Delia
utíkala po chodbě jako šílená. Všichni
studenti Akademie v Quanticu jí uhýbali z cesty a
zůstávali za ní zírat. Bez zaklepání
vletěla do jedněch dveří.
"Clarice! Clarice, kde
jsi! Jsi tady?" křičela zoufale.
Clarice akorát
vylezla z koupelny a sušila si vlasy. Delia se na ni vrhla a pevně
ji objala.
"Díky Bohu! Tak jsem se o tebe bála!
Nevěděla jsem, kde jsi…"
Clarice absolutně nechápala.
"Deli, Deli… klid, uklidni se a řekni mi, co se děje."
Delia
nemohla popadnout dech. "On… on jim utekl! Lecter utekl z
vězení! Teď mi to řekli, ale už je to dlouho. Nevěděla
jsem, jestli třeba není tady nebo…"
Clarice
zamrazilo v zádech, když jí došlo, co znamená,
že doktor utekl. Hned se ale oklepala. "Deli, klid. Jsme v
Quanticu. Po Hooverově budově v DC je tohle to poslední
místo, kam by přišel."
Delia se kapku uklidnila.
"Promiň… jsem tím rozhozená… myslíš…
myslíš, že… že po tobě půjde?"
Clarice se
zhluboka nadechla a zadívala se Delii do tváře.
"Nevím… myslím, že spíš ne než ano,
ale on je nevypočitatelný."
"Slib mi, Clarice,
že…"
Zazvonil telefon a Delia ho bezmyšlenkovitě vzala.
"Mappová. … jo, je tady se mnou. Chcete ji, pane? …
Co! Páni! A kdo? … Tak to gratuluju, pane! … Jistě,
vyřídím jí to. Nashledanou." Šťastně si
oddechla a položila sluchátko. Byla celá rozzářená,
jako by jí ze srdce spadl obrovitý balvan.
"Co
se děje?"
"Chytili ho! Dostali ho na letišti! Dokážeš
si představit, co jej teď čeká? Ten si to po cestě slízne!
Crawford mu dá, co proto…"
Clarice Deliinu euforii
ovšem nesdílela.
…
Byly to právě tři roky, co Clarice za nemalého přispění Dr. Lectera zastřelila Bufalo Billa. Teď už z ní byla velice úspěšná agentka. Vyšetřila každý případ a to BEZ Dr. Lectera. Mnohokrát měla nutkání za ním jít, ale vždy si to zakázala. Překvapivě se na ní setkání s Dr. Lecterem nepodepsalo ve špatném slova smyslu. Popravdě jí moc pomohl. Nikdy se mu to ale neodvážila jít přiznat.
Častokrát už
pracovala i pro samotného prezidenta. Třeba jako i teď.
Úspěšně se svým týmem akorát
vystopovala potencionálního atentátníka.
Zrovna byla v Oválné pracovně, když tam naběhl
jakýsi splašený, dlouhovlasý, brýlatý
vědátor v bílém plášti.
"Pane
prezidente! Pane prezidente, je to hrůza! Strašné!"
křičel a přiřítil se ke stolu. Prezidentovi bodyguardi a
ochranka se připlůžili až o několik vteřin později s
provinilými výrazy. Prezident je gestem zase poslal ven
a otočil se k onomu vědátorovi, který se mezi tím
vyčerpaně sednul na gauč. Clarice si nikdo nevšímal.
"Uklidněte se, Normane a řekněte, co se děje."
Prezident byl úplně v klidu, v porovnání s
tím, jaký nástup ten chlap připravil. Clarice
to celkem znepokojilo.
Vědátor se nadechnul, že odpoví,
ale pak si konečně všimnul Clarice a tázavě se podíval
na prezidenta.
"V pořádku, Normane. Starlingová
je agentka. Kde přistáli mimozemšťané tentokrát?"
zeptal se pobaveně prezident.
"Nikde, pane. Jde o Slunce.
Je v nestabilním stavu. Před několika minutami jsme
zjistili, že zítra v noci smete jeho exploze celou naši
sluneční soustavu."
V místnosti nastalo
hrobové ticho. Jen tikání hodin rušilo jinak
naprostý klid v nejdůležitější místnosti
USA.
"Apríl!" zašeptala si pro sebe nevěřícně
Clarice. Ovšem vzhledem k tichu, to bylo zřetelně slyšet.
Prezident si sednul do svého křesla. "Normane, tohle
už jednou zfilmovali. Vymyslete si něco originálního."pronesl
prezident, ale jeho pobavený tón byl značně nervózní
a ztrácel na věrohodnosti.
Do místnosti vešel,
tentokrát už důstojně, další postarší muž
- Tento na rozdíl od Normana vypadal naprosto seriózně.
Prezidentovi rychle zmizel úsměv z tváře, když viděl
i tohoto vědce.
"Je to pravda?" zeptal se pevným
hlasem, za kterým se ovšem skrýval strach.
Uhlazený
vědátor kývnul a sundal si brýle, aby si mohl
promnout unavené oči.
"Zítra ve 23:43
dosáhnou poměry ve Slunci kritických hodnot a osm
minut po té, tedy 23:51 exploze dosáhne Země. Je mi
líto." Vzdychnul.
Opět hrobové ticho.
"Zabránit se to mu nijak nedá?" Spíš
to byl poznatek než otázka.
Vědátoři zakroutili
hlavami a zůstali na sebe zírat. Prezident se pak podíval
na Clarice a vědátoři se chytili jeho příkladu. Měla
svůj neutrální pracovní výraz, přestože
uvnitř byla naprosto zoufalá. Svět se jí právě
otočil vzhůru nohama a na hlavu jí až teď začal dopadat
nábytek, když si pořádně uvědomila, co to všechno
znamená.
"Co budete dělat, pane?" zeptala se
nakonec odměřeným tónem.
Prezident pokrčil
rameny. "Nejlepší bude nic neříkat. Jen by to
vzbudilo paniku."
"A oprávněnou! Lidé by
měli vědět, co se děje, pane!"
Prezident vzdychl.
"Clarice, když to uveřejním, tak pět miliard lidí
bude prožívat svůj poslední den ve strachu a ta
zbývající miliarda inteligentů si je naopak
bude oprávněně užívat. Podívejte, jste pěkná
ženská, jděte ven, ulovte chlapa, dejte si s ním
večeři a užívejte si poslední den. Dělejte to, co
byste jinak nedělala. Berte to jako rozkaz."
Clarice se na
chvíli zamyslela, a pak přišla k prezidentovu stolu.
"Pane,
mám jednu prosbu. Dlužím něco jednomu muži. Problém
je, že je za mřížemi. S vaším dovolením bych
jej ráda vzala ven na ten poslední den."
Prezident se na Clarice překvapeně podíval.
"O
koho jde?"
"O doktora Lectera."
Všichni v
místnosti se na ni zděšeně podívali.
"Přísahám,
že nikomu neublíží! Pohlídám si to.
Opravdu. Potřebuji jen Váš podpis na propustku."
Prezident si Clarice změřil pohledem a pak vytáhnul
papír s hlavičkou Bílého domu.
"Clarice,
dejte na sebe pozor." S tím jí podal provizorní
propustku.
"Děkuji, pane."
"Není zač."
pousmál se na ni Prezident. "Teď běžte. Ještě osobně
zavolám do toho ústavu. A Clarice? Sbohem."
"Nashledanou." Odvětila Clarice s úsměvem.
Prezident se pak otočil k vědátorům.
"Tak, vy
teď mně a mému týmu pomůžete vymyslet, jak to
utajit před Čínou a Ruskem…"
"Pane
Chiltone." Pozdravila jej Clarice, ani se nezastavujíce,
ve dveřích ústavu.
"VY! Nevím jak jste
to dokázala, ale je to na Vaši zodpovědnost" Nechci s
tím mít nic společného a jestli Vám
uteče, tak Vás osobně zabiju! Je to jasné!"
Clarice se na něj mile usmála.
"Jistě, pane
Chiltone." Odvětila slaďoučkým hláskem.
"Jsem
DOKTOR Chilton!" zavrčel nabroušeně.
Clarice se ale jen
dál sladce usmívala a naklonila se k němu. "Nejste.
Nikdy jste nedostudoval. Informovala jsem se hned u několika zdrojů.
Omluvte mě." S tím odešla dolů po schodech.
"Barney,
ahoj. Jak jste se měl tu dobu?" vyhrkla Clarice na velikého
černocha za stolem, který se na ni překvapeně otočil.
"Clarice! Dobré odpoledne. Popravdě jsem Vás
čekal mnohem dřív."
Clarice se na něj usmála.
"Měla jsem moc práce." - "Právě
proto." Opáčil okamžitě. "Jdete za doktorem?"
"Mmn - hmm. Tady máte potvrzení, že jej beru
ven."
Barney nevěřícně nadzvednul obočí.
Ona to ale nehodlala vysvětlovat. "Pak Vás zavolám."
Pronesla a rozešla se tou známou cestou. Otevřel jí
tedy vstupní mříž a ona se rozešla znovu tou ponurou
chodbou. Tentokrát jí už ale nedělala nejmenší
problém ignorovat všechny ty cvoky tam dole. Šla až pěkně
do zadu… tam byl střed jejího zájmu. Přestože ale
byla na venek klidná, tak byla uvnitř šíleně
nervózní. Když jej viděla posledně, tak ji pohladil…
co se stane teď?
Zastavila se před stejnou celou jako několik
let předtím. Seděl u stolu a četl si. Nadechla se, že jej
osloví, ale v ten samý okamžik ji pozdravil: "Dobrý
večer, Clarice."
"Dr. Lectere." Beat. "přišla
jsem s Vámi udělat obchod."
Pořád nevzhlédl
od své knihy.
"Ano? Prázdniny na ostrově
Antrax, Clarice?" zeptal se jí ironicky.
"Ne,
doktore. Slib, že nikomu neublížíte, za dva dny mimo
toto zařízení."
Až teď k ní vzhlédl,
Clarice ale zůstala jen dál bez vysvětlení zírat
na něj.
"Proč, Clarice?" - "Slíbíte?
Dalších pár vteřin na ni zíral. Bylo mu
jasné, že tentokrát má navrch ona. "Ano,
slibuji, Clarice."
"Barney!"
Během pár
vteřin tam naběhl s maskou a kazajkou.
"Ne, tohle si tady
nechejte. Vše, co po Vás chci je, abyste otevřel tu celu."
Barney se podíval do cely na doktora Lectera, doufajíce,
že mu poskytne nějaké vysvětlení, ale doktor nic.
Pečlivě Clarice zkoumal pohledem. Barney tedy odemknul doktorovu
celu a znepokojeně sledoval, jak z ní doktor vyšel na
chodbu.
"Můžete jít, Barney. Ne, počkat… doneste
mu nějaké slušné oblečení" Pronesla
Clarice, aniž by spustila oči z Hannibala.
Barney odešel, a
tak stanul Hannibal Lecter poprvé před Clarice Starlingovou,
aniž by mu něco fyzického bránilo v tom, jí
ublížit. Zůstal na ni pár vteřin z několika málo
centimetrů shlížet a pozorně si ji dál prohlížel.
Clarice na něj zírala zpět. Byla nervózní, ale
nebála se jej. Věděla, že ten slib, který jí
dal je pro něj posvátný.
Záhy se vrátil
Barney s tím oblečením.
Všichni chovanci i
ošetřovatelé nechápavě zírali do dlouhého
koridoru, kterým šla Clarice Starlingová po boku s
Hannibalem Lecterem, naprosto volným. Oba šli s neutrálním
výrazem. Chilton jen tiše pěnil ve dveřích své
kanceláře. Dr.Lecter se po něm podíval a pár
vteřin na něj zíral s příslibem pomsty. Pak se ale
podíval na Clarice a víckrát už se na Chiltona
neotočil.
Společně vyšli ven před ústav a slunce jim
začalo svítit do tváře.
Hannibal se neubránil
úsměvu, což zase donutilo k úsměvu Clarice. Přestože
to údajně byl šílený, masový vrah, ten
nejhorší vůbec, tak se uměl nádherně usmívat.
"Čím Vám vděčím za tuto laskavost,
Clarice?"
Otočila se k němu. "Chtěla jsem Vám
jen poděkovat za to, že jste mi pomohl."
Hannibal se na ni
překvapeně podíval.
"Nepředpokládám,
že jste až tak moc vděčná, Clarice, na to, aby jste s tím
šla za prezidentem. Zkuste mi odpovědět znovu, prosím."
Clarice se zhluboka nadechla. Nechápala, jak si mohla
myslet, že by mu taková odpověď mohla stačit.
"Upřímně,
doktore, jsem chtěla, abyste se ještě jednou podíval ven,
než všechno skončí."
"Co všechno, Clarice?"
Clarice se rozhlédla okolo, jestli tam někde není
někdo, kdo by je mohl slyšet. Až záhy si uvědomila, že na
ulici nestojí s normálním mužem, ale s
Hannibalem Lecterem. Určitě to okolo dali vyklidit, nebo jej lidé
poznali.
"Dopoledne jsem byla v Oválné
pracovně a mám z první ruky informaci, že Slunce
zítra v noci prostě exploduje. Nemusím Vám snad
vysvětlovat, co to pro nás všechny tady znamená."
Nechala mu chvíli, aby tu informaci strávil, a pak
mu ukázala na auto zaparkované u chodníku.
"Pochybuji, že by to bylo zrovna podle vašeho vkusu, ale
jiné neměli. S vracením se vzhledem k okolnostem
nemusíte obtěžovat."
Vzdychla a podala mu klíčky.
"Mějte se, doktore. Nebudu Vás nijak omezovat a ani
nikdo jiný… jen prosím dodržte ten slib."
Pronesla Clarice posmutněle a rozešla se ke svému fordu.
"Clarice?" ozvalo se za ní.
Otočila se a
naskytl se jí pohled na taky smutně se usmívajícího
Hannibala Lectera.
"Měli jsme se potkat za jiných
okolností. Děkuji Vám."
Clarice kývla
a opět se otočila, pomalu odcházejíc. Hannibal
párkrát přelétl pohledem mezi ní a
klíčema, než se otočil rozešel se k autu, které mu
Titán z druhé strany zákona půjčil.
Ani
pro jednoho z nich to nebyl jednoduchý odchod. Měli si toho
tolik, co říct, ale to by nebyla nejlepší náplň
posledních tří desítek hodin.
Clarice se z
příjemného soukromí svého auta podívala
na to, ve kterém seděl Hannibal.
"Uvidíme se
v pekle, Hannibale." Pousmála se znovu smutně a
nastartovala auto. Rozjela se pryč od ústavu míjejíce
jej.
Clarice se ve spaní nervózně vrtěla.
Odkopala ze sebe peřinu a tiše sténala. S jedním
prudším trhnutím se probrala. Když si uvědomila, že
je v bezpečí svého pokoje, tak se znatelnou úlevou
vzdychla. Promnula si oči, prohrábla vlasy a zívla.
Slunce už jí svítilo do tváře.
"Bude
Krásný poslední den." pomyslela si.
Chtěla vstát z postele, ale v tu ránu si všimla,
že někdo (kdo asi:)) stojí ve dveřích její
ložnice. Překvapeně jej přejela pohledem od hlavy až k patě a
pousmála se, znovu si lehajíc na polštář.
"Proč mě nepřekvapuje, že Vás tady vidím?"
"I Vám dobré ráno, Clarice."
Opáčil Dr. Lecter a pomalu přišel blíž k její
posteli.
"Dobré ráno." Odpověděla, jako
by to byl její starý známý… respektive
starý známý, kterého ráda viděla.
"Stejně se Vás ale zeptám. Co tady děláte?"
Přisednul si k ní na postel a pousmál se zpět.
"Přišel jsem se podívat, jak trávíte
poslední den."
Clarice se taky posadila a přitáhla
si peřinu ke krku.
"Měla bych oslavovat. Život šel,
podle mých představ, ale přesto se nemůžu donutit slavit.
Co Vy?"
Hannibal pokrčil rameny. "Nejspíš bych
měl být s přáteli nebo s rodinou, že? Bohužel, už
nikoho nemám. Vy jste jediná, která mě nevidí
jen jako stvůru. Byl jsem dlouho sám… a pokud je jiná
možnost, tak bych nejradši nebyl sám poslední den."
Clarice na něj zůstala překvapeně zírat. Otevřel se
jí právě ten údajně bezcitný muž? Ta
zrůda? Chtěl strávit svůj poslední den s ní?
"Pokud Vám to nekříží plány."
Dodal. Bylo na něm vidět, jak moc mu záleží na tom,
aby nebyl sám.
"Žádné nemám."
Hannibal se na ni dlouze zadíval. V jeho pohledu šla číst
radost, překvapení a hlavně vděčnost. Díval se na
ni tak intenzivně, že Clarice musela sklopit oči.
"Včera
jsem řekl, že jsme se měli potkat za jiných okolností."
Pronesl Hannibal a ona k němu opět vzhlédla. "Možná
to bude znít jako klišé, ale možná bychom
mohli začít znovu."
"Začít znovu? Jako
Vy nejste vrah a já nejsem agentka?" zeptala se Clarice
překvapeně.
"Přesně tak." Přikývl Hannibal
s poněkud rozpačitým výrazem na tváři.
Pozorně sledoval Clarice, jestli se jí to bude zdát
příliš narychlo nebo snad troufalé.
Clarice na
něj chvíli jen tak zírala, než pokrčila rameny a
pousmála se. "Fajn. Teď už jen vykrademe banku, abychom
si to opravdu užili a bude." Zazubila se.
Hannibal pobaveně
zakroutil hlavou. "To nebude nutné, Clarice. Financí
mám dostatek… aspoň co se dnešku týče."
Změřila si jej pohledem. "Nechci vědět, kde jste k nim
přišel."
"Naprosto legálně, Clarice."
Obhajoval se Hannibal.
Pokrčila rameny. "Dobře. Co tedy
budeme dělat?"
"Myslím, že oběd by byl zcela
na místě." Zazněla odpověď.
"Teď?"
zeptala se Clarice překvapeně.
Hannibal kývnul. "Ano.
Je půl jedné."
"Prospala jsem předposledních
dvanáct hodin svého života." Zabrblala si pro
sebe Clarice, a pak najednou vyhrkla. "Já ale nemám
šaty! Jsou v čistírně…"
Hannibal ukázal za
ni, kde na ramínku visely nádherné večerní
šaty. "Co tyhle?" zeptal se jí pobaveně.
Když
je Clarice uviděla, tak překvapeně vyskočila z postele jen v
noční košili a vrhla se k nim.
"Bože! Jsou
náááádherné, doktore! Jak víte
moji velikost?"
Záhadně se pousmál. "Vím
spoustu věcí."
Clarice hned odběhla do jiného
pokoje se do nich obléct. Cestou ještě zavolala: "Chovejte
se jako doma." Během pár minut se vrátila už
oblečená, nalíčená a načesaná… ovšem
šaty měla v zadu rozepnuté. Hannibal by lhal, kdyby tvrdil,
že takové šaty nevybral schválně.
"Zapnete
mi je, prosím, doktore?"
Vstal a přistoupil k ní.
"S největší radostí, Clarice. Velice Vám
to sluší, pokud smím říct."
"Děkuji."
Začervenala se Clarice.
Začali pěkně obědem v luxusní
restauraci, pokračovali přes divadlo na operu (Clarice vždy
chtěla nějakou vidět) a nakonec šli na večeři. Bavili se spolu
o všem možném, krom FBI, vražd a podobných věcí.
Věcí, které měly být pro ten den zapomenuty.
Když spolu vyšli ruku v ruce z restaurace, kde byli na večeři,
tak se Clarice zeptala: "Co dál, doktore?"
Hannibal
se na ni otočil a pokrčil rameny. "Cokoliv budete chtít,
Clarice."
Clarice se záhadně pousmála a
naznačila mu, že nepůjdou k němu do auta, ale někam jinam.
"Smím se zeptat, co máte v plánu,
Clarice?" zeptal se, když už šli nějakou dobu.
Pousmála
se na něj a ukázala směrem k jednomu menšímu kinu.
"Clarice…" začal stávkovat Hannibal.
"Říkal
jste cokoliv, co budu chtít. Chci tohle. V divadle už jsme
byli a bylo to skvělé, ale už strašně dlouho jsem nebyla v
kině."
Hannibal se zhluboka nadechl a pokračoval v cestě.
"Tak na co půjdeme?" zeptala se Clarice a dívala
se, co je v nabídce.
"Nechám to na Vás.
Žádný film mi nic neříká." Opáčil
Hannibal, značně přešle.
Clarice se před něj naštvaně
podívala. "Jestli se chcete tvářit takhle, tak to
radši jděte domů." Zavrčela. "No tak aspoň řekněte
žánr. Romance, horor, akční, psychologický,
komedie, drama, co?"
Znovu pokrčil rameny. "Psychologický
si odpustím, nechci se dívat na infantilní
úroveň jejich postav, akční myslím můžeme
taky vynechat, stejně jako nějakou teenagerovskou komedii."
Clarice kývla. "Bezva. Takže romantický,
horor nebo drama?"
Hannibal se na ni zadíval.
"Horror nebo drama?" opravila se s úšklebkem.
"Co mají?" zeptal se s dalším vzdechem.
"Z hororů 13 duchů a Dům hrůzy. Z Dramat Forrest Gump,
Soumrak Dne a no zbytek se nelíbí mně."
Odpověděla Clarice. (berte ty filmy s rezervou… nechtělo se
mi přemýšlet, který film v té době už byl a
který ne! ;))
Hannibal zakroutil hlavou. "Jedno lepší
než druhé… třeba… Soumrak Dne."
Clarice
nasadila znepokojený výraz a opatrně Hanibalovi
naznačila o čem to je.
"Ono… je to romantické
drama."
Hannibal protočil panenkami. "To je jedno."
Vzdychl a šel koupit lístky.
Po dvou hodinách…
"Tak,
co říkáte na film, doktore?" zeptala se Clarice.
Hannibal se na ni otočil a pousmál se. "Lepší
než spadnout ze schodů, jak říkal jeden můj pacient."
Clarice mu poslala vražedný pohled. "Teď jste mě
urazil. Je to jeden z mých oblíbených filmů."
Zavrčela a otočila se k němu zády předstírajíce
uraženost. Oba věděli, že pro Hannibala ten film nebyl zase až
tak nezajímavý. Přinejmenším si užíval,
když Clarice položila svoji ruku na tu jeho. Přišel k ní a
opatrně jí položil ruce na ramena, potichu mluvíc:
"Clarice, omlouvám se."
Otočila se k němu.
"To byla legrace, doktore." Vyhrkla zaskočeně.
Hannibal
kývnul, že ví. "Neomlouvám se za tohle.
Omlouvám se za to, co jsem Vám řekl ve
vězení…"
"Doktore!" zarazila jej Clarice.
"Říkali, jsme, že minulost necháme minulostí."
Smutně se pousmál. "Clarice, nemáme moc času
a já se musím omluvit. Nezasloužila jste si to."
"Otevřelo mi to oči." Namítla Clarice.
"Možná, ale ublížilo také."
Dodal Hannibal.
"Hannibale, jsem ti za to vděčná.
Moc mi to potom pomohlo." Oznámila mu přesvědčeně a
vzala jej za ruku. Hannibal se na ni slabě děkovně usmál a
nabídnul jí rámě.
"Zbývá
nám něco málo přes hodinu. Co budeme dělat?"
Hannibal měl dokonalou představu o tom, co by chtěl dělat
poslední hodinu svého života, ale to by Clarice
nesměla být Clarice nebo on by nesměl být on.
"Vše
krom kina." Ušklíbl se.
Clarice se na něj znovu
podívala s předstíranou vražedností, pak se
ale usmála a zakroutila hlavou.
"Máte něco
proti tomu umřít u mě doma, doktore?"
"Ne,
vlastně by se mi líbilo umřít hned na několika
místech u Vás doma." Opáčil, jako by se
nechumelilo.
Za to Clarice se na něj nechápavě podívala.
"Co si pod tím mám představit, doktore?"
Pousmál se na ni.
"Představujte si pod tím,
co chcete, Clarice."
Clarice doma odložila kabelku a
zadívala se na Hannibala. Pořád nějak nepochopila tu
jeho hlášku. Ale rozhodla se, že nad ní nebude
přemýšlet v posledních chvílích.
"Tak,
zbývá nám 45 minut. Chcete kávu?"
zeptala se jej.
Hannibal se pořád zdvořile usmíval.
"Pokud budete tak hodná."
Usmála se na
něj. "Budu." A odběhla do kuchyně dělat tu kávu
a přemýšlet, co bude dál. Podle toho, co věděla za
necelou hodinu skončí celá Sluneční soustava v
prachu a popelu a ona je doma s Hannibalem Lecterem. "Dělej
věci, které bys jinak nedělala.". řekla jí
Ardelia, když se jí Clarice zeptala, co kdyby náhodou
nastalo něco, jako to, co se má stát.
"Dělat
věci, které bych jinak nedělala? Deli, to se lehce řekne.
Nechci to zkazit teď, když už nebude možnost to spravit."
Zabrblala si pro sebe a s kávou se vrátila zpět. Dala
Hanibalovi jeho hrnek a posadila se vedle něj na pohovku. Se
vzdechem se na něj pousmála.
"Tak, budeme
odpočítávat, dívat se na televizi, poslouchat
rádio nebo sedět a hledět?"
Hannibal se taky usmál.
"Jste spokojená se svým životem, Clarice?
Aspoň co se týče věcí, které jste mohla přímo
ovlivnit." Zeptal se jí zničehonic.
Clarice se na
pár chvil zamyslela.
"Vesměs ano. A vy?"
nevěřila, že by Hannibal na sklonku svého života začal
litovat svých činů, ale stejně se zeptala.
"Ne tak
docela. Nelituji ničeho, co jsem udělal. Lituji pouze toho, co jsem
si vždy přál udělat a neudělal."
Clarice měla v
očích výraz "pokračuj". Zajímalo ji,
co si Hannibal Lecter, MD nedopřál ve svém životě.
Pár vteřin si zírali do očí stejným
způsobem jako ráno, tentokrát ale Clarice neuhnula
pohledem, jako to předtím. Zírala na něj do té
doby, než se k ní pomalu naklonil a jejich rty se poprvé
dotknuly. Potom už jen zavřela oči a nechala se líbat.
Hannibal ji svým tělem opatrně přitlačil na pohovku,
nepřestávaje ji vášnivě líbat. Snad by s tím
nikdy nepřestal, kdyby neucítil Clariciny ruce těsně nad
jeho rozkrokem. (A odtud je to NC-17, ta dlouho slibovaná
NC-17, což volně přeloženo znamená, že osoby pod sedmnáct
let podle USA by to neměly číst. Varováni jste
byli, nepřebírám za to žádnou
odpovědnost!)
"Clarice… ne." Vydechl přerývaně.
Překvapeně se na něj podívala.
"Nechci, aby to
bylo… myslíš, že bychom mohli nahoru?" zeptal se jí
rozpačitě.
Clarice si viditelně oddechla. "Jistě."
Hannibal ji vzal do náručí, což ji celkem
překvapilo a nesl si ji směr postel. Ani na vteřinu z ní
nespustil oči. Když už byli nahoře, tak ji postavil na zem a
zahleděl se jí do tváře s jasnou otázkou v
očích "můžu pokračovat?"
Clarice se na něj
usmála, přitiskla se k němu a začala jej pro změnu líbat
ona. Hannibal toho využil a rozepnul jí šaty. Aniž by se od
ní odtrhnul, tak jí šaty sundal z ramen a nechal jí
je spadnout ke kotníkům. Už byla jen jediná věc, co
mu překážela v tom, aby ji měl před sebou úplně
nahou. Clarice se k němu po té přitiskla ještě pevněji a
celým tělem jí projel elektrický impuls, když
proti břichu ucítila Lectera juniora. "Like
Godness!". Donutila se k tomu, aby kousíček
ustoupila. Kousíček, ale jen takový, aby mu mohla
rozepnout košili. Její ruce se pohybovaly s jistotou, jakou
nikdy neměly a prsty pohladila každý kousíček nově
odhalené kůže. Když už byla jeho košile rozepnuta, se
svůdnými pohlazeními mu ji sundala z ramen a paží.
Vrátila mu ruce na hruď a pár vteřin se jen líbali,
než její ruce proklouzly k opasku u jeho kalhot. Zručně jej
rozepnula, nezapomínajíce se rukou otřít o
stále se zvětšující bouli na jeho kalhotách,
a jeho kalhoty se přidaly k již značné hromádce
oblečení na podlaze.
Odtrhnuli se od sebe a zůstali si
zírat do očí, oba si to, co mělo přijít
chtěli patřičně vychutnat, ale Slunce jim zrovna nepřálo.
Museli si kapku pohnout. Clarice Hannibalovi položila opět ruce na
hruď, přitiskla své rty na ty jeho a pomalu, provokativně
se rukama začala posunovat dolů, až konečně dorazila k okraji
jeho boxerek.
"Být, či nebýt? Hloupá
otázka…" Pomyslela si a její prsty se
proplazily za okraj boxerek. O vteřinu později už ležely také
na zemi a Hannibal Lecter před ní stál poprvé
(a naposled;)) nahý. Hannibal na nic nečekal a to samé
provedl i on svému protějšku. Nazí. Oba. Tisknoucí
se na sebe v mileneckém objetí zakázané
lásky. Vzal ji znovu do náručí a pomalu ji
položil na postel. Poprvé za tu dobu si na ni dovolil pohled
jako na celek. Ležela tam nahá a byla jen jeho. Bál
se, že se každou chvíli probudí z toho sladkého
snu. Clarice věděla nad čím přemýšlel a usmála
se na něj.
"Pojď sem." Zavrněla svůdně. Hannibal
se nenechal dvakrát pobízet a ve vteřině se tyčil
nad ní. Clarice si jej k sobě přitiskla a začala jej líbat.
On se rád oddával této rozkoši a jeho ruce
začaly kroužit po jejím těle. Zasténala mu do úst,
když si jedna jeho ruka našla její ňadro a on pomalu začal
masírovat její bradavku, ruku brzy vystřídala
jeho ústa. Něžně ji kousal a cumlal její bradavku.
Když se stejné péče dostalo oběma jejím
ňadrům, přesunul se kapánek níž a jazykem začal
kroužit okolo jejího pupíku.
"Hannibale…"
vzdychla.
Vzhlédl k ní a s úsměvem se na ni
zadíval.
"Prosím." Vrněla.
Hannibal
sám měl co dělat, aby se aspoň trochu držel na uzdě, po
tomto už ale sebeovládání vzdal. Neustále
jí zírajíc do očí se přesunul mezi její
pokrčená kolena a s vášnivým polibkem do ní
pomalu vstoupil. Oba zasténali a chvíli zůstali jen
tak. V jejích očích byla nekonečná touha.
Touha, kterou tolik let potlačovali a teď ji konečně mohli nechat
vyjít na povrch.
Hannibal se začal pomalu pohybovat a
Clarice vzdychala při každém jeho thrustu (moje oblíbené
slovo thrust, jen si to dejte do překladače, folks! ;oD),
pokaždé se proti němu prohnula, aby se s každým jeho
průnikem setkala více.
"Hannibale…" zamumlala
Clarice s prosbou v očích. Zoufale po něm chtěla, aby se
začal pohybovat rychleji, hlouběji a tvrději. "Prosím…"
Opět se ústy vrátil k jejím ňadrům a splnil
její přání. Clarice začala vzdychat hlasitěji
a pevně ho k sobě přitiskla, obtáčejíc okolo něj
nohy, aby se mohl dostat ještě hlouběji. Hannibal se odtrhnul od
jejího ňadra a s vášnivými polibky,
doprovázenými něžnými kousnutími se
dostal přes její krk zpět na její tvář. Potom
po tváři k jejímu uchu a začal jí svůdně
kousat do lalůčku a přejíždět jí jazykem po okraji
ucha. Oba byli velice blízko vyvrcholení a Hannibal se
ústy vrátil k těm jejím.
Ještě pár
thrustů a Clarice mu sténala do úst jeho jméno,
jak se začala celá třást rozkoší a její
tělo se okolo něj začalo uzavírat. Odtrhla se od Hannibala
a s očima plnýma uspokojené touhy na něj, lapajíce
po dechu, zavrněla:
"Miluju Tě, Hannibale Lectere."
Těchto pár slov jej taky přeneslo přes okraj a Clarice
cítila, jak do ní proniká jeho (ehm.. řekněme
esence, co vy na to?). Cítila, jak se jí v náručí
třese rozkoší a mělce dýchá. Po pár
vteřinách, když se byl opět schopný nadechnout k ní
vzhlédnul a odhrnul jí vlasy z tváře.
"Clarice, já tě miluji od prvního dne, co
jsem tě uviděl." Zamumlal opravdu zamilovaně a sladce ji
políbil.
Odtrhnuli se od sebe usmívající
a Clarice jej hladila po tváři. Hannibal se z ní chtěl
po několika vteřinách vytáhnout, ale Clarice jej
zabrzdila. "Ne, Hannibale. Prosím ne. Zůstaň takhle.
Chci takhle být, až to… skončí."
Smutně
se na ni usmál a opět ji něžně políbil. Potom si ji
k sobě pevně přivinul a v objetí, pořád ještě
spojení spokojeně usnuli.
Oba už tvrdě spali, když
se zespodu ozval záznamník.
"Clarice? Tady
prezident." Chvíle ticha. "Pokud jste vzhůru, tak
už jste pravděpodobně zjistila, že se nic nestalo. Chyba ve
výpočtech. Slunce je v pořádku a ještě dlouho bude.
Doufám, že jste neudělala nic závazného.
Zavolejte až si to poslechnete. Nashledanou, snad se ještě někdy
uvidíme."
Neudělala nic závažného, udělala něco krásného, spolu s ním stvořili nový život…
THE END
© Marty
