"Starlingová?
Haló, agentko Starlingová, nesu Vám vzkaz od
agenta Pearsalla." Volal mladý poslíček za
Clarice, apaticky jdoucí po chodbě. Když si jeho volání
všimla, zastavila se a hodila čelem vzad.
Mladíček
zaraženě uskočil zpět, když uviděl její vražedný
výraz. Clarice došlo, že ten kluk za nic nemůže a zlehka
se na něj pousmála.
"Ano?"
Klučina se
nervózně usmál zpět, předal jí lísteček
a rychle se vypařil.
Clarice rozložila složený papír
a rychle po tom přelétla očima.
"Cože!"
vykřikla prázdnou chodbou. Zhluboka se pak nadechla a změnila
směr. Teď šla s opravdu vražedným výrazem směr
Pearsallova kancelář.
"Jak se to stalo?"
zeptala se hned, jak se za ní zaklaply dveře Clintovy
kanceláře.
Pearsall k ní netečně vzhlédnul.
Věděl, o čem mluvila. "Dostali jsme jej na letišti.
Podrobnosti Vám říkat nebudu. Nejste na tomto případě,
jste suspendovaná. Jste jen agentka. Přečtěte si to
v novinách."
Clarice přistoupila ke stolu a
naklonila se přes něj blizoučko ke Clintovi.
"Jdu za ním.
Podepište mi povolení."
Clint se od ní celkem
vyděšeně odtáhnul dál. Pak ale okamžitě vytáhl
papír ze šuplíku a samolibě se usmál.
"Věděl
jsem, že tam budete chtít."
Clarice se podívala
na list papíru. Když zjistila, že to JE propustka a už i
podepsaná, shrábla ji ze stolu a aniž by poděkovala
vypadla z kanceláře.
Bylo to jiné. Vše bylo
jiné. Chodba, kterou šla za Doktorem Lecterem, byla jiná.
Byla světlá, upravená a sterilní. Žádná
podzemní kobka, jako tehdy. Nenahánělo to hrůzu,
vypadalo to spíš jako z nějakého sci-fi. Pocity ale
byly stejné, možná byla ještě nervóznější
než tehdy. Došla až nakonec chodby, kde stáli před mocnými
dveřmi další dva nabušení maníci.
Nemusela
říct ani slovo a pouštěli ji dovnitř. Doktor neměl veľa
ženských návštěv.
"Buďte opatrná,
madam." Pronesl jeden, když zavíral dveře.
Clarice
se zhluboka nadechla a otočila se ke sklu, za kterým doktor
byl. Bylo to podobné jako tehdy. Krom toho, že jeho cela,
byla mnohem útulnější… a doktor byl mnohem lépe
oblečený.
"Dobré odpoledne, Clarice."
Zoufale se na něj podívala. "Nechápu, jak
můžete něco takového říct! Ráda bych Vám
popřála taky dobré odpoledne, ale vzhledem k
okolnostem… jak to, že jste se nechal chytit? Proboha dokázal
jste nás vodit za nos několik let… nevěřím tomu,
že jste ve Státech nebyl za celou tu dobu. Co se proboha
stalo?"
Hannibal překvapeně vstal a přišel natěsno ke
sklu. "Clarice? …"
"Ne-e. Žádné
Quid pro quo nebude. Nic po Vás nechci. Jen mi řekněte, co
se to k čertu děje!"
Vzdychl a pousmál se.
"Přiletěl jsem navštívit starou známou a těšil
se tak moc, že mi unikly jisté maličkosti." Opáčil.
Clarice se na něj káravě zadívala. Bylo jí
ale jasné, že se jí lepší odpovědi nedostane.
"Jak se můžete usmívat?" vzdychla a opřela se
bokem těla o sklo, zírajíce na něj.
Opět se
usmál. "Jste tady. Moje cesta nebyla zbytečná…
setkal jsem se s onou starou známou, Clarice."
"Jste
blázen." Usmála se na něj zpět.
Přikývl
a prsty se dotknul těch jejích přes "ty dýchací
dírky ve skle". Clarice k němu vzhlédla.
"Nemusíte tam chodit, Clarice."
"Prosím?"
zeptala se nechápavě.
"Na popravu. Nechci, aby
poslední, co kdy uvidím, byla Vaše smutná
tvář."
Pohladila jej po prstu. "Být tam
vevnitř, objala bych Vás." Usmála se na něj
smutně.
"Být já tam venku…" zazubil se
Hannibal potměšile a mrknul na ni. Zcela přesvědčivě napodobil
její přízvuk.
Clarice se začervenala a vrátila
mu úsměv.
"Vážení diváci!
Všichni již určitě ví, že se Federálnímu
úřadu pro vyšetřování povedl husarský
kousek! Na tip nejmenovaného informátora se na
Washingtonském letišti podařilo, úspěšně a bez
ztrát na lidských životech, zadržet jednoho
nejnebezpečnějších a nejhledanějších zločinců
planety - doktora Hannibala Lectera. A právě díky jeho
nechvalně známé minulosti a přítomnosti
kongres vyjímečně povolil přímý přenos z
popravy. (že by tohle nikdy nepovolili je pro mou pov irelevantní,
prostě to berte tak, že je to možný:)) Jak již mnozí
asi ví, Hannibal kanibal dostane elektrické
křeslo…"
Clarice seděla, již značně opilá, na
gauči a sledovala onen noční pořad s hvězdičkou. ‚Poprava
v přímém přenosu', co si o sobě ti zmetci mysleli!
Pět minut tam běhaly reklamy než se moderátor vrátil
zpět.
"Tak, doktor hrůzy, už přichází.
Záběry budou velice brutální a nevhodné,
děti by se na ně neměly dívat." Prohlásil a
naběhly tam záběry, jak Hannibal přichází se
vztyčenou hlavou k popravní místnosti. Ruce měl
spoutané za zády, svoji protikousací masku a už
zase vězeňské oblečení. Když vešel dovnitř,
ochranka mu otevřela pouta a připoutala mu je za zápěstí
ke křeslu. To samé provedli s jeho nohama. Potom mu nasadili
"takovou tu čepku" a sundali mu masku. Pak opustili
komoru.
Hannibal si ‚rozcvičil' dolní čelist a usmál
se do kamery.
"Okey-dokey." Pronesl a pohnul se v
křesle, jako by se pohodlně usazoval.
Přes intercom místnosti
se ozval Pearsallův škodolibý hlas.
"Poslední
přání?"
Hannibal přejel pohledem od něj za
sklem ke kameře. "As tave myliu, Clarice." (já
neodolala :))
Další kamera dala záběr na
"popravčí páku", za kterou neznámá
osoba zatáhla.
….
…
…
Chvilka napětí…
…
…
…
(jsem svině, vím)
Najednou se ale zhasnulo. V celém
komplexu vypadl proud a Hannibal se rozesmál. Smál se
tam jako smyslů zbavený.
Přestože to všechno kamery
natáčely a v přímém přenosu to sledovaly
miliony lidí, Clarice to neviděla. Okamžitě po jeho
přiznání si doma rozmlátila televizi a sprostě
si nadávala, kvůli tomu, že tam nešla. Měla tam být
a aspoň jednou jedinkrát v životě udělat to, po čem z
celého srdce toužila… a to políbit jej. Teď už ale
bylo pozdě a po jeho přiznání to bolelo o to víc.
Bylo to již dlouho, co si ze zvědavosti zjistila, jak se Litevsky
řekne "Miluji tě." Teď ovšem litovala, že si to
udělala. Moc to bolelo…
Ráno se probudila tam v
obýváku na zemi. Byla celá dolámaná.
Vylezla si na pohovku a protáhla své bolavé
svaly. Mrtvý… Hannibal Lecter je mrtvý… znělo to
šíleně. Vždy nějak cítila, že je s ní, že
se ještě někdy uvidí, ale teď… (tak trošku to bude
připomínat Game Over, omlouvám se, nebyl to účel
:))
Na stole ležela její služební zbraň. Vzala
ji do ruky a vytáhla z ní zásobník.
‚Vylouskala' ven všechny náboje až na jeden. Pak zásobník
znovu vložila do zbraně a nabila. Pak se ale zarazila… přece
nebude strašit sousedy. Vstala a šla si pro tlumič. Cestou ještě
zapnula rádio, aby u toho měla nějaké rozptýlení.
S tlumičem na zbrani si opět sedla na pohovku a přiložila si ji
ke spánku.
Ironicky se uchechtla nad rozbitou televizí
a zavřela oči. Známé jméno ji ovšem donutilo
oči opět otevřít.
"Hannibal Lecter, jakkoliv divně
to může znít, právě tento muž, byl včera unesen z
vlastní popravy. Přítomní byli omráčeni
nebo zabiti a doktor prostě zmizel. Sám by nebyl schopný
nikam odejít, buď mu někdo pomohl pryč, nebo jej někdo
unesl za účelem vlastní pomsty. Zlé jazyky
dokonce tvrdí, že jej má doma jistě schovaného
agentka Starlingová na sexuální hrátky."
Clarice zbraň vypadla z ruky.
"Žije! On žije!"
jásala. Málem začala skákat po pohovce, jako
malé dítě. "Možná! Určitě mu nikdo
nepomohl… Mason se chtěl pomstít… Vergere! Tak tohle ne!
Nedovolím ti, jej zabít!" zavrčela a rychle
začala náboje rvát zpět do zásobníku.
…
Měla pravdu. To Mason sabotoval Hannibalovu popravu…
za což mu byl vděčná. Jen malé procento lidí
dostává druhou šanci. Jenže Mason jej ‚neunesl',
aby si s ním dal čaj o páté, ovšem aby jej
zabil osobně, mnohem brutálnějším, nelidským
způsobem. Momentálně čekala za dřevěnými mřížemi
na vhodný okamžik, kdy zabije úplně všechny, kdo se
opovážili sáhnout na jejího kanibala. O něm
věděla, že je uvnitř, viděla jej zezadu, jak stojí na
vysokozdvižném vozíku, jako byl Ježíš na
kříži. Všimla si, že se Mason dohrkal na svém
vozíku a stál za ním Cordell. Clarice si opatrně
našla cestu nahoru za nimi.
Mason se akorát smál
Hannibalovi a provokoval jej, když padla první rána.
Přes zvuky z pásky a chrochtající prasata ale
nešla slyšet. Pořád měla na zbrani tlumič. Cordell padl
okamžitě mrtvý. Jediný, kdo si toho všimnul, byl
Mason, jenže jemu Clarice odpojila respirátor a nechala jej
pomalu a tiše umírat. Dál přišli na řadu chlapci
dole a po stranách. Dva z nich zabila bez problémů,
ovšem třetí už si jí (konečně) všimnul a ztrhla
se tam malá přestřelka. Stříleli tam po sobě dost
dlouho.
Clarice byla schovaná za velikou bednou a
kontrolovala náboje. Poslední. Zhluboka se nadechla a
vykoukla zpoza bedny. Vše v tu chvíli vypadalo jako z Max
Payna. Jakoby zpomaleně vyskočila zpoza bedny, rychle se
zorientovala a Carlo měl náboj mezi očima.
Pár
vteřin ležela na zemi, uklidňujíc svoji hladinu adrenalinu,
než vstala a oprášila se. Rozhlédla se kolem a
spokojeně se usmála při pohledu na spoustu mrtvol.
Pak
se podívala dolů. Hannibal tam pořád trpělivě stál,
teď už zase zády k ní. Zazubila se a rozhodla se, že
na obcházení se vykašle a pěkně přímo si to
slezla dolů do ohrady. Obešla si jej a… zůstala zaraženě
zírat. Hannibal před ní stál, jak jej pán
Bůh stvořil. Dovedla by na něj takhle zírat hodiny.
"Clarice?" ozval se a naklonil hlavu na stranu.
Ani
se nezačervenala.
"Hm? Už jdu, neboj." Mrkla na něj
a postavila se k němu na vozík. Jediné, co skrývalo
jeho kůži byla protikousací maska, takže to byla přirozeně
ona, co se Clarice rozhodla sundat první. Sundala mu a hodila
ji na zem, opět na něj pak zůstávajíc zírat.
"Pouta, Clarice." Zavrčel na ni nedočkavě Hannibal.
Clarice ale zakroutila hlavou. "Ne-e. Líbí se
mi, mít tě takhle… plně ve své moci." Zavrněla
a přiblížila se k němu na pár milimetrů. Mezi rty
se jí mihnul jazyk, který zlehka přejel po jeho rtech.
Hannibalova hlava vystartovala proti té její a začali
se vášnivě líbat. Clarice se k němu přitiskla zpět,
protože bylo víc než jasné, že by si Hannibal kvůli
tomu polibku klidně i vykloubil ramena. Při polibku se snažil,
přestože věděl že marně, přetrhnout pouta. Neuvěřitelně moc
se jí toužil dotknout. Clarice mu situaci nijak nezlehčovala,
když se mu začala pánví krouživými pohyby
třít o juniora. Pořád se líbaje na ni vrčel.
Pak se od něj tedy odtáhla a konečně vytáhla z kapsy
nůž, že jej vysvobodí. V tu chvíli, kdy byl Hannibal
volný, ozval se za nimi rádoby ženský hlas.
"Nesu Vám nějaké šaty, doktore."
Oba
se otočili na Magot a usmáli se na ni.
THE END
