
Klasicky vysedl z auta, obešel ho a otevřel jí
dveře. Doprovodil ji až ke dveřím - co kdyby náhodou
zpod rohožky vyskočila nějaká příšera? Kdyby to
záleželo jen na něm, tak by šel zkontrolovat i jestli nemá
nějakou příšeru pod postelí… ale to se opravdu
nehodilo, když se znali sotva pár hodin. Přesto věděl, že
kdyby to udělal, že by to Clarice až tak nevadilo.
Ovšem,
nešel by k ní, ani kdyby jej pozvala. Nikdy ne první
noc. Ne, když o tu ženu, měl OPRAVDU zájem.
Zastavili
se přede dveřmi a podívali se na sebe. Clarice najednou
nevěděla, co říct. Podle toho, jak se celý večer
choval, věděla, že by ho klidně mohla pozvat dál, na kávu,
a absolutně nic by se nestalo, ale nechtěla vypadat, jako nějaká
"hej počkej", že si zve domů chlapy, hned první
den.
"Děkuji za příjemný večer, Hannibale."
Rozpačitě se na něj pousmála.
Hannibal jí vrátil
úsměv. "Potěšení je na mé straně,
Clarice."
Pár vteřin si jen bezdechu zírali
do očí, než ji něžně vzal za ruku a políbil jí
ji. Celou dobu jí zíral do očí a mohl vidět,
jak to Clarice rozhodilo. Samolibě se zašklebil, ale když se
narovnal, tak už to byl zase jen ten milý úsměv.
"Nashledanou." Vydechl.
"Nashledanou."
Opáčila Clarice nevnímavě - byla úplně mimo.
Hannibal se naposledy usmál, pak se otočil a vrátil
se do auta.
Clarice se zhluboka nadechla, aby se aspoň trochu
uklidnila. Potom konečně zapadla domů. Hannibal neodjel dřív
než se tak stalo.
Zabouchla za sebou dveře a opřela se o
ně zády.
"Proboha, kde jsi chlape byl celej můj
život!" zazubila se sama pro sebe. Ten večer jí nemohl
vyjít líp! Narazila na naprosto báječného
gentlemana, který je zatraceně sexy! Když si vzpomněla na
ty jeho kaštanově hnědé oči, tak jí samým
vzrušením naskočila husina. Přerývaně se nadechla a
vydechla a rozešla se do koupelny. Ten večer už byla zralá
jen na sprchu a do postele. Nechat si o něm zdát sladké
sny…
Opravdu se jí o něm zdálo. Byli spolu ve
Florencii a měli malého syna.
Clarice se sama pro sebe
zazubila, když vstávala z postele.
"Musím si
to přiznat, tenhle chlap mě opravdu dostal! No nic, čas na
studia." - Zabila tím celý den a velkou část
noci.
Hannibal chvíli před osmou přemýšlel,
jestli se u ní má stavit nebo ne. Čekal ho další
z těch nudných večírků, který by se mohl
změnit o 180°, kdyby měl zajímavý doprovod. Tím
doprovodem se samozřejmě myslela Clarice Starlingová.
Nakonec se rozhodnul, že ne. Bylo by to, tak trochu vlezlé…
Že by šel s někým jiným? NE! To radši
sám…
Další den se Clarice probudila snad
ještě unavenější než šla spát.
Když provedla
ranní hygienu, tak zamířila do kuchyně. Otevřela
ledničku a zůstala do ní nevěřícně zírat.
Jen jeden jogurt!
"K čertu! No fajn, to by byla snídaně.
Na oběd zajdu do nějaké pořádné restaurace.
Mmn… vidím to na žraloka na víně."
Tak
se i stalo. Clarice se usadila v příjemné restauraci,
celkem drahé, a objednala si. V klidu se opřela a zase začala
přemýšlet o chlapech. "O chlapech" se myslí
o Hannibalu Lecterovi.
Z přemýšlení ji ovšem
vytrhnul rozhovor u druhého stolu. Její slušné
vychování jí říkalo, aby se dál
věnovala svým myšlenkám, ale nemohla si pomoct a
zaposlouchala se do rozhovoru:
"Včera jsem byl na večírku
a byl tam i Hannibal Lecter. Představ si, že tam přišel sám!"
pronesl muž, co seděl zády ke Clarice.
Žena, co seděla
naproti němu, překvapeně vzdychla. "To lžeš! Hannibal
Lecter sám! Bez doprovodu! Svět se zbláznil! Spousty
žen by platilo, aby se okolo něj mohly jen mihnout."
Clarice
se zakuckala svým vínem. "Cože! Proboha
Hannibale, co ty jsi zač?"
"Já vím.
Ptali jsme se ho na to, ale jen se záhadně usmál."
Odpověděl ten muž.
"Že by ho už přestaly bavit holky?"
zasmála se ta žena.
"Nebo je zamilovaný."
Opáčil muž.
"Taky možnost, ale to by si ji snad
vzal s sebou, ne?" smála se ta žena.
Clarice jen
seděla, ani nedutala. Že by to byla pravda? Že by se Hannibal
zamiloval? Do ní? Heh, ne. Spíš ho už nebaví
věčný ženský brebentění. Dál už v
klidu dojedla svůj oběd a vrátila se domů. V uších
jí ale pořád znělo:
"Hannibal Lecter sám!
Svět se zbláznil!"
"Hej, hej, hej, děvče.
Klid. Byla jsi na sklence s nějakým významným
Casanovou. Stane se, no. Ten už se nevrátí."
Brblala si pro sebe Clarice a zase zapadla do příruček.
Tři hodiny na to, ji ale vyrušil zvonek. Naštvaně se
rozešla ke dveřím, chybělo jí už jen pár §
a měla by dokončenou kapitolu.
Vzdychla a otevřela dveře.
"Co si… Hannibale! Dobré odpoledne, jak se máš?"
vyhrkla překvapeně.
Hannibal se na ni usmál. "Dobré
odpoledne, Clarice. Jak se mám záleží na tom,
jestli přijmeš mé pozvání na operu nebo ne."
Chvilku na něj zůstala překvapeně zírat. "Uhm…
já… s radostí." Vykoktala nakonec a nervózně
se pousmála.
Ustoupila ze dveří. "Pojď dál,
musím se převléct."
Znovu se na ni usmál
a svým tanečním krokem vešel dovnitř.
Clarice ho
dovedla do obýváku. "Posaď se, chceš něco na
pití?"
Hannibal poslechl její, řekněme,
"zdvořilé přání" a zakroutil hlavou.
"Ne, děkuji."
Clarice se tedy odběhla připravit.
Začal se rozhlížet po jejím obýváku.
Měla vkus, to se musí uznat. Líbilo se mu tam, což se
tak často nestávalo. Zhluboka se nadechnul a začal si z
kalhot sbírat neexistující smítka.
Nechápal, co se mu to dělo. On s ní flirtoval,
proboha!
To pravidelně nedělal A hlavně se mu to nikdy
tolik nelíbilo!
"Clarice, Clarice… co mi to
provádíš?"
Po pár minutách
se Clarice vítězoslavně vrátila do obýváku
- v dlouhých tmavomodrých večerních šatech.
Hanibalův žaludek udělal kotrmelec, při tom panorama…
nicméně navenek to nedal nijak znát. Pomalu vstal z
pohovky a s úsměvem k ní přišel.
"Vypadáš
nádherně, Clarice." Pronesl a nabídnul jí
rámě.
Zase tak svůdně zavrčel její jméno
a Clarice myslela, že se jí podlomí kolena.
"Děkuji."
Vydechla.
Společně se rozešli k jeho jaguáru.
Pomalu
už se začalo stmívat, když dorazili k budově obrovského
divadla postaveného v klasicistním slohu.
Clarice
si budovu prohlédla a usmála se. "Vypadá
skvěle."
Hannibal jen přikývnul a pokynul jí
ke vchodu.
To, co je čekalo, když vešli dovnitř, Clarice
absolutně nečekala, přestože ji před tím Hannibal
varoval:
"Clarice, připrav se, že se na tebe vrhnou
manželky a přítelkyně všech mých známých
a budou o tobě chtít vědět, co nejvíc. Jestli jim
něco řekneš je jen na tobě."
Z jeho tónu poznala,
že by byl nejradši, kdyby jim řekla jen křestní jméno.
Lehce se na něj pousmála.
"Já osobně jim
radši neříkám vůbec nic." Dodal těsně před
tím, než jim pikolík otevřel dveře do obrovského
foyeru.
Vešli tam spolu, ruku v ruce, a v tu ránu všichni
v blízkém okolí ztichli. Chlapi čučeli na
Clarice a ženy přejížděly pohledem z ní na
Hannibala.
Pár aktivistek už se k nim rozešlo.
"Hannibale, jak se máte? A jaký půvabný
doprovod. Já jsem…" A bla, bla, bla… tak to běhalo
pořád dokola. Clarice se vždy jen usmála a řekla jim
svoje jméno.
Děkovala Bohu, když už konečně mělo
začít představení a odebrali se do soukromé
lóže.
"Omlouvám se za ty křížové
výslechy, Clarice, ale to je prostě tahle vrstva
obyvatelstva." Pousmál se Hannibal.
Clarice vzdychla.
"V pořádku. Nejspíš jsi oblíbené
téma… dnes tvé jméno padlo v jednom rozhovoru
v restauraci."
Hannibal se na Clarice překvapeně podíval
a vybídl ji, aby pokračovala.
"Nechtěně jsem
vyslechla rozhovor na téma 'proč Hannibal Lecter včera na
večírku neměl doprovod?'." Přiblížila to
Clarice.
"Clarice, spousta lidí o mně říká
věci…" Nebyl si tak docela jistý tím, CO
zaslechla.
"Ale ne, mluvili o tobě pěkně, Hannibale."
Ujistila ho Clarice.
Hannibal se zhluboka nadechnul. "Dobře."
Pousmál se a naznačil směr jeviště. Akorát to
začalo…
O přestávce si musela Clarice zase
vyslechnout spousty otázek, ale vesměs to přežila. Spolu s
Hannibalem si je zastavil nějaký jeho známý.
Tenhle ale nebyl tak, jako všichni ostatní. Hannibal se s ním
nebavil jen tím zdvořilostním stylem. Měli spolu, co
řešit a bylo to důležité.
Jejich téma Clarice
ale nic neříkalo a rozhlédla se kolem. Uviděla dveře,
vedoucí na venkovní balkon…
Odtáhla se od
Hannibala a rozešla se tím směrem.
Hannibal se
překvapeně otočil, když odcházela a chvíli za ní
zůstal zírat.
"Doktore?" zeptal se jej ten muž,
s kterým mluvil.
Hannibal se k němu otočil zpět.
"Omlouvám se, neposlouchal jsem Vás, co jste
říkal?" Byl DOST vyvedený z míry. Celý
večer měl sto chutí se na Clarice vrhnout - to nebyl on.
Nebyl to Hannibal Lecter, tak jak jej všichni znali, byl nervózní,
chtěl být neustále s ní nechtěl, aby se k ní
snad přiblížil jiný muž. Byl zamilovaný! Dost
věcí se v něm uvnitř změnilo, když na něj poprvé
promluvila. Dost dobře si uvědomoval ten chaos sám v sobě.
Musel ale uznat, že to byl velice příjemný pocit.
Z
toho, co řekl ten maník si toho moc nepamatoval, ale vesměs
mu odpověděl. Stručně se rozloučil a šel za Clarice na
balkon…
Clarice tam stála opřená o široké
kamenné zábradlí, sklenku šampaňského v
ruce a zírala na nebe poseté hvězdami, kterým
kraloval měsíc. Hannibal k ní potichu přišel a
zastavil se pár centimetrů za ní. Tak šíleně
moc se jí chtěl dotknout! Pohladit ji! Byla tam celkem
zima…
"Celá se třeseš, Clarice." Zašeptal
nakonec… ale neustoupil ani o píď.
Překvapeně udělala
čelem vzad - VŮBEC jej neslyšela přicházet. Zůstali si
zírat do očí z pár cm.
Hannibal se mírně
pousmál, vzal Clarice sklenku z ruky a spolu se svou je
postavil na zábradlí, nikdy nespouštěje Clarice z
očí. Jeho oči přelétávaly po její
tváři, což ji donutilo sklopit zrak. Hannibal ale okamžitě
vzal její bradu mezi ukazováček a palec a znovu ji
donutil, aby se mu podívala do tváře. Když se tak
stalo, tak se k ní sehnul a lehce přitisknul rty na ty její.
Byl to dlouhý, pomalý a něžný polibek.
Clarice myslela, že se v jeho náručí rozpustí.
Líbal naprosto dokonale!
Když se od ní po několika
minutách odtrhnul, tak na něj zůstala nechápavě, ale
zamilovaně zírat. Jen se na ni usmál, obtočil jí
packu okolo pasu a chtěl se vrátit do lóže, jenže
dav lidí, co stál ve dveřích jej perfektně
zabrzdil.
Všichni na ně zírali, jako na zjevení.
Hannibal se letmo podíval na Clarice s omluvným
výrazem. Té to ale bylo úplně jedno! Neměla se
za co stydět.
"Za tímhle chlapem bych šla do
pekla."
Potom se vrátil pohledem zpět k davu a
pomalu se k nim rozešel, aby se teda mohli vrátit do té
lóže.
Clarice se ještě omluvila, že si musí
odskočit. Hannibal s úsměvem přikývnul a zadíval
se na jeden obraz, kousek od toalet. Clarice zapadla do kabinky, ale
v tom tam přišly dvě debatující ženy.
"Neuhodneš,
co se před chvílí stalo! Je to drb měsíce!"
vyhrkla jedna.
"Co se stalo?"
"Něčeho se
pevně chyť! Hannibal Lecter… políbil na veřejnosti tu
svoji novou přítelkyni! Vášnivý francouzský
polibek!"
"Kdo! TEN Hannibal Lecter! Ne, to není
možné! Hannibal by nikdy nikoho takhle na veřejnosti
nepolíbil! Když jsme spolu chvíli byli, tak měl
problémy mě políbit na tvář."
"Ty
nejsi ona. Měla jsi je vidět! Bylo to tak romantické!
Všichni jsme na ně zůstali překvapeně zírat. Zeptej se,
koho chceš. Asi je do ní zamilovaný. Ještě jsem ho
takhle neviděla."
Clarice zavřela záchod a dosedla
na něj. "Páni. Co jsem s tím chlapem provedla?
Je to vůbec ten samý, kterého ony znají? Teď
je mi to ale úplně jedno. Je dokonalý!" zubila
se samolibě.
Baby tam ještě kecaly a jen tak nehodlaly končit.
Ona ale nutně potřebovala ven, řekla Hannibalovi, že to bude jen
chvilka… a už tam byla dobrých sedm minut.
"Tak
dobře, dělej, že jsi nic neslyšela a hlavně opatrně."
Naordinovala si Clarice a vylezla z kabinky. Obě ženy se na ni
okamžitě otočily. Clarice se jen zdvořile usmála a co
nejrychleji se pakovala.
"Clarice? Můžeme se Vás na
něco zeptat?" zeptala se jí jedna.
Otočila se k nim
a kývla.
"Jak dlouho se s Hannibalem znáte?"
Clarice věděla, že by Hannibalovi neudělalo zrovna nejlepší
reputaci, kdyby těmhle drbnám řekla, že se znají dva
dny.
"Celkem dlouho. Omluvte mě." Pousmála se a
odešla.
Hannibal byl značně netrpělivý a viditelně
mu spadl kámen ze srdce, když Clarice zase uviděl. Přišla
k němu a vzala jej za nabídnutou ruku.
"Omlouvám
se, výslech na toaletách."
Usmál se na
ni a políbil ji na rty. "V pořádku. Půjdeme? Už
to začíná."
"Jistě." Usmála
se na něj zpět.
Clarice s Hannibalem chodila víc než
půl roku, za které už si všichni zvykli na zamilovaného
Hannibala Lectera. Už spolu s Clarice nebyli mezi drby měsíce.
Měli spolu dokonalý vztah, který občas narušil vpád
Jackieho Crawforda. Hannibal jej neměl rád a ani Clarice
nijak netěšila jeho přítomnost. Jednou ji ale příjemně
překvapilo, když zjistila, že už celé dva týdny
nepřišel. Co ji ovšem nepříjemně překvapilo, bylo, když
se též den z večerních zpráv dozvěděla, že
Jackie se stal obětí řádícího masového
vraha, kterého FBI nebyla sto chytit. Hannibal se ten den
vrátil z práce pozdě. (Clarice zpravovali dům, takže
bydlela chvíli u Hannibala)
"Víš, co se
stalo?" zeptala se jej.
Přišel k ní, políbil
ji, jak to dělával vždy a zakroutil hlavou. "Nevím."
"Jack Crawford je mrtvý." Oznámila mu.
"Zabil jej ten vrah, co ho s FBI hledali."
Hannibal
kývnul a nalil jim oběma víno. "Ano, tohle už
vím. Pracuji na tom případu také, ráno
mi řekli, že je Jack mrtvý."
"Bereš to
překvapivě s klidem, Hannibale." proběhlo Clarice hlavou.
On, ale věděl na co myslí. "Clarice, setkávám
se se smrtí každý den, to že jsem Jacka znal mě
poněkud zaskočilo, ale nic s tím teď nemůžu udělat.
Požádali mě, abych mu na pohřbu pronesl pohřební
řeč."
Clarice kývla. Měl pravdu, věděla, že
práce klinického a soudního psychiatra jej kapku
otupí proti bolesti ze smrti lidí. Přisedla si k němu
na pohovku a položila mu hlavu na rameno.
"Kdyby nebyl tak
otravný, tak by to byl býval celkem fajn chlap."
Zamumlala.
Hannibal jí na to ale neodpověděl.
Za
necelý týden jí v novinách překvapil
palcový titulek hlásající: "FBI
NARAZILA NA DŮLEŽITÉ STOPY V PŘÍPADU ŘÁDÍCÍHO
MASOVÉHO VRAHA! WILL GRAHAM TVRDÍ…"
"Tak
ho konečně dostanou!" zamumlala si Clarice, když si vyzvedla
ranní poštu. Už zase byla u sebe doma… ne, že by se jí
od Hannibala chtělo. Už se jí i podařilo udělat testy do
FBI a byla teď v jedné odnoži Behaviorálního
oddělení.
Když si ale dočetla celý článek,
tak se jen dozvěděla, že onen Will Graham zjistil něco důležitého
a může teď opravit psychologický profil a vraha podle něj
snadno najít. Už se těšila, co jí na to řekne
Hannibal, určitě se na tom také podílel. Jenže
Hannibal se jí neozýval. Volala mu další tři
týdny, ale nikdo to nebral v ordinaci jí řekli, že
zrušil svoji smlouvu a že dům i ordinaci prodal.
…
"Clarice?
Jsi doma?"
"Mmn - hmm. Jsem v kuchyni." Odpověděla
Clarice Starlingová… teď už vlastně Datcherová
svému manželovi, Davidu Datcherovi, který se rozešel
po zvuku řinčícího nádobí. Byl vysoký,
mužný, měl světle hnědé vlasy, zelené oči a
bylo mu něco okolo 40.
Clarice stála u sporáku a
něco kuchtila. David k ní přišel a obtočil jí packy
okolo pasu, přitiskuje se k ní.
"Jak bylo, zlato?"
zeptala se jej, otáčejíc hlavu a políbila
manžela na rty.
"Skvěle. Co to bude, až to bude?"
opáčil, líbaje ji na rameno.
"Večeře."
Zazubila se.
"A kdopak tě naučil tak skvěle vařit?
Dlouho mi to vrtá hlavou." Usmíval se David dál,
sedaje si ke stolu.
Clarice se otočila ne zrovna s nadšeným
výrazem. "Bývalý přítel… on…"
chtěla pokračovat, ale najednou se usmála, jako by nikdy v
životě nechtěla nic víc říct a dodala. "Napsal
kuchařku a podle ní vařím."
David, přestože
mírně rozhozený jejím výrazem se pořád
zubil.
"Ano? A jak se ta kuchařka jmenuje?"
Clarice
se znovu otočila od sporáku s dvěma talíři v rukou.
"Vaříme s úsměvem." S tím položila
jídlo na stůl.
David se na to zkoumavě podíval a
nadechl se aroma, které jídlo vydávalo. Usmál
se.
"Co je to za maso?" zeptal se když ochutnal. "Je
zvláštní."
Clarice vzhlédla od svého
talíře. "Kuřecí. Čekal jsi něco jiného?
Psa? Kočku? Slona? Člověka?" zeptala se jej pobaveně.
"Jistě, že ne." Opáčil David okamžitě.
"Když už jsi začala o starých známých
nechceš mi o něm povědět víc? Nikdy nemluvíš o
svých ex…"
Clarice odložila příbor a vážně
se na něj zadívala.
"Chceš si udělat můj
psychologický profil ve vybírání mužů?
Davide, nemluvím o nich, hlavně o něm, protože mě to bolí
a byla bych strašně ráda, kdyby ses mě na něj už nikdy
neptal. Chci jej zapomenout. Jsem tady teď s tebou, jsem šťastná
a minulost chci nechat minulostí, ano? Uděláš to pro
mě?"
"Něco ti provedl?"
"Ano a to je
vše, co ti k tomu řeknu. Jak by řekl politik… no comment. A jez,
vystydne ti to."
Pousmál se na ni a vzal ji za ruku.
"Jistě, odpusť."
Poslala mu slabý úsměv.
Pár minut jedli v tichosti, než se David znovu ozval:
"To
jak tady spolu večeříme mi připomnělo, že jsme na zítra
večer se spolupracovníky naplánovali večeři. Přijdou
tam i s manželkami, krom jednoho."
Clarice se na něj
překvapeně podívala.
"Opravdu? Znám je?"
dychtila po informacích.
"Ano, většinu ano, ale ne
toho, co přijde bez manželky." Clarice na něj zamrkala, aby
jí toho řekl víc.
David vzdychl a spustil.
"Jmenuje se Glen Swanson a je taky doktor."
Clarice se
uchechtla. "Další psychiatr?"
Kývnul.
"Tenhle není tak nudný, jako my ostatní,
věř mi. Je velice zajímavý."
Clarice se
nahnula přes stůl a políbila jej s výrazem "nejsi
nudný".
"Jak dlouho spolu už pracujete?"
David se zamyslel. "Znám jej o něco déle než
tebe… a přestaň s tím křížovým výslechem,
zlato." Pokáral ji.
"Bezva. Už se těším.
Skvěle."
"Co skvěle?" zeptal se jí
překvapeně.
Clarice se provokativně zašklebila.
"No,
bude tam svobodný, nezadaný muž a bude se mi líbit,
co víc bych si mohla př…"
Víc už toho
nestihla říct, protože ji David bez varování
vzal do náručí a nesl ji, do ložnice. Clarice se
hystericky smála a pokoušela se mu bránit, ale nebylo
jí to nic platné…
Clarice se ráno probudila v posteli sama. Bylo už devět hodin a David byl přirozeně v práci. Ona měla dovolenou. S úsměvem vzdychla a vylezla z postele uklidit po včerejším dni… a taky se připravit na večeři…
Byly to už víc než čtyři
roky, co Hannibal Lecter zmizel. Víc než čtyři a půl roku,
co jej poznala. Doteď ji bolelo, jak bez rozloučení zmizel
nezanechávajíce za sebou jedinou zprávu. Ještě
dlouho po té, jej sháněla, snažila se o něm něco
dozvědět, ale nikdo nic nevěděl. A lidé s kterými
se znal záhadně umírali. Jack, Will Graham…
Jednou
si vzpomněla, jak jí vyprávěl o Florencii. Napadlo
ji, že by mohl být tam… ale když od ní utekl, tak
určitě nechtěl, aby se ještě někdy viděli. V ten den sebe
Clarice přestala litovat, zahodila kapesníčky a vyšla zase
ven, hledat někoho, kdo jí neublíží. Přesto
všechno ale, někde v hloubi její duše, byla pořád
okouzlena tím elegantním hnědookým gentlemanem,
který ji opustil neznámo proč.
Rok na tyto
události si vzala svého nynějšího manžela
Davida Datchera. Byli spolu víc než šťastní. David
ji miloval a Clarice jej. Jediné v čem se nepohodli byli
děti. Clarice nechtěla děti. Přece jen byla agentkou a nechtěla,
aby se jednou z jejího dítěte stal polosirotek…
„Pohni, Davide. Přijdeme pozdě!" vletěla k nim do
ložnice Clarice už zcela připravená na večeři. Za to
David si nebyl schopný uvázat motýlka. Přišla
k němu a začala mu jej uvazovat.
„Nevím, proč se
tvrdí, že ženy jsou nedochvilné." Usmíval
se.
Clarice jej políbila na rty a podala mu sako.
„Jo,
tak pojď."
Oblékl si ho a ruku v ruce se rozešli na
onu večeři.
Ve dveřích do restaurace se srazili s
dalším, párem, který šel na večeři.
Blackovi. Navzájem se s Datcherovými pozdravili a
společně vešli dovnitř. U zamluveného stolu už na ně
čekala další rodina - Millesovi - a jedna židle byla ještě
neobsazená.
Všichni přišli ke stolu, pozdravili se,
políbali se na tvář a zasedli.
Clarice se ještě
jednou rozhlédla okolo a viděla, že na stole před prázdnou
židlí už stojí sklenka s vínem.
„Kde je
náš neznámý?" zeptala se.
Martin Milles
jí odpověděl:
„Na chvilku si odskočil. Hned prý
bude zpět."
Clarice a ostatní ženy se po sobě
podívaly. Všechny chtěly o novém muži něco vědět.
První se k otázce odhodlala Sarah Blacková:
„Tak nám o něm přece něco řekněte, pánové."
Všichni tři muži se usmáli a také se po sobě
podívali, aby se domluvili na tom, kdo jim něco řekne.
Nakonec to byl David.
„No, dámy. Tady před ním
Vám nějaké přetvařování nepomůže. Je
to ten nejlepší psychiatr, jakého jsem kdy viděl.
Nemá ani cenu mu lhát… poznal by to. Nenávidí
neslušnost… a zbytek uvidíte samy, nedá se tak lehce
popsat slovy." Usmíval se.
Clarice udělal žaludek
kotrmelec. Nejen, že jí ten popis někoho připomínal,
ale taky toho někoho uviděla přijít ke stolu. Zůstala na
něj beze slova zírat, téměř s otevřenými
ústy. I onen muž měl co dělat, aby na tváři udržel
svůj milý úsměv a nezůstal zírat jako tele na
vrata. Myslím, že netřeba dodávat, že onen muž byl
Hannibal Lecter.
Do ticha u stolu zazněl Martin, který se
mezitím postavil vedle Hannibala.
„Dr. Swansone, dovolte
mi, abych Vám představil paní Blackovou a paní
Datcherovou." Ukazoval postupně Martin.
Sarah vstala a protože
byla blíž, tak se představila první.
„Dobrý
večer, Sarah Blacková."
Hannibal se na ni zdvořile
usmál. „Glen Swanson." Představil se on a políbil
jí ruku. Po té přišel ke Clarice. Ta měla na tváři
kamenný výraz. „Clarice Datcherová"
Hannibal
ji vzal něžně za ruku, tak jako to dělal již tolikrát a
dlouze ji na ni políbil. Když vzhlédnul, tak téměř
zašeptal:
„Glen."
Clarice se hned na to přitiskla ke
svému manželovi a obtočila mu packu okolo pasu. Všichni se
potom posadili, Hannibal naproti Clarice.
Sarah - rozená
koketa - na "Glena" zavrněla:
„Slyšeli jsme, že prý
jste nejgeniálnější psychiatr… nechcete se nám
předvést?"
Hannibal se děkovně pousmál a mírně
kývnul, že klidně. Sarah se nalepila na svého manžela
a zamrkala.
„Tak mi řekněte, jak jsme se my dva poznali."
Hannibal se opět pousmál a prohlédnul si, jak ti
dva sedí, jak se na sebe dívají, jak se drží
za ruce… a ještě jednou si prohlédnul oba členy páru.
„Znáte se z dětství." Vyhrknul najednou. „Znáte
se téměř od narození, chodili jste okolo sebe jako
okolo horké kaše, než Vás pak nějaká náhoda
svedla dohromady."
Blackovi se na sebe překvapeně otočili, a
pak na něj. „Jak to víte?"
Jen se záhadně
pousmál.
Clarice se na něj zoufale snažila nedívat.
Bylo to tak dlouho! Tak dlouho! Kdo to byl, kdo řekl, že čas vše
zahojí! Něco možná, ale lásku k tomuto muži
nezahojí ani sto let! Čím déle seděl takový
kousek od ní, tím víc ji to ale bolelo. Tak
dlouho si kladla otázku 'proč?', ale teď když ho měla
před sebou, tak se bála zeptat. Bála se, že uslyší,
že jej to s ní nebavilo, že jí řekne, že už jej
neuspokojovala, že ji už nemiloval.
Millerovi se taky zapojili.
„A my?"
Hannibal s úsměvem vzdychl.
„No tak,
Glene." Zavrněla Sarah.
On se ale nepodíval na ni.
Podíval se na Clarice. Zírala do své sklenky
vína a nervózně tiskla ruku svému manželovi.
Žárlivostí se mu zakroutila střeva. Věděl, že
Clarice, i přes velkou lásku, kterou k němu… aspoň
cítila, nezůstane sama. Taková žena jako ona
ani nemohla zůstat sama. Nevěděl, jestli má jen tiše
žárlit, zabít Davida, nebo se na Clarice pokusit
zapomenout.
„Dobře." Vrátil se zpět do reality a
podobným způsobem, zkontroloval i Millesovi. Už na první
pohled bylo jasné, že to bylo banální setkání,
které přerostlo v lásku na první pohled. Taky
jim to tak řekl.
„… nevím, jak přesně, možná
jste do sebe narazili na ulici, možná jste někdo roznášel
noviny…"
Millesovi se na sebe podívali stejně jako
Blackovi předtím.
„On Martin mi sundával kotě
ze stromu." Kuňkla paní Millesová.
Hannibal se
opět usmál a upil vína. Všichni se potom zadívali
na Datcherovi, jestli budou chtít taky zjistit, jestli je
možné nějak přelstít Glena Swansona.
Clarice
vzhlédla a podívala se okolo. „Ne, v pořádku.
Věříme, že je… geniální." Zamumlala.
David přikývl.
„Ale no tak! Nechte toho! Glene…
jak se dali dohromady oni?"
Hannibal se na ně podíval,
ale potom zůstal zírat na Clarice.
„Potkali jste se na
pláži. Večeř, při západu slunce. Seděla jste v
písku, zírala na lehce se vlnící moře,
David k Vám přišel se skleničkou šampaňského a
ptal se Vás, jestli si smí přisednout."
Celou
dobu jí zíral do očí a nechal se slova pomalu
rozplývat v prostoru stolu. Téměř šeptal, mluvil
pomalu a nechal všechny přísedící, aby si
dokonale představili, co tím měl na mysli. Neustále
ale udržoval oční kontakt s Clarice, pár vteřin se
na něj dívala, jako když se poznali, když ale domluvil, tak
se od něj odtrhla pohledem a stiskla Davidovi opět ruku.
Sám
moc dobře věděl, že takhle se nepotkali. Nejen, že na to ani
nevypadali, ale taky mu David už jednou říkal, jak se s jeho
manželkou poznal.
David se usmál.
„Páni.
Kdybych Vás neznal, Glene, tak bych býval řekl, že mi
svádíte manželku. Kdysi dávno jsem Vám
říkal, že jsme se poznali při práci. Zapomněl jste
to?" Zubil se.
Hannibal sklonil hlavu a zamumlal.
„Ano.
Omlouvám se."
Clarice se na něj letmo podívala.
Všichni u stolu se zatlemili.
„Takže nejste neomylný."
Hannibal se pořád díval na Clarice. „Ano… asi
jsem se nechal unést."
Martin se otočil k manželce.
„Zlato, pojď si zatančit."
Ona na to kývla a
společně vstali. Sarah se zadívala na manžela a ten taky
poslušně vstal. Všichni zmizeli na parket a Hannibal se překvapeně
podíval na Datcherovi, kteří tam jediní zůstali
sedět. David si jeho pohledu všimnul.
„Já netančím…"
opáčil a Clarice se na něj vražedně zadívala.
„Ale
klidně si s ní můžete zatančit vy, Glene." Pousmál
se a Clarice nasadila pro změnu vyděšený výraz.
Hannibal se zatvářil výrazem 'opravdu?' a když
mu David kývl, tak vstal a přišel ke Clarice s nabídnutou
rukou.
Clarice k Hannibalovi vzhlédla. Kdyby byli
někde v soukromí, tak by ho bývala do té ruky
kousla. Jak si vůbec dovoluje, přijít za ní a prosit
ji o tanec! David ji pořád pobízel očima „Jen
jdi." Usmíval se.
"Kdybys tak věděl, co mezi
námi bylo…" pomyslela si Clarice a vstala opatrně
vkládajíc ruku do té Hannibalovy. Jeho prsty se
uzavřely okolo těch jejích. It feels soooooo right! (jak to
mám napsat v češtině?) Clarice se na něj letmo podívala,
než se společně rozešli na parket. Na místě si ji otočil
k sobě a začali spolu pomalu tančit.
Hannibal na ni pár
minut zíral, než se rozhodl promluvit. Jen co se ale nadechl,
tak ho Clarice brzdila.
„Ne, Hannibale. Nechci nic slyšet!
Chtěla jsem s tebou mluvit před čtyřmi lety, ne teď." Zavrčela
odměřeně.
„Chápu, proč jsi naštvaná,
Clarice… máš k tomu plné právo a právě
proto se ti chci omluvit."
Clarice vzdychla. „Teď už o
omluvy nestojím. Jsem šťastná tak, jak žiju. Snad to
bude znít krutě, ale NEPOTŘEBUJI tě."
Hannibal se
pousmál, jako by mu vůbec neřekla nic nepříjemného.
„Nikdy jsi se neptala proč? Proč jsem zmizel bez rozloučení?
Věř mi, není to můj styl, jak ukončovat vztahy… obzvlášť
vztahy na kterých mi záleží." Pronesl zcela
vážně.
„Ano? To by jsi přece neodešel, kdyby ti na
tom vztahu tak záleželo." Pronesla kousavě.
Hannibal
naklonil hlavu na stranu a zadíval se na ni kárajícím
pohledem. „Neodpověděla jsi mi na otázku, Clarice."
Clarice se zadívala jinam. Nechtěla se mu dívat do
tváře… „Ptala jsem se proč. Nabízelo se spoustu
odpovědí."
„Chceš znát pravdu, Clarice?"
Znovu se na něj podívala. „Přestaň s tím,
Hannibale. Stejně mi to řekneš i kdybych nechtěla…"
Pousmál
se. Přece jen jej ještě pořád dobře znala.
„Bude to
znít dětinsky, ale nesmíš to nikomu říct, má
drahá."
Clarice se od něj o několik cm odtáhla.
„Jak to myslíš? A neříkej mi tak."
„Myslím
to přesně tak, jak to říkám."
„Jsi terorista
nebo co!" zeptala se sarkasticky.
„Clarice…" zavrčel.
Znovu vzdychla. „Dobře, nikomu nic neřeknu."
Hannibal
jí pár vteřin zíral do očí a když
zjistil, že to myslela vážně, tak spustil tichým
hlasem.
„Nejsem ten, za koho mě většina lidí má.
Nikdo o mně skoro nic neví. Ani ty ne, Clarice. Pamatuješ si
ještě, jak jsem spolu s Jackem Crawfordem pracoval na případu
masového vraha, kterého se nikdy nepodařilo
dopadnout?"
Kývla a s nejistým výrazem
čekala, co bude dál.
Pokračoval. „Nikdy se jej
nepodařilo dopadnout, protože ten vrah… jsem já."
Clarice na něj zůstala zděšeně zírat. "Ne,
tohle není pravda! Tohle je noční můra!"
Když si ale pořádně uvědomila význam jeho slov,
chtěla okamžitě, co nejdál od něj. Hannibal ji ale držel
pevně u sebe a začal jí šeptat.
„Clarice… zůstaň
v klidu… nechci ublížit tobě ani nikomu jinému, což
by se nemuselo vydařit, kdybys porušila svůj slib."
„Hannibale…" vzdychla téměř plačky. „Ty… ty
jsi… proboha!" odvrátila se od něj hlavou a pevně
zavřela oči. Chtělo se jí brečet! Muž kterého
celým srdcem milovala byl vrah… a kanibal. Cvak! Znovu k
němu vzhlédla, v očích potlačované slzy.
„Kanibal.." vydechla a Hannibal přikývnul. Oba věděli,
co to znamenalo - Clarice jím v tom případě byla
také.
„Proč!" zavrčela zoufale a opět se zadívala
na zem.
„To je jiný příběh. Dopovím ti
ten už začatý… jak víš, Will Graham začal něco
tušit a já jsem se ocitl v ohrožení. Nechtěl jsem
riskovat svoji svobodu, ale možná jsem měl… chtěl jsem se
přijít rozloučit, nebo tě požádat, jestli by jsi
neodjela se mnou. Jenže jsem věděl, že by jsi se ptala. Kladla by
sis otázky a když ne tehdy tak postupem času. Dřív
nebo později by jsi zjistila, kdo jsem. To by už pro tebe ale
nebylo cesty zpět." Chvíle ticha ve které Clarice
trávila hořkost celé události.
„Nemohl
jsem přijít a lhát ti, že už s tebou nechci být…
neměl jsem sílu ani se přijít rozloučit… kdybych
to udělal v životě bych neodjel." Clarice k němu uslzeně
vzhlédla. Hannibal se tváří přiblížil
blíž k její. „Byl jsem zbabělec, Clarice. To proto,
že jsem tě tolik miloval a pořád miluji…" šeptal.
Clarice se od něj okamžitě odtáhnula.
„Nech mě
být, Hannibale! V životě se ke mně už nepřibližuj, nebo
přísahám Bohu, že tě zabiju! Už nikdy tě nechci
vidět!" vrčela na něj ostře a utírajíce si slzy
se vrátila zpět ke stolu.
Hannibal splnil její
přání a pokusil se jí už nikdy víc
nezkřížit cestu… dokonce i odjel ze Států.
Když
se to Clarice od Davida dozvěděla, nevěděla, co si má
myslet. Podle toho, co mu řekla, měla být ráda, ale
nebyla. Otáčela se pokaždé, když zahlédla
postavu, aspoň z dálky připomínající
"jejího" Hannibala a také byla vždy zklamaná,
když ho tam neviděla stát. Představovala si, jak zahne za
roh a skončí v jeho objetí. Ale nebylo to pouze tohle,
co se stalo příčinou její špatné nálady
-
David chodil domů čím dál tím později,
jak usilovně pracoval. Chtěl si založit vlastní kliniku, a
tak se doma téměř nepotkávali. Vždy když měla
Clarice po nějakém zásahu volno, tak byla doma sama.
Jen v noci spali vedle sebe a ráno už se zase míjeli.
Už to nemohla vydržet a donutila Davida, aby si vzal dovolenou, ale
na poslední chvíli jim to jeho nadřízený
překazil.
Sama doma tedy začala vzpomínat na minulost.
Na to, jak se měla u rodičů… přemýšlela nad tím,
že by si za nimi zajela… ale nechtěla jet bez Davida. Vzpomínala
i na ten půlrok s Hannibalem. Často si prohlížela fotky,
které se nemohla donutit spálit.
„Vrah… a to už
jsem si začínala myslet, že neplatí to 'nikdo není
dokonalý'." Smutně se pousmála nad jeho fotkou.
„Bože Hannibale, kde jsi? Tak ráda bych si promluvila jako
jsme mluvili tenkrát. Chybí mi to… ty mi chybíš
i přesto, co jsi udělal." Kecala si pro sebe nad jeho fotkou.
Zvonek.
Překvapeně vzhlédla a fotku nevědomě
položila na stůl. "Kdo to může být?"
Otevřela
dveře a překvapeně zůstala zírat na svoji mladší
sestru. Ani ji nestihla pozdravit a sestřička Kate (ne, tentokrát
v tom nic nehledejte je to jen jméno!) ji k sobě pevně
tiskla v objetí, které jí málem polámalo
žebra.
„Clarice! Jak se máš? Co děláš? Víš
jak dlouho už jsi se neozvala!" vrčela na ni s kárajícím
úsměvem.
Clarice absolutně nechápala, ale byla
šťastná, že svoji mladší a potřeštěnou sestru
vidí.
„Kate!" vydechla a odtáhla ji od sebe.
„Co tady děláš? Měla jsi zavolat! Vyzvedla bych tě na
letišti, David by si vzal volno a tak."
Kate se ale jen
zazubila. „Přijela jsem se podívat. Naši už měli strach,
že ses tak dlouho neozvala… a vůbec… to se ani nemůžu přijet
podívat na sestru!" zavrčela Kate s úsměvem.
Clarice se omluvně usmála. „Pojď dovnitř."
Kate
se nenechala dvakrát pobízet. Vrazila Clarice do ruky
jeden kufr a s dalším se rozešla dovnitř. Zastavila se v
kuchyni a na stůl hodila batoh.
„Moc se to tady od svatby
nezměnilo. Jste vůbec někdy doma?"
Clarice smutně
zakroutila hlavou. „Ne, David, teď pořád pracuje. Já
mám dovolenou, ale jemu ji zrušili. Jsem tady celé dny
sama, kolikrát přespává i v kanceláři."
Kate na Clarice chvíli zamyšleně zírala a pak
vyhrkla: „Zkoušela jsi už černé krajkové prádlo?"
Obě se začaly smát. „Víš, to většinou
zabírá…" dodala Kate a šla si napustit vodu.
Cestou míjela Hannibalovu fotku. Clarice si až teď
uvědomila, že ji tam nechala. Okamžitě se ji snažila uklidit,
ale Kate si jí všimla.
„Hej, hej, děvče. Kdo je to!"
Clarice tam seděla Hannibalovi na klíně a zubili se na sebe.
Clarice vzdychla a sedla si ke stolu. „Hannibal."
Kate
nadzvedla obočí. „Hannibal. A? Ví o tom David?"
„Ne, neví. Bylo to už předtím, než jsme se
vzali. Než jsme se vůbec poznali. Nevidím jediný
důvod, proč bych mu to měla říkat." Opáčila
Clarice a vytrhla Kate fotku z ruky.
Kate jí ji ale znovu
vzala a pozorně si ji prohlédla. „Clarice, na Davida jsi se
nikdy tak zamilovaně nedívala… co je to za chlapa? Kde je?"
„Doufám, že co nejdál odtud." Opáčila
Clarice a nesmlouvavě si vzala fotku zpět, vrážejíce
ji do kapsy.
Kate se chvíli pokoušela vstřebat tu
"informaci", ale stejně se nakonec zeptala.
„Co jste si
provedli?"
Clarice znovu vzdychla a vstala, začínajíc
přecházet sem a tam po pokoji.
„Nic jsme si neprovedli.
Prostě jsme se rozešli."
Kate taky vstala.
„Clarice…"
upřeně se jí zadívala do očí. „Ty toho
chlapa pořád miluješ. Tohle si David…"
„Ne,
nemiluju ho!" zakřičela Clarice prudce. Vteřinu po té už
ale měla na tváři omluvný výraz a brala sestru
za ruku. „Kate, ty to nechápeš. Neznáš ho. Nemůžu
ho milovat. Prostě to nejde."
Kate to ale pořád
nechtěla přijmout a sarkasticky začala rýpat.
„Proto
sedíš doma a namísto toho, aby ses dívala na
svatební fotky, si připomínáš vztah, který
chceš zavrhnout."
„Ani jsem nedoufala, že tomu budeš
rozumět." Vydechla unaveně Clarice. Kate nasadila výraz
'vysvětli mi to'.
„Byl dokonalý. Všechno okolo bylo
dokonalé. Nikdy jsem nepotkala nikoho jako on, ale přišla
jsem na to, že je strašný člověk. Ten nejhorší
vůbec a ještě k tomu… utekl ode mě. Milovala jsem jej dost na
to, abych jeho povahu přešla, ale utekl."
Kate nevěděla, co
si o tom má myslet.
„Takže to on tě už nemiluje?"
pořád nehodlala uvěřit frašce 'já ho
nemiluju'.
Clarice zkřížila ruce na prsou a zase se
začala procházet. „Ne, znovu jsme se teď nedávno
potkali… David nás 'seznámil'. Hannibal mi řekl,
že mě miluje…"
Kate, ne zrovna nadšeně, pokrčila rameny.
„Tak kde je problém?"
Clarice zase zvýšila
hlas. „David je problém!" vyhrkla a to slovo tentokrát
vůbec nevyznělo, jako jen řečnický obrat. „Miluju ho!
Vzala jsem si ho! A on je… Hannibal je… ne, nesmím o tom
mluvit." Zklidnila se.
„Jak nemůžu o tom mluvit! Vždy
jsme si říkaly všechno." Vyjekla Kate nechápavě.
„Ne teď, Kate. Slíbila jsem mu to."
„Přece jej
nenávidíš."
„Poslouchej, Kate. Chtěla bych ti
to říct, ale on je nevyzpytatelný…" zavrčela
Clarice.
Kate měla na tváři něco mezi znechuceným
a nevěřícným výrazem. „To nemyslíš
vážně."
Clarice měla nervy v kýblu.
„On
by ti mohl ublížit… Kate, můj ex-přítel je vrah.
Vrah a kanibal. Nevěděla jsem to… řekl mi to až teď."
Vydechla zdecimovaně.
Kate už se nadechovala, že se na něco
zeptá, přestože podle jejího výrazu by z toho
vylezlo jen koktání.
„A ani nemysli na to, že
bys jej šla udat. Popřela bych úplně všechno a poskytla mu
alibi. Věř mi, nebo ne. Já…" zarazila se Clarice.
„Miluješ ho, já vím." Dokončila za ni Kate,
která se už otřepala.
Clarice nemohla nic než
přikývnout.
Ani jedna si nebyla vědoma muže, který stál před domem a celý rozhovor slyšel. Velice jej to potěšilo. Hannibal Lecter prostě nemohl jinak, než se stále držet blízko své Clarice. Na pár dní odjel ze států, ano, ale hned se zase vrátil. Když svoji Clarice našel a poznal, že její city nejsou zcela potlačeny, nemohl zůstat stranou. Chtěl jít dovnitř, Kate ne Kate, a políbit tam Clarice, tak jak to neuměl nikdo jiný. Kate mu nevadila, ovšem David, vracející se domů, už nebyl tak bezvýznamný. Tiše si pro sebe zaklel a zůstal tiše vyčkávat.
David přišel domů a
překvapeně se podíval na Kate sedící u nich v
kuchyni.
„Kate! Holka, co tady děláš?" vykřikl
příjemně překvapeně a pevně ji objal.
„Přijela
jsem Vás zkontrolovat." Zazubila se jeho švagrová.
David se zazubil, vrhl ke Clarice a začal ji líbat. Mezi
polibky ze sebe vysoukal. „Tak už jsem to zvládl, mám
vlastní ordinaci!"
Clarice se na něj usmála
zpět. Nebyl to nucený úsměv. Měla radost, že to
zvládl. Ale ty polibky jí nebyly až tak příjemné.
Koneckonců… znala někoho, kdo líbal mnohem lépe.
David si ji k sobě přitáhnul za košili. Najednou se od ní
ale odtáhnul a vytáhnul jí z kapsy fotku. Tu
fotku, na které byli Clarice a Hannibal spolu.
Clarice se
mu ji snažila vzít, ale David se odtáhnul a podíval
se na fotku.
V tu chvíli se všechno zastavilo. Všechno
bylo na bodě mrazu.
„Davide…" začala Clarice.
„Podvedla
jsi mě." Zavrčel zoufale.
Clarice jej vzala za ruku. „Ne.
Davide, to bylo…"
Vyškubl se jí. „Nesahej na mě!"
zakřičel a nasupeně vypadl ven z domu.
Clarice zůstala
přepadeně zírat na dveře, kterými její manžel
odešel. Nejvíc ji na tom štvalo, že to ani nebylo
opodstatněné. Kdyby jej aspoň bývala byla podvedla,
ale tohle už bylo pryč!
„O - ou." Pronesla Kate a poklepala
jí na rameno.
Clarice se otočila se slzami v očích.
„Co je?" pípla. Hned si ale uvědomila, co je. V jiných
dveřích stál Hannibal Lecter a koukal na ni.
„Čas
vyklidit pole." Zamumlala Kate, sbalila bundu a rozešla se pryč
dveřmi u Hannibala. Cestou zavrčela.
„Jestli jí nějak
ublížíte… nahlásím Vás!"
Hannibal se na ni překvapeně podíval. Vyhrožovala mu?
Než se vzpamatoval, byla už pryč. Obrátil svoji pozornost
zpět ke Clarice.
Ani to nemusel říkat. Věděla, že to
slyšel a on neviděl důvod, proč oddalovat rozhovor, který
jej buď spasí, nebo zatratí.
Znechuceně na něj
zůstala zírat. „Proč jsi to udělal!" zawrčela,
udělala k němu pár rázných kroků a praštila
jej pěstí do hrudi.
„Miluju tě, pořád tě
sakra miluju! Je mi jedno, že jsi je všechny zabil! Chci s tebou
být!"
Hannibala už pomalu začínalo děsit, jak
jej všichni ten den překvapovali. Tohle ale bylo největší
překvapení. Clarice se rozbrečela a pevně jej k sobě
přitiskla.
„Chci odtud pryč, daleko od Davida… nemůžu se
mu dívat do očí. Nikdy jsem jej nemilovala tak jako
tebe." Vzlykala.
Hannibal ji pohladil po tváři a vzal
ji do náručí. Pevně se k němu tiskla do té
doby, než ji položil na postel. (co čekáte?)
S malým,
smutným úsměvem na něj koukala.
„Clarice,
nedívej se na mě tak. Víš přece, jak tomu úsměvu
nemůžu odolat."
Posadila se na posteli. „Vím."
Naklonil hlavu na stranu a čekal vysvětlení.
„David
si už stejně myslí, že ho podvádím…"
zavrněla na něj a chytila jej za packu. „Potřebuju tě,
Hannibale. Prosím."
Neváhal už ani vteřinu a
líbal ji všude, kam se jeho lačné rty dostaly.
…
(a ne a ne a ne! NC nepíšu, a psát nebudu)
David
se domů vrátil až po několika hodinách a
trochu přiopilý. Nějak mu, pod vlivem alkoholu došlo, že
by to třeba mohl být jen omyl… nebo kanadský žertík
Clariciny povedené sestřičky Kate. Chtěl se Clarice pořádně
přeptat a omluvit se jí. Došrákal se do obýváku
a uviděl tam Kate, jak si tam spí na pohovce. Pár
vteřin se ptal sám sebe, proč jí Clarice nepřipravila
pokoj pro hosty, ale pak to přešel jako bezvýznamnou
maličkost. Rozešel se do ložnice. Kde jinde by taky Clarice byla o
půl druhé ráno?
Už si pomalu připravoval řeč,
když otevřel dveře. Vypadl pak ale zase ze dveří zpět. Už
nepotřeboval žádný další důkaz… vidět ji,
jak mu spí nahá na hrudi mu opravdu stačilo. Být
opilý trochu víc, nebo být žárlivější
a násilnější, byl by je oba zabil, jako v každém
druhém milostném kriminálním dramatu.
Naštěstí se ale uměl ovládat. Vypotácel se z
pokoje pryč a rychle ven. Nikdo přítomný této
scéně by si nevšimnul, že v pravé ruce… údajně
spícího muže… byl nůž, připravený k útoku.
David vyšel na ulici a začal z plných plic křičet.
Vytáhnul z kapsy fotku těch dvou a vytočeně se na ni
podíval. Chytil si ji tak, že ji roztrhá, ale když ji
otočil, uviděl zezadu nápis. „Hannibal a já."
Svraštil obočí. „Hannibal… Hannibal. On je
psychiatr… výborný psychiatr." Překvapeně se
zahleděl do dálky a s fotkou v ruce se rozešel do nedaleké
internetové kavárny.
„Ano, Washington Avenue
352. Hannibal Lecter. Pohněte si…"
David položil sluchátko
v telefonní budce a rozešel se zpět domů. Chtěl tam
povedený páreček trochu zdržet. Zlomyslně se usmál.
„Patří jim to. Půjdu mu na popravu…"
Pomalu už
začínalo svítat, poměrně pěkný den, na
obloze ani mráček. David setřásl ze rtů ten
škodolibý, pomstychtivý úsměv a vešel do
domu. Jakmile ale vstoupil do obýváku, zarazil se. Kate
už tam nebyla. Okamžitě se rozběhl do ložnice. Dveře téměř
vyrazil z pantů, ale výsledek byl i tak neuspokojivý.
Zůstal zírat na prázdnou postel s pomačkanými
prostěradly a peřinami.
„Kurva!" praštil do dveří.
„Jsi odporně nechutný sobecký hajzl, víš
o tom?" ozvala se zpoza něj Kate.
Zadíval se na ni s
kamennou tváří. „Já! Co tvoje povedená
nevěrná sestra a ten svinský psychopat!" ječel po
ní.
Kate vzdychla. „Jen kvůli ní tě nezabil,
Davide. Ale teď už mezi sebe nenechají nikoho postavit."
Varovala jej a podala mu obálku s dopisem na rozloučenou. Pak
odešla. Ve dveřích se ale potkala s FBI.
„Stát,
ani hnout! Ruce nad hlavu! Identifikujte se!" ječeli na ni
zakuklenci.
THE END
