"Bože!
Oni ho chytili! To nemůže být pravda! Jak ho mohli chytit!"
křičela Clarice, když si přečetla ranní noviny. Přirozeně
se to nedozvěděla dřív, protože už rok nebyla agentkou.
Odešla sama. Nemělo cenu být tam a dívat se, jak Vás
ostatní přehlížejí, při tom papírování,
které Vám jen svěří.
Dokonce i Jackie
Crawford si od ní držel velký odstup.
Teď byl ale
Hannibal Lecter znovu za mřížemi… a to si Clarice myslela,
že se Hannibal za ŽÁDNOU cenu nenechá zavřít.
Četla dál.
"Přes noc se rychle a svolal soud, který
měl rozhodnout o jeho osudu. Nedostal jehlu! Opět má jen
doživotí." Vyprskla šťastně Clarice.
"Cože!
Převezen do věznice ve Skalistých horách! Aby byl
distancován od okolního světa!"nemohla tomu
uvěřit.
Kdyby byl Hannibal zavřený někde normálně
-v nějakém městě , tak by za ním šla… ale do
Skalistých hor? A do tajného vězení? Tak tam se
asi těžko dostane…
Dva týdny po jeho opětovném
uvěznění jí zavolal Jackie:
"Starlingová."
"Ahoj, tady Crawford… NE, Clarice! Nepokládejte ten
telefon!" řval do sluchátka, ale marně. Clarice na
něj byla moc naštvaná na to, aby si s ním hned
promluvila. Byl připravený na to, že to bude muset zkoušet
vícekrát.
Ring ring!
Clarice naštvaně
popadla sluchátko. "Co zase chcete! Poslat mě za dalším
šílencem!"zaječela.
Na druhé straně se
ozval ženský hlas: "Promiňte, asi jsem si spletla
číslo." Kuňkla ta žena a položila to dřív než
se Clarice stihnula nějak ospravedlnit.
Clarice si zničeně
sednula do křesla a zůstala zírat na holou zeď. Co po
mně ten zmetek chce!
Telefon zazvonil znovu.
Zvednula
to, přiložila si sluchátko k uchu, ale nic neříkala.
"Clarice?" ozval se Crawfordův hlas.
Tentokrát
to Clarice nepoložila. Začala být zvědavá, co jí
starý Jackie chce.
"Super, děkuju, že jste mi to
tentokrát nepoložila. Něco bych po Vás potřeboval…"
začal nesměle Jackie.
Už je to tady pomyslela si
Clarice, ale nahlas nic neřekla.
"Dobře, když nic
neříkáte, tak Vám to aspoň celé
vysvětlím. Víte, máme problém s jedním
vrahem… ano, vím, že tohle už je ohrané…"
mlel si sám pro sebe Jackie. "… ale opravdu bychom
potřebovali Lectera… a ten mluví jen s Vámi… a tak
se Vás chce FBI zeptat, jestli byste nám nepomohla."
Teď už Clarice nevydržela být zticha. "To mám
jako jet za doktorem Lecterem?" vyhrkla do sluchátka.
Jackie jen přitakal. "Ano."
Několik vteřin bylo
naprosté ticho… které přerušila až Clarice. "A
co z toho budu mít?" Nechtěla Jackiemu potvrdit, že by
to klidně udělala i zadarmo.
"No, plat přirozeně.
Přístup k informacím,možnost mluvit s Lecterem a
naprosté očištění vašeho jména od všech
lží, které vám do spisů dal Krendler."
Clarice si to chvilku jako promýšlela. Byla to dobrá
nabídka. "Dobře, kdy a kde?"
Jack se na druhém
konci drátu zubil. "Skvěle. Zítra v sedm ráno
se u Vás stavím, dám Vám spisy, veškeré
informace a hodím Vás na letiště."
Clarice
nasadila kyselý výraz. Taky se do všeho musíš
cpát, Crawforde? Najednou si ale něco uvědomila.
"Moment, Vy se mnou nejedete?"
"Ne, Clarice.
Poletíte sama."
Tak se i stalo. Clarice si celý svůj let pročítala spis jejich nového masového vraha, kterého mohli chytit JEN s POMOCÍ dr. Lectera. Vlastně jim za to byla vděčná, aspoň se znovu mohla vidět s Hannibalem. Znovu přes sklo. Popravdě, jakkoliv divně to znělo, tak jí bylo celkem líto, že za ní za celou tu dobu, co byl volný, nepřišel.
Kdyby jen
věděla, kolikrát u ní seděl v noci na posteli a
přemýšlel, jestli ji má políbit nebo ne.
Zničehonic chodbou začaly znít známé
kroky. Myslel si, že je už nikdy neuslyší. Znovu se spletl.
Zůstal stát k mřížím zády i když se
kroky zastavily před jeho celou, přestože Ji chtěl zoufale vidět.
"Dobrý večer, Clarice."
Nikdy ji nepřestane
fascinovat, jak neobyčejný ten muž je.
"Dobrý
večer, doktore."
Pořád se neotáčel, ani
nehnul brvou.
"Smím se zeptat, co po mně chce Jackie
teď, ex-agentko?"
Clarice se zhluboka nadechla. "Neví
si rady s jedním vrahem."
Hannibal se konečně
otočil a několik dlouhých vteřin na ni zůstal zírat.
"A Vy pořád bráníte jehňata. Proto jste
tady, že?" zeptal se mírně ironicky. Dřív než
Clarice stihnula reagovat, tak ale znovu promluvil on.
"Ne,
Clarice, oba víme, že jehňata nenaříkají.
Vzala jste to, aby jste mě viděla, ex-agentko?" zeptal se jí
přímo.
Clarice se na malou chvíli zasekla… skoro
zapomněla, že ten chlap je jedním z nejlepších
psychiatrů.
"Tak to není, doktore. Přijela jsem,
protože to kdysi byla moje práce, ne z…" podívala
se mu přímo do očí. "Ne z lásky."
Hannibal se samolibě usmál a přišel těsně ke sklu.
"To Vy jste použila slovo "láska",
Clarice. Já myslel zvědavost, zájem… pokušení…
posedlost." Usmál se stejným způsobem, jako když
se jí v Baltimoru ptal na představy Jackieho Crawforda.
Clarice za sklem nemohla uvěřit vlastním uším.
Hannibal hned pokračoval:
"Ah, a teď byste mě ráda
uhodila. To byste ale musela dovnitř, ex-agentko. Já ven
nemůžu, bohužel. Máte dost odvahy?" ptal vyzývavě.
Clarice na něj vzdorovitě pohlédla. "Abyste nebyl
překvapený."
Hannibal vypadal pobaveně.
"Překvapený, má drahá?" zeptal se
zvědavě. "Překvapujete mě pořád."
Dost
dobře nevěděla, co na to odpovědět.
"Takže Jackie Vás
sem posílá jako prostředníka, že? Říkala
jste, že si to ON neví rady "s jedním vrahem".
Už si Vás neváží ani tolik, jako když jste
začínala." změnil nepříjemně téma.
"Ano." pípla Clarice.
Škodolibě se usmál.
"A tentokrát Vás sem posílá, protože
si myslí, že pro VÁS mám slabost?" byl to
spíše poznatek než otázka.
"Posílá
mě proto, že jsem jediná s kým mluvíte. Jestli
pro mně máte slabost, nebo ne, nevím. Máte?"
opáčila okamžitě.
"Máte spis toho vraha?"
opáčil na oplátku zase Hannibal okamžitě.
Clarice
se sama pro sebe zašklebila. Zase dala Hannibalovi otázku na
tělo a on ji nezodpověděl. Stejně jako v Baltimoru. Tentokrát
ho ale nehodlala nechat být. Teď už nebyla tou naivní
"holčičkou".
"Doktore, na něco jsem se Vás
ptala. A nebyla to řečnická otázka, aby jste mi na ni
odpověděl otázkou." pustila se do něj. "A to
ještě přehlížím to, jak neuvěřitelně rude je
udělat něco takového."
Hannibal na ni zůstal pár
vteřin zírat a nakonec se pousmál. Jeho Clarice
opravdu povyrostla - a do krásy.
"Jestli pro Vás
mám slabost, Clarice? Mám. Měl jsem a budu mít.
V Baltimoru jste mě zaskočila a nemohl jsem Vás dostat z
hlavy. Tohle si přejete slyšet? Nebo snad, že to Vaše tvář
mi vyvstane na mysli při každé onanii?"
"A je
to tak?" zeptala se, jako by se neřekl nic pohoršujícího.
"And who's rude now, hm?"
"Přeju si slyšet
pravdu, doktore." vzdychla.
"Pravda má mnoho
podob a subjektivně se liší."
Teď se rozhodla
změnit téma ona. Touhle cestou by se nikam nedostali.
"Pomůžete jim, Doktore Lectere?"
"Tsk, tsk,
tsk. toto byl krok zpět, Clarice. Chyba. Nevyvolávejte
situace, které nemůžete zvládnout."
Akorát
toho měla dost.
"Asi si myslíte, jak to pro mě není
jednoduché, co? Znovu se před Vás postavit, zírat
na Vás, poslouchat Vaše narážky... Myslíte si,
že mě to baví!"
Hannibal vstal a postavil se
natěsno k mřížím.
"Kdyby Vás to
nebavilo, tak byste tady nebyla, Clarice. Jehňata jsou zticha. Oba
to víme. Teď už to děláte jen kvůli památce
Vašeho otce. Určitě by byl nadšený, kdyby Vás teď
viděl, jak lezete FBI do zadnice, viďte?" navezl se do ní.
"Podívejte se na to z jiného úhlu
pohledu, Clarice. Z pohledu jiné osoby. Pak přijdete na to,
že to, co děláte, je naprosto zbytečné! Catherine
Martinová a její matka Vám ani nepoděkovaly,
nemám pravdu? Tak proč pomáhat? Pro dobrý
pocit? Ten už dávno nemáte. Stojí vůbec někdo
o Vaši pomoc?" dokončil.
"Fuck you!" vyprskla a
rozešla se pryč.
"S největší radostí!"
ozvalo se polohlasem. Spíš si to Hannibal řekl jen sám
pro sebe, ale nebyl nijak naštvaný, když se překvapeně
otočila.
"Co jste to řekl?" vyštěkla po pár
vteřinách.
"Že s největší radostí,
Clarice. To jsem řekl. Zvláštní, že mi něco
takového navrhujete a při tom odcházíte."
"Vy odporný prase! Nic jsem Vám..."
křičela na něj Clarice křečovitě svírajíc mříže.
Absolutně nečekala, to co se stalo. Jednu chvíli stáli
naproti sobě a v druhou chvíli ji Hannibal držel pod krkem.
Okamžitě jí došlo faux pas, které udělala a
vyděšeně k němu vzhlížela.
"Nepřibližujte se k
mřížím a nikdy nezapomeňte, co je zač... To jsou
jen dvě pravidla z mnoha, které Vám Jackie vštěpoval
do hlavy. Že byste si je nepamatovala, ex-agentko?" zeptal se
naprosto chladně. Na tváři mu nešly přečíst žádné
emoce.
"Doktore Lectere." vydechla vyděšeně Clarice.
"Ano, má drahá?"
"Nedělejte
to."
"Dejte mi jeden dobrý důvod, proč bych
neměl."
Pokusila se zhluboka nadechnout. "Protože..."
zarazila se. Nevěděla, co říct.
Hannibal se zlomyslně
usmál a stisknul jí hrdlo silněji.
V tu ránu
na chodbu vletěl jakýsi securiťák. Clarice si
oddechla a podívala se na doktora… musel ji pustit. Jenže
securiťák mu to nepřikázal, namísto toho
přišel beze slova k mřížím a zíral na onu
scénu.
"Doktore?" zeptal se po chvíli
vzájemného zírání na sebe.
"Ano?"
"Pusťte ji."
No hurá! pomyslela si
Clarice.
Hannibal se na něj překvapeně podíval. "Proč
bych měl?"
Securiťák vytáhnul klíče
a ukázal mu je. "Protože když ji budete takhle blbě
držet, tak Vám ty dveře nebudu moct otevřít. Ustupte
teď, potom si s ní můžete dělat, co chcete. Tady máte
Harpy, koupil jsem Vám ho."
Clarice na něj zůstala
nevěřícně zírat. Musela být v nějakém
špatném snu, jinak si to nedokázala vysvětlit. Když
si uvědomila, že ji Hannibal konečně pustil, tak se chtěla dát
na úprk. Jenže onen falešný securiťák ji
praštil a Clarice se s krvácejícím nosem a
koutkem složila k zemi. Nebyla v bezvědomí, byla jen
neuvěřitelně zmatená a překvapená - Nebyl to sen.
Falešný securiťák otevřel Hannibalovi dveře a
ten okamžitě vystoupil na chodbu. Securiťák se zatlemil a
čekal děkovnou řeč. Jenže namísto ní jej Hannibal
surově praštil a securiťák dopadl na zem se zlomeným
vazem. Clarice tu scénu zděšeně sledovala.
"Proč
jste to udělal! Vždyť Vám pomohl!" ječela po něm.
Hannibal v tu chvíli děkoval za vypolstrované
stěny, které propouštěly minimum zvuků.
"Uhodil
Vás, Clarice."
"Jistě!" zasyčela. "Chcete
to udělat sám, že!" vrčela na něj, přestože se k
ní nebezpečně blížil.
Hannibal nasadil výraz,
jako by byl uražený její poznámkou.
"Ne,
Clarice. Ženu jsem nikdy neuhodil." Sehnul se k ní.
"Ukažte, podívám se jestli nemáte zlomený
nos."
Clarice jej praštila přes ruku. "Nesahejte na
mě, vy bídáku! Před chvílí jste mě
chtěl zabít a teď byste mě chtěl ošetřovat!"
"Nechtěl jsem Vás zabít, Clarice."
Opáčil.
"Jistěže ne!" vyhrkla ironicky. "Vy
pokrytče!" titulovala jej dál.
Hannibal zjevně
ztrácel trpělivost.
"Clarice, přestaňte křičet,
nebo Vás umlčím a otočte se z profilu." Zavrčel
tiše.
"Ani mě nehne!" vyprskla. "Nenechám
se od Vás prohlédnout, víc se mi líbila
ta část, kde jste mě chtěl ZABÍT."
Hannibal
ztratil trpělivost úplně a chytil ji za bradu.
"Clarice,
nechtěl jsem Vás zabít!" po té si svévolně
prohlédl její tvář a když nezjistil nic jiného
než, jen rýsující se modřinu, tak se pousmál.
"Ještě se uvidíme." Prudce se k ní
naklonil, přitiskl rty na ty její a jazykem se násilím
dostal dovnitř, do jejich úst. Násilně ji políbil
a potom se odtrhl. "Nebojte se, nebude to bolet." Pronesl.
Clarice v tu ránu myslela na nejhorší. Ať si ji
klidně zabije, ale znásilnit! Jeho ruka se jí
přesunula ke krku, a pak se jí zatmělo před očima.
Clarice se probrala na nemocničním lůžku. Okamžitě
se s trhnutím posadila. Rozhlédla se, ale nikde nikdo.
K čertu! Kde to zase jsem? Proboha! Co mi udělal? Chtělo
se jí brečet, nemyslela si, že by byl Hannibal takový
hulvát, ano hulvát, že by se ji pokusil… někdo
konečně přišel. Jackie a sestřička.
"Starlingová,
jak je?" ptal se Jackie ustaraně.
"Slečno? Jak se Vám
daří? Nějaké bolesti? Problémy? Cokoliv?"
Clarice přejížděla pohledem z jednoho na druhého.
"Je mi celkem fajn. Nic mě nebolí, ale… co mi udělal
sestřičko?"
Sestřička se zatvářila překvapeně.
Zjevně jí nikdo neřekl, s kým měla Clarice tu čest.
"No, dostala jste pořádnou ránu do tváře
a na krku máte stopy po zubech, jako by si Vás někdo
označkoval… nevím jak jinak to mám popsat… bohužel
tam po tom zůstane jizva." Opáčila sestřička.
Clarice si okamžitě překvapeně sáhla na krk. "Proč
to udělal?" zeptala se nahlas. Potom se ale znovu zadívala
na sestřičku. "A co?..." zatvářila se u toho tak,
že sestřička hned pochopila a zakroutila hlavou.
"Ne, nic
takového se Vám nestalo."
Clarice si viditelně
oddychla.
Do rozhovoru se vložil Jackie. "Starlingová,
potřebovali bychom vědět, co se tam stalo."
Sestřička
na něj zavrčela, ale Clarice začala odpovídat. Sestřička
tedy odešla.
"No, já jej vyslýchala a trochu
jsme se pohádali. V tom vzteku jsem zapomněla na pravidla a
dostala jsem se moc blízko k mřížím, chytil mě
pod krkem a vyhrožoval mi. Pak tam přišel ten muž."
Jackie
kývnul. "Ano, je mrtvý, měl zlomený vaz."
"Myslela jsem, že mi pomůže, ale on namísto toho
pustil Lectera ven. Ten ho hned potom zabil, prý protože mě
uhodil. Potom mě Lecter nějak omráčil. Co to bylo za muže,
už to víte?"
Jackie pozorně poslouchal, všechno mu
to zapadalo.
"Ten muž byl šílený fanatik do
Hannibala Lectera. Doteď byl neškodný…"
Clarice
kývla, že rozumí.
"A Lecter?" věděla,
že ta otázka je naprosto zbytečná, ale pořád
měla maličkou šanci, že jej znovu zavřeli.
"Utekl…
hned jsme zahájili pátrání, pořád
jej hledáme, ale vzhledem k předchozím zkušenostem o
něm teď dlouho neuslyšíme."
Clarice kývla.
"Pane?"
"Ano?"
"Nechci ochranu. Vím,
že bych si ji teď měla vzít, ale nechci. Ani ochrannou
vazbu."
"Starlingová…"
Clarice
nesmlouvavě vylezla z postele. "Ne, pane Crawforde, postarám
se o sebe sama."
Clarice se po třech dnech v nemocnici
konečně vrátila domů. Dělali jí x testů, aby
zjistili, jestli jí Lecter něco udělal, třeba jestli jí
nedal sedativa, nebo tak něco. Byla šíleně ráda,
když se posadila doma do svého křesla a nohy hodila na stůl.
Její ruka automaticky zabloudila k jejímu krku, ke
stopám po jeho zubech.
Byla to pravda? Označkoval si ji,
jak řekla ta sestřička? Vstala a šla se podívat do
zrcadla. Měla tam dost viditelný otisk zubů… do konce
života se toho nezbaví, leda že by šla na plastiku. Chtěl,
aby jí ho to pořád připomínalo? Nebo to mělo
znamenat 'můj majetek'? Clarice přemýšlela nad tím,
co by kdo dělal, kdyby mu řekla, že ten kousanec má od
kanibalistického starého známého. Všichni
by si mysleli, že je na sado-maso. Rozhodla se pro košile a trička
s límcema. Akutně se potřebovala projít, nebo si
zaběhat. Nakonec vyhrály nákupy. Musela si koupit
nějaké jídlo, nebo něco.
Byl už podzim a od
jejího domu vedla k supermarketu dlouhá alej dubů.
Listí bylo spadané téměř všude a vítr
si s ním lehce pohrával. Celkem pěkný pohled.
Clarice si představovala, jak tudy půjde s nějakým mužem
za ruku. Zavřela oči a chtěla si představit tvář nějakého
vysněného muže. Prudce oči ale zase otevřela, když jí
její podvědomí ukázalo tvář Hannibala
Lectera.
"Ne! Chtěl mi ublížit. Není to ten
muž, který jsem si myslela, že to je. Už ho nikdy nebudu
před nikým bránit. Je monstrum!" vrčela si pro
sebe. Největší problém byl v tom, že ona sama svým
slovům nevěřila. Pořád i přes to všechno, co se mezi
nimi pár dní předtím stalo, jím byla
okouzlená. Přece jen byl gentleman aspoň natolik, že jí
nic neudělal. Vzpomněla si na jeho výraz, když jí
říkal, že jí nikdy nechtěl ublížit. Napadlo
ji, že možná kdyby tam ten securiťák nevletěl, tak
by ji býval políbil už přes mříže. A kdyby
ano, co by dělala ona? Přemýšlela nad takovýmito
věcmi a už se pomalu vracela z obchodu. Nakoupila naprosto
automaticky a pořád se zabývala vzpomínkami.
Chtěl ji jen vystrašit, aby věděla, že si s ním nemá
hrát? Přece jen zabil toho chlapa… údajně kvůli
ní… a Lecter přece nelže. Stejně tomu bylo ale těžké
uvěřit. Potom ji ale prohlížel opatrně a se starostí,
jakkoliv se ji snažil skrýt, tak šla stejně vidět. Měl o
ni tehdy starost. Clarice vzhlédla od silnice zaházené
popadaným listím a rozhlédla se okolo, jak už
je daleko. Skoro byla doma. Na konci ulice si všimla postavy v
černém plášti a bílém klobouku. Přejela
ji ledabyle pohledem, ale když jí po pár vteřinách
docvaklo, koho jí to připomíná, tak znovu
rozrušeně vzhlédla. Nikde nikdo, jen padající
nažloutlé listí.
"Tohle není dobré!
Nemohl to být on. Coby tady dělal? Proč by riskoval? Začínám
být jednoduše paranoidní."
Ale… zřejmě
nebyla paranoidní, protože onu postavu vídala každý
den. Pokaždé když vylezla ven tak na sobě cítila
jeho oči. Don't you feel eyes movin' over your body, Clarice? I
hardly see how you couldn't. řekl jí jednou v Baltimoru.
Zacházelo to tak daleko, že zbraň už neměla na nočním
stolku, ale pod polštářem a neustále ji v noci
svírala. Ale ona i její 'tajemný'
pronásledovatel věděli, že by ji nikdy opravdu nepoužila.
Už při odchodu z FBI si Clarice pořídila psa a teď na
něj aspoň mohla svádět zvuky, které její byt
vydával, když zrovna nebyla ve střehu. Většinou si ale
stejně myslela, že to je její návštěvník.
Trvalo to už dlouho a ona si z toho začala dělat srandu. Už ani
ona nevěřila, že by to Hannibal vydržel tak dlouho… půl roku
by ji JEN sledoval, nenechal by vzkaz nic. Odpustil by si všechny
jízlivé poznámky… ne, tomu už se nedalo
věřit. Měla prostě jen halucinace.
Jednou ovšem po její
večerní rozcvičce ala 15 km kolem města se vrátila
domů a Sparky, její pes, ji nepřišel přivítat, jako
to vždy dělával. (ne, neudělám z Hannibala psožrouta
:)) Našla ho až v kuchyni na jeho místě. Ležel tam na své
dece a byl značně přepadlý. Čumák schovaný
pod packami. Clarice si k němu přidřepla.
"Sparky. Co se
děje, chlapče? Viděl si ducha?" ptala se jej pobaveně a
hladila ho.
Sparky když ji uviděl, tak vyskočil na nohy a
začal jí oblizovat tvář. Byl šíleně rád,
že ji viděl. Clarice se začala smát, protože ji tou vlnou
radosti porazil na zem a pořád ji olizoval. "Sparky!
Fuj! No tak, nech toho!" smála se.
Po pár
minutách, kdy sis ním dohrála, vstala ze země a
šla si pro kávu. Zastavila se ovšem zkameněle uprostřed
kroku. Na stole ležela obálka a na obálce JEHO písmem
napsané 'Clarice'.
Když ji vzala do rukou, tak začal
Sparky vrčet.
Clarice se na něj překvapeně podívala.
"Tak proto jsi byl tak zaražený, viď?" zeptala se
jej a opatrně obálku otevřela.
Drahá
Clarice, Ta, Hannibal Lecter,
MD
Moc by mne zajímalo, jak jste si užila
poděkování Jacka Crawforda? Víte, nastavila
jste za něj krk a mohla jste být dvakrát zabita..
Omlouvám se, pokud Vám nepoděkoval a Vy se teď kvůli
tomu cítíte špatně. Na co to svádíte
teď, Clarice? Tentokrát už to nebyla Vaše práce…
Musím říct, že máte pěkný dům a
velmi milého psa. Pochybuji ovšem, že on je téhož
názoru, co se týče mé osoby. Což mě ovšem
zklamalo je obsah Vaší lednice. Pokud se budete nadále
stravovat takhle, tak Vás brzy pohřbím. Jedinou
útěchou možná bude, že když Vás pohřbím
já, tak bude stát další 'Tádž Mahál'.
Nepochybně menší než ten první, ale bude postaven ze
stejně velkých pohnutek.
Clarice si radši sedla a znovu si přečetla poslední
odstavec. Tádž Mahál. Ten chlap se zbláznil!
Všichni věděli, že TM nechal postavit své zemřelé
manželce, jako pomník věčné lásky, jakýsi
císař nebo sultán, nebo co to bylo… jeho jméno
si Clarice nepamatovala. Hannibal Lecter se musel opravdu zbláznit…
buď se zbláznil on, … nebo se zbláznil do ní…
nebo se zbláznila ona a ten dopis se jí jen zdá.
Vložila ho zpět do obálky a položila zpět na stůl.
Přemýšlet nad tím může i ve sprše… kterou akutně
potřebovala…
Když z ní vylezla ven, tak byla ještě
utahanější, než když do ní šla… a taky jí
začal vadit Sparky. Pořád o něj někde zakopávala.
Nehodlal se od ní po té zkušenosti s Hannibalem na
krok hnout.
"Nech mě aspoň vylézt ven!" vrčela
na něj. Sparky na ni ale udělal psí oči a ona se na něj
nakonec usmála. "Dobře, dnes můžeš spát se
mnou."
Sparky jako by pochopil a vyrazil jí zahřát
postel. Clarice se tam po pár minutách přiloudala a
zalehla přestože bylo teprve jedenáct. Nechtěla přemýšlet
nad Hannibalovým dopisem, přestože by asi měla. Usnula hned
se Sparkym stočeným u nohou.
"No tak, aspoň se
nevrť, když už jsem ti dovolila spát tady." Zavrčela
Clarice ze spaní, když ucítila, že si Sparky přilezl
trochu blíž k ní. Postel těsně vedle jejího
boku se prohnula a ona se otočila tím směrem nahmatávajíce
se zavřenýma očima Sparkyho, aby ho pohladila, aby konečně
usnul. Nejspíš je víc než jasné, že Sparkyho
nenahmatala. Ten byl dávno v čudu.
Odkdy maj psi
prsty? A kde má chlupy? trklo Clarice, když nahmatala
něčí ruku. Okamžitě otevřela oči a zůstala zírat
do tmavých kaštanových očí.
Hannibal seděl
vedle ní, ale byl přes ni nahnutý a byl si dobře
vědom toho, jak příšerně se lekne. V duchu už si opakoval
postup první pomoci při infarktu.
"Ježíši!"
vykřikla a zarazila se co nejvíc do polštáře.
Její
protějšek byl zklamaný, že to nezkusila druhým
směrem. "Dobré ráno, Clarice." Usmál
se na ni.
Clarice měla vytřeštěné oči a nebyla
schopna slova.
"Ale no tak. Řekněte 'dobré ráno',
Clarice." Pokáral ji s vítězným šklebem.
Ten ovšem Clarice vrátil zpět do reality.
"Není
ráno, je noc! A vůbec není dobrá!"
zavrčela. "Sparky! Pojď sem! Trhej!"
Hannibal
nedokázal skrýt překvapení a hlavně nesmírné
pobavení.
"Váš pes klišovitě stáhnul
ocas mezi nohy, když mě uviděl a vypařil se. Pak prý
nejlepší přítel člověka." Šťuřil se.
"Co
po mně chcete, doktore!" zvolila přímočarý
přístup Clarice.
"Nechci PO Vás nic, Clarice.
Chci VÁS." Pronesl naprosto vážně.
Clarice
se sarkasticky zašklebila. "A já chci hodinky s
vodotryskem. Nikdo nemůže mít všechno, co chce, ani
nejznámější kanibal a masový vrah všech dob."
Pronesla tónem, jako když mluví s dítětem paní
učitelka ve školce.
Hannibal se k ní výhružně
naklonil. "Nehrajte si s ohněm, Clariccce." Zasyčel.
"Nehraju si s ohněm, ale s kusem bezcitného ledu."
Opáčila okamžitě jízlivým tónem.
"Clarice…"
"Co? Zabijete mě? S kým
si pak budete hrát na kočku a na myš? Nebo už jste se
pobavil dost?"
Nejspíš to bylo tím, že si
Clarice myslela, že ještě spí, nebo tím, že byla
nevrlá, kvůli tomu, že se ji opovážil probudit
uprostřed noci, ale absolutně se jej nebála a neodpustila si
na jeho adresu jedinou kousavou poznámku, která jí
zkřížila tok myšlenek.
"Ne, ještě jsem se dost
nepobavil a nikdy nepobavím."
"Amen."
Dodala Clarice.
"Musíte mít vždy poslední
slovo?" zeptal se jí Hannibal mírně iritovaně.
Clarice se pokusila dostat ruce z jeho sevření. "Ne,
to je přece VAŠE parketa, doktore Vševěde."
Hannibal se
vítězně usmál… konečně se jí začal
dostávat na kobylku - chtěla pryč.
"Kampak se mi to
chystáte, drahá?"
"Pryč."
"Omlouvám se, ale to nepůjde."
"Proč
by ne?"
"Nemůžu Vás pustit."
"Důvod!"
Hannibal se k ní přitisknul a jazykem přejel přes její
rty. Clarice nic. Vzal její spodní ret mezi svoje a
něžně ji do něj kousnul. Clarice pořád nic, ale začala
ztrácet na odhodlanosti utéct. Sám pro sebe se
usmál a přesunul se jižněji. Našel jeho dřívější
znamení a začal ji vášnivě líbat na krku,
přesně tam, kde měla otisk jeho zubů. Už půlroku, bylo tohle
místo jednou z dalších Clariciných erotogeních
zón. Její ruce sebou prudce trhly nahoru a Hannibal je
tedy pustil. Okamžitě se mu obtočily okolo těla a přitiskly ho k
Clarice co nejpevněji. Hannibal zvedl hlavu tak, aby si s Clarice
viděli do tváře a pousmál se.
"Vzdáváte
se?"
"Přestaň jednou konečně mluvit!" zavrčela
na něj Clarice svůdně.
And he did so.
…
Sparky po té neměl klidný život. Jeho nový páníček mu ještě dlouho naháněl strach…
THE END
© Marty
