Nevěděl, co psát…. Slova vázla, nápady se vytrácely takovou rychlostí, jako se objevily.
Nesnášel to. Ten pocit, jako kdyby se vše kolem něj mělo rozbořit i kvůli jedinému klepnutí nebo spadnutí skleničky…
Pochopil, že potřebuje tmu, že tvořit bude moci jen v naprosté temnotě odpovídající stavu jeho mysli.
Vstal a zhasl. Okamžitě ucítil, jak Múza dosedá vedle něj. Položil dlouhé štíhlé prsty na klávesnici a ...
Dveře se otevřely, do místnosti vstoupila jeho sestra a znovu rozsvítila.
"Ty tu sedíš potmě?" podivila se.
"Ano!" zavrčel.
"A proč?"
"Protože se mi chce."
"Ty jsi psal?"
"Ano! A rad bych pokračoval! Prosím, odejdi."
"Kazíš si oči!" tvářila se nesmlouvavě. "Uvařím ti čaj."
"Já nechci čaj. Chci, abys zhasnula, odešla a nechala mne psát."
"Nemluv nesmysly, Eiri! Jdu ti uvařit ten čaj," zavřela dveře a odešla, nechávajíc světlo svítit.
V očích mu vztekle blesklo… Zvedl se a křečovitě došel k vypínači. Klik. Zase tma, jaká úleva…
Dal si sluchátka na uši a pustil si nějakou hodně smutnou hudbu, ani nevěděl jakou, ale hezky rezonovala s jeho náladou…
A najednou… se mu slova začala rojit před očima. Takovou rychlostí, že je skoro ani nestačil pochytat a správně je uspořádat, tak aby dávaly smysl…
"Neodcházej!" hlesl Mikamito…
"Musím," odpověděl mu…
Rychle rychle…. Pokojem se ozývalo jen klikání klávesnice a hlasitá hudba, která se i přes sluchátka dostala ven…
***
A pak… náhle jako by z ticha se ozvala rána… Tichá a jaksi povědomá…
Nejdřív nevěděl, s čím ji spojit, ale pak mu to došlo. Výstřel - někde v téhle čtvrti…
A potom lidský výkřik… Táhlý křik plný smutku a ponížení… Byl slyšet přes několik ulic.
Eiri Uesugi alias Yuki sebou trhl. Měl pocit, že ten výkřik zná. Byl zprvu jen mlhavý, avšak vkrádal se do jeho duše vytrvale a nebezpečně, až s těžkým srdcem pochopil, kdo to zřejmě křičí…
Shiuchi Shindo.
JEHO Shuichi.
Nikdy ho ale ještě takovýmto způsobem křičet neslyšel. Ve výkřiku bylo ... zoufalství … bolest … vše a také zároveň nic…
Věděl, že tohle již jednou slyšel…. Kdysi… Tehdy se to netýkalo té osoby, která naříkala teď. Byl to jeho vlastní nářek…
A najednou se jeho ruka sama od sebe rozjela po klávesnici a začala psát. Úplně jiný text než předtím, slova tryskala přímo z hlubin jeho duše.
Přestal vnímat a psal. A psal a psal a psal a psal....
Jen ze sebe vypsat to, co ho tížilo tolik let!
Na Shuichiho už nemyslel.
***
Když na monitoru zasvítilo poslední slovo, pohodlně se opřel o opěradlo židle a ještě chvíli se díval do tmy.
Cvak! Ostré světlo ho udeřilo do očí, spolu s ostrou bylinnou vůní, která zaútočila na jeho nos.
"Tady máš ten svůj čaj, Eiri. Chvíli jsem na tebe zapomněla, promiň. To kvůli tomu, co se stalo. Pusť si televizi, bude to ve zprávách..."
"Hele, dej mi...," chtěl ji odbýt, ale něco v jejím hlase ho zarazilo.
Najednou se mu sevřelo srdce v neblahé předtuše. S rozechvělým srdcem sáhl po ovladači a místností se rozlehl neosobní hlas reportéra.
"Dnes večer byl napaden slavný zpěvák skupiny Bad Luck - Shuichi Shindo - neznámým pachatelem…"
Ta slova se mu vryla do paměti jako meč… Prudce se obrátil a vyděšeně civěl na obrazovku, ale nedokázal vnímat smysl dalších slov…
V hlavě mu pořád zněla ta věta: "Dnes večer byl napaden slavný zpěvák skupiny…….."
Postupoval dozadu s vyděšeným pohledem na obrazovku, až narazil na zeď.
"… Bad Luck - Shuichi Shindo - neznámým pachatelem…"
Začaly mu téct slzy.
"Žije!" zatřásla mu sestra rameny. "Je v šoku, tak ho odvezli do nemocnice, ale ŹIJE!"
Díval se na ni, jako kdyby jí nerozuměl. Pak ho napadla spásná myšlenka. Ten Shuichiho nejlepší přítel, Hiro… Ten bude vědět, co dál!
Nečekal na další a rozběhnul se za ním.
Rychle rychle… jako klapot kláves na počítači...
Vždyť…
"Dnes večer byl napaden slavný zpěvák skupiny Bad Luck - Shuichi Shindo - neznámým pachatelem…"